Kootcha | 24.11.2015 13:34

Kootcha byl obhlédnout vynikající koncert "Starých mašin" pana Papalescu. Jaké to bylo?

Fotky: Markéta Zahradníková

Když jsem si před lety přečetl, že Moimir Papalescu dává dohromady projekt s kolegou z kapely Magnetik, operátorem dechových nástrojů Petrem Venkrbcem, nedokázal jsem si představit, že by mě to mohlo zaujmout. Měl jsem pocit, že dechová sekce je přežitek z dob minulých a vzhledem k tomu, že mě žestě nikdy nebavily, nijak jsem se netěšil. To byl velký omyl. Již první záznam na vinyl u X-Production z roku 2008 „To Be Or Not“ a remixový digipack „Songs About Love And Machines“, byl úplně nový pohled na věc. Již tenkrát mě nadchla kapelní definice toho, co produkují za hudbu: jsou to veselé i smutné příběhy o robotech, jejich pánech a také o lidech, kteří se někdy sami chovají jako stroje.

Letošní Meisterstück s názvem „Change“ vydobytou gloriolu jen potvrzuje. Moimir kromě Van Krbetze oslovil i dvě zahraniční persony. Baskytarový multiinstrumentalista z amerických novovlných Devo Gerald Casale, plus bubeník a frontman kanadských The Extras a Industrial Artz Leon Stevenson kapele dodali hvězdný punc, který je v našich zeměpisných šířkách zcela neobvyklý.

Die ALten Maschninen

Geniální design celému projektu vdechl biomechanoid se štětcem v ruce, Adolf Lachman. On, asi jako jediný, dokázal uspokojit a dál vizuálně posunout Moimirovu fascinaci roboty a technologiemi. Za jeho obaly desek by mohly smutnit leckteré světové kapely, kterým k dokonalosti chybí právě takový grafický estét. Na nové desce se podílel i Tuzex Christ (Vanessa, Smrtislav, The Prostitutes, ex-Sunshine) na kytaru, což podle mě je výborná volba, protože ve všech písních, kam byly struny přidány, perfektně přitvrdily sound a dokonce musím napsat, že „Girl With The Iron Nose“ je moje nejoblíbenější právě kvůli bezvadné kytaře! Tuzex se objevil na koncertě asi jenom v pěti nebo šesti peckách, ale i přesto se pro mě stal plnohodnotným členem bandu.

Samozřejmě je krom Moimira nejviditelnějším cyber-muzikantem frontman Leon. Oblibuji tu lehkost a jistotu, s jakou se pohybuje v Papalescově muzice. Je z něho na hony cítit zkušenost titána, který je ve studiu i na pódiu jako doma. Jeho měkký a příjemný hlas, ve kterém je poznat osumdesátkový feeling, přesně dobarvuje to, o co se oba instrumentalisté okolo Leona snaží. Možná by mohl někdo namítat, že by si takováhle muzika zasloužila víc mechanický hlas, pokroucený v nějakém vocaliseru, prostě tak trochu „Číslo 5 žije“. Ale já jsem opravdu rád, že hlas zůstal tak, jak je, protože takovýhle robo-pop je nadmíru originální a jakkoliv modulovaný hlas by jenom více či méně připomínal starý Kraftwerk nebo nového Karla Bartose.

Další nespornou devizou je Stevensonova rodilá angličtina. I když je u nás hodně zpěváků, kteří nedělají chyby ve výslovnosti a mají tak dobrý hudební sluch, že je to skoro k nepoznání – stejně když přijde někdo, koho jazyk učila maminka od kolébky, má to úplně jiný feel a je to nepopiratelně slyšet.

Die Alten Maschinen

V Rock Café se na pódiu objevila pochopitelně Mitsuko, která v compu hlídá stopy, dále bubeník Roman Vrána (ex-Piráti, Česká filharmonie) a Jan Maxa (ex-Vltava) na basu. Gerard Casale se na nové desce nepodílel z důvodu úmrtí bratra Boba, který měl na desce „Change“ hrát na kytaru. O kvalitní zvuk na celém Machinery Tour 2.0 se postaral Václav Pastora (Vanessa, club Roxy, atd.). Celý koncert (pojmenovali jsme to „dobíjení baterií“) byl zvukově křišťálově čistý. To, jak si dokáže Papež dokonale pohlídat zvuk, je už obsese, přes kterou vlak nejede. Ve Vanesse si může jistou míru bordelu dovolit, protože jejich EBM-Rock And Roll takové nečistoty zvládne, ale ve Starých Mašinách si to dovolit nemůže (nebo nechce), takže zvuk je opravdu brilantní.

Hned na začátek moje uši zavrněly blahem při „This Toy“. Je to pro mě nejpříjemnější electro-boogie a fakt si neumím představit, že to někomu nepohybuje tělem, tomu se totiž nedá bránit. Další taneční megavypalovačka je určitě „Medical Electro Rock And Roll“, ten refrén je tak nakažlivý! Při tomhle songu když zavřu oči, tak se hned přenesu do Teslovy laboratoře, mezi ty obrovské přístroje, které sází blesky na přeskáčku do Moimirovy a Leonovy hlavy. Skvělá pecka je „Tango Teacher“, hodně studeně technologický postup ve sloce „my lab chat is in shreds, machines may be inteligent“ se mění v krásný retro refrén „teach me to tango teacher, i want to reach your soul“. Následuje „Blitz“, dokonale provedená… takhle bych je mohl chválit všechny, málokterá pecka je slabší a nebojím se napsat, že průměrná, natož podprůměrná nezazněla ani jednou za celý večer.

Diváků se v Rock Café mohlo sejít o něco více, ale na druhou stranu, v sále byli pouze lidé, které tahle muzika opravdu naplňuje a baví, takže ovace byly stejně v intenzitě vyprodané Lucerny. Na „Leon and his Boys“ bylo vidět, že je to nesmírně baví a nepotřebují k tomu vyprodanou O2 Arénu. Mašiny přišli okouknout i bratři z Vanessy (Jarda Stuchlý a Samir Hauser) který společně s přítomným Františkem Štormem (Master’s Hammer) a Řezníkem (Sodoma Gommora) pokřtí na tom samém místě 28.listopadu desku „Necrotica“ svého nového projektu Mortal Cabinet.

DAM

Ale vraťme se na „Charge Your Battery“. Po „Galvanize“ přichází teď moje nejoblíbenější „Girl With The Iron Nose“. Ten nápad je úžasný, Tuzexova kytara mi chvílemi připomíná Daisy Berkowitze, strunobijce od Marilyn Mansona. Je to asi nejostřejší píseň, jakou Mašiny hrají. Obrovsky mě baví i „Nickle In Pickle“ a ta, kterou to vše začalo – „To Be Or Not“ – ten nepřeslechnutelný basový synťák a zase geniální retro-osumdesátkový zvuk. No, ale nic netrvá věčně, ani tohle robo-vyprávění, takže kapela poprvé odchází do backstage, aby nás nadchla pár přídavky. Samozřejmě nemohla chybět „Old Tin Can“ se skvělou projekcí, ale hlavně jediná opravdu pomalá „I’m In Love With Sigourney“. Strašně moc Leonovi rozumím, protože já „Weaver-Mom Of Aliens“ také bezezbytku miluji! Na závěr všeho generují cyber zářez „Spark In The Dark“ a je po všem. Nesmírně příjemný koncert a proto se hrozně těším na další vystoupení tohohle staro-mechanického seskupení.

Je opravdu škoda, že kapela hraje tak málo a nemá tendenci se objevovat na festivalech v zahraničí. Chápu, že koordinace českých muzikantů a torontského Leona je velmi složitá. Ale když už máme v portfoliu kapelu, která se nemusí stydět vystoupit na jakékoliv akci, je chyba, že se to neděje! Opravdu si teď neumím vybavit žádný jiný projekt, za který bychom se v cizině nemuseli stydět, a mohl by tam někoho zaujmout. Určitě choďte na tyto koncerty co nejvíce, protože je otázka, jak dlouho se tam budou pohybovat živí lidé, neboť jak Moimir Papalescu říká: “Není dnes žádným překvapením, že i roboti mohou dělat hudbu…“.

Die Alten Maschinen