Cz Sanctuary | 31.07.2009 09:04

Druhý díl CzSanctuary reportu z letošního festivalu Castle Party na polském hradě Bolkow.

Do nového dne nás přivítala zamračená obloha, která sice udržela teploty ve stanech na přijatelné úrovni, o spánku „dosyta“ se však přesto mluvit nedalo - převážně vinou tradičního hluku v kempu, který už k festivalům zkrátka patří. Chladné a vlhké počasí zanedlouho doplnil déšť, který zahnal návštěvníky do stanů, klubů a hostinců, a ani my nenašli vůli opustit relativní sucho pod plachtou a vydat se na mladičkou krakovskou rock-metalovou formaci Sane. Na hrad jsme tak dorazili až na druhého zástupce odpoledního programu, litevskou divu Vic Anselmo a její doprovodné kumpány. Pokud jste o této slečně nikdy neslyšeli, představte si Emilii Autumn, prokládejte její victoriandustrial písničkářstvím, nechte něco z image, vyměňte dámy z ústavu pro duševně choré za chlapíky s živými nástroji, a jste doma. Kdyby před Anselmo žádná Autumn neexistovala, jednalo by se se všemi těmi kostýmy, rekvizitami a hudbou o opravdové zjevení, ale vzhledem k realitě a zjevné inspiraci slavnější americkou kolegyní je výsledek o poznání slabší. Na druhou stranu přiznejme litevcům vpravdě profesionální muzikantskou práci, brilantní vokál, a pár celkem silných písní.

Vic Anselmo - Deadman Walks (live at Castle Party 2009)

Do úplně jiného žánru jsme se přenesli s následující formací Joy Disaster, kterou měla část naší výpravy zanesenu v programu s poznámkou „nutno vidět!“. Francouzská pětka, silně ovlivněná postpunkem, na rozdíl od předchozí formace žádné kostýmy neřešila a nastoupila v „civilu“. Inu, pokud máte dobrou hudbu, umíte jí podat a situace to nevyžaduje, netřeba dalších propriet. A přesně to ukázali i Joy Disaster, jejichž muzikantská složka nepostrádala energii, stejně jako trhané pohybové kreace vokalistky Lily. Ta smyslně doplňovala zpívajícího kytaristu Nica a jeho hlas, znějící v některých polohách v nejlepším slova smyslu „Curtisovsky“. Joy Disaster zkrátka nechybí (zvláště v rychlejších peckách) potřebný drive, a celý koncert proto velmi pěkně odsýpal – rozhodně jedno z milých sobotních překvapení.

Joy Disaster - Vision 98 (live at Castle Party 2009)

O něco menší radost nám udělalo vystoupení následujících varšavských Indukti. Kytary, basa, bicí a housle beze zpěvu, se opřely do svého setu zhurta, a představily své progresivní postrockové koláže, aktivně koketující s metalem. Rozhodně nelze kapele upřít vynikající instrumentální schopnosti a velmi dobrou hráčskou techniku (zejména v přesně zahraných rytmických hrátkách, pohazujících a přepočítávajících doby podle téměř matematického vzorce), stejně jako schopnost vytvořit působivé nálady, ovšem po čase se člověk přistihl, že se trochu nudí. V ten moment se začínají řešit prkotiny (nejsou ty housle moc nahlas?), set se stává neúnosně natahovaným, nehledě k prosté úvaze, zdali se takovýhle druh hudby a’la King Crimson na gotický festival vůbec dramaturgicky hodí. Dáváme proto uším odpočinout, a vracíme se až na koncert formace Spectra*paris vedené Elenou Alice Fossi.

Tu bychom vystopovali v italské, mezinárodně ceněné electro/synthpopové stálici Kirlian Camera Angela Bergaminiho, kde Fossi od roku 2000 obstarává hlavní vokály. V jejím bočním projektu Spectra*paris však žádného muže nenajdeme, kapelu tvoří čtyři do lesklých kožených/lack/jemně fetish oblečků napasované sličné dámy, obsluhující strunné nástroje i elektroniku. A „obsluhující“ v tomto případě opravdu znamená „hrající“, což je na rozdíl od některých projektů, kde krasavice víceméně slouží jen coby bonbónek pro nakrmení lačného oka mužského publika, velmi příjemná změna. Taneční rytmy, přikrmované živou baskytarou a kytarou (s nepříliš hezkým zvukem), a skvělou prací vokálů (dvojhlasy Fossi a Alessie Cavalieri u kláves perfektně ladily) fungovaly první čtvrthodinku skvěle. Pak se ovšem jednotlivé songy začaly poněkud slévat, a koncert zvolna upadal do stereotypu. Ubrat posledních dvacet minut, udělali by Spectra*paris lépe.

SPECTRA*paris - Mad World (Tears for Fears cover live at Castle party 2009)

Se stylovou změnou přichází Sven Friedrich a berlínská formace Dreadful Shadows, která okupuje teritoria gothic rocku již někdy od roku 1993 a vrací se do Polska po dlouhých deseti letech. Jejich setu na Castle party sice nechyběla potřebná vyhranost, z hlediska interakce kapely s publikem však byli muzikanti poměrně chladní a odtažití, a ani zvuk nepatřil mezi nejlepší. Situaci tak zachraňoval především sám principál, který se ukázal být velmi skromným, usměvavým a přirozeným frontmanem, ač toho zas až tolik nenamluvil. A abychom byli zcela upřímní, řekněme, že Sven zněl celkem dobře hlavně v hlubších a klidnějších hlasových polohách, na rozdíl od „řvaných“ momentů, kdy se hlas zahlcoval, nejistěl a zpěv jako by z celkového soundu kapely vypadával. Přesto se jednalo o sice ničím výjimečný, ale určitě ani ne o špatný koncert.

Dreadful Shadows - Chains (live at Castle Party 2009)

A je tu čas na exhibici špičky polské elektronické extraligy, trojčlenku Fading Colours. V té bychom, kromě zpěvačky De Coy a klávesáka/programátora Daniela Kleczynskeho, našli i Leszka Rakowskeho, zapojeného do organizace Castle party. Pokud ale máte podezření, že Fading Colours hrají na CP z nějaké protekce, davy nadšených Poláků, čekajících na toto vystoupení, by vás rychle vyvedly z omylu. Hutný elektronický zvuk, podpořený velkou zadní projekcí a silným zpěvem, vytvářel velmi účinnou zbraň, která posluchače hypnotizovala a nutila k tanci zároveň. Spontánní, ale úsporné Leszkovo běsnění na pódiu navíc dodávalo vystoupení živelnost, a být o pár teplotních stupínků více (a bez deště a neutuchávajícího větru), určitě se mohl koncertem Fading Colours nechat strhnout nejen ortodoxní příznivce alternativně elektronické hudby.

Fading Colours live at Castle Party 2009

Na pódium se ale chystá německá doom metalová formace Crematory, jejíž kořeny sahají až do roku 1991. Ani to však pro většinu naší výpravy není dostatečným lákadlem, a tak raději volíme pozdní večeři, a návrat do hradu až na sobotního headlinera, švédské Covenant.

Ti nastupují na pódium evidentně v dobrém rozmaru, podpořeni rychlopalnými světly a šťavnatým soundem, ve kterém se však ani charakteristický hlas Eskila Simonssona, ani vocoderové orgie Joakima Monteliua neztratí. Tempo koncertu ale diktuje třetí postava na pódiu, nezpívající Daniel Myer, který si během show několikrát odskočí od kláves k bicím padům. Je to právě on, kdo po novinkové skladbě zavelí do útoku a po bouřlivě přijaté "The Men" dostává koncert do otáček. I přes tyto výborné výchozí podmínky však start vyznívá trochu ztuhle (navzdory Eskilovým typickým tanečním kreacím a asi padesátkrát opakovaným poděkováním), a chvilku trvá, než se souznění na pódiu a pod ním nažhaví na tu správnou provozní teplotu (v té navlhlé zimě se ostatně není co divit). Poté se však dostavuje velké finále, které obstarává tradiční "Call The Ships to Port", po níž se Covenant ještě dvakrát vrací na pódium. Po přídavkových "We Stand Alone" a "One World One Sky", které Eskil nechává částečně zpívat dav, už to vypadá na definitivní konec, pódium se rozsvěcí a technici dokonce přicházejí sklízet nástrojovku. Kapela se však k všeobecnému nadšení ještě jednou vrací a spouští poslední přídavek "Dead Stars". I přes pozvolnější rozjezd tak Covenant beze zbytku potvrdili svou pozici headlinera na poli synth/ebm/futurepopové elektroniky.

Covenant - Stalker (live at Castle Party 2009)

Po vystoupení sobotního headlinera se ta část výpravy, která to předešlý den nestihla, vypravila prozkoumat prostory starého bolkowského kina. Vystoupení tanečně-paličské skupiny Chimera plánované na půl hodiny po půlnoci se navíc zdálo být ideálním startem pro ranní afterparty. Šestice mladých performerů před kinem, obklopená nebezpečně sepjatým kruhem zvědavců, předvedla během necelé půlhodinky nadprůměrnou fire show se všemi nezbytnými prvky. Mezi nimi například plivání a polykání ohně, zběsilé kroužení ohnivými řetězy před uhýbajícím publikem, či roztáčení plamenných koulí, prskajících jiskry do větších dálek než bylo třeba.

Po vystoupení Chimery jsme využili krátké zadumanosti okolí a procpali se do prostor kina jako první, abychom zabrali místo s dobrým výhledem k sezení v posledních řadách. Polské freak show Infinity Pain jsme se však nedočkali. Půlhodinová prodleva, vyplněná technickými odmlkami, střídanými několika hity zde tak zbožňovaných Rammstein, nás dokázala dokonale odradit a zahnat do stanového městečka ke spánku. Tak tedy dobrou noc, zítra nás čeká hned několik velkých hudebních jmen, a je tedy třeba si alespoň trochu odpočinout.

Fotky kapel a lidí najdete v našich galeriích, videa na CZ Sanctuary Youtube profilu.