Co se letos událo v Hildesheimu na jednom z největších evropských gothic festivalů? O tom si můžete přečíst v následujícím reportu.

Dolnosaský Hildesheim patří k významným historickým městům Německa, pro příznivce hudby je už dvě desetiletí dějištěm jednoho z největších evropských festivalů věnovaných temnému spektru alternativní hudby. Místní letiště od roku 1996 hostilo Zillo festival, který po změně organizátorského týmu přijal název M'era Luna. Z letošní výjimečně atraktivní sestavy jmen přinášíme i tentokrát obsáhlý report.

Nephilim: I když jsem se chystal mnohokrát, k návštěvě M'era Luny jsem se letos dokopal poprvé. Hlavním lákadlem pro mne bylo kombo The Sisters of Mercy a Fields of the Nephilim. Když organizátoři měsíc před akcí vystoupení Nephs zrušili a nahradili je Lacrimosou, moc nadšený jsem nebyl. Ale už jsem si vyhradil volný víkend, takže v pátek dopoledne vyrážíme směr Hannover. Cesta ubíhá dobře až někam k Halle, kde nás zbrzdí série kolon a do Hildesheimu přijíždíme až někdy po páté odpolední. Na obrovské parkovací ploše už se v úhledných řadách tísní tisíce aut a všude proudí davy lidí. Většina z nich za sebou táhne vozíky plné stanů, piv a dalších propriet nezbytných k celovíkendovému přežití. Nejdřív nám to přijde úsměvné, ale po první dvoukilometrové cestě z parkoviště do stanového městečka pochopíme proč (a to vlastní areál je ještě mnohem dál). Stavíme stan a vyrážíme pro něco k snědku. Výběr jídel ohromný, stánků s kdečím dalším taky. Organizace bezchybná, v tomhle jsou Němci opravdu dobří.

 Páteční program nabízí pouze dvě položky: Večerní autorské čtení (přiznám se, že čtení úryvků z německy psaných knih ve mě příliš velký dojem nezanechalo, ale uvnitř bylo narváno) a následná warm-up party. Tu vynecháváme a po zevrubné prohlídce areálu a první návštěvě nečekaně vyvoněných toalet se ukládáme ke spánku.

SOBOTA:

Prdy: Ukázalo se, že domácí příprava zabrala a vcelku neobvyklá návštěva prvních kapel v sobotu a neděli přinesla ovoce. Sobotní francouzští (!) Shaârghot rozbalili krutou kombinaci elektra a indus rocku, přesně tak, jak by mohli i nadále znít Combichrist, kdyby se nechtěli stát C-ligou death metalu. Což mi potvrdil i starší rozhovor s frontmanem, který zmiňoval ovlinění kapelami jako Hocico, Rammstein a právě Combichrist. Jak moc mu rozumím. Navíc celé vystoupení bylo zabalené do podoby nějakých zombie/apokalyptických naolejovaných černochů, což vypadalo skvěle zejména u basistky. Těším se na další jejich nářez kdykoliv a kdekoliv.

Nephilim: Úvodní položkou celého programu jsou frantíci Shaârghot, kteří zahajují svůj set úderem jedenácté dopolední. Od hlavy k patě začerněná parta mi asi nejvíc připomínala ranou tvorbu Disturbed zkříženou se zlatými léty Combichrist (která už jsou dávno pryč, ale o tom později). Na rozdíl od Prdyho jsem jim moc pozornosti nevěnoval a šel jsem se podívat na menší stage, kde tou dobou začínali původně italští, dnes berlínští Vlad In Tears. Čtveřice vyznává temnější rockmetal střihnutý progrockem a dbá hodně i na to, aby na pódiu dobře vypadala. Nic, co by v člověku zanechalo hlubší dojem. Ale pozor! Když se do mikrofonu poprvé pořádně opřel okloboukovaný modýlek Kris Vlad, okamžitě jsem zpozorněl a mozkové závity mi nabídly paralelu s někdejší grungeovou hvězdičkou Candlebox (vzpomenete si ještě někdo na 'Far Behind'? - pozn.aut). Kris je vokálně hodně suverénní se zajímavým zabarvením hlasu, což následně dokazuje i na povedené coververzi "Wicked Game". Lidí je tou dobou v plechovém hangáru už docela dost a poslušně plácají do rytmu pokaždé, když je k tomu kapela vybídne, tedy zhruba dvakrát do minuty. 

Venku na hlavní stage tou dobou zahajuje další temná metla, Erdling. I jejich zpěvák zvolil válečné pomalování, jen s jeho výkonem už nejsem tolik spokojený. Podle mého názoru se zbytečně tlačí do nízkých poloh - tohle na gotické scéně samozřejmě dělá kdekdo, ale jen málokdo při tom nevyznívá směšně. Pod pódiem se ovšem hrozí jak na Slayer a Erdling k povinnému roztleskávání davu (na to mají německé kapely snad nějaké zvláštní kursy či co?! - pozn.aut.) se přidávají i prostná cvičení. Nevím, dál.

A do třetice metal převlečený za gotiku, norští Gothminister. Pětice v čele s frontmanem Bjørnem Alexanderem Bremem má warpaint jak místní blackmetalisté a sází na tuny pomůcek na pódiu. Dočkáme se trapně vypadajícího boje s kostlivcem, čoudící lebky na holi i létající čarodějnice. Maňásek vlkodlaka už mi přijde vyloženě pubertálně dětinský. Oproti předešlým kapelám je obecenstvo spíš vlažnější, probírá je až vypalovačka "Beauty After Midnight". Bjørnův hlas je podivně utopený, nebo na to prostě jen hlasově nemá, I jeho práce s publikem mi přijde slabší, chybí mi tam větší charisma. Jedna čtyřka Beck's a bratwurst, jdeme si zatrsat.

Jan Loamfield aka Jan L. už drtí synťáky od konce osmdesátých let, ovšem dlouhou dobu se věnoval acid house, k aggrotech inklinoval až o mnoho let později. V jeho aktuální muzice jsou ovšem kořeny pořád znát. S Noisuf-X jsem měl tu čest po delší době, ale moc se toho nezměnilo. Jan L. doplněný dvěma dekoracemi v podobě víceméně zbytečných padistů nastoupil tradičně v bílém trikotu s maskáčovými kalhotami a na úvod do lidí nasolil jednu z největších hitovek "Hit Me Hard". Pokračuje se v podobném rytmu i následující půlhodinu a přítomní germáni dokazují, že aggrotech ve své ryzí podobě ještě zdaleka není mrtev a fanoušků má ažaž. Lidí v hangáru je tou dobou (půl třetí odpoledne) už tolik, že na část zájemců už se nedostane a tak to zůstane prakticky po celý festival.  

Venku davy sílí rovněž. Jen fňukání rádobyHIM v podání Lacrimas Profundere nevěnujeme příliš pozornosti. Slunce mezitím začíná připalovat, tak znovu mizíme do hangáru spolu s dalšími milovníky historie, protože nás čeká srdeční záležitost v podobě leedské legendy The Cassandra Complex. Pánové Axel Ermes, Volker Zacharias, Andy Booth a samozřejmě Rodney Orpheus mají od úvodu hutně vyladěný zvuk a tak si naplno užívám hned úvodní "Nightfall (Over EC)". Rodney v černé košili s červenou kravatou má hlas jak zamlada. Dle očekávání prosvištíme historií kapely, zazní např. "Presents (Come Of Age)" z třicet let starého debutu "Grenade", legendární "Moscow Idaho" nebo neodmyslitelná nekompromisní smažba "The War Against Sleep". Hala je plná čtyřicátníků, kteří si zavzpomínají na svá teenage léta a zkouší pogo jako zamlada. Je na čase je znovu dovézt do ČR!

Cassandra Complex setlist:

1. Nightfall (Over EC)
2. Too Stupid To Sin
3. Presents (Come Of Age)
4. Datakill
5. Why
6. Second Shot
7. The War Against Sleep
8. Moscow Idaho
9. One Millionth Happy Customer

Domácí Oomph! přivezli s sebou pomalu vychládající loňskou desku "XXV". Sedmičlenná equipa naživo šlape jak perfektně seřízené hodinky a plac před pódiem už je tou dobou také plný. Frontman Dero Goi se oproti svým předskokanům spokojil jen s jedním počmáraným okem a i když v kapele najdeme dva bicmany (resp. jednoho bubeníka a jednoho padistu), sám si vedle mikrofonu postavil dva kotle a občas vypomohl kolegům v nouzi. Vystoupení Oomph! bylo spíš standardním rockovým koncertem s občasným příklonem k zubatému EBM kolu ("Der neue Gott"). Závěrečné očekávané kombo hitovek "Gott ist ein Popstar" a "Augen Auf!" zatlouklo samozřejmě všechny přítomné fanoušky NDH do země. Dobrý koncert, ale nic víc.

Oomph! setlist:

1. Intro
2. Labyrinth
3. Träumst Du
4. Niemand
5. Sandmann
6. Der neue Gott
7. Gekreuzigt
8. Jetzt oder nie
9. Gott ist ein Popstar
10. Augen auf!

Adrian Hates už zřejmě definitivně odložil svou dvouřadou uniformu a i na M'era Luně se předvedl v civilnější podobě, než jsme byli až donedávna zvyklí. Diary of Dreams zahájili koncert navlas stejně, jako před pár měsíci na WGT, tedy oběma otvíráky z posledních dvou desek a stejně jako kolega Demi na WGT (report tady) musím i já uznat, že "Malum" je naživo o level výš než "Sinferno". Parádně čitelný a přitom dostatečně mohutný zvuk dostali do vínku i DoD, kteří samozřejmě podpořili aktuální fošnu i dalšími kousky. Nicméně největší aplaus sklidila předposlední "Undividable". "Kindrom" už nevidíme, protože utíkáme na sousední stage.

Diary of Dreams setlist:

1. Schwarz (intro)
2. Sinferno
3. Malum
4. Butterfly: Dance! 
5. Soul Stripper
6. Grau Im Licht
7. Endless Nights
8. Undividable
9. Kindrom

Diary of Dreams - Malum (live at M'era Luna 2016)

Možná že to organizátoři udělali schválně, možná to byla náhoda, ale v době, kdy Adrian Hates nutil lidi dozpívávat "can't bring me down!", už se v hangáru připravovala sbratřená čtveřice Diorama, se kterou DoD za měsíc absolvují společné německé miniturné. Technické problémy ale Torbena Wendta a Felixe Marca připravily o dobrých deset minut času a možná proto se mi zdáli oba hlavní protagonisté trošku přinasraní a set byl evidentně kratší, než plánovali.

Kapela se tentokrát představila jen s jedním kytaristou, tedy ve čtveřici, a tak výsledný zvuk byl víc synth, než třeba loni na WGT (report zde). I přes výše zmíněné lapálie byl výkon kapely opět excelentní, stále hubenějšího Torbena ve dvojhlasech s Felixem považuji za nejlepší a nejcharismatičtější vokalisty na scéně vůbec. Jejich vystoupení jsou jako erupce totálního štěstí, při kouscích jako "Hope" nebo "Exit The Grey" se usmíváte a zároveň vám běhá mráz po zádech. Došlo i na představení novinkových skladeb "Off" a "Smolik" z novinkové desky "Even The Devil Doesn't Care", která vychází příští týden. Závěrečnou "Advance" strávil Torben v první řadě, kde se o vokály podělil s fanoušky. Podle všeho měla následovat ještě závěrečná "Synthesize me", ale neúprosný časový plán a německá přesnost ji odehrát nedovolila. Že se jednalo o můj osobní vrchol festivalu, vlastně nebylo v případě Dioramy až takové překvapení. 

Diorama setlist:

1. Defcon
2. Hope
3. Off
4. Exit the Grey
5. Smolik
6. Erase Me
7. Advance

Když se vracíme zpět na denní světlo, zjišťujeme, že množství lidí v areálu už začíná být neúnosné. Na hlavní stage šmidlá Apocalyptica to samé, co posledních dvacet let, a tak si "Bittersweet" nebo metallicovskou "Seek And Destroy" dáváme ke skvělému místnímu hamburgeru. Hned potom ale zase mizíme do hangáru, než nás pohltí masa těl chtivých [:SITD:]. Německá tříhlavá úderka má na své vystoupení také jen 40 minut, takže se nezdržuje žádnými vycpávkami a po úvodní rozehřívačce "Rot" napálí do lidí svůj megahit "Lebensborn". Neustále po pódiu rázující Carsten Jacek představuje svůj nový číroidní účes a hubené nožky v kraťasech, hala mu nadšeně aplauduje v ústrety, ale tak nějak se nemůžu zbavit dojmu, že větší prostor pánům spíš ubližuje a že to loni na podzim v Rock Café byl daleko větší nářez (report tady). Nicméně závěrečná dvojka "Richtfest" a "Snuff Machinery" i díky parádnímu zvuku trhá dlažbu ze země. Dávám dvojku a příště prosím už s nějakým novým materiálem!

[:SITD:] setlist:

1. Rot
2. Lebensborn
3. Dunkelziffer
4. Redemption
5. Laughingstock
6. Richtfest
7. Snuff Machinery

Kapelu s harlekýnem ve znaku jsem viděl v posledních letech tolikrát, že už se jejich vystoupením spíš vyhýbám. Lacrimosa se bohužel v mých očích posouvá čím dál víc do hlubin pózovitého patosu s metalovou rytmikou a já se slzou v oku vzpomínám na jejich první pražský koncert v roce 2001, kdy už kapela sice také tvrdila muziku, ale jejich tvorba byla ještě majestátní a monumentální. Kdeže loňské sněhy jsou.

Dokud zpívá dnes už krátkovlasý Tilo Wolff, je ještě všechno v pořádku. Jakmile se ale dostane na tloustnoucí Anne ukrytou za arafatovským ubrusem, regulérně si zacpávám uši, prchám a říkám si, že snad musí poznat i hudební negramot, že je to kvílení falešně. Ani Tilo ale není úplně v kondici, i jemu pak hlas třeba v "Der morgen danach" párkrát nepěkně ujede. Pokud bych měl označit jediný propadák festivalu, bude to právě tahle parta.

Lacrimosa setlist:

01. Intro 
02. Ich bin der brennende komet
03. Lichtgestalt
04. Schakal
05. Stolzes Herz
06. Apart
07. Der morgen danach
08. Alleine Zu Zweit
09. Feuer
10. Irgendein arsch ist immer unterwegs

Die Krupps měli nabitý víkend. Den předtím naložili publiku v Josefově na Brutal Assaultu a veškerou energii se jim podařilo přivézt i do Hildesheimu. To, co předvádí Jürgen Engler na pódiu v pětapadesáti letech, je neuvěřitelné. Sice to nemělo tu omračující lehkost a zničující sílu neutronové bomby jako na letošním WGT (report zde) a Jürgenův hlas zněl lehce ochraptěle, přesto se hangár otřásal v základech. Dostáváme "Schmutzfabrik", novinkový singl "Alive In A Glass Cage" (samozřejmě bez Caliban) i největší hity historie jako "Fatherland" nebo "To The Hilt". Podobně jako týden předtím na Wackenu patří závěrečná "Bloodsuckers" destrukci nástrojů a do publika se rozletěly i trubky z železného instrumentu páně Englera. Kdyby měl hangár pětinásobnou kapacitu, Die Krupps by ho pravděpodobně v pohodě naplnili.

Už jsem si zvykl na to, že na začátku koncertu VNV Nation teprve ladí Ronan Harris svůj hlas, aby potom dokázal utáhnout hlasově náročné party a k tomu jeho typické poskakování po pódiu. Tentokrát je úvod koncertu z jeho strany hodně rozpačitý, ale natřískaný prostor před pódiem (zřejmě největší návštěvnost během celého festivalu) stejně jásá a křepčí už od první synťákové vyhrávky. Ronanův vokál se ale naštěstí při "Tomorrow Never Comes" ustálí na kvalitě, na jakou jsme v jeho případě zvyklí a futurepopový večírek pětadvaceti (?) tisícovek přítomných se může naplno rozjet. Tradičním dojákem setlistu tentokrát není jen "Illusion", ale především dechberoucí "Nova", při které Ronan rozechvělým hlasem pěje "shine your light on me" a na oplátku mu svítí stovky displejů mobilů z publika. A překvapení setu? Ve chvíli, kdy dospěje do svého vrcholu, kapela odejde do zákulisí a dav vytleskává přídavkovou "Perpetual", už se nedočká. Smutná tečka skvělého vystoupení - jako kdybyste prožili skvělý sex, ale pak vám partner nedovolil vyvrcholit.

VNV Nation setlist:

1. Intro
2. Space & Time
3. Tomorrow Never Comes
4. Legion
5. Primary
6. Illusion
7. Epicentre
8. Standing
9. Everything
10. The Farthest Star
11. Control
12. Nova
13. Resolution
14. Electronaut

Po důkladném zvážení všech pro a proti se rozhodneme oželet koncert Hocico, kteří uzavírají program v hangáru a obsadíme výhodné pozice v očekávání věcí příštích. Páteční prime-time pro sebe uzurpoval Andrew Eldritch s The Sisters of Mercy. Po několika posledních zkušenostech jsem už nedoufal, že bych mohl být svědkem obstojného koncertu jedné z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, ale Mr. Eldritch mi připravil nadmíru milé překvapení a parádní vystoupení, kde bylo vše, jak má být - dostatečně hlasitý, průrazný a přitom čistý zvuk a pan frontman v hlasové formě, v jaké jsem ho dosud neslyšel. Setlist navíc ukrýval několik lahůdek, které na jejich koncertech zas tak často neznějí. Dav pod pódiem od koncertu VNV Nation znatelně prořídl a jak už to na festivalech bývá, po povinné půlhodince odešli všichni ti, kteří si chtěli jen odškrtnout spatřenou legendu a na místě zůstali jen ti, kteří vědí, 'vo co go'. Úctyhodný setlist najdete níže, za sebe jsem postrádal snad jen mou oblíbenou "We Are The Same, Suzanne". Největší překvapení festivalu a jednoznačně nejlepší koncert The Sisters of Mercy, který jsem kdy viděl. A perlička na závěr: Pokud volby v USA vyhraje Donald Trump, slíbil Eldritch vydání alba, protože pak prý "bude mít dostatek materiálu na novou desku". Komu budete při volbách fandit? Já mám jasno.

Synthie: Sisters jsem nikdy moc neposlouchala, spíš jenom z donucení. Pár lidí z mého okolí je jimi doslava posedlých. Spíš mě bavila jejich image 'nikomu se nebudeme líbit, nemusíme být vidět, ani slyšet' :) s tím jsem šla i na tenhle koncert na M'era Luna. Doběhli jsme z koncertu Hocico, stoupli si, abychom viděli na plátno, na kterém se promítaly koncerty přímo z podia, při takovém kvantu lidí, to bylo docela fajn, že bylo vidět, co se na podiu děje. Sisters nezklamali a obrazovka zůstala bez přenosu. Takže, kdo chtěl něco vidět, musel si prostě proklestit cestu dopředu. Začali "More"… Prohnal se okolo nás kluk, který vypadal, že má namířeno na podium, Tomáš za něj hupsnul, já se ho chytla za ruku a najednou jsme byli asi ve 3. řadě uprostřed. Samozřejmě tam cpali mlhu jak se dalo, ale foukalo a všechno šlo pryč, takže jsme viděli krásně. Zvuk skvělej a Andrew ve formě a střízlivej. Lidi to ze začátku moc nebavilo, ale postupně jsme si je roztančili a rozhulákali, alespoň ty kolem nás, takže atmosféra byla skvělá. Setlist asi doplní Nephi. Za mě skvělý zážitek, moc jsem od toho nečekala. Zhruba tak v půlce koncertu se mnou začal Tomáš lomcovat a křičel na mě „Zuzanoooooo! Jseš na nejlepším koncertě Sisters ever!!!“. Jo, jo, bylo to dobrý…

The Sisters Of Mercy setlist:

1. More 
2. Ribbons 
3. Doctor Jeep/ Detonation Boulevard 
4. Amphetamine Logic 
5. Body Electric 
6. Alice 
7. Marian 
8. Crash & Burn 
9. Arms 
10. Dominion/ Mother Russia 
11. Summer 
12. First & Last & Always 
13. Jihad 
14. Flood II 
15. Roadrunner/ Sister Ray/ Walking The Dog/ Louie Louie medley 
16. Lucretia My Reflection 
17. Vision Thing 
18. Temple Of Love 
19. This Corrosion

A ještě speciální douška a shrnutí dne od Synthie:

Největší překvapení pro mě byli francouzští Shaârghot, zřejmě mi zalepí místečko po Combichrist. Bylo to první, co jsme viděli a totálně mi zvedli náladu. Potom jsem se byla kouknout na Chrom a to je tak stejný, až je to trapný. Mám je ráda, koncerty zvládají v pohodě, ale chtělo by to trošku změnu, nebo něco novýho. Z Noisuf-X jsem hned utekla, to je na mě moc rachot. Cassandra Complex byla skvělá,  vypadali, že vstali z mrtvých, atmosféra bezvadná, jenom nemají merch a to jsme se chodili ptát každou hodinu :) Apocalyptica bylo něco šílenýho, to se nedalo poslouchat vůbec. [:SITD:] – to samý co Chrom. A pro mě vrchol festivalu byli Die Krupps! To jsou prostě páni muzikanti. Viděla jsem je už mockrát, ale to co předvedli tady – klobouk dolů. Rozmlácená kytara a rozebraný trubky byl jenom takovej bonus. Miluju to! VNV Nation, mě nebavili vůbec, to už je na mě taky trošku moc, ale Němci to milujou, to asi nikdy moc nepochopím. Mě od nich taky něco baví, ne, že ne, ale ty koncerty jsou tak šíleně uplakaný a ukňouraný, že to prostě nemůžu vydržet. Pak byli Hocico, to je klasika, dobrý, ale když bych si měla vybrat mezi Hocico a Rabia Sorda, je to jasná volba. Pak byli Sisters a o těch píšu zvlášť. Zbytek v dalším reportu...

Fotky najdete jako vždy v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Festival M'era Luna už láká na příští ročník

Festival M'era Luna už láká na příští ročník

Report z M'era Luna 2022 – neděle

Report z M'era Luna 2022 – pátek, sobota