Druhá, prostřední část reportáže z letošní Castle party, ve které se dočtete postřehy z vystoupení například Cassandry Complex, The Eden House, DoppelgängeR, Kirlian Camery, And One a dalších.





 

Po vymrzlé páteční noci začalo kolem sedmé hodiny ranní slunce rozehřívat stany a postupně vypuzovat jejich mžourající obyvatele na světlo. Obavy, že bychom snad mohli něco zaspat, se tedy opět ukázaly jako liché. Netrvalo dlouho a velkorysé teploty nahnaly nemalou část kempu do bazénu a i ledové sprchy najednou přestaly být nutným zlem, ale staly se vítaným občerstvením. Počasí se však přesto projevilo jako „festival-friendly“ a zahalilo zlatý kotouč závojem mraků.

V takových podmínkách už nic nebránilo výletu na hrad, kde na hlavní stage v půl třetí odpoledne vykopávala ruská formace DoppelgängeR. Trojice svůj punkový původ nezapřela ani vizuálně, ani instrumentálně, a tak jsme občas mohli zaslechnout nějakou tu chybičku nebo zaškobrtnutí, ovšem aniž by to ubíralo dravosti výkonu. A tak je to v pořádku - kapely typu Doppelgänger jsou především o pocitu a hudbě, nežli o nástrojové virtuozitě. Příjemný deathrock/postpunkový set navíc dokázal během dvaceti minut vytvořit pod pódiem kotel (iniciovaný především pány z Bat-Cave.pl), a tak můžeme určitě vystoupení Dmitry Floa a jeho polosličného doprovodu zhodnotit pozitivně.

Deathrockový duch měl ale rozprostřít svá křídla i nad dalším vystoupením - losangeleskými Christ vs. Warhol, které jsme letos viděli na povedením koncertu v rámci Wave Gotik Treffen. V Polsku však formaci během první poloviny show ošklivě potrápila hučivá zpětná vazba, která rozlaďovala sound kapely a viditelně i jejich rtuťovitou zpěvačku Eveghost. Křupání, pištění a hučení, tu žádná basa, tu naopak příliš basy a další manipulace se zvukem tak masírovaly kapelu dobrých deset minut, než se jej podařilo jakž takž ustálit. Ke cti skupiny je však třeba dodat, že se i přes tyto potíže snažila a šlapala do toho, co se dalo. Sehraní muzikanti (taky mají pořádnou průpravu), vynikající zpěv a odhodlání dát do toho všechno tak přineslo Christ vs. Warhol i přes prvotní technické obtíže sympatie (stále ještě nepříliš početného) davu, který je po poslední skladbě „Secret“ ani pořádně nechtěl pustit z pódia.

Naopak britská electro čtveřice Deviant UK rozpoltila pozůstalý dav na ty, kteří je již po poslechu desek odsoudili jako příliš průměrné a roztrousili se raději lovit hradní občerstvení a na ty, u kterých převládla zvědavost. Ostatně, důvodem k zvědavosti byla primárně ortodoxní vizáž tohoto poměrně nového, ale stále populárnějšího projektu. Deviant UK naživo opravdu nenabízí žádné hudební inovace, spíše se vezou na chytlavé vlně britské elektroniky, jen jim chybí méně odpudivý frontman s lepšími vokálními schopnostmi. Ovšem kovové hřeby implantované do bubeníkovy lesknoucí se hlavy a dusavé pobíhání po podiu přeci jen slušnou část publika uspokojily, část naší výpravy jej dokonce považuje za jeden z vrcholů festivalu. Houstnoucí masa diváků uznale ocenila i pitchforkovský cover „Timekiller“, kterého se ten den dočkáme ještě jednou.

Pak už je ale čas vyklidit prostor na pódiu a ustoupit upírskému sabatu, pořádanému italskou krvelačnou komtesou Sonyou Scarlet a její družinou Theatres des Vampires. Veliká plachta na pozadí, vztyčená během příprav, jasně ukázala, že kapela od dob, kdy jsme jí před čtyřmi lety viděli v Praze, vyrostla. Co se však nezměnilo je synteticko-pompézní zvuk, lascivní krvavá show, metalové dvojšlapky i kytary, triky se zapálenými knihami a tak dále. Přestože spousta nástrojů hrála z předtočených smyček (včetně některých zpěvů a kytar) a Sonya byla občas až příliš okatě drsná („Tohle je, kurva, další zasraná písnička pro vás, zkurvený zmrdy“), dokázali Theatres des Vampires k pódiu přitáhnout poměrně dost lidí a udržet jejich pozornost. Inu, teatrálnost a stylizace je prvek show, který zabírá.

Do úplně jiného světa jsme se dostali hned s další kapelou, kdy na jeviště přišla trojice civilně oblečených padesátníků (silnějšího klávesistu v modrém triku nedá moc práce představit si namísto u keyboardu stát u řeznického pultu). Cassandra Complex v prostém složení zpěv / kytara / klávesy-sampler nastoupila sympaticky přímočaře, jako pravý opak načinčané show italských upírů. A i na tuhle hru diváctvo přistoupilo a bavilo se tak dobře, jako sama kapela, která do něj sypala místy až pětadvacet let starý EBM sound, aniž by to ale působilo sentimentálně. Naopak, bublavé syntetizátorové linky a punkové beaty mají evidentně i v roce 2010 stále co říct. Zmínku zaslouží i „poctivá příprava“ koncertu, kdy každý song měl trochu jiný zvuk, a to včetně efektu na vokálu - díky tomu se tak posluchač nenudil. A pokud by snad na polské fans nezabrala hudba, ani vtipné hlášky frontmana Rodneyho Orphea, dorazil je předák oznámením, že se bude ženit a jeho vyvolenou je Polka. 

Tvrdší, modernější a digitálnější elektroniku přijel do Bolkowa reprezentovat Alec Empire, který v minulém roce rozsekal pražský Lucerna Music Bar. A ani sobotní open air vystoupení nebylo výjimkou. Alec, opět v doprovodu Nic Endo, pustil do starobylých zdí hradu rachot, který pravděpodobně nezažily od posledního obléhání. Škoda, že hlukový „hranol“ je paradoxně náročný na nazvučení, a tak opět chvíli trvalo, než se výsledný zvuk ustálil. Floutek Empire se totiž mohl naparovat, skandovat a hecovat jak chtěl, ale dokud jeho vokál nebyl slyšet, nebylo mu to nic platné,. Nejlépe z toho tedy v první polovině vyšly spíše pomalejší „digital Velvet Underground“ polohy, než se mohl rozjet pořádný hardcore/techno/hard masakr se vzpomínkami na domácí a znovuobnovené Atari Teenage Riot, které můžeme letos vidět i v Praze. Přes zvukové ladění se řady návštěvníků nedaly a odvážně vydržely až do konce představení. 

O další žánrový obrat se postaralo britské volné uskupení muzikantů The Eden House se svou klidnou, snivou a intimnější gothic/psychedelicko rockově-baladickou náladou. Stejně jako loni v Lipsku vystoupila i letos v Polsku plná sestava se dvěma kytarami, houslemi a tentokrát  hned se třemi zpěvačkami, jednou lepší než druhou (ač, pravda, s trochu nesmělou interakcí s publikem). I přes vynikající atmosféru, umocněnou nadcházejícím soumrakem, bezchybné hráčské výkony a uhrančivé hlasy zpěvaček (vynikala zejména Amandine Ferrari) se však nádvoří částečně vylidnilo. A nepomohlo ani očekávané hostování Monicy Richards ve skladbě „To Believe in Somehting“, kterou nazpívala i na debutovou desku, nebo předělávka skladby „Play Dead“ od Björk.

Více života vdechla davu až přestavba italské Kirlian Camery, kdy před zraky tisíců diváků za velkého potlesku šplhal technik na vysokých štaflích až k hornímu trasu se světly, aby zapnul zlobivý projektor (který přesto zůstal – tak jako celý festival - nakonec nevyužit). Pak už se ale mohla stage ponořit do tmy, do které za zvuku intra přiběhli ninjové se zářivými baterkami. Hned při prvním tracku „Edges“ se ale samozřejmě ukazuje, že ten jediný ninja v krátkých šatech a vysokých lackových botách není nikdo jiný, nežli zpěvačka Elena Fossi. Synthpopovému setu s kytarou nechyběl dobrý zvuk a intonační preciznost frontwoman, na druhou stranu, pokud člověk není přímo fanouškem, mohl mít s vystoupením stejný problém jako s vedlejším projektem Eleny Fossi Spectra Paris, který hrál na Castle Party loni. Tedy s občasnou přehnanou teatrálností a hraním na vzhled. Elena má bezesporu postavu jako proutek a hlas jako zvon, ale kdyby oboje „prodávala“ o třetinu méně, bylo by to mnohem sympatičtější.

Na poslední kapelu večera, německé And One, si musíme počkat až do půlnoci. Ti svou přestavbu pro jistotu skryli maskovací sítí před pódiem, která tak jen zvyšovala pocit zvědavosti a napětí na zaplněném nádvoří. Přesto dírami vidíme, že pódium je vyzdobeno dvěma neonovými písmeny „Y“, sloužícími jako podstavce pod klávesy, nad nimiž se tyčí ještě jeden větší bratříček. Když konečně spolu s odpálením koncertu opona padá a písmena se rozzáří, je vidět, že And One to dnes vzali jinak. Pryč jsou synth/futurepopové obleky a „Bodypop“ oranžové kravaty – přivítejme přísného Steva Naghaviho a military/EBM stylizaci kapely. Tomu ostatně odpovídal i poměrně tvrdý zvuk, patnáct let staré fláky typu „Deutschmachine“, nebo (dnes již druhá) předělávka „Timekiller“ od průkopníků Project Pitchfork. Vypadá to, že nedávné Naghaviho prohlášení z Amphi Festu, kde oznámil přípravu nové desky „Tanzomat“, na níž se kapela má vrátit k Electronic Body Music, nelze brát na lehkou váhu. Škoda, že vojenská tvář And One sice se staršími písněmi fungovala, u těch novějších/popovějších typu „Love You To The End“ však působila prazvláštně.

Naše další kroky tedy vedou vstříc starému kinu, kde se mají servírovat oldschoolové gothic/deathrock-postpunkové laskominy. Dorážíme zrovna na konec setu britského DJe Thundera, který se loučí Sisters a dalšími klasiky žánru, aby jej vystřídal americký DJ Full Fathom Five, což není nikdo jiný, nežli William Faith z Faith and The Muse. Jeho entrée je však poměrně nešťastné, neboť je chvíli úplné ticho, aby se vzápětí rozezněl podivně zkreslený zvuk, který během desítek vteřin roztančené návštěvníky usadil. Nepomohl ani začátek se Scaret Remains a Chrst vs. Warhol, přítomnými v sále. Po chvíli se naše výprava shoduje, že tady už nám pšenka nepokvete - Faith svou DJskou šanci dostal a promarnil. Vracíme se tedy skrz město, ve kterém to v temných zákoutích stále žije, do kempu, občerstvit se spánkem a být pokud možno fit na poslední den festivalu. 

Pokračování příště.

Fotky kapel i lidí si můžete prohlédnout v naší Galerii, videa postupně přibývají na CZ Sanctuary Youtube profil.

mohlo by vás také zajímat

Report z Castle Party 2024 – sobota, neděle

Report z Castle Party 2024 – čtvrtek, pátek

Report z Amphi 2024 – neděle

Dark Wave klasici Kirlian Camera vypustili do světa další dvojalbum