Ezechiel, Nephilim | 17.10.2012 14:05

Dvojitá porce gotické hudby a dvě kapely s velmi silným materiálem. Jak to tedy asi tak mohlo vypadat v pátek 12. října v LD Kbely? Počtěte si v reportu sami...

Déšť, pošmourno, sychravo – dvanáctý říjnový den uvítal podzimní gotický svátek opravdu stylově. To s sebou sice neslo i některé dílčí problémy, jako dopravních kalamity, které část zahraniční delegace zdržely na cestách, ale atmosféru večera to dokreslovalo téměř dokonale. Jen táhnoucí se mlha nad blaty chyběla. Ještěže díky restauraci, připojené k prostoru LD Kbely, nemuseli diváci moknout venku na dešti, ale měli se kam ukrýt.

Právě kvůli zpoždění ale první návštěvníci, kteří do klubu dorazili už na půl osmou, mohli zahlédnout konec zvukové zkoušky zahraničních hostů či televizní štáb, nabírající rozhovory s XIII. stoletím, Petrem Korálem nebo Jenny Nowak. Netrvalo ale dlouho a zvolna houstnoucí dav se mohl rozprchnout na bary, nebo se vybavit nějakým tím tričkem, CDčkem či DVDčkem vystupujících kapel. A komu by to bylo málo, měl možnost vzít si svůj výtisk Trubadúra nebo pořídit věci od Bratrstva Luny.

Ale dosti okolností, dnes jsme tu přece hlavně kvůli hudbě, a tak přetočme ručičky hodinek na „pár minut po půl deváté“, kdy příjemný gothicrockový podkres vystřídalo tajuplné, mocné intro a světla potemněla. Na pódium kráčí pětice muzikantů, slyšíme povědomé hebrejské čtení z Genesis a magické intaktace, otevírající zatím poslední album „The Rites of Passage“ Whispers in the Shadow. Přechodový rituál započal.

Frontman Ashley, ukrytý do klobouku a obřadního roucha, prozatím zaujal postoj zády k publiku a to už nás první mocné rány na kotle (dublované krom bubeníka i přidaným kotlem basáka Forka) masírovaly až na žaludku. Nebylo pochyb, že se dočkáme rovnou titulní písně novinky.

Díky výbornému zvuku zněla „The Rites of Passge“ téměř jako z desky – velká, epická skladba, zesilovaná fortelem kapely a především zpěváka, který působil jako kazatel (ovšem bez okázalých póz). Ostatně vše, co Ashley dělal, vyznělo prožitě a uvěřitelně. Tradicionalistům sice mohl malinko chybět klasický hrobový baryton, ale jak jsme psali už v recenzi na poslední desku, právě díky tomu znějí Whispers in the Shadow jako Whispers in the Shadow a ne jako další Sisters of Mercy (i když tahle poloha třeba Merciful Nuns celkem sluší), takže body do tabulky. A navíc předák Whispers pracuje se svým hlasem opravdu dobře – od šepotu a nosnému přednesu až k téměř frenetickým momentům a silnému vibratu.

To skvěle fungovalo v oněch „fieldovských“ i těch „missionovských“ polohách kapely, které ukázaly zralost a sehranost skupiny, dobře odvedené aranže a stejně tak i chytrou a efektní práci se samply (včetně těch mluvených). A jako bonus tu byly orientální vsuvky, kdy Whispers odložili kytary a nastavili svou novou tvář. A nutno říct, že i ta je po čertech funkční – i v sestavě bicí, klávesy, zpěv, kotel (trestaný Forkem) a šamanský bodhrán v rukou kytaristy Lazy Schulze skupina neztrácela sílu, ale spíš naopak. Dunivé, ohnivé, divošské rytmy s mocnými plochami a Ashleyho zaklínáním to utáhly tak dobře, že si člověk u „Back to The Wound“, „The Tempest“ nebo „Wormwood Star“ ani nevšiml chybějící (přitom na desce tak výrazné) Vic Anselmo.

Whispers in the Shadow - Back to the Wound (živě v LD Kbely - díky, Favourite Slave!)

Přes hybnější „The Lost Souls“, „The Lightbringer“ nebo „Damned Nation“ jsme se nakonec dostali až k náladám u hranic The Cure z období „Disintegration“ se začátkem „Babylon Rising“, která se po půlce zvrhla v mytickou fieldsovskou kompozici s na jedničku zvládnutou stopkou a vygradovaným koncem.

Není tedy divu, že hodinové představení tak rychle uteklo – co neobstaral už sám o sobě silný materiál Whispers, výkony kapely a příjemné etnické „občerstvovačky“, to dokončil předák, který se však nestavěl do středobodu kapely. On pouze celý tenhle obřad vedl, vzýval síly a prastará božstva, katalyzoval jejich energii a tu pak předával davu.

Asi i díky domu se Vídeňané stali snad prvním „special guestem“ XIII. století, u kterých si fanoušci vyžádali přídavek. A dostali ho. Nejdřív „The Night Turns“ (během které se na pódiu zhmotnil pes) a pak už jen osmiminutovou zavíračku „Revealed as Light“, posvěcenou magickým pozismem Světlonoše, který teprve u vědoucího člověka může mít nějakou plátnost.

Pak nastal čas zatáhnout oponu a rychle přestavět pódium. A protože pes nebyla ani halucinace, ani bytost z jiných světů (měl totiž známku), kolega Pavel Zelinka vyhlásil mezi kapelami do mikrofonu celoklubové pátrání po páníčkovi. Ten se ale bohužel nakonec nepřihlásil a tak si pro vyděšeného psíka musela přijet Policie – pevně doufáme, že se nakonec se svým majitelem setkali.

Ale zpět do klubu, kde právě na pódium nastoupila tuzemská legenda XIII. století v klasickém čtyřčlenném složení. Po úvodní „Kabarete Voltaire“ frontman Petr oznámil, že kapela se dnes bude kromě osvědčených jistot soustředit i na méně známé kusy, které na koncertech Třináctky nejsou tak často k slyšení. Po rozvážné „Měsíc Lovce“ tak zazněla poklona leedským vzorům, přímočará „Into The Garden Of Delight“, nebo zadumaná „Prokletí domu slunečnic“.

Skladby se nesly především ve středním tempu, takže se publikum rozehřálo až při dvojici skladeb „Elizabeth“ a „Justina“ mezi kterými zazněla také málokdy slyšená bonusová nealbovka „Fénix“. I první z coverů „Bela Lugosi´s Dead“ sklidil nadšený ohlas, závěr základního setu („Nosferatu Is Dead“ a olympikovský „Karneval“) už diváci viseli frontmanovi na rtech a užívali si svátku, kterým všechny koncerty Třináctky bezesporu jsou. Přestože to tentokrát nebylo „klasické XIII. století“, chuť experimentovat je nutno kapele rozhodně přičíst k dobru.

XIII. století - Elizabeth (živě v LD Kbely. Díky, Favourite Slave!)

A když pak Pavel Štěpán rozjel na kotle přídavek „Fatherland“, nadšení tanečníků, tísnících se až ke zvukaři, neznalo mezí a stovky rukou rytmicky podtrhovalo „Hej, Hej, Dominia Fatherland.“ Fanoušci tak jasně dokázali, že jedou s kapelou na jedné vlně. To jim ostatně vydrželo i do dalšího (tak trochu rozpolceně přijatého) přídavku, předělávce dylanovské „Knocking on Heavens Door“, na kterém basák Palda opět ukázal svůj příjemný hlas (doprovázený davem). A navíc, kdy jste naposledy viděli na gotickém koncertu zapalovače nad hlavami?

Řekli byste konec? To byste ve Kbelích museli být! Publikum totiž své jihlavské miláčky odmítlo pustit z pódia, a Petr Štěpán se musel vrátit ještě jednou sám, aby jen za doprovodu kláves zazpíval skladbu „Zodiak“. I tu lidi doprovodili rytmickým tleskáním a sálem se neslo téměř až dojetí, když Petr na závěr znovu pozval celou kapelu na pódium, ještě jednou všem poděkoval a opona se definitivně zatáhla.

Tenhle večer byl zkrátka tak nějak přesahoval hranice hudby – byl o gotickém propojení nejen kapel a fanoušků nebo Prahy a Vídně, ale všech dohromady a vzájemně. A jako takové to zafungovalo skvěle, což byl pocit, který si podle tváří odnášeli z LD Kbely i sami návštěvníci. A o to nám šlo. I z pohledu pořadatelů totiž máme dojem, že se tu slibovanou „gotickou událost pražského podzimu“ podařilo naplnit beze zbytku.