Report z XIII. století a Red Sun Revival

Když máte fantastickou formu, můžete si dovolit nehrát největší hit. Aneb jak XIII. století s Red Sun Revival uhranuli Palác Akropolis.


Jsou to téměř tři dekády, kdy se vzbouření Hrdinové nové fronty propadli do temnot a vylezli znovuzrození jako XIII. století, nejvlivnější gothicrocková formace v našich končinách. Přesto tvorba jihlavských dětí noci nebyla odplavena tokem času do pozice jakési nostalgické záležitosti jedné generace, ale zůstala živoucím uhlíkem schopným rozněcovat srdce i mladších posluchačů. Stačilo se v sobotu 16. března rozhlédnout po Paláci Akropolis, aby se o tom člověk přesvědčil na vlastní oči. Velká část z celkových více než 500 návštěvníků navíc dorazila včas, aby vůbec poprvé v České republice mohla zakusit koncert britské „all-star-goth“ formace Red Sun Revival.

Tři londýnští pánové a dáma patří mezi protřelé harcovníky ostrovní scény, která zrodila gotiku. Členové tohoto uskupení hráli s titány jako Fields of The Nephilim, The Eden House, Sex Gang Children a dalšími. A právě obrovská zkušenost, spojená s dobře gradovanou vnitřní tenzí, byla silně cítit už od neklidného klavírního intra, které bubenický ranař Simon Rippin odpálil jednou dobře mířenou dělovkou. Hutný gothrockový kočár „My Child“ se mohl rozjet. Zvuky kytar, jemných podkresů i houslí vytvořily v Akropoli paralelní prostor, naplněný jak atmosferičtějšími kompozicemi hladícími uši milovníků The Eden House (třeba „Fade in Time“, kde nechyběla ani neposedná basová linka), tak prosluněnějšími smyčcovými úkroky („Running from the Dawn“, „In Your Name“) i poctivými gotickými jízdami („Lost For Words“, „Echoes“).
 

Red Sun Revival
Red Sun Revival (by DJ Cyberpagan)


Pojetí hudby odpovídala i samotná pódiová prezentace kapely. Živé dynamo Simon, hřmotný basák Panos ani éterická houslistka Christina se nepotřebovali válet po pódiu, aby svému výkonu dodali potřebnou energii. A totéž dekórum držel i frontman Rob, mísící v sobě vzhledem i projevem hloubavost introverta s vášnivou rozervaností romantických básníků. Takový lord Byron gotického rocku. Zdánlivě netečný, ale plně soustředěný muž, z nějž během hry a dobře uchopeného vokálu (i ve vyšších naléhavých polohách jako u "The Reckoning") vyšlehoval nezpochybnitelný vnitřní oheň a drive. I díky tomu by se koncert Red Sun Revival dal popsat jako „nářez jiného, jemnohmotnějšího druhu“, který posluchač dostal, pokud se mu otevřel. Dojem poety dokreslovaly i štíhlé prsty, které místo husího brku svíraly pražce lubovky ve vlastně dost složitých vyhrávkách, často rytmizovaných jinak než zpěv. Kdo to někdy zkoušel, ví, že hrát a zpívat dvě různé frázované věci není jen tak. Zvlášť, když si to ztížíte zajímavými a pro žánr neotřelými hrátkami s rytmickou ozvěnou, která vás nutí hrát velmi přesně. Muzikanství první třídy v přímém přenosu.

Téměř hodinový průlet rozsáhlými kompozicemi završil Rob s typickým britským úsměvem a sympatickou průpovídkou: „Mockrát děkujeme. My teď zahrajeme poslední skladbu, a kdybyste si náhodou chtěli vyřvat přídavek, prosím, nedělejte to. Žádný nemáme.“ Pak už přišel čas hitovky „Mistakes“ a podle bouřlivé odezvy několika stovek hrdel a rukou bylo jasné, že ačkoliv drtivá většina publika o Red Sun Revival nejspíš doteď neslyšela, jejich set přijala. A zaslouženě.

Na druhou stranu si přiznejme, že srovnat odezvu po konci setu britských hostů a reakci na první zvuky intra domácího XIII. století prostě nejde. Zvlášť v okamžiku, kdy se opona rozestoupila a rytmický tandem Pavel Štěpán-Palda počal silou dobře seřízeného buldozeru hrnout úvodní riff „Kabarette Voltaire“. Tepavý rytmus, masivní zvuk bicích, basa pevná tak, že by se o ní roztříštil nájezd rozlícených vlkodlaků a k tomu nadržená Akropolis. Petrovi Štěpánovi pak už jen stačilo vkročit do kuželů světla, beze slova si stoupnout na kraj stage a zvednout ruce. Bylo vymalováno. Až po strop, nahoru na balkóny.

XIII. století


Ale nejsme tu kvůli pantomimě, takže hurá k mikrofonu, sličnou divoženku Katku ke klávesám a naše cesta může začít. Přes „Kabarette Voltaire“ rovnou do „Katakomb“, zklidnit v bouřkovém valčíku svou „Phobia Nocturna“ až k „Transylvanian Werewolfovi“, při kterém část publika zcela evidentně upadala do lykantropického transu. „Absinthové“ zklidnění a hle – slibované překvapení, zbrusu nově poskládaný „Frankenstein“, valivý titulní kus z chystané desky. A zase dobrý! „Upír z houslemi“ vezme za ruku „Justinu“ i “Mystery Anu“ a vezme je na „Karneval“. A tady že by se mělo končit? To by fanoušci Akropoli zbourali.

Přídavkový „Fatherland“ se dočkal téměř fanatického přijetí a hymnický refrén musel být slyšet snad až na vrchol žižkovské věže. Teď už mohl přijít jen jeden jediný vrchol. A víte co? Nepřišel. Místo „Elizabeth“, která se sama nabízela, přichází Palda s akustickou kytarou a spolu s Petrem rozjíždějí poetickou „Růži a kříž“. Klobouk dolů, body do tabulky a jasný důkaz toho, že XIII. století určitě není kapelou jednoho hitu, ale může si vybírat. Odvážný a ocenění hodný tah, který ale snad ani ortodoxní "alžbětince" nemohl příliš zarmoutit.


xiii. STOLETÍ



To proto, že koncert měl ohromnou sílu jako celek: skvělý zvuk, parádně sehraná kapela a především nabuzený Petr Štěpán v plné síle. Do koncertu šel s punkovou dravostí a silou, ale přitom uvolněný a snad v největším klidu a pohodě, v jaké jsme ho mohli za poslední dobu vidět. Z celé kapely zcela zjevně tryskala čirá radost z hraní a s tím související nezkrotná energie i nápřah. Jestli to pánům a dámě i nadále pošlape s takovým drivem, jaký nám předvedli v Praze, bude jejich hudba stále právem oslovovat další a další generace. A to je mezi kapelami vzácnost.

Fotogalerii od Tomáše Vrkoče najdete tady.
 

XIII. století

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.