Ezechiel | 03.05.2019 16:53

Pořádat koncerty v neděli není samo o sobě nejšťastnější. Zvlášť, pokud jde o vystoupení hned tří kapel, ze kterých se navíc pár dnů před akcí tak nějak najednou stanou čtyři. Jenže ony to byly tři koncertní české premiéry projektů samých zajímavých lidí, a tím pádem to rozhodně stálo za pokus.

Kombinace větších počtů kapel (a tím pádem odpovídajícího počtu setů a zvukových zkoušek) a nedělního termínu sice znamená stát jednou nohu v časovém Maelströmu, nicméně když kolem poledne zaparkoval před Rock Café osmnáctimetrový tourbus s přívěsem, trochu jsme se uklidnili. A je pravda, že členové skupin i crew byli za celou šňůru sehraní a šlapali jako hodinky i bez větších pobídek.

I díky tomu nastoupil přesně podle plánu v 19:01 na pódium plnovousatý klávesák v kiltu a spustil intro, které by se neztratilo na soundtracku k „Saw“. Pak na pódium vběhnul i „pan Chemical Sweet Kid¨“, frontman Julien, přeskočil předkrm a vrhnul se rovnou na hlavní chod. Hned od prvního okamžiku šel do lidí naplno a jeho spirit byl natolik nakažlivý, že si nejen první řady začaly téměř hned spokojeně podupávat (včetně mladičkých dívek s tričky Priest). Nikomu díky tomu ani nijak zvlášť nevadilo, že kytara, o kterou je zvuk projektu dost opřený, bohužel jela jen z podkresu. Nojo, ale co chcete dělat, když s vámi kytarista nemůže na turné, žejo…

I tak bylo hezké si připomenout, proč Chemical Sweet Kid tolik lidí bavili před dvěma lety s Rabia Sordou, se kterou mimochodem plavou na dost podobné hudební vlně. Včetně toho vztekle štěkaného vokálního projevu. Jen škoda, že na rozdíl od Erkovy bestie s sebou Julien nevozí živé bicí, protože kvůli tomu působí zvuk trochu „placatě“ a „obývákově“. Hudební materiál totiž evidentně funguje, což bylo vidět zejména na obecenstvu, které, přestože se teprve scházelo, ochotně a spontánně dělalo „hej“ do refrénů, dozpívávalo „So far so gooooood“ a podobně. A to nejen na cover „Paint It Black“, který v kvapíkové úpravě fakt trochu připomíná "Rasputina", jak správně podotknul pan kolega Demi. Čili shrnutí – Julien je prostě frontman a byl to právě on, kdo teprve rozkoukávající se publikum s přehledem přetáhnul na svou stranu. A ono mu energii rádo vrátilo. Chtělo to sice o fous víc nahlas, lepší zvuk a možná nějaký další živý nástrojový prvek, ale třeba závěrečný závdavek z nové desky „Lights Out“ zněl velmi slibně. Chemical Sweet Kid bude dobré neztratit z hledáčku…

Není nač čekat, následuje kraťoučká přestavba a je tu čas dalšího projektu – personálně ještě osekanějšího než Chemical Sweet Kid. Amelia Arsenic totiž z trojčlenné koncertní sestavy dorazila sama samička. To proto, že letecká společnost, přes kterou měla kapela z Austrálie koupené letenky do Evropy, zkrachovala a umělci přišli jak o lístky, tak o peníze a nemohli si dovolit koupit znovu další. Ze země klokanů a koal byla tedy na starý kontinent vyslána pouze ústřední postava. Těžký začátek tour. A přiznejme si, že to chce pořádnou porci kuráže a odhodlání, postavit se na pódium úplně sám a něco tam předvést. Naštěstí Amelia Arsenic, omlácená roky koncertování s Angelspit, má obojího dost.

Už v okamžiku, kdy se na stage objevila v podstatě ve spodním prádle (pravda, s průsvitnou plastovou sukýnkou) a pustila první beaty, bylo jí v klubu plno. Divoká urban witch, přikrčená jako šelma, hledající v rozvalinách apokalyptického velkoměsta kořist, zaklínala v dark electro, indusrockových až špinavě urban inkantacích. Přísný kopající sound, pohled zaparkovaný do jiné dimenze a trochu robotické pohyby rychle vtáhli posluchače do hry. A třeba hlukové refrény klipovky „To Love is To Destroy“, které Amelia trýznila na kolenou skrze digitální krabičky v explozi barevných vlasů, vysloveně trhal vzduch. Intenzivní, brutální. Pro poslední track si navíc na první pohled křehká frontwoman došla natvrdo do kotle, aby obecenstvu svůj nápor jedu nasypala doslova „in your face“. Nebylo už moc co dodat. Ale přesto, když se Amelia probrala z transu a s holčičkovským hihňáním zavrkala „Thank you very much“ a poprosila lidi o společnou fotku, měla Rock Café na lopatě. Respekt.

Priest začíná být na scéně pořádně vidět. Pochopili jsme to i z reakcí fanoušků před nedělní temnou session, protože otázek stran bývalého ghúla z Ghost bylo nečekaně mnoho. A také hned pár taktů poté, co Amelia v roztomilé škrabošce odpráskla intro a kapela v oblecích a kožených maskách doklopítala na pódium.

Sudlice: Švédská trojka Priest byla pro spoustu hudebních nadšenců synthpopovým objevem konce roku 2017, kdy se zjevila s příznačným materiálem „New Flesh“. Bylo v podstatě jedno, které tracky do nás v Rock Café napustí, protože v jejich případě platí co song, to hit. Už od „The Pit“ se převážně dámský kotlík rozvlnil vášnivým vírem a nepolevil až k závěrečnému singlu z čerstvého EPka „Obey“. Mezitím nám nekompromisní trio naservírovalo pět pecek z prvotiny a rozvernou novinku „Neuromacer“. Kapela si nadšenou odezvu publika řádně užívá. Puppet Master žehná přítomné křížem a sem tam mu ujede ruka a laškovně šimrá pod bradou slečny v první řadě. Priest jsou živým důkazem toho, že vám nemusí být vidět do xichtu, abyste se stali miláčky publika.

Demi: Já naopak patřil do skupinky skeptiků, které studiové nahrávky Priest nechávají chladnými. Přeslazený a někdy trochu otravný vokál, místy až přílišná snaha o chytlavost a rádoby drsná image – to jsou atributy, které někoho mohou odradit. O to víc mě těší, že živě trojice fungovala skvěle. Zvukové nedokonalosti živého soundu obrousily hrany studiové naleštěnosti a profesionální projev dal zapomenout na vzpomínaná negativa. Hlavní linka „Obey“ mě trochu rozčiluje pořád, ale třeba „depešárna“ „The Cross“ vyšla naopak skvěle a bez uzardění uznávám, že jsem kvílel „where are you now?“ taky a celý set jsem strávil v pohybu, takže ode mne nakonec všechny palce hore.

Ezechiel: Aesthetic Perfection začali vlastně celkem očekávaně – intrem a otvírákem „Gods & Gold” ze zbrusu nové desky „Into The Black“. Dobře zahraný a nazvučený dubstepový námrd s kytarou a živýma bicíma prostě nemůže nefungovat. Zvlášť, když ho proložíte tklivými refrény s div ne Chris Cornerovskými fistulkami. Všech stopadesát lidí se tedy záhy vlnilo až dozadu ke zvukaři. A vlastně dost nepřekvapivě, protože živé bicí jsou prostě živé bicí. A šup, hned druhou peckou ke klasickým AP s hitovkou „Inhuman“. Joe Letz dohrával live různé virblové vyhrávky a finesy a spolu s kytaristou/klávesákem Elliotem pařili, jako by to neměl být poslední koncert turné, ale jejich života. Upřímně, i kdyby koncert už nenabízel nic jiného než tyhle dva, člověk by to klidně hodinu vydržel. Pořád totiž bylo na co koukat – ať už na Joeův typický okázalý floutkovský styl hraní (tentokrát bez destrukce živé soupravy), nebo na Elliotův zápal, se kterým lezl na klávesové stojany, na nichž si div neupogoval hlavu.

Pozadu samozřejmě nezůstával ani sám Daniel Graves, make-upem a kloboukem připomínající nějakého komiksového obchodníka se smrtí. A klobouk si zaslouží smeknout i před Gravesovým vokálním projevem, zdánlivě bez námahy přeskakujícím mezi přísným skřehotáním, civilním zpěvem a fistulkovými ozdobami. Hrálo se jak (pochopitelně) z nové desky (kromě otvíráku navíc “Wickedness” nebo “No Boys Allowed” či popová “Echoes”), tak ze všech starších, včetně singlu “Rhythm + Control”. A pro radost všech jsme se dočkali i těch úplně “starých dobrých hitovek” z průlomové “A Violent Emotion”. Byla “The Siren” (s Elliotovým fantastickým sólem na teremin. Na teremin!), ke konci i “The Great Depression”. Pak už zbývalo jen dát si pěkně s klavírem (a opět tereminem) procítěně “All Beauty Destroyed”, Joe si vzal kotel ke kotli a mohlo se na závěrečnou povinnou hitovku “Spit it Out”.

No, na nedělní večer to tedy byl slušný masakr. Všechny čtyři kapely předvedly zcela profesionální show snad ve všech ohledech – z hlediska zvuku, kvality materiálu, image, pódiové prezentace… Takhle vypadají koncerty lidí, kteří to nejen milují, ale i pilují a umí. Výborná práce! Věříme, že alespoň s některými ze smeček se nevidíme v Praze naposledy. A pokud by do té doby dorostly po bok hostů z Francie, Švédska, Austrálie i Ameriky také nějaké podobně dotažené projekty i u nás, bylo by na temné scéně zas o kus krásněji. Tak snad…

Další fotky od Sudlice najdete TADY a fotky od Tomáše Mičáka ZDE.