Lasombra se vypravila do Moravan nad Váhom zmapovat pro vás jeden z nejzajímavějších tuzemských festivalů.
Hradby samoty jsem měla ve svém festivalovém deníčku již dlouho. Letos se to konečně povedlo, za což jsem moc ráda. Zamířili jsme tedy na Slovensko na IX. ročník tohoto audiovizuálního festivalu. Cestou jsme míjeli nádherné zříceniny hradů Beckov, Strčno, Starého hradu nebo Čachtic, naše zastávka však končila v malebném městečku Moravany nad Váhom, kde nás uvítal renesanční zámek z 16. stol. Ten nyní slouží jako Art hotel a pro nadcházející 3 dny bude naplněn ambientem a dalšími aspekty dekadentního umění. Festival si dává za úkol propojit audiovizuální projekty dark ambientu, darkfolku, industrialu, noisu a další experimenty s tajemnou atmosférou hradů. Místo se každý rok mění, každý festival je tedy unikátní.
Čtvrtek: 1.den
V podvečerních hodinách přijíždíme k hlavní bráně zámku, kde se z mapky dozvídáme, že vchod do areálu je z boční strany. Jdeme se tedy akreditovat a hledat vjezd do campu, který je poměrně špatně značený. To se však záhy vykompenzuje krásným zámeckým parkem s mohutnými stromy, které nám poskytují příjemný stín. Velký prostor nabízí možnost výběru místa a nemusíme si tak vzájemně šlapat po stanech. K vybalování nám již hraje Untitled sea (SK), darkambientní úvod ze slovenské scény, hrající na smyčcové nástroje, který nám dal jasně najevo na jaký festival jsme to přijeli. Má komorní a minimalistickou atmosféru.
Když dojdeme k hlavní scéně, kterou máme na dohled od stanu, rozezní se šamanské bubny a zjeví se nám Jeden Kmen (ČR). Skřeti z Tolkiena nám přijeli zadupat a zadrnčet do svých starodávných nástrojů např.djembe, šamanské bubny, brumle a kytary. Hudebně mě kapela baví, dark tribal folk je skvělý, hrdelní zpěvy propracované, nevěřím jim však kostýmy, které jsou málo „skřetí“. Jde znát i asbsence mlhy, jinak tvořící základ pro podivné skřetí identity a mystickou atmosféru. Pravdou je, že tento projekt nezůstává pouze u hudby, ale tvoří také foto výstavy, (která je viditelná i zde na zámku), LARPy a psané slovo, což se cení.
Po ubytování jdeme na průzkum areálu. Zámek je zdoben krásným videomappingem. Jídlo je zde nabízeno jak v masových, tak ve vegetariánských variantách, pivo ve všech stupních, víno, drinky, káva a přilehlá čajovna u velké stage, což je skvělý výběr. Jediné, co mi přijde nepraktické a otravné, jsou výměny peněz za kupóny, které následně utrácíte za gastro/drinky a nemůžete je vyměnit zpět, ani při odjezdu.
Procházíme si místní výstavu vizuálních obrazů a instalací a jdeme se mrknout do vinárny, což je sklepení, kde byste jen těžko našli cimbálovku s koštýřem a vinařem :). Zato nás zde čeká první hudební košt v podobě Uncle Grasha´s Flying Circus (CZ). Na mě hodně experimentální. Darkambient s kovovými hluky a drnčení válečného arzenálu. Temný industrial, pochodují s válečnou propagandou. Projekce zajímavá, ale za mě by určitě více vynikla na open air a výběr sklepních prostorů nebyl v tomto případě správný.
Hledáme něco k zakousnutí a zahnání žízně a vracíme se zpátky do útrob sklepení. Protože teď nás čekají Vrtačky po desáté hodině (SK), slovenská experimentální hudební scéna. Nevím, jak ostatním, ale ve mně tento název vzbuzuje představy holek v těsných kalhotách a sexy topech, olizující vrtáky, silně bušících sbíječkami do betonu. Vidím nekázeň, kravál a oplzlosti na podiu. Opak byl pravdou. Vrtačky po desáté hodině jsou ty vrtačky, které nejdou slyšet, tedy ideální program všech sousedů. Představení bylo tiché a minimalistické.
Sonic Area (FRA), francouzský cinematic-electro projekt Arnauda Coëffica, (mimo jiné zakladatel experimentální scény Auditrauma), který k nám přiletěl na své space raketě. Vesmírná pouť, která byla protkaná živými space ambienty a jeho extravagantní třpytivá maska, vytvářela skvělou podívanou. Vizuální stránka mixážního pultu je zajímavá, blikající světla a space pocitovka super. Tento pocit by se ale bezesporu mohl umocnit větší a prostornější vizuální projekcí, která zde poměrně dost chyběla.
Reverend, DJ, který si odskočil ze surrealistického westernu, aby nám zasmečoval a zmixoval pár vypalovaček. Ale show mě bavila, bylo to hravé a taneční.
O/\/\/\/\ (SK) – originální název ve mně vzbuzoval zvědavost, takže jsme šli opět k hlavní stage. Drone-kytarový projekt grafického designera J. Tušana byl dle mého dost stereotypní a v 1 hodinu ráno to byla bohužel spíš uspávačka.
Elvis F.(SK), experimentální zvuky industrialtechna, hra s tempem, tvrdými beaty a dalšími elektronickými podžánry. Tvrdý zvuk a hodně párty atmosféra. Spánkový deficit ve 2 ráno si však vybírá svou daň a odebíráme se ulehnout do stínu stanu.
Pátek: 2.den
Ranní kocoviny a velké vedro přináší dopolední lenost a válení se v campu. Když se vyškrábeme ze svého útočiště, prozkoumáváme zdejší zámecké interiéry. Míjíme kino, které je zde dostupné od 11:00-18:00 hodin a nabízí různou škálu dokumentů a filmů se subkulturní nebo postapocalyptickou tématikou. V 1. a 2. patře zámku na nás čekají umělecké instalace, performace (Der Marebrechts/Petr Válek), což byla hra na prapodivné nástroje a shluk mnoha nepopsatelných zvuků strojů, mašin a pískotu. Dále procházíme výtvarná díla mnoha autorů a umělců. Od kreseb, grafiky, přes různé světelné instalace a plastiky až po workshopy linorytu. V podkroví nalézáme i foto výstavu Jednoho kmene, kteří nám hráli včera. Na nádvoří míjíme merch a neodoláme krásným tričkům Hradeb samoty, design se jim fakt moc povedl!
Ještě jdeme nabrat síly v campu a z našeho rozjímání nás dostává až neofolkový hrdina By the spirits (PL), polský umělec, hrající neofolk k poobědní kávičce v parku. Nemůžu si pomoct, ale když si tak ležím na dece v trávě, zavřu oči, několikrát se mi do mysli vkrade: „Hele, to zní jako od Eddieho Veddera“, což považuju za čistě subjektivní názor pro přirovnání. Každopádně mě baví prostorné kytary a hluboké vokály, které jdou k odpolednímu startu moc příjemně do ucha.
Za letního stmívání ladí své éterické vlny A. Čojková se svou platformou Stavros papadopulos (SK), která experimentuje se svým hlasem v různých podobách a pomáhá jí v tom performer M. Bolko, společně tak tvoří kompozici pro elektronickou verzi Dvořákovy Rusalky. Vystoupení vnímáme zpovzdálí, jelikož míříme na nádvoří, posilnit se svěžím drinkem. Před vstupem do vinárny nás překvapí poměrně velký hlouček lidí. Fronta, která trčí z podzemí až téměř ven, tady ještě nebyla. Všichni si kladou otázky, co se dole děje, zůstává to však záhadou. Po asi 15 minutách pouštějí část fronty dolů, my v ní však nejsme, tak to vzdáváme a jdeme k baru.
Po půl hodině se zvědavě vracíme na místo, kde stále hrají BLACK HOLE CONSTELLATION & NANO VJS. Co však vytvářelo onu frontu do vinárny, zůstává stále záhadou. Původní one-man projekt, za kterým stojí multiumělec a skladatel M. Jahoda, se rozrostl do experimentální kapely. První singl „The Riddle“ vyvolal pozitivní ohlasy, dokonce i v médiích a totálním vyvrcholením byla pro kapelu nominace klipu na Berlin Music Awards 2016. Kvůli špatnému začátku a frontě, slyšíme bohužel jen část koncertu. Vzhledem k tomu, že dneska je většina interpretů, které chceme zažít na hlavní stage, do vinárny už se nedostaneme.
A přelétáme za zvuku třepotajících křídel netopýrů, kterých je mimochodem plné nebe (jupííí), do zámeckého parku. Zde už ladí své nástroje a obecenstvo drží v očekávaní Death in Rome. Název kapely se skládá z odkazu k neofolkovým legendám Death in June a zároveň k lucemburským Rome. Mnoho se o nich neví a svou identitu si střeží, vystoupili tedy před nás ze své temné komnaty, aby nás obohatili o své hitparádové odrhovačky. Modern Talking, Haddaway, Technotronic a další bohem nezapomenutelné hity našeho mládí, které nás tak rozčilovaly, zde slyšíme v undergroundovém aranžmá. Nepůsobí to však plytce ani parodicky, mám spíš pocit jakési očisty, která kapela přenáší do nás. Lid se roztančí a právem bychom jejich koncert označila za „oldies summer sadness párty“. Jak se kapela sama vyjádřila ke své tvorbě: „Všichni jsme byli vychovaní na TV, plytkých popových snech a dokumentech. Mysleli jsme si, že můžeme najít místo ve společnosti a štěstí s našimi nezávislými kapelami . Ale nenajdeme. A pomalu se dozvídáme tuto skutečnost. A jsme velmi, velmi naštvaní“. Navzdory pár kontroverzním poznámkám z publika mi přišel projekt dost zajímavý a originální. Přesně pasující k tomuto festivalu.
Jdeme se poohlídnout po něčem dobrém do břicha. Občerstvíme se vegetariánským borščem, který je božský a jdeme ulovit pivo. Bohužel nám došly kupony a je s tím trochu kříž, jelikož v tuto chvíli nejsou ani na baru ani u okénka s kupóny. Prostě chcete utratit peníze za chlast a nemáte kde, což mi přijde zbytečné a otravné. Čas ale tlačí a blíží se vystoupení mých srdcařů, tak chvátám k hlavní stage.
Tábor radosti, legendární jihlavští okultisté přichází několik minut po půlnoci, aby si kolem nás postavili svůj „tábor radosti“ a halí nás do darkambientního stínu. Zjevili se nám v černých kutnách, včetně zakrytého obličeje. Typické „táboří“ masky na nás šklebily až v druhé polovině koncertu. Hypnotická projekce, světelná show společně s údernou recitací textů tvoří takovou atmosféru, že zapomínám fotit a tělem mi prochází husina. Když přichází „Světlonoš“, zapomínám i dýchat. Předposlední album "Egregor" mám totiž hodně naposloucháno. Věčná škoda, že čas je neúprosný i v případě Táboru a mám dojem, že je nikdo z nás nechce pustit zpátky do Iglau. Snad jen škoda, že v posledních minutách nám odhalili své obličeje a ona temná maskovací aura vzala za své. Jejich preformace ale každopádně utekla jak stoletá voda a zanechala ve mně nesmazatelné stopy divnotemné nálady. Dovolím si citovat ze skladby Fohat: „My, lidé, znovu zaujmeme své místo na nebesích“. Protože z temnoty jde nejlépe vidět světlo a to ve mně Tábor radosti rozhodně zažehlo. Pátek byl zcela určitě vrcholem festivalu.
Opona se zatáhne a my se jdeme nechat pokojně ukolébat do svých snů plných naděje.
Sobota: 3.den
Sobota je plná únavy, a tak si uděláme menší výlet do Piešťan, které jsou co bys kamenem z Hradeb samoty dohodil. Program v těchto časech nabízí dopolední a odpoledné výstavy, performace, chvilku s poezií, workshop linorytu, kino, přednášku o paeolitu a komentovanou prohlídku zámku. Takže o uměleckou a intelektuální zábavu je postaráno plnými doušky. My však přicházíme do areálu až kolem 18. hodině a to už nám k tomu hrají Casi Cada Minuto (SK), což je projekt kombinující zvláštní zvukové texty s ambientem a noisem. Na můj vkus je to hodně minimalistické, ale na rozjezd je to dobrá volba.
Poflakujeme se pořád kolem hlavní stage a na ránu nám příjdou Shibuya motors (SK/CZ), za mě tedy velké překvapení. Hned mě napadl pojem „jazz z pekla“. Divoký saxík, neřízené bicí a kytarové heavymetalové rify, nemá to strukturu, je toho plný barák a je to temné. Po dobrém pokrmu a drinku míříme opět do zámeckého parku. Netopýři bojují s dronem o své místo na nebi a hudebně nás obohatí Instinct primal & emerge (CZ/DE), noisové duo s příjemným poslechem, ležíme na dece a koukáme na přicházející noc, příjemné.
Jdeme to ale omrknout do vinárny, právě se tam rozjíždí M.A.C. of MAD (CZ) & MAŠINDOG (SK), propojení hudebního projektu a vizuálního umělce Mašindog (doprovodná vizualizace). M.A.C. of MAD hra metalu s elektroindustriálními motivy, grindcore a agresivní elektronika ve mně zanechává silný dojem. Epický úvod z Terminátora je silný. Avšak po menším rozjezdu se řeší technické problémy a publikum je na chvíli vytrženo z temnoindustriální nálady.
Před koncem odcházíme ven, jelikož máme chuť na něco dobrého a chceme se podívat na hlavní stage. Park začíná plnit čím dál tím více, nejen lidmi, ale také očekáváním. Protože karma je mocná a přichází v podobě Job Karma (POL), legendární duo, které se, přiznávám bez mučení, neměla prozatím čest vidět. Očekávání tedy nebylo velké. Ale již po pár minutách jsme byli vtrženi do působivé projekce, která měla za úkol předat poselství mnoha palčivých témat např. civilizační přetížení, městský primitivismus až do jakéhosi postapocalyptického vzezření.
K tomuto vizuálnímu zážitku se skvěle angažovala propracovaná hudba, neustále se měnící synťáky s různými generátory, syrové vrstvy s chladnými tóny, smutné zpěvy i taneční prvky. To vše dávalo dohromady silný zážitek, který nenechal jednu duši v pokoji. Odkrývaly se totiž různé vrstvy a karma se nám hluboce zarývala pod kůži. Jednoznačně jedna z nejvíce strhujících projekcí celého festivalu. I když festival ještě pokračuje a oplývá mnohými umělci až do ranních hodin, po 3 dnech se ráčíme odebrat do svých stanových komnat a upadáme do karmatického spánku.
Celkový dojem z festivalu je nadprůměrný. Už jen fakt, že návštěvníci jsou z velké části interpreti, umělci nebo lidé vyhledávající sféry undergroundu a nekonvenčních věcí, dává nádech „divnosti“ a vytváří strukturu komorních diváků oceňující umění. Samotné místo bylo skvělou volbou. Atmosféra zámku s prohánějícími se netopýry, nádhernými vizualizacemi, sochami rozmístěnými kolem campu dává festivalu další rozměr.
Co bych ale vyzdvihla, je více vizuálních vjemů na pódiu. Ne každý projekt měl své grafiky a projekce, což bránilo v autentičnosti a podmanivosti. Světelná show a mlha občas také chyběla, což u těchto žánru sakra pocítíte. Za mě by možná stačily i 2 dny, které by mohly být osekány o méně známé projekty a nabraly by na dynamičnosti. Ale jinak jsem naprosto nadšená, že takový festival existuje a rozhodně jej doporučuju všem fandům netradičních festivalů, všem uměleckým a zbloudilým duším a lidem oceňující kvalitní hudbu s názorem. Protože tady má každý svůj názor :). Festival pro všechny a pro nikoho. To jsou Hradby samoty.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.