Bizarro fiction je žánr, který je u nás stále tak trochu v plenkách.  A jestli ne v plenkách, tak se maximálně začíná učit chodit. Tenhle výběr domácích povídek však naznačuje, že už s ním rozhodně bude zábava...

Bizarropolis
Vydal: Cacosa, (344 stran)

Vlastně jsem příliš nevěděl, co od antologie „Bizarropolis“ čekat. Jasně. Nakladatelství Carcosa už nějaký ten rok obhospodařuje edici Club Bizarre, ve které se věnuje bizarro fiction, ale pohříchu je dosavadní šestice knih výhradním dílem Carltona Mellicka III. Což samozřejmě není špatně, protože jeho díla vskutku stojí za to. Ale najednou je tu smečka českých nohsledů amerického šílence a je otázkou, jak našinci tento neuchopitelný žánr (ehm) uchopí. Nebudu to protahovat. Světe div se, jde o parádní čtení a většina povídek dokonce překonala veškerá moje očekávání. Pojďme si povědět víc…

Nejspíš i Kristina Haidingerová s Romanem Bílkem, kteří tenhle výběr dávali dohromady, tušili, že bude hned zkraje potřeba vsadit na jistotu a čtenáře chytit od samého začátku. Vsadili tedy na Petra Bočka a s jeho „Legendou o truchlivém mořském bohu“ nemohli sáhnout vedle. Ten popadl lovecraftovské rybolidi, nasadil je do zaplavené české kotliny a taškařicí o nesmrtelnosti baví přesně tak, jak byste od něj čekali. „Trpaslík“ Michaely Kubíčkové je od začátku taky roztomile vtipný, ale říkám si, že tu místo bizarra čichám stopy vtipné fantasy. Finiš mne ovšem vyvedl z omylu a bizáru je tu až dost. Pro změnu hororový základ má „Zub za zub“ Jirky Sivoka. Ten svůj námět dovedl ad absurdum a tím si místo v kolekci podivností určitě taky zaslouží. Dobrá práce.

Autoři Bizarropolis na Horrorconu

Ale pozor. Přichází blok neuvěřitelně silných kusů, které jsou pro mne úžasně vydatným vrcholem knihy. „Bimbilárium strýčka Bobana“ Karla Doležala mne rozbrečela a to se zkrátka musí vypíchnout u každého textu. V tomto případě tedy rozbrečela smíchy. Nebudu vám popisovat děj, ale vězte, že Ludvík, Pampelinka i Prdeláč jsou natolik silné postavy, že zůstanou ve vašich srdcích i divokých snech ještě dlouho po přečtení. Jde o mistrovské arcidílo fekálního humoru. Absolutně jsem nebyl připraven na to, že autor s pseudonymem e.corché přijde s podobně kvalitním nářezem. Carpenterovsky divná atmosféra vás zavede do „Půlnočního motorestu splněných přání“ a pokud máte noční můry z dršťkovky, bude to pro vás silná polévka.

„Muž v bedně“ Martina Nováka je čirou esencí bizarra a přitom si vystačí bez ulítlého humoru. Love story hlavní hrdinky a muže v bedně funguje, je plná citu, vášně, mezi dvojicí to jiskří a má svoje napětí. Moc se mi líbí a přitom se nesnaží samoúčelně tlačit na pilu podivnosti. „Adresát nezastižen“ Viléma Koubka nastiňuje, jak by vypadalo, kdybychom si mohli svého umrlého partnera poskládat zpátky do života po vzoru ikeáckých skládaček. Jenže. Ne každý dovede podle legendárních návodů sestavit byť hloupou skříň. Ne tak ještě člověka. A pak je tu taky problém s poštovními službami… Těmto čtyřem povídkám bych bez váhání napálil plný počet bodů.

„Krev ve městě“ Ivana Adamoviče nebude pro každého, ale vzhledem k tomu, že sám jsem viděl všechny díly „Sexu ve městě“, jsem cílovka a bavil jsem se příjemně. Tomáš Marton a jeho „Smrt je důsledek života“ je humorným a tak trochu jiným pohledem na posmrtný život. Xerodoth Sigmius namíchal hodně barevný a bizární koktejl v příběhu Klementýny a pana Sameťáčka. Ondřej Doležal zasadil povídku „K jádru věci“ do učebny, kde se přednáší. Často zmiňuje ústy hrdinů, že je přednáška zdlouhavá a nudná a to se bohužel trochu odráží i v díle samotném. Ocenil bych alespoň pointu, která je překvapivá…

„Brýle Pandaemonia“ jsou mnohem akčnější a autor Petr Stančík využívá naplno neohraničených mantinelů bizarro žánru, který lehce pokřížil se sci-fi detektivkou. Roman Bílek na to jde jinak a jeho kousek „O šperháku, pendreku, injekci a doporučeném psaní“ pobaví zejména v osmdesátkách dorůstající generaci, která si hrávala s igráčky. Moc příjemná věc. Vtipná i svým způsobem dojemná.

Jako bonus je tu zařazena i povídka mistra a průkopníka žánru Carltona Mellicka III. Trochu jsem se obával, zda nepůjde jen o kratičký příprcek s účelem zařazení jména do obsahu. Jenže „Lízománie“ je neuvěřitelný nášup a ta nejlepší tečka, jakou si může čtenář přát. Mitch Tyler má místo hlavy lízátko. To je samozřejmě komplikace, když chcete sbalit děvče. Pokud tedy nemá v oblibě zrovna vaši příchuť. A to nemluvím o tom, že se můžou poblíž potloukat mlsní kamioňáci…

Na „Bizarropolis“ jsem byl zvědavý, ale takhle silný výběr povídek domácí provenience s fantastickým zahraničním bonusem jsem opravdu nečekal. Možná ho lze brát i jakýsi příslib toho, že se není třeba omezovat jen na Mellicka, ale že Carcosa do svojí bizární edice může lovit i v domácích vodách. Ostatně česká nátura má k bizáru blízko už ze své přirozenosti. Někdy doslova a do písmene.

mohlo by vás také zajímat