Demi Mortuus | 21.10.2019 17:20

Upírská balada má pokračování v současnosti a my jsme se mu podívali na zoubek.

Kristina Haidingerová - Děti Raumy
Vydal: Netopejr, (334 stran)

Před pěti lety vyšel román „Ti nepohřbení“, kterým Kristina Haidingerová mezi tuzemské čtenářstvo vypustila svoje Violety. Co to takový Violet je? Je to vlastně upír. Poznáte jej podle fialové (nejen) krve, ale jinak k prokusování (nejen) krků používá tradičních špičáků. Po menší korespondenci s autorkou jsme se nakonec shodli na tom, že žánrově by se dalo mluvit o jakési upírské baladě. Na romanci, která upírskému hororu v posledních letech nevybudovala zrovna dobré jméno, je tu dost syrového násilí na úkor milostného vzdychání. Přesto tu city hrají výraznou roli, ale nejde nutně o city milenecké. Zmíněné dílo se převážně odehrává v sedmnáctém století a triumfuje autentickou atmosférou, která čerpá z klasických gotických hororů, ale také z lásky ke skandinávské kultuře.

Letos se Violeti vrátili v plné síle, ale hned na úvod je třeba říct, že je mezi oběma romány jeden velký rozdíl. Tentokrát můžete v klidu vrátit všechny šněrovačky a krinolíny zpátky do skříně. Posuneme se totiž v čase až do současnosti. Jestliže vás kdysi nadchly scény z finských zasněžených vesniček a Violeti vyšnoření v dobových róbách, potom „Děti Raumy“ startují na vizovickém festivalu Masters of Rock a upíři tu jezdí autem. Novinka navíc začíná dost akčně a já si v hlavní roli fiktivního filmu podle dané předlohy představil minimálně Milu Jovovich. Tady hledejme rozcestník. Tradicionalistu nejspíš tahle změna odradí, čtenáře znuděného zaběhlými stereotypy naopak potěší.

Děti Raumy - trailer

Po počátečním tóču se tempo příběhu přeci jen lehce uklidní a my sledujeme poněkud nesourodou skupinku lidí a ne tak docela lidí, kterou propojují různé vztahy a zájmy. Všichni jsou však nuceni spojit síly proti něčemu mnohem děsivějšímu, než jsou špíčáky prastrýčka Samuela. Svou roli samozřejmě hraje také přesun v čase. Na tohle téma vznikla pěkná řádka románů a filmů, které se probírají tím, jak by se asi na náš svět tvářil někdo, kdo by se do něj přenesl ze vzdálené minulosti. Osobně mi však připadá, že se tahle látka hodí spíš ke komediím, neboť tak logicky vzniká celá řádka nechtěně komických situací. K hororu už se mi hodí míň a zpětně si říkám, že je to jedna z věcí, která mi nesedla třeba také u „Kazatele“ Honzy Vojtíška. Najednou je někdo vytržen z do té chvíle autenticky vykresleného světa a ťuká na dveře současného pubescenta ťupajícího do mobilu či běhá po rockových festivalech.

Samozřejmě, tohle je čistě jen můj subjektivní pohled na věc, který mne ruší v tom, abych se do děje ponořil a takříkajíc ho zbaštil. Jinak Kristina znovu operuje s tím, co umí. Nechybí základy klasického upírského románu, které jsou tuze příjemně zalité krví, praskajícími kostmi a zapáchajícími vnitřnostmi. Explicitní násilí tu má své výsostné místo a chytře vyvažuje jednoznačně žensky propírané citové chvění i bouření mezi postavami. Někdo touží po nesmrtelnosti, někdo touží ochránit své blízké, někdo zase po pomstě, někdo se snaží vzepřít vlastní přirozenosti a někdo by rád plazmant, který Samuel střeží jako oko v….ruce.

Jedna věc je jistá. Obě knihy o Violetech stojí za přečtení. Pokud tedy máte rádi horory, zejména ty upíří. Kristina umí psát, umí vyprávět a daří se jí to s lehkostí, která u našich autorů není samozřejmá. Samotného by mne zajímal poměr oblíbenosti obou knih. Jste spíš pro tradiční hororové kulisy, nebo si rádi užíváte oživení a netradiční postupy? U mne v tomto případě o chlup vyhráli „Ti nepohřbení“, ale ani „Děti Raumy“ nejsou rozhodně zklamáním a patří k tomu lepšímu, co může tuzemský horor nabídnout. Radost mám také z fialovou krví zacákané obálky, která dala zapomenout na svou nepovedenou předchůdkyni. A já se ptám. Bude i třetí kniha ze světa Violetů? A v jakém období se bude odehrávat? Toť otázka!