Deutzenský festival letos slavil deset let. Jaké to bylo, se zajel podívat Kootcha.

Tentokrát byla anabáze s odjezdem hodně divoká. Moji fotografové jeden po druhém odpadávali, a proto jsem v den odjezdu oslovil někoho, koho si velmi vážím, protože se mi minule v hospodě svěřil, že viděl dvě a půl série „Sexu ve městě“. Jo, vzal jsem Jäegera který neumí fotit, nemá fotoaparát, stan ani peníze, ale zase rozumí těm neofolkovým zvěrstvům, které jsou na NCN velmi oblíbené. I když jsme přijeli na místo vcelku brzy, kemp byl pochopitelně plný k prasknutí. To nic, naprosto drze a bez skrupulí jsme rozbili stan v nové, placené VIP části. A i přes chvilkovou snahu nás vyhodit od těch, kteří si ten plac zaplatili, jsme se nenechali rozhodit a s výmluvou, že nám to v produkci dovolili, jsme obsadili to nejlepší místo. Klasika, já vypadám, že všude pracuji, takže se už nikdo na nic neptal.

První dva kluci, které jsme potkali, se nás plynnou češtinou ptali, kde je kemp, tak jsme je vzali k nám do VIPu a hned bylo jasné, že to letos bude kalebně ostřejší. Rychle postavit stan a šup do víru dění. Myslím, že nikdy nikdo nepostavil stan tak debilně jako my dva, ale neteklo nám tam i když vypadal opravdu odpudivě.

„Hele, pohni údem, za chvilku začínají, Severe Illusion!“ Fakt mě to nebavilo, žádný song ničím nevyčnívá, je to všechno stejné. Kupodivu švédská nuda. Pánové jsou vizuálně dost odpudiví. Ten holohlavý člověk zabalený do igelitu je spíš případ do blázince k Chocholouškovi než na pódium. Stačila opravdu jen chvilka na nejmenší Wiedenbogenbühne, kde hráli Oberer Totpunkt a hodně rychle jsme zmizeli na Blind Passenger. Je to dost jednoduchý německý electropop, ale dvě krásné roštěnky daly zapomenout i na to. Obě zpívaly, hrály na klávesy a kytaru a dokonce naprosto přesně bubnovaly, to se moc často nevidí. Hodně se nám líbil cover od The Cure „A Forest“.

Další kapela, kterou vůbec neznám, startovala na největším bühne. Z nezvyklé islandské destinace přiletělo trio Legend. Moc se mi líbilo jejich pojmenování vlastního stylu jako „osmdesátkový goth-pop“ nebo „doom-disco“. Klávesák Halldor Björnsson mě nadchnul, protože opravdu hrál a je důkazem toho, že všichni nemusí mít nad vypnutým Virusem zapnutého Appla, ze kterého pouští veškerou muziku.

Hned po nich mi vyrazil dech Deutsch Nepal, to bylo fakt skvostné. Obyčejně mě kromě Lustmord a A Challenge Of Honour ambientní věci moc nebaví, ale Peter Andersson mě obrovsky nadchnul. Tenhle švédský harsh-dark ambient je nesmírně zajímavý. Na poměry tohoto žánru Peter hodně zpívá, ale opravdu to není na škodu. Barva hlasu i jeho technika mi velmi připomínala Franze Triechlera z The Young Gods které miluju, takže i kvůli tomu jsem byl spokojený.

Pokaždé se těším na přiblblé závody o největší kopírku festivalu. Nejtrapnější byli opět Stahlmann, tak ubohou vykrádačku Rammstein opravdu pohledat. Némlich to samé předvedli Herren. Naopak zcela dokonalá kopírka jsou Merciful Nuns. V bulletinu o sobě napsali, že jsou moderně pojatá reminiscence na velikány gotické scény. To je opravdu chození kolem horké kaše. Já bych použil větu – skoro dokonalá kopie The Sisters Of Mercy. Nejenom muzikou ale i zjevem. Atraud Seth je o něco mladší Andrew Eldritch. Má dokonale okoukané pohyby, gesta a přesně naposlouchané Andrewovo hýkání. Pochopitelně tmavé brýle ani na vteřinu nesundal. Basistka Jawa Seth nepopiratelně předvádí Patricii Morrison a kytarista Jón – stejný kloubouk i nástroj – je jasný crossover Wayne Husseyho a Craiga Adamse. Zapomeňte na živého bubeníka, asi se nejmenuje Dr. Avalanche, ale modul to je. Na projekcích (snad kromě Merciful Release) všechna podobná loga která TSOM použili na singly.

Byl jsem nadšený, slyšel jsem Sisters nahlas, a nestydím se říct, že ve formě, ve které by se měli předvést Eldritch a spol. Jediné mínus je, že nevládnou žádnými tutovými hity. TSOM mají na každé desce minimálně dvě megapecky, kterými bohužel Merciful Nuns nevládnou. Prostě to celé odjelo bez jediného „Dominion“, ale to bylo opravdu jediné mínus, jinak se mi to i přes totální neoriginalitu strašně líbilo.

Páteční hvězdy byli pro mě jednoznačně Psyche. Tahle kanadská 80’synthpop-darkwaweová kapela je největším motorem na nohy. Jakmile začnou, tak se mi za chvíli kouří od podrážek – až tak je to nakažlivé. I když hráli ten samý playlist jako na Dark Münich Festu, byl na Darrinu Hussovi stále vidět smutek nad nedávnou tragickou ztrátou bratra Stephena, se kterým v roce 82 Psyche zakládal. Může se vám to zdát morbidní, ale Darrinův smutek koncertu paradoxně pomohl. Huss je gay a jeho taneční kreace jsou někdy přehnané, ale díky jeho momentálnímu stavu přestal tolik přehrávat a je to teď lepší, takové civilnější.

Opět mě na kousky rozebraly „The Brain Collapses“ a „Sanctuary“, kterou si zpívám ještě dnes. No, co já? Ale Jäeger, který od začátku držkoval, jak je to k zblití, se najednou otočil a vážně říkal: „Ty krávo, ten kluk zpívá naprosto ojediněle, to je fakt dobrý, nekecals!“ To ještě nevěděl, že předposlední zahrají cover od Q Lazzarus „Goodbye Horses“, ze kterého si sedne na prdel. Jestli si umíte vybavit scénu z Mlčení Jehňátek, jak se to vraždící monstrum svlékne do naha, strčí si péro dozadu mezi nohy a tančí jako Ježíš před zrcadlem, tak tahle pecka hraje pod tím. Skvělý koncert. Díky nim jsem přišel o Dismantled, ale to se nedá nic dělat.

Na Main stage se chystá páteční headliner Jürgen Engler und Die Krupps. Tenhle band má skoro na každém koncertě nějaký problém. Tentokrát se pravděpodobně rozhodly koncové zesilovače, že se hrát nebude, takže se první pecka ozvala jenom z horních dvou beden a z pódia. Hned u druhé pecky už to hrálo normálně, ale zase začal protestovat Ralfůf synťák. Samozřejmě se nemůže pokazit jenom jedna věc, takže se začala hroutit Marcelova kytara. Ano, myslíte si to správně, rozbil se i frontmanův mikrofon. V pátém songu „Risikofaktor“, se to tak nějak posralo kompletně, takže přerušili rozehranou pecku a jali se opravovat.

Na Jürgena tam někdo povykoval z kotle, že má mikrofon potichu. On mu zřejmě nerozuměl a zeptal se diváků, jestli je to potichu, jestli chtějí víc. Chtěli, takže to zvukař nevytáhl o kousek, ale normálně ten zvuk zdvojnásobil! Bože, to byl řev, že ti, co nejsou hluchý, nasadili hned špunty, a my důchodci jsme si lebedili. To se dá intenzitou zvuku srovnat jenom s Motörhead nebo Manowar. Je tedy pravda, že mě ten monstrózní zvuk dost unavil. Když skončili, tak jsem si fakt musel na chvíli sednout, jaká to byla síla. Byl jsem moc rád, že zahráli zbrusu nový singl „Battle Extreme“, který už týden hobluju v uších. Kapela znovu ukázala a dokázala, že její svět je nesporně Metal Machine Music!

Die Krupps playlist

1. Kaltes Herz
2. Fatherland
3. Robo Sapien
4. To the Hilt
5. Risikofaktor
6. Black Beauty White Heat
7. Isolation
8. Machinery of Joy
9. Metal Machine Music
10. Nazis Auf Speed
11. Battle Extreme
12. Fly Martyrs Fly
13. Alive In A Glass Cage

Po „kroupách“ jsme už jenom popíjeli, pokuřovali a šli se podívat na Rosse McDowall. Jäegerovi se to líbilo moc, ale my s Vejškou obraceli oči v sloup, protože to bylo nesnesitelné kvílení nějakých irských tradicionálů. Naštěstí po nich nastoupil Chris L. z Agonoize jako DJ a jeho hraní mě postupně provázelo až do stanu spát. Dohrál asi ve čtyři svůj set a já usnul. Ne moc silně, protože můj spoluspíč má apnoe a chrápe jak Caterpillar. Alespoň mě udržel 24 hodin v industrialu!

Sobota pro nás začíná bandem z Malmö, elektronickým duem Cryo. Byli jsme překvapení, kolik švédských kapel na NCN hrálo. Cryo hráli krásně chemicky. Malinko mi připomínali Autodafeh. Zpěvák sice moc charismatu nepobral, ale kupodivu mi to nevadilo. V hlavě mi utkvěla „In The Shadows“, protože koncertní refrén je bombastický. Další Swedish product, byli No Sleep By The Machine. Značně technologická věc, u které jsem musel chvíli přemýšlet, abych věděl, jak to uchopit. Celé mě to zlehka hodilo do pytle se Skinny Puppy. Frontman výborně zpíval a explicitní texty muziku řádně tvrdily. Rozhodně to není nijak taneční zážitek. Zato Angličan Deviant UK, to byla skákačka jak za nároďák. Mrzí mě, že jsme stihli poslední dvě pecky, tohohle frajera si někde musím dát celého! Zasmál jsem se nad projekcemi, protože při poslední pecce za ním svítilo „A True Showmann With An Ego The Size Of A Planet“.

Tenhle fest měl kromě přehršle švédských kapel i ranec kopírek The Sisters Of Mercy. Rozhodně to byli She Past Away. Tohle turecké duo se to snaží dělat hodně jako TSOM, ale jdou na to větší zpěvností a melodičností, podobně na tom jsou i Whispers in the Shadows. Obě tyhle kapely jsou vykrádačka, ale není to takové karaoke jako Merciful Nuns. Z Whispers jsem toho moc neviděl, protože jsem musel slyšet Rhyse Fulbera (ex-FLA, Delerium) a jeho Conjure One. Zatím jsem ho viděl dvakrát jenom samotného, kdežto tady byli tři a to se nedá srovnat!. Rhyse doplnil kytarista a geniální zpěvačka. Fakt nevím, která to je, protože Fulber je ve svých projektech střídá jak ponožky. Hned po prvním tónu bylo poznat, že nejsme u německé nebo švédské kapely. Kanaďané to dělají malinko jinak. Bylo to nejněžnější zvukové pohlazení víkendu. Navíc jsem měl neochvějný pocit, že Rhys používá zcela jiné zvukové banky než ostatní. V každém songu se dostane někam jinam, nikdy nic neopakuje, je to velkolepé! Kéž bychom mohli na takovéhle koncerty chodit u nás.

Dopředu jsem měl jasno, že tentokrát nechám Agonoize (opět tradiční bloody show) stříkat krev beze mě a půjdu se pokochat na Kulturbühne (světe div se) dalšími Švédy – Kite. Jak jsem mohl bez tohohle žít? Vždyť je to asi nejlepší synthpop, jaký jsem v posledních letech slyšel! Kapela ještě nevydala žádné CD, jenom šest maxisinglů. Hned první pecka mi málem ustřelila palici, to byl varhanní útok, ze kterého mi málem tekly sliny. Ve všech peckách byl nápad za nápadem. V jakémkoliv synťáku se pořád něco dělo. Ani jednou mě nenechali vydechnout, víceméně pořád jsem byl zavalen zvukovými informacemi, které mě neskutečně bavily. Tihle dva mladí kluci to mají celé před sebou, a jestli nebudou do dvou let hrát v primetime, tak už ničemu nerozumím.

Konečně jsem se dočkal. Nejlepší vintage show na světě – In Strict Confidence. Dennis Ostermann a Jörg Schelte zaboření proti sobě do mašin a tím to končí. Žádné falešné štětky na pódiu, prostě pure In Strict Confidence. Je škoda, že hráli na menší Parkbühne, myslím, že by si zasloužili main stage. Opět to byl výjimečný zážitek. Z Dennise charisma doslova stříká a jeho chraplavý hlas je dokonalý. Samozřejmě jsem se nejvíc těšil na „Seven Lives“, to je tak dokonalá pecka, že se mi neoposlouchá nikdy. Jenom v „Zauberschloss“ nám na chvilku chyběly ty dvě krávy, protože refrén je jejich. Přísahám, že je to jediný moment, kdy jsem si na ně v dobrém vzpomněl, jinak jsou ony dvě moje nejhroznější noční můra.

No a „Industrial Love“ byl pro mě vrchol dne! „Count the seconds, count the time, all this makes no sense, all this counterfeit INTELLIGENCE, INTELLIGENCE – INDUSTRIAL LOVE“. Naprosto nejvíc! Kdyby mi v tu chvíli někdo řekl, že musíme jet domu, tak už by mi to nevadilo. Celou dobu jsem stál sám v kotli, ale když tahle pecka utichla, musel sem se jít aspoň s Ragunem podělit o to nadšení. Hned mě napadlo, že kdyby udělali speciální hodinový set jenom z téhle písničky, tak já bych byl v první řadě! Fakt nechápu, jak to, že nejsou stejně slavní jako Pitchfork?  

In Strict Confidence playlist

1. The Truth Inside of Me
2. Seven Lives
3. Alles in mir
4. Hidden Thoughts
5. Prediction
6. Zauberschloss
7. Become an Angel
8. Industrial Love
9. Kiss Your Shadow
10. Herzattacke

Kluci se chtěli jít podívat na Oomph!, protože byli od Leoše naočkovaní, že budou hrát elektrárnu… ale já věděl, že ne. Říkal jsem jim několikrát, že to bude zábavová kytarovka a electropecku dají tak jednu, dvě někde ke konci. Bohužel jsem měl pravdu a oni byli tak strašně zpruzení, že to po pátém songu zabalili a jeli domů. Šel jsem je vyprovodit a vrátil se na úplný závěr, doufaje, že zahrají „Neue Gott“ která se mi na Amphi strašně líbila. No, zahráli jí, ale jenom za doprovodu bubnu, do kterého si zpěvák Dero bouchal sám. Takže nasrali i mě!

I přesto je potřeba říct, že v celkovém objemu diváků náš názor není relevantní, protože na koncertě bylo absolutně plno a Němci se opravdu královsky bavili od začátku do konce. Závěr koncertu naprosto v intencích obří kapely! Nechápu to, ale je to tak. Takový řev na konci jsem opravdu nečekal. Úplně poslední zazpíval jen s lidmi „Power Of Love“ od Frankie Goes To Hollywood… to byste nepochopili, jak vedle Vás vylepaní übermenschové, zabalení do merchu Agonoize a Pouppee Fabrikk, kvílejí „d pávr of lóóóóf“. Oni se přišli bavit, je jim jedno čím a tak to má být. Pochopitelně jsem hulákal s nimi až do konce…

Už bylo kolem jedné ráno, kořalka vypitá, já betelně upravený, už už to vypadalo, že odpadnu spát. Ne ne, naštěstí jsem sebral zbytek sil a doplazil se na best set NCN festu. Na pódiu stála krásná blondýnka, zmalovaný kluk s čírem za mikrofonem a druhý za mořem mašin. Ozvalo se „Jag är Henric De La Cour“. Nádherný chemický zvuk, dost neotřelé postupy, skvostný zpěv. Tohle jsou pro mě nové synth-dark-waweové hvězdy! Bože když hráli „Grenade“, tak jsem v refrénu ztratil telefon, jak jsem skákal nadšením. Naštěstí mi ho nějaký steampunker zvedl, než jsem na něj dupnul. Hned další „Dracula“ s dost nakažlivým refrénem „Do you know, do you know the way home?“. Sázeli to do nás jednu po druhé. Poslední si vybavuji „My Machine“. Prostě tenhle temný pop, nebo jak tomu mám říkat, mě obrovsky nadchnul. Okamžitě je chci vidět znovu, a kdyby to šlo, tak radši o něco střízlivější.

Potácení směrem ke stanu jsem si užil. Krom toho, že byli všichni kolem mě našrot, kluci obírali ty latexový holky a z afterparty se nocí nesla „Millitary Fashion Show“ od And One, tak náš nejmenovaný kamarád (vid Vejško), potřeboval jít na malou. Chtěl jsem mu říct, ať chvíli vydrží, že venku na hřišti může mávat údem ostošest, ale neřekl jsem nic. Kdo to v Deutzenu znáte, tak si umíte vybavit ty lesní uličky ohrazené svítícím ledkovým hadem. Ta zábradlíčka tam nejsou jen tak pro design. Prostě se to vožralo vrátilo a vypadlo z něj: „Je to f piči, spadl jsem do bažiny a jsem mokrej až nad pytel!“ No my se tlemili ještě ráno, protože nejenom že byl mokrej, ale smrděl jak žumpa. Na fesťáku zažijete tolik věcí!!

Neděle nám začala německými E-craft. Hodně povedené, energické EBM. Mají dva zpěváky, což je obrovská výhoda a ve výsledném soundu je to hodně znát. Určitě se klukům moc líbí Front 242, protože je tam slyším a u zpěváků i pohybově vidím. Na to, jak dlouho už hrají, jsem je viděl poprvé. Docela to nechápu, proč takhle kvalitní band skoro nikde nehraje.

Ani Decoded Feedback moc k vidění nejsou. Poprvé jsem je viděl v Budapešti na Industrial Boom a tam se mi to moc nelíbilo, ale tady to bylo o moc lepší. Předvedli vintage show do roku 2001 a i když nezahráli moje nejoblíbenější songy, protože ty jsou mladší, přesto jsem byl nadšený. I přesto, že jsou Kanaďané, je to evropská kapela, protože Marco Biagiotti je Ital a Yone Dudas Maďarka. Možná i proto z toho necítím ten typický kanadský feeling. Oba dva jsou maximálně vystylovaní a u Marca je to už trochu moc, speciálně melírky v číru. Koncert se mi líbil, snad jediné, co mi chybělo, byl tutový hit jako je „Another Loss“. Ty starší věci jsou dost monotónní, ale oproti těm megasračkám co přijdou, to bylo skvělé.

Nasledovaly čtyři hrůzy víkendu: Solar Fake – v podstatě si větší electro nudu už neumím představit, Darkhaus – v podstatě si větší kytaro nudu už neumím představit, Namnambulu – v podstatě víc falešně už si zpěv neumím představit, a Umbra Et Imago – v podstatě si nic tak strašně odporného na poslech a podívání neumím představit, protože nic horšího na světě není! Docela jsem se těšil na Legendary Pink Dots, ale po čtyřech peckách to už byla taková nuda, že jsem utekl. Zase mě napadlo, že po těch Krupps už všechny kapely na main stage hrají potichu.

Před vyvrcholením NCN jsem s obavami zašel na Das Ich. Tentokrát to zase docela šlo. I když se roztleskávalo a dankešénovalo jak o život, nebylo to tak trapné jako v Mnichově. Stefan byl v nebývalé pohodě a dokonce byl vtipný, protože si dělal prdel z Bruna, že není schopen ani včas pustit další song. Playlist dvacet let stejný, nového se neozvalo vůbec nic a o tom starém, jsem za ty léta, napsal fakt všechno. Je mi líto.

Nocturnal Culture Night und Sonic Seducer präsentiert ein grosser star – Project Pitchfork. Rozhodně první věc, co mě praštila přes oči, byly tři bicí soupravy na pódiu. K Achimovi a Nookovi přibyl ještě třetí bijec, vousatý Léo. Absolutně nechápu proč. Jestli si kapela myslí, že jsou tak přesní, že to není slyšet, tak jsou kreténi. Už dva bicmeni musí být neskutečně sehraní, aby se to nerozjíždělo. Každý hraje trochu jinak, jeden malinko dopředu, druhý malinko dozadu a i když by jednotlivě nebylo poznat nic, dohromady slyšíte, že nejsou úplně unisono. No a ve třech je to už úplně v prdeli. Navíc to ztrácí dynamiku, protože každý úder hraný na tři bubny je stejně nahlas, nedá se tam ubrat. Z rytmiky hi-hat činelů se stalo syčení, a když všichni tři bouchli do ride činelu, tak jsem měl pocit, že mám hlavu v plechovém bucharu. Dokonce to ani nevypadá lépe než předtím. Fakt tenhle tah nechápu.

Dirk Scheuber se opět tvářil jako kokot, takže jediné, co mě bavilo, byl Spilles s Jansenem. Peter s obligátním modrým pruhem přes obličej tentokrát méně zpíval a víc bručel. Naopak Jürgenův mikrofon byl vytažený víc a nebojím se říct, že Jansen tenhle koncert držel nejvíc pohromadě. Vytáhli několik nových aranží. Nejvíc to bylo slyšet u „Got Wrote“ a „The Longing“. Z toho jsem měl fakt radost, protože je vidím často a byl bych nerad, aby se z toho stala opakovaná nuda jako u Das Ich. Spilles tentokrát šel maximálně do lidí. V podstatě se dá říct, že půl koncertu strávil s úsměvem v kotli. A je potřeba říct, že celé letní kino zpívalo s ním, ani se nemusel moc snažit.

Měl jsem trochu pocit, že u nových pecek zapomíná text, takže často běhal k Jürgenovu keyboardu, kde měl tablet s nápovědou. Jansen se mu posmíval a vypadalo to fakt mile. Přál bych vám vidět „Souls“ pod hvězdami, to je podstatně jiný zážitek než uvnitř klubu nebo haly. Já si obrovsky užil „Steelrose“, Carnival“ a „Entity“ u téhle oldschoolovky jsem řval blahem. Miluju to nasamplované hekání! Závěr festivalu zcela v rukou největší německé EBM hvězdy!

Project Pitchfork

1. Continuum
2. Timekiller
3. Beholder
4. Rain
5. Acid Ocean
6. Blood-Line (Never)
7. Carnival
8. God Wrote
9. Existence v4.1
10. En Garde!
11. Song of the Winds
12. Souls
13. Steelrose
14. The Longing
15. Conjure
16. The Queen of Time and Space
17. Blood-Stained (Gime Me Your Body)
18. Entity
19. Blood-Thirst
20. The Dividing Line

mohlo by vás také zajímat

Report z Nocturnal Culture Night 2019

Nocturnal Culture Night láká na 14. pokračování

Report z Nocturnal Culture Night 2017

Nocturnal Culture Night proběhne již tento víkend, Orgy nepřijedou