Kootcha vyjel do německéhoDeutzenu omrknout koncerty kapel jako Laibach, Covenant, In Strict Confidence, Placebo Effect, Hapax a další. Jak to dopadlo?

Hned do Mirageho šiju ostrýma: „No nekecej ty vole, jedeš sám? Podařilo se to?“ Kumpán mi s potutelným úsměvem odpovídá: „Si piš, free Mirage on da board!“ Byl jsem nadšený, protože měl zase ten rabiátsko-alkoholický výraz jako dřív. Takže vzhůru na Deutzen. Chtěli jsme stihnout Cryo, ale díky mé vrozené demenci, která se projevuje zapomínáním na důležité věci, jsme se museli vrátit do města pro papírky, neboť bez nich bych to nepřežil. To nás zdrželo, takže z mých oblíbených Švédů, jsme zkoukli jen poslední čtyři pecky. I ty byly poněkud nesoustředěné, neb jsme se museli přivítat se zbytkem českého ansámblu. Já si i přes žvanění všech ostatních nenechal ujít „Guantanamo Bay“ a doktorské „Sanitarium“ (Martin je zde hodně přesvědčivý, dokonalý Dr. Moreau). I když jsme s Tornym ve spojení, nepředpokládám, že by si nechal přeložit můj minulý report, takže jsem byl nadšený, že i přesto vyslyšeli moje přání nebouchat do padů tam, kde je to puštěné z modulu. Tentokrát to vypadalo mnohem uvěřitelněji a jsem za to rád. A potěšili mě ještě jednou věcí. V domovském Malmö dostali nedávno lukrativní nabídku na natočení exkluzivní muziky (nevím, jestli k filmu nebo na míru nějakému místnímu interpretovi). Jejich odpověď byla stručná a jasná: „Nikdy neobětujeme umění za zisk, sereme na Vás.“ Největší respekt.

Tenhle fest doslova přetékal skvělými švédskými bandy. V letním kině Torny z Cryo připravil techniku na pódiu pro svoje kámoše ze Spark! O téhle kapele nějak nikdo nic neví. Pocházejí z Falkenbergu a rozjeli to v roce 07. Dokázali získat ocenění „Synth of the 2012“ v nezávislém hodnocení nordických nekomerčních nahrávacích společností „Manifestgalan“ (což, jak říká Eskil, „je mazec!“). Programátor Mat Ziessow a zpěvák Christer Hermodsson zatím vyprodukovali pět alb a nechápu, proč se na festivalových line-upech objevili až teď. Je to bezvadné old-schoolové EBM alá Poupeé Fabrikk nebo Nitzer Ebb, rozvinuté o novější postupy a šikovným zakomponováním melodičnosti 80. let. Většina songů je v jejich domovském jazyce, a to je skvělé, už jenom tou mluvou je to značně jiné. Žádnou jejich desku nemám, viděl jsem je podruhé, takže znám jenom klipovky z Tube. Takže „Zombie“ a „Takens Mirakel“ a „Ett lejon i Dig“ jsem poznal hned. Čekal jsem na „Making love with the Boots On“, protože je k tomu super nohaté video, ale tu nezařadili. I vizuálně je to cool. Mat má na obličeji warpaint jako jeho severští blackmetaloví kolegové z Immortal a Chris masku klauna jako z Kingova „It“. Jak jsem již zmínil, NCN bylo plné Švédů, kteří přijeli i bez svých kapel jenom tak zakalit. Takže set SPARK! přišel pěvecky podpořit André S. z NordaR. To byla jízda! Jejich set byl pro mě jeden z vrcholů víkendu.

Spark! setlist

1. Tva mot en
2. Alla pa en gang
3. Zombie
4. Brinner som vackrast
5. DNA
6. Tankens mirakel
7. Ett lejon i dig
8. Weit voraus
9. Maskiner
10. Sta emot!

No, a pak přišlo velké rozhodování. Na Wiedenbogenbühne začínali Placebo Effect, já je chtěl moc vidět, ale Vejška pravil: „To Tě nebude bavit, strašně ortodoxní ukřičená horrorová show, uvidíš, že zdrhneš na HAPAX.“ Měl pravdu. Scénicky to měli zvládnuté bezvadně, hodně husté masky, obří kříže, explicitní výlevy strojově odříkávaného textu, všudypřítomný a dost pochmurný divadelní patos, líbání samopalů atd. Vydržel jsem první dva kusy a pak se vrátil až na konec, kdy mydlili „Move“, kterou si jako jednu z mála pamatuji z Fakírova dýdžejingu. Celá show je opravdu velmi dark, chápu, že pro někoho je to jako mantra, ale já v tom hledám trochu něco jiného. Utekl jsem na HAPAX a udělal jsem nejlíp. Pardon, teď jenom trochu odbočím.

Dlouhodobě si všímám, jak někteří chápou významy hudebních šuplíků trochu jinak. Jenom například, Američané chápou význam slova industrial úplně jinak než Evropan. Pro nás jsou to Einstürzende Neubauten nebo Test Department a pro Amíka jsou to třeba Combichrist. Nebudu tu vysvětlovat rozdíly, předpokládám, že kdo toto čte, rozumí a chápe. Obdobný zádrhel mám já. Pro mě je jasný šuplík „gothic rock“ (Sisters, Cassandra, Fields), specifický zvuk i rytmus basy, jednoduché kytarové riffy, strojově jednoduchý beat, typicky hluboký a co nejvíce odlidštěný hlas. Vše propojené táhlými melodickými plochami, podávané v maximálním klidu. Jasné. Ale tomu spoustu lidí říká „post punk“, nebo „dark wave“ a já nevím proč. Přesně takhle, ještě doplněné o „dark pop“ jsou otagovaní HAPAX a já to nechápu. Oni jsou pro mě ztělesněním gotiky se vším všudy. Všechny aspekty, které jsem vyjmenoval, oni mají, ale o gotice ani zmínka.

Dark wave jsou pro mě Dance Or Die a o post punku tedy vůbec nebudu psát, protože tomu zjevně nerozumím. Já vnímám punk jako bussinesový projekt Malcolma McLarena, který se velmi vydařil, a zároveň vizuální a hudební vzdor hippie kapelám, které byly schopné hrát půlhodinové kompozice s desetiminutovými sóly. Nikdy mě to nebavilo, tudíž když něčemu říkají post-(něco co mě neba), nechápu, jak z toho může vylézt něco, co mi maximálně připomíná Sisters, které miluju.

Pořád jsem nad tím přemýšlel, sralo mě to, tak jsem zavolal Nephilimovi, a ten mi řekl jak to je. Dost mě překvapil. Ve zkratce z něho vypadlo, že „gotika“ je jenom momentálně nepopulární slovo v daných kruzích. Spousta nových kapel chce hrát tuhle muziku, ale dělá se jim vyrážka při tagu „gotika“. Radši si tam napíší „post punk“ nebo„dark wave“ a jsou „in“. OK, kašlu na to a tvrdím, že HAPAX byla nejlepší „gotika“ víkendu a je mi ukradený jak tomu říkají. Tahle tříčlenná neapolská gruppa mě opravdu nadchla, moc jsem se na ně nedíval, nebylo na co, ale pod zavřenými víčky se mi rozehrál klip k jejich muzice. Songy si jsou hodně podobné, ale udržely moji pozornost hravě až do konce. Snad jediný větší rozdíl od gotických gigantů je absence toho maximálně temného hlasu, jinak k nerozeznání. Nejvíc mi v hlavě zůstal „Vitriol“ a „Paraller Words“ a od té doby je hobluju v přehrávači. Já asi kromě Tying Tiffany, Kirlian Camera a Stalingrad Valkyrie neznám žádnou jinou italskou kapelu, která by stála za to. A tihle kluci byli fakt výborní.

Absolutně nejvíc jsem se těšil na Lizette Lizette. Můj největší objev předminulého NCN. Opět import ze Švédska (konkrétně ze Stockholmu) dorazila moje nejoblíbenější lesba Lizette Nordahl se svým jedinečným queerbody projektem. Živě ji doplňují Lisa Pyk (keyboards) a Aili Markelius (drumpad, vocals). Nejenom, že jim to fantasticky hraje, ale i na pohled je to maximálně zajímavé. Marilyn Manson se ve své době jevil jako androgynní mimozemšťan, tohle je stejně neuchopitelné, ale nejde tu o ufony, ale o lidi. I když je mi jasné, že dívky vlevo mají vagínu a chlápek vlevo penis, poprvé mám pocit, že chápu pojem pohlaví-neutrální. Oni jsou dokonalým příkladem být „To“. I když Lizette víc evokuje ženu, nemůžete si být jisti, jestli mezi nohama nevypadá jako figurína ve výloze. A do toho geniální synth-future-pop, který je zcela originální a mně nepřipomíná nikoho jiného, což je svým způsobem zázrak. Celkem mě pobavilo, jak jsem si při prvním koncertu říkal, že jsou podobní mimoňové jako Kite, a hned na první desce je duet s Nicklasem (vokalista Kite) s názvem „Rest“. Oni se k sobě fakt přesně hodí.

Nordahl zatím vydala dvě alba, „Queerbody“ 2017 a „NON“ 2019. I když mě o kousek víc baví to první, obě dvě jsou nadprůměrná. Celý koncert byl primárně z alba „NON“, ze kterého zaznělo šest songů. Z alba „Queerbody“ zahráli „Easy Street“ a „Rest“ plus dvě úplně nové skladby „Cuts“ a „Sober Up“.  Já tomuhle ranku říkám digi-popíček a ten Lizettí bych byl schopen poslouchat celý festival.

LIZETTE LIZETTE setlist

1. Void
2. Obey
3. Easy Street
4. Junk
5. Computer Game
6. Rest
7. Moonland
8. Cuts
9. Sober Up
10. NON

Jako jednomu z hlavních tuzemských Sistersologů by mně mělo při jménu Wayne Hussey na plakátu začít bušit srdce a rosit se čelo. Nestalo se tak ze dvou důvodů. Před lety mě na Amphi The Mission namíchli tak strašlivě, že bych už na ně asi znovu nešel, a při představě sedícího Waynea, který hodinu a půl bude hudlat na španělku, se mi spíš dělalo mdlo a právem. Já tedy nebyl překvapený, že je na pódiu sám s kytarou a samplerem, ze kterého občas pustil basu. Ostatní německy hovořící návštěvníci byli. Ale zaskočilo mě, jaká to byla nuda a to se nestydí si za to říct 2500 euro. Ano, při „Marian“ jsem byl duchem v Manchesteru, kde The Sisters Of Mercy v roce 84 nahrávali desku „First and Last and Always“ a mocně jsem si ji užil. Ano, při coveru NIN „Hurt“ jsem měl husí kůži. Ano, „Personal Jesus“ od DM jenom na kytaru není špatný, ale zrovna songy od Mission, které by měly být primární, mi prostě v jednom muzikantovi nejdou pod nos. Nijak mě to neurazilo, ale sorry, tohle hrát po půlnoci je nuda ke spaní a o to já nestál.

Takže jsem pro jistotu počkal na „Wasteland“ a šel okouknout Atari Teenage Riot, kde Alec Empire akorát křičel „thank you everybody“ a také byl konec. Sakra, tak tedy jdu na Parkbühne, kde má svůj DJ set Daniel Myer. Strašně moc nás potěšil, protože když mě s Miragem zmerčil, slezl z pódia a šel se s námi poobjímat. Mám pocit, že to nebylo jenom z důvodu, že se známe, ale hlavně proto, že se snaží malinko vyžehlit překvapivě dost špatný set od Covenant na Prague Gothic Treffen.

Myslím, že čím víc si dělám pohodlnější spaní v autě, tím hůř se mi ráno vstává. Takže jít spát nakaši s ranním kurvopěněním je super, ale vstát v jedenáct a jít na Hätzer bylo impossible. Jediné, co k tomu můžu napsat, je, že Vejška říkal, že to bylo fakt dobrý. Víc nevím. Zašel jsem na Neuroticfish a opět to bylo příšerné. Jsem trochu masochista, protože si pokaždé říkám (a nevím proč) že se na ten Neuroticfish půjdu mrknout, že by to mohlo být lepší než minule. Hovno, nikdy to není lepší a teď slibuju, že už na toho blba nikdy nepůjdu.

Nemělo cenu se tam zdržovat, protože po něm hrající Clan Of Xymox jsou také úděsní, tak jsem zdrhnul na pořádnou skákačku. Z Hamburku nám Mark Yahya přiváží Faderhead. Nejvíc mě na nich baví, že si nehrají na to, že je to bůhvíjaké umění. Jde jim jenom o jedno, abyste na první dobu refrénu, měli ruce nahoře a abyste co nejkratší část show měli obě nohy na zemi. Střídání příjemného zpěvu a brutálního řvaní ala Combichrist bezvadně funguje. Ošklivé Němky zahazují poslední známky studu a pod pódiem, Markovi nadosah, si lascivně hladí vyvěšené kozy a olbřímí zadky. Jojo, bylo to vtipné. Sice jsem v tom krátkém festivalovém setu nedostal „Fistfull Of Fuck You“, ani „Champagne and Real Pain“, ale to neva, protože si jsou ty pecky tak podobné, že si stačí broukat daný refrén do jiné písničky a pokud máte trochu pod parou, ani to nepoznáte.

Jediná věc, se kterou mi leze na nervy odjakživa, jsou jeho dlouhé pohledy na tribuny ala olympijský stadion. Oni hrají na fesťáku ve východním Německu, na malém pódiu s cirka sedmisty lidí pod nimi, ale neustále děkují a oslovují neexistující desítky tisíc lidí na ochozech jako na Old Trafford. Umím si představit, jak se dívají na živák Rolling Stones a chtějí být stejně „obří“, jako oni. Ale tam je problém, protože Jagger se dívá a mává nahoru odůvodněně, protože na ně přišlo osmdesát tisíc lidí a jsou všude. To však v Deutzenu nebylo ani na všech ročnících dohromady, tudíž nechápu tu přiblblou pózu, že hrají hned po U2 na Lollapalooze a potřeba komunikovat s lidmi za třetími delay towery. No co, kašlu na to, alespoň to bylo akční.

FADERHEAD setlist

1. Night Physics
2. Generation Black
3. Know Your Darkness
4. The Other Side OF Doom
5. Destroy Improve Rebuild
6. Them Skinny Witches
7. Sick City
8. From His Broken Bones
9. No Gods. No Flags, No Bulshit
10. TZDV

To víte, že jsem se na FB Dennise ptal jestli „normal set or vintage“, a protože k mému smutku odpověděl, že „normal“, nic moc jsem od toho nečekal. Nina De Lianin ani tentokrát nedorazila a „normal set“ od In Strict Confidence je pro mě fakt bolestný. Takhle už ne! Přece si nenechám každý koncert zkazit tou šílenou kytaristkou. Seru na to, prostě se na ní nebudu dívat, nebudu jí vnímat, prostě tam není. Začátek byl těžký, fakt není sranda nevnímat někoho, kdo stojí přímo před vámi. Ale k mé nezměrné radosti to šlo a díky tomu mě to bavilo. Dennisu Ostermanovi se nedá vytknout nic, on je vždy stoprocentní. Hitů už mají plnou korbu asi jako Red Hot Chilli Peppers, takže bez pohledu na kytarovou Heidi je to vlastně koncert, co fakt potřebuješ. Jediné místo, kde by Dennis potřeboval pomoct v refrénu, je v „Engelsstaub“, ale Nina nebyla, tak to musel utáhnout sám.

Já předpokládatelně nejvíc hulákal při „Seven Lives“. Ten refrén nikdy nezapomenu, protože jsme ho s Nephilimem na mejdanech pořvávali několikrát za večer. To bylo furt: „Come! No night too dark, no road too long. Run! No rain too hard, no wind too strong. Pray! No blood too red, no cut too deep. Stay! No pain too bad, no track too steep.“ Kytaristka se mi neustále cpala do vizuálu, ale nedal jsem se. „Set Me Free“ i „sajbršlus-Zauberschloss“ byly velkolepé. Naštěstí kapela za sebou často používá kvalitní projekci official klipů, což mi ještě více pomohlo nevnímat Heidi. I když pršelo, byl to výjimečně podařený koncert.

IN STRICT CONFIDENCE setlist

1. My Despair
2. Used and Abused
3. Kiss Your Shadow
4. Forbidden Fruit
5. Mercy
6. Seven Lives
7. Set Me Free
8. Morpheus
9. Prediction
10. Engelsstaub
11. Zauberschloss
12. Somebody Else Dream
13. Herzattacke

Potom přišel moment rozhodování, dám ještě šanci tolika mými kamarády opěvovaným Turkům She Past Away, které jsem již viděl, nebo jít na dinosaury tvrdé elektroniky, které jsem ještě neviděl. Nebylo nad čím moc uvažovat, Angláni mě bavili vždy víc než Turci, takže šup na Parkbühne, kde startuje Portion Control. Ty krávo, to byla mela. Vůbec nechápu, kde se v těch stařících bere ta energie. Začali už v roce 79 a od té doby neuhnuli. Nesmírně tvrdé a nekompromisní. Oni sami tomu říkají „Hard Rhytmic Electronics“, což je v celku výstižné. Celé to je postavené na velmi tvrdých beatech, podpořené strašně tvrdou basovou linkou a maximálně odosobněným vokálem. Melodické pasáže u těchto londýnských strejců opravdu moc nečekejte. Trochu mi to připomínalo Dive, ale Dirk mě po čtvrtém songu doslova vyžene pryč, ale tohle, i když je to strašlivě tvrdé, mě nenutí vzít dráhu do klidu. Jediné pecky, co jsem znal, byly „Under The Skin“, kterou jsem hrával na parties, a „The Great Divide“, takže jsem byl rád, že je zařadili. Nutno říct, že nynější verze jsou daleko tvrdší než tenkrát. Ten lehoulinký feel 80tek úplně zmizel, je to teď ohlodané úplně na kost. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude tak dobré!

Rychle utíkám na Amphibühne, protože se chystá absolutní vrchol festu. Takový zvuk, jaký vykouzlili Slovinští Laibach, neměl za celý víkend nikdo. Fakt jsem se chvílemi rozhlížel, jestli nepoužívají nějaké drony s externími bednami, protože celý jejich set byla oslava nejdokonalejšího zvuku, jaký je člověk schopen vytvořit. Noisová extáze. Frasův hlas byl tak hluboko a tak nahlas, že jsem měl pocit, že je slyším poprvé. Takovou to mělo sílu, že minulé koncerty byly do mrtě zapomenuty. Obě dvě vokalistky, které vystřídaly těhotnou Minu, byly stejně úžasné, jako Milan. Od začátku jsem měl pocit, že teď a tady jsem účasten něčemu výjimečnému, neopakovatelnému. Na Nocturnalu bylo asi 68 kapel, ale kromě Covenant se nikdo se ani náznakem nepřiblížil k auře, jaká svítila kolem Laibach. Je to parta nesmírně schopných muzikantů a dokazují to každou vteřinou koncertu. Skvělý kytarista Vitja Balzarolski, geniální naživo hrající keyboardisté Luka Jamnik a Rok Lopatic, neméně kvalitní bicman Bojan Krhlanko a v neposlední řadě ideový vůdce a hlavní skladatel Ivan Novak, který se stará i o light design, pročež Laibach byli společně s Covenant jediní, kteří měli připravenou světelnou show a nebylo to jen tupé blikání do rytmu.

Vše, co se na stage děje, co slyšíte, vidíte, je maximalizováno z jediného důvodu – udělat Laibach velký, a to se jim stoprocentně daří. Oni se snaží všemi prostředky, abychom po jejich příchodu vydechli úžasem a spadla nám brada, což se jim fakt daří. Milan Fras je exaltovaný emperor toho všeho a pokaždé k němu posvátně vzhlížím, podobně jako jihoameričtí domorodci, když viděli poprvé bělocha. Celá show je pastva pro mozek. Vše, co vidíte a slyšíte, je v kontextu celé show absolutně nepostradatelné a absence jakéhokoliv detailu by byla pro koncert fatální. Vlastně nejslabší částí celého gigu jsme byli my v publiku, protože jsme nebyli schopni adekvátně odpovídat robo hlasu mezi songy. Já chápu, že každý není bystrý jako já, ale když se z beden ozve „You are a great audience, please right side says hu“ a ozve se celý amfiteátr, nebo jenom ti vlevo, tak je to demence, protože ty tupce nenapadlo, že když nám to říká někdo z pódia, bude to asi myšleno z jeho pohledu a ne z pohledu diváka. Nutno podotknout, že to byl jediný moment, kdy to trochu drhlo. Ještě jsem musel klidnit zhulákaného Mirageho, který mi v každé mezeře mezi songy vřískal do ucha: „Ty kosočtverče, to mi řekni, proč tenhle zvuk nemají všichni, vždyť ostatní oproti tomuhle zněli jako z kazeťáku!“ Asi čtyřikrát jsem mu to trpělivě vysvětlil a když už jsem ho popáté chtěl poslat do prdele, šel fotit, protože měl tentokrát fotopas až do druhé vlny, která byla po čtvrtém songu. A já měl zase svatý klid, vnímat to slovinské mecheche.

Asi nejsem schopen vyhodnotit, jaký song mě odpálil nejvíc. Při každém jsem si říkal, že teď je to nejvíc a při dalším jsem si to blekotal zase. Prostě každý další, byl „nejvíc“. Přesně tuším, že jakmile teď vypíchnu jednu, za chvíli to udělám s další a postupně sem přepíšu většinu playlistu. To ne, sdělím to jinak. Celý koncert Laibach je dokonalý hudební spektákl o sedmnácti kapitolách, které jsou kvalitativně na takové výši, že jsou již jedna druhou nepřekonatelné. Celá show i kapela jsou dokonalý hudební a ideový obrobek, kde se nedá najít jediná chyba. A to je možná jediné, co by mě, být členem kapely, mrzelo. Nemožnost se v čemkoliv zlepšit, protože vaše dosavadní práce je božsky dokonalá. Amen!

LAIBACH setlist

1. Ti, Kizzivaš
2. Alle gegen Alle (DAF cover)
3. Leben – Tod
4. B Mashina (Sidharta cover)
5. Eurovision
6. The Whistleblowers
7. Resistance Is Futile
8. Brat moj
9. God Is God (Juno Reactor cover)
10. Americana
11. Geburt Eine Nation (Queen cover)
12. Now You Wil Pay
13. Love On The Beat (Serge Gainsbourg cover)
14. See That My Grave Is Kept Clean (Blind Lemon Jefferson cover)
15. Tanz Mit Laibach

encore :

16. Sympathy For The Devil (The Rolling Stones cover)
17. The Coming Race
     

Po téhle heavenly session mi bylo úplně šumák, co se bude dít. Urazili jsme pár pivek, kořalky, u kámoše Pavla výborné ovocné víno (ty vole, nás ráno bolela hlava) a nějaký brčka. No ještě že jsme to udělali, protože jsme šli na Kultubühne okouknout elektronickou legendu, zakladatele Kraftwerk. Jako DJ se představil Wolfgang Flür. Já ještě plný „Tanz mit Laibach“ jsem se zmohl jenom na jedno: „Bože, co je to za kokota?“ Nechápu jak je to možné, že někdo, kdo participoval na Kraftwerk, může spadnout tak hluboko. On je DJ ve smyslu pouštění vlastních kompozic a je to trochu neposlouchatelné, ale hlavně, je to nekoukatelné. Neřeším, že někdo v sedmdesáti dvou letech nevypadá jako Adonis, ale pokud se chová jako osmiletej kluk, něco je špatně. Wolfgang vždy pustil nějakou svoji zhovadilost, nasadil důstojnickou helmu z první světové války a s výrazem čerstvého lobotoma, pochodoval po pódiu a tvářil se na IQ40. Fakt hrozné a když mi můj zcela nalitý kolega oznámil, že si za tuhle blbinu řekne 2000 eur, udělalo se mi šoufl a šel jsem pryč.

V neděli jsem se na sebe hrozně zlobil, protože jsem zaspal Adam Is A Girl. Dorazil jsem na poslední dvě pecky a fakt jsem se kopal do řitě. Tenhle indie-electro-popový projekt z Berlína mě ohromně baví. Trochu mi připomínají Chvrches, Massive Attack nebo Saint Etienne. Anja Adam je přesně typ neordinérní, nevyzývavé a klidné frontmanky, která mě baví. Škoda, že je nasadili tak brzy, oni jsou skvělá kapela na uklidnění, takže začínat s nimi neděli jsem zrovna nepotřeboval. Okoštoval jsem čerstvé Baltské ryby a s plným teřichem vyrazil na anglickou legendu.

Shefieldští Heaven 17 rozjeli svoji show na main stage a já se vrátil v hlavě o třicet let zpět. Ian Marsh a Martyn Ware, dva klávesoví odpadlíci z Human League, se v roce osmdesát dali dohromady se zpěvákem Glenem Gregorym. V roce 07 Marsh odešel a oba zbylí životní partneři zůstali pospolu i v kapele. Doma nikdy nehráli první ligu, ale dnes je tenhle retro-pop velmi atraktivní. Spolu s Warem a Gregorym jsou na pódiu dvě božské vokalistky a třetí, co obsluhuje keyboard a comp. Absolutně největší plus téhle party, je totálně nakažlivá dobrá nálada plná úsměvů. To, jak se jim podařilo všem rozsvítit obličeje a roztleskat, bylo obdivuhodné. Najednou jsem měl pocit, že jsem po dlouhé době přijel za mámou, která také dokáže navodit atmosféru úplné pohody a radosti. Oni jsou jako Daniel Nekonečný, ale s násobně lepší muzikou. Bezvadný, já tančil, tleskal a usmíval se jako už dlouho ne. Všichni v kapele fantasticky zpívají, což nám kluci nejvíc dokázali při coveru „Righteous Brothers“ a holky to předváděly celý koncert.

Pořád jsem přemýšlel, proč mi tolik připomínají Erasure nebo The Sigue Sigue Sputnik, kteří tu hráli před dvěma lety, a pak mi to došlo. Anglický buzny hrající něco kolem 80. synth-popu mají úplně stejný feel, oni mezi sebou neustále laškují (tím nemyslím nic lascivního), pořád se snaží, aby to bylo co nejvíc cool a do toho ty láskyplné pohledy. No, žádná hetero kapela vám tohle nedá, protože to v sobě nemá. Dá se říct, že je to hned po jejich muzikantství největší deviza, jakou mají. Prostě jsou teplí a k téhle muzice to geniálně sedne! Jejich hudbu znám jenom povrchně, nejvíce si pamatuji desku „The Luxury Gap“, ze které je i ten největší hit, na který jsem se opravdu těšil. Když ta krásná diva zapěla „All I Desire, higher and higher“ a celý amfík odpověděl „Temptation“, plácal jsem radostí rukama jak dítě. To je mrda! Další pecka je „Geisha Boys and Temple Girls“ při které pravděpodobně Glen začal o dobu dřív. Zastavili jí, rovnou se přiznali, že to pokazili a potom se hrozně mile dohadovali, kdo to teda zmršil. Fakt celá show byla pohlazení po duši. Jsem rád, že mám v sobě část mě, kterou lze takhle rozněžnit, protože mám někdy pocit, že slušná část mého playlistu ala Suicide Commando, Nachtmahr, nebo Wulfband napovídá, že žeru děti.

HEAVEN 17 setlist

1. (We Dont need This) Fascist Groove Thang
2. Crushed By the Wheels of Industry
3. Geisha Boys and Temple Girls
4. The Black Hit Of Space (The Human League cover)
5. Play To Win
6. Come Live With Me
7. You’ve Lost That Lovin‘ Feelin‘ (The Righteous Brothers cover)
8. Let’s Dance (David Bowie cover)
9. Sunset Now
10. Let Me Go
11. And That’s No LIe
12. I’m Your Money
13. Penthouse and Pavement
14. Temptation

encore

15. Party Fears Two (The Associates cover)
16. Being Boiled (The Human League cover)

Daniel Myer nepřijel na NCN jenom předvádět svůj DJ style, ale primárné se ukázat s Haujobb, což byl v mých očích největší a nejlepší koncert, jaký mi kdy předvedli. Přiznám se, že jsem definitivně na chuť tomuhle bandu přišel až s deskou „New World March“. Do té doby to bylo na mě zbytečně tvrdé, nekompromisní a ve výsledku až technově minimalistické. S touhle deskou přišla radikální změna, která ovlivnila i starší songy, a já tomu konečně začal rozumět. Tím samým vývojem prošli i koncerty. Když hraje Daniel sám, je to návrat do tvrdých dob a to mě mě neba (viz poslední koncert v Praze). Když hrají ve dvou s Dejanem Samardzicem (druhá půlka Haujobb), je to o moc lepší a ve spojení s Manuelem Richterem (Xabec) je to totální pecka! Navíc teď konečně hráli na větším pódiu, s pořádnými světly a PA systémem. Prostě jsem zjistil, že nejsou kapela malých forem, ale můžou být doma na velkých pódiích.

Největší rozdíl byl, že Daniel vystoupil jako frontman u mikrofonu a žádné techniky se celý večer nedotknul. Dokonce se během koncertu převlékl, což je v rámci show super, jenom bych to do něho nikdy neřekl. Veškerou zvukovou stopu měl na starosti Dejan a Manu. Byl to gig hodný headlinera. Vůbec jsem to od nich nečekal a jsem moc rád, že se posunuli tak vysoko. Já logicky nejvíc reagoval na mou oblíbenou desku, takže „Crossfire“, „Lets Drop Bombs“, „Machine Drum“ a hlavně megahit „Dead Market“ zahráli tak špičkově, že jsem fakt obdivně kroutil hlavou. Dokonce měli pěveckého hosta, zpěvačku maďarských Black Nail Cabaret jménem Emese  Arvai-Illes. Byl jsem nadšený, co pánové předvedli, a už se zase těším na další vystoupení.

HAUJOBB setlist

1. Letting the Demons Sleep
2. Antimatter
3. Renegades of Noize
4. Crossfire
5. Machine Drum
6. Input Error
7. Let’s Drop Bombs
8. Net Culture
9. The Noise Institute
10. Information Space
11. Dead Market

Teď už přede mnou byly notoricky známé melodie Thomase Adama a Steffena Ketha. Tohle duo doplnil obří bubenický set ala Slayer, za kterým rozdával údery Markus Koestner. To celé dohromady, jsou synth-popoví DE/VISION. S nimi jsem si zazpíval nejvíc z celého NCN. Znám to zpaměti natolik, že bych jim mohl rovnou zpívat back vocal. Jedna notoricky známá hitovka za druhou. Keth už se konečně vykašlal na vymýšlení nových harmonií do starých pecek (čímž mě ještě nedávno neuvěřitelně sral) a jel to tak, jak to nahráli na desky. Navíc si byl tentokrát velmi jistý v intonaci (což také nebylo dříve pravidlem), takže dva zásadní plusy. Mile vtipné bylo sledovat Steffena, který měl problém s In-Ear systémem. Od začátku mu nefungoval, tudíž zvukař aktivoval frontové odposlechy a Keth si vyndal sluchátko z ucha a nechal ho viset na kabelu. Ale v momentě, kdy se blížil refrén, nebo jiná, složitější kompozice, zcela automaticky po něm sáhl, narval ho do ucha, zjistil, že nehraje a zase ho vyndal. Tohle předvedl snad patnáctkrát, že se tomu i sám šklebil. Musel to vyřešit Thomas, který na něj hulákal, ať to zahodí do backstage a pořád ho tím nerozesmává. No ale ono to není tak jednoduché, když máte kabel od vysílačky přilepený gafou na zádech.

Zrovna u téhle kapely je opět těžké říct, která pecka mě nejvíc dostala. Set byl postavený skoro ze všech alb. Pro mě byla nejdůležitější deska „Popgefahr“, „13“ a „Void“. Logicky jsem se maximálně těšil na „Time To Forget“ a „Foreigner“, které jsou v mé hlavě doslova vypálené. No jo, ale „Time To Be Alive“,„Your Hands On My Skin“ a „Where’s the Light?“, jsou stejně dokonalé. Sakra, a co „Rage“, „Who I Am“ a „mAndroids“ lze vynechat? Nelze! Já fakt od začátku do konce zpíval ty skvostné refrény, užíval si melodické orgie a výborný zvuk. Celou dobu jemně pršelo, tudíž světla výrazně kreslila a já byl spokojený. Kvůli tomuhle pocitu na tyhle muziky jezdím. Byl to úžasný support pro poslední kapelu na Nocturnal Culture Night.

DE/VISION setlist

1. Who Am I
2. Synchronize
3. Rage
4. They Won’t Silence Us
5. Essence
6. mAndroids
7. I Regret
8. Where’s the Light?
9. Time To Be Alive
10. Time To Forget
11. Foreigner
12. Your Hands on My Skin

encore

13. Under Heavy Fire
14. Flavourof the Week
15. A Storm Is Rising

Komu zbylo ještě trochu síly a nebyl durch mokrý, ten se hbitě přemístil na Amphibühne, kde startují Covenant. Po PGT jsem byl zvědavý, jestli to bylo výjimečné, nebo jim to teď nejde? Vy, kdo je máte rádi, můžete zůstat klidní. Kdyby na NCN nebyli Laibach, Covenant by neměl konkurenci. Opět to byl koncert hodný jmen Eskil Simonsson, Daniel Jonasson a Daniel Myer. Tři černé postavy v hazerovém oparu čistě bílých RGBW světel. Žádné front-spoty, takže jejich obličeje byly po celou dobu ve tmě. Maximální efekt, který nestojí ani penny. Eskil si jako dešťový šaman užíval padající vodu a ke konci už v koncertní extázi vykřikoval, že chce slyšet déšť. Zároveň děkoval Holgerovi (promotér NCN), že pozval Heaven 17, protože první synth kapelu kterou slyšel, byli Human League a díky tomu s Monteliusem založili Covenant. Opět měl jejich set mystický nádech. Oni mají něco, co třeba De/Vision ani špetku. Zřejmě je to tím, že jsou ze severu. Ten nordický feel způsobuje, jakoby hráli v nějakém kouzelném opojení, jakoby to, co předávají, nebyla jen muzika, ale nějaké hlubší sdělení. Nechci to přehnat, doufám, že mi rozumíte.

Já už o nich napsal úplně všechno, takže je to pro mě těžké, jako u Pitchfork. Dokonce jsem si přečetl invektivu, že jsem určitě schopen Eskila i pápnout. Samozřejmě je to debilita, ale chápu, že u primitiva může moje nadšení ze Simonssona působit přehnaně. Nemůžu si pomoct, Eskil má úplně všechno, co frontman áčkové kapely potřebuje. Hlas, pohyb, zjev, charisma a to nepojmenovatelné plus. Toho všechno má na rozdávání a celá kapela je naprogramovaná tohle vše podporovat a vyzdvihovat. Což se jim ukázkově daří. Dlouhodobě mě mrzí, že hlavní songwriter Joakim Montelius odmítá jezdit live. Vlastně jenom proto jsou, nebo byli v kapele Jonasson, Myer, Catjar, Nachmanson a spol. jinak by si oba zakladatelé zřejmě vystačili sami.

Já si tentokrát přijel pro dvě desky a jejich slavné singly. Starší „Northern Light“ poskytla „Bullet“, „Call the Ships to Port“ a „We Stand Alone“. A novější „Skyshaper“ dal „20Hz“, „Brave New World“ a „Ritual Noise“. Už jsem byl hodně unavený, takže nové pecky z „Fieldworks Exkursion“ se mě nijak moc nedotkly a musím se přiznat, že mě Danielovy songy do Covenant moc nehodí. Zní to jako Architect a i když ho mám rád, tady to nemá co dělat. Neříkám, že jsou špatné, ale tady jsou pro mě majoritní songwriter‘s Montelius/Simonsson a vše ostatní (kromě Lightbringer) mě moc nerozjíždí. Celým svým koncertem dokonale vyžehlili a odčinili nepodařený set na PGT a nadále jsou v mých očích a uších v Top10 nejlepších kapel všech dob. Díky Holgere za NCN 2019 a za rok naslyšenou!

COVENANT setlist

1. Feedback
2. Bullet
3. All That Is Solid Melts Into Air
4. Figurehead
5. Atom Heart
6. Brave New World
7. 20 Hz
8. False Gods
9. We Stand Alone
10. Das Nibelungenlied
11. Flux
12. Ritual Noise
13. Like Tears In Rain
14. Lightbringer
15. Call the Ships To Port

Fotogalerie

_dsc7973.jpg

_dsc7999.jpg

_dsc8044.jpg

_dsc8054.jpg

_dsc8062.jpg

_dsc8093.jpg

_dsc8111.jpg

_dsc8126.jpg

_dsc8204.jpg

_dsc8209.jpg

_dsc8329.jpg

_dsc8433.jpg

_dsc8448.jpg

_dsc8464.jpg

_dsc8476.jpg

_dsc8509.jpg

_dsc8531.jpg

_dsc8548.jpg

_dsc8553.jpg

_dsc8603.jpg

_dsc8669.jpg

_dsc8684.jpg

_dsc8692.jpg

_dsc8714.jpg

_dsc8754.jpg

_dsc8765.jpg

_dsc8774.jpg

_dsc8778.jpg

_dsc8803.jpg

_dsc8817.jpg

_DSC8822.JPG

_dsc8830.jpg

_dsc8855.jpg

_dsc8883.jpg

_dsc8899.jpg

_dsc8915.jpg

_dsc8922.jpg

mohlo by vás také zajímat

Nocturnal Culture Night láká na 14. pokračování

Report z Nocturnal Culture Night 2017

Nocturnal Culture Night proběhne již tento víkend, Orgy nepřijedou

Line-up festivalu Nocturnal Culture Night je kompletní