Report z Nocturnal Culture Night 2017

Co zajímavého jste mohli vidět na festivalu jen pár kilometrů za Českými hranicemi? Kootcha vám to poví...

Pravda, mohli jsme vyjet dřív, ale když máte parťáka líného Čechošpaněla, zvyklého na siestu, který je furt našrot, je naprosto „mišn imposibl“ být někde včas. Ve výsledku je pak jedno, že jsme díky mojí nesmírné drzosti zaparkovali na tichém místě hned u hlavního vchodu a nemuseli se zdržovat dlouhými pochody na parkoviště nebo do campu. Stejně už při stavění stanu hráli Ruined Conflict a já byl nasranej. Mohl jsem se na ně jít mrknout a vyrobit stan až za tmy, ale to se mi fakt nechtělo, pročež jsem celé jejich vystoupení stavěl obydlí, hulil, chlastal, nadával a přesto si užíval, jak výborně jim to hraje. Neznám tyhle Amíky dlouho, ale jejich poslední dvě desky mě moc baví.

Dovnitř jsme se dostali až na Zeraphine a já jsem definitivně rozluštil, proč mě z tolika side-projektů Svena Friedricha baví jenom tohle. Protože tenhle band má pod elektronikou rockový základ, který vyvažuje Svenovu do nebe volající unylost. Jeho kapely se liší jenom ostatními muzikanty, jinak on všude stejně zní i vypadá. Z té strašlivé nudy nejvíc ční to rockové vyznění, což v Solar Fake nenajdete. V Dreadful Shadows ho najdete, ale to je zase tak blbě udělaný metal, že než to, tak radši ladím Radiožurnál. Zeraphine jsou výborná kapela, když postáváte u stánku, pokuřujete, popíjíte pivko a žvaníte s kámošema, jinak bych u toho být nemusel.

Pátek pro mě byl jednoznačně v očekávání Covenant. Vídám je naprosto pravidelně a jsou pro mě největší zárukou kvality. Simonsson, Jonasson a Myer dosáhli na úplné muzikantské nebe a dlouhodobě potvrzují své nesporné místo na hudebním Olympu. Nemá cenu v jejich koncertu hledat chyby, protože nejsou. Nemá cenu hledat v dramaturgii slabá místa, protože nejsou. Jejich status je momentálně absolutní a já se pokaždé tetelím nadšením, až je znovu uvidím. V podstatě mě mohou dostat výš jen jediným počinem – kdyby se šedá eminence Joakim Montelius vrátila k živému hraní. Ale ten svoji hvězdnou prdel z helsinborgského studia už asi nezvedne, takže já jsem momentálně plně saturován.

 



Tato show byla pro mě výjimečná z hlediska playlistu. Použili tolik prastarých songů z 90. let, že jsem fakt nechápal. Jenom z první desky "Dreams Of A Cryotank" (94’), zařadili hned dva kusy „Edge Of Dawn“ a „Shelter“. Z hned následujícího "Figurehead" (95‘) – „Figurehead“, "Stalker" (96‘) – „Stalker“, "Sequencer" (97’) – “Babel”, "Europa" (98’) – “Go Film” a z "Der Leierman" (00’) – “Der Leierman“. To jsem u nich nikdy nezažil. Set byl doplněn songy z poslední desky "The Blinding Dark" (16’). Jmenovitě „I Close My Eyes“, „Sound Mirrors“ a „Morning Star“. Z desky "Northern Light" (02‘) zazněla „We Stand Alone“ a "Skyshaper" (06‘) poskytl „The Men“ a nepřekonatelnou „Ritual Noise“. Tenhle skvostný koktejl zakončili „Call The Ships To Port“ a já měl opět pocit, že již nikdy nemůžu být účasten ničemu, co by bylo jen náznakem tak spektakulární, jako koncert Covenant.

COVENANT

01.    Der Leierman
02.    Go Film
03.    Figurehead
04.    Edge Of Dawn
05.    Shelter
06.    I Close My Eyes
07.    The Men
08.    Sound Mirrors
09.    Ritual Noise
10.    Stalker
11.    Morning Star
12.    We Stand Alone

encore

13.    Babel
14.    Call The Ships To Port

Kluci mi poradili, ať jdu okouknout projekt Zanias. Opravdu zajímavé. Samotná zpívající Zoé za třemi keyboardy. Klidná, ale burcující hudba, postavená na silném hlasu. Obyčejně u minimalu bojuju s tím, že mě to po chvíli přestane zajímat, ale tahle holka moji pozornost udržela až do konce setu. Už bylo dost pozdě, já poněkud unaven seděl pod stromem a nechal se unášet „Folow the Body“ a „Through This Collapse“. To byla krása. Nevím, proč se o ní vyjadřují jako o punkerce, nic takového jsem tam nenašel. Byl jsem opravdu nadšený a závěrečná „To The Core“ to jenom potvrdila. Potom jsem až do rána poslouchal afterparty DJset by Daniel Myer a přemýšlel, jestli vůbec ještě můžu být spokojenější.

Sobota ráno byla bolestivá – nejenom proto, že jsem si v noci málem zlomil nohu o lavičku a ukopnul nehet na palci, ale mix všech kořalek, co měl Mirage a Michal v autě, plus nekonečný Prazdroj a brčka mě poněkud zbořily a já se nemohl vykopat z postele. Chtěl jsem strašně vidět Beyond Obsession, takže jsem chca-nechca musel vstát. Chyba! Nikdo nebyl tak falešně jako oni, bohužel. Jejich poslední CD „Moments Of Truth“ mě fakt baví. Vydávají u Popgefahr Records, které patří De/Vision, což je záruka kvality. Miluji jejich harmonické melodie, ale musí to ladit, což se live na NCN poněkud nepodařilo.  Normálně bych prskal a nadával, ale ve výsledku mně to tolik nevadilo, aspoň jsem se probral.

Na Amphibühne hudlal zcela příšerný synthpopový Seelenacht. To byl společně s Phillip Boa and The Voodooclub a Goethes Erben nejhroznější zblij víkendu. Fuj! Rychle pryč! Na Wiedenbogenbühne hráli The Red Paintings. Moc jsem jejich rockovou show v pro moje oči příšerných převlecích nepochopil a poslouchat se taky nedalo. Achjo, to je den. Neskuhrej, teď začne brutální německý šraml. Startuje Nordarr. A už to jede! Sypačka jak z kulometu. Výborné masky a pekelné nasazení. Nikdy jsem do tohohle oldschool ala Famillien Treffen nepronikl, protože jak správně pravil kolega Zelinka, jsem rozený melodik, ale v poslední době, mi to nějak začíná docházet. To byl mazec! V kotli dupalo stádo übermenschů s vyholenými krychlemi na hlavě. Zcela specifický druh přešlapování do rytmu, který umí jenom oni. Moc jsem se bavil. Na rozjezd geniální, ale honem na mainstage.

 



Poprvé mám tu čest vidět Jäger 90 a lituji, že se to nestalo již dříve. To je megadiktát! Thoralf Dietrich v letecké helmě pilotů supersonických letadel je můj nový oblíbenec. Nesmírně jsem se bavil. Ten náboj a až hystericky naléhavý beat vám nedá vydechnout. Já padesát minut nadšeně pochodoval a striktně držel rytmus s Marcelem Lükem, toho času, bubenickou půlkou Jäger 90. Jsem si skoro jistý, že by mě to bez live bubnů nebavilo. Živej škopek tomu holt dodá nějakou jiskru, která mě baví. Jejich show je energetická bomba. Nedokázal bych odtamtud odejít, ani kdybych chtěl. Největší mazec byl „Dessau, Dessau“, „Neuer Tanz“ a „Ich Switze“! To jsem si mohl nohy ušlapat a dav nadšených Němčourů mit mir.

JÄGER 90

01.    Dunkle Nacht
02.    Achtung ein Jäger
03.    Brauchen kein Feuer
04.    Ich Switze
05.    Neuer Tanz
06.    Wie Du
07.    Sonntag ist Krieg
08.    Jäger 90
09.    Dessau Dessau
10.    Sone und der Regenfall
encore
11.    Magic Fly (Space cover)

 

Po tomhle brutalliseru se hodil německý historický hattrick. Jako první nastupuje Dorsetshire. Pomineme-li, že frontmanovi první dvě písně nefungoval mikrofon, budiž. Nevšimneme-li si, že band není zrovna nejlépe sehraný, protože fakt dlouho nevystupovali, budiž. Ale když přišla ta vyžraná panda Bruno Kramm (Das Ich) a zařval: „Halooo Deutzen!“, tak se mi náhle přitížilo. Bože, co tam ten kokot dělá? Od té chvíle mě to přestalo interesovat. Zase trapně dělal, že hraje a pořád se otíral o krásnou roštěnku, kterou to za keyboardem také evidentně sralo, ale co mohla dělat. Investigativně jsem zjistil, že Dorsetshire podepsali reunion u Danse Macabre, což je Brunův label. Kramm, který je známý svým necitlivým vykořisťováním kapel, si to radši pojistil tím, že se do kapely rekrutoval jako člen. Nejzajímavější na show byl příchod Thomase Lüdkeho z Invincible Spirit, který s Dorsethire vysekl cover jeho „Push“, v striktně kytarové aranži, a pěvecký support třistakilového DJ Raushiho. Sorry, nic jiného jsem nedokázal poslouchat, natož se koukat. Utekl jsem s předstihem na druhou vykopávku a dobře jsem udělal.

 



Krátkou dobu po sobě, mám možnost slyšet Marcuse Meyna v jeho novém projektu M.I.N.E. Konečně jsem trefil to správné místo a viděl super show. Poprvé mi ukázali jistotu jako v Camouflage. Skvěle sehraná kapela a v popředí bezchybný frontman. U Marcuse nikdy nevíte, jak se probudil a jak mu to půjde. Zažil jsem ho několikrát v tragické formě, ale tentokrát byl hvězda zářící. Skvěle promíchali nové pecky s notoricky známými hity od Camouflage, které držely koncert v hitových intencích. Meyna plně supportuje kytarista a klávesista Volker Hinkel, který s vizáží Dawea Stewarta z Eurythmics a podobným stylem hry skvěle doplňuje výsledný feel M.I.N.E. Až na vyjímky jsem si zatím ještě plně neosvojil jejich novou tvorbu, takže jsem si logicky nejvíc užil staré fláky. „That Smiling Face“ a „If…“, jsou tutovky, ve kterých se chytají v hledišti všichni. No a při „Shine“ a „Great Commandment“ máte pocit, že ten fesťák udělali kvůli nim.

M.I.N.E.
01.    Me Or Me
02.    That Smiling Face 
03.    Dangerous
04.    Shine 
05.    The One 
06.    Wonder
07.    Reach Out
08.    Things We’ve Done
09.    The Great Commandment 
10.    You Were There 

No a poslední do třetice byla osmdesátková hvězda hamburských klubů Boytronic. Opět mě překvapil ten svojský, čtyřprocentní přístup. Teplí kucí dělají tu muziku úplně jinak. Tím nemyslím Pavla Vítka, ale opravdové muzikanty. Nejsem velký znalec jejich tvorby, ale na „Living Without You“ jsem čekal tak dlouho, až jsem se nedočkal. Mezi songy jsem ostentativně vykřikoval „komon livinvydaučjů“ a když to skončilo, koukal jsem, jako když mi nadloubaj. Partě Němců, co stáli vedle, se mě zželelo, dali mi napít rumu a perfektně zanotovali refrén „Living without you means love“! Udělali mi tím obrovskou radost, takže jsem s nimi hulil brčka až do Crematory, kteří jsou rok od roku horší! Pamatuji si, že byly doby, kdy se mi od nich pár věcí líbilo, ale to už evidentně není pravda.

Zkusil jsem Lebanon Hanover a s pusou plnou nadávek utekl na Poupée Fabrikk. Tenhle vysokootáčkový švédský motor mi řádně protáhl perka. Krátkovlasý viking za mikrofonem Henrik Björkk ukázal všem übermenschům, jak má vypadat arogantní macho! Nikoho, kdo si je tak jistý svým dlouhým pérem, jsem už na NCN nepotkal. Chodící dvoumetrová továrna na testosteron. Tělesný výkon rozhodně na sto procent, ale muzikantsky a zvukově už to tak dokonalé nebylo. Ale je nutno podotknout, že to byl primárně problém zvukaře a ne kapely. Nezbývalo než navštívit všechny stánky s pivem a namířit si to na Parkbühne, kde až do rána vyhrával afterparty DJ Thorben Schmidt.

 



Nedělní snídani obstarali Essence of Mind. Tohle norské trio má na svých deskách pár dobrých pecek, ale naživo mě to neba. Oni se snaží o Apoptygmu Berzerk, ale leze jim z toho nezajímavý Linkin Park. Na frontmanovi nepoznáte, jestli je přihřátej, nebo jestli si na to jenom hraje. Zase taková elevator music – nenasere, ale nepobaví. Pokračuji obědem, v podobě Vuduvox. Prastaré belgicko-francouzské duo, které přijelo poprvé na koncert do Reichu. Dokonalost. Maximální old-school ratata, které mi dokonale rozlepilo oči. Nezapomenutelný stojan na mikrofon –  černou gafou omotaná býčí lebka s obrovskými rohy. Totálně mě rozbili Robo s Michalem, kteří si koupili za jedenáct éček jejich deset let vypálené CD, které podle všeho už asi hrát nebude, ale je potřeba ho mít.  Fakt nadšenci.

Londýnští Empathy Test se pomalu stávají nedílnou součástí všech festivalů a není se čemu divit. Jejich set je synth-pop retro-waweová paráda. Issac Howlet za mikrofonem, Adam Relf za keyboardem a Christina Lopez za bubny opět naplno předvedli, proč si je Mesh vybrali na loňské evropské tour. Konečně je tu nová kapela, která donekonečna nevykrádá osumdesátkové synth titány, ale snaží se o čerstvé skladatelské postupy a nový sound. Je pravda, že jsem na čtvrtém koncertu, kterého se účastním, čekal nějaké nové pecky, ale i přes stále stejný playlist to bylo boží.

EMPATHY TEST
01.    Kirrilee
02.    Last Night On Earth
03.    Seeling Stars
04.    Holding On
05.    Losing Touch
06.    Throwing Stones
07.    Bare My Soul
08.    Demons
09.    Here Is the Place

 

 

Wulfband jsem naštěstí chytil alespoň poslední čtyři songy. Ortodoxní švédské oldschool EBM. Ti kluci se s tím vůbec nemazlí a díky tomu je to hodně drsný zážitek. Hlavy zabalené do hnusných hadrů značně podtrhují ojedinělost jejich vizuálu a ten plně koresponduje s totální špínou hudebního vyznění. Viděl jsem je poprvé a fakt mi padala huba údivem, jak šíleně se to dá hrnout. To následující The Invincible Spirit nechali moji hubu v klidu. Lüdke, jeho žena a ten svalnatej idiot mě zase tak strašně nebavili. Ale zřejmě jsem v tom sám, protože se na nich byli podívat snad všechny kapely, co toho dne hrály, a evidentně je to bavilo. Takže si umíte představit, jak obrovský úspěch měla „Push“. Tu jsem si ještě dal, ale potom jsem už zřetelně cítil tah u phyndjoura a všechny moje smysly mě lákaly na vedlejší pódium…

…protože se znovu po letech otevřelo nebe a boží letka snesla na křídlech anděla. Nejkrásnější stvoření, které stage na NCN letos nesly. Ellena Alice Fossi se svým side projektem Spectra Paris. Na rovinu – lépe se na to kouká než poslouchá. Ellena kdysi tenhle band založila, aby si mohla dělat prdel z modelek a toho teple glittrovaného světa módy. Dnes už jí o to nejde. Spectra je regulérní kapela, která toho podle mě nemá moc co říct. Dva modelové s holkou za koncertním čelem v pozadí sice hezky dokreslují špičkový vizuál, ale jejich trapná snaha o „jako“ hraní byla jako vždy nuzně blbá. Nevím, do jaké míry spolupracuje Angelo Bergamini (principál Kirlian Kamera) na tomhle projektu. Doufám, že vůbec. Ale na NCN samozřejmě byl. Mám pocit, že on jezdí Ellenu hlídat, aby bylo vše zvukově a organizačně v poho. Což právě zvukově to stalo nejvíc za prd. Zvukaři se do konce show nepodařilo vymíchat pryč vazbu a bylo to nesnesitelné. Kvůli tomu jsem musel odejít, protože i když jsem už dost hluchý, vazbení mě ničí. Fakt škoda, ale hned jsem si spravil sluch.

 



Viděl jsem je poprvé a jsem mega nadšený. Pradávná buzní legenda osmdesátých let z Londýna, Sigue Sigue Sputnik. Skvělý našlapaný rock n’roll s ostře elektronickými základy. Martin Degville za mikrofonem jako jediný zůstal z původní sestavy cyberspaceových punkáčů. Bohužel už tak ani v náznaku nevypadá. Je z něho seschlá zmalovaná buzna, na kterou se je dost těžké koukat. Víc rozcapenej už být nemůže. Všichni jsme byli „sweet darlings“ a „beautifull goth people“. Nijak mi to nevadilo, protože jeho výkon byl snad lepší než z desek. Vypadá, že se každou chvíli skácí k zemi, protože jeho skoro patnácticentimetrové podpatky mu v jeho artrózou prolezlých kloubech nedávají mocnou oporu. Je neustále předkloněný s vystrčenou prdelí dozadu, takže to vypadá, že se posral a neustále láká nějakou buzničku k sobě. Koukat se na to moc nedá, ale hraje to bezvadně. Chvílemi připomínalo New Model Army.

Sestavu doplnil Martinův současný spoluležník, kytarista Mark Standley, který přišel spolu s krásnou basistkou Lenou Wende z berlínských Sisterbutterfly. Mark výborně zapadl do chorea SSS se svou holou zadnicí, kterou jen letmo zakrývá černý pony ohon. Je to takové nekončící flirtování mezi partnery, versus Lena a diváci. Dost mi chyběli bubeníci a vlastně mě mrzí, že nebylo buzen celé pódium jako v osmdesátém pátém. Pecky, které dříve hulákal Tony James, dokonale přezpíval Martin, takže třeba „Success“ jsme se samozřejmě dočkali. Je jasné, že největší rychta propukla při „21st Century Boy“, „Rocket USA“ a závěrečné „Sex Bomb Boogie“. Já si ještě obrovsky užil něžnou „Atari Baby“, psychobilly halekačku „Jayne Mansfield“ a mojí nejoblíbenější „Sci-Fi Lover“, kterou nadšeně vřískal plný kotel: „Cos inside, inside, inside every sci-fi lover‘s heart, Lies a rock n’ roll heart”. Jsem nesmírně rád, že jsem mohl být účasten tomuto electro-rn‘r-glam-fetish-gay performance, protože je zjevné, že už se kvůli únavě materiálu dlouho na scéně objevovat nebudou.

SIGUE SIGUE SPUTNIK

01.    Rocket USA
02.    M.A.D.
03.    Planet Boy
04.    Success
05.    Atari Baby
06.    Jean Genie
07.    Ghost Rider
08.    Sci Fi Lover
09.    Sattelite
10.    Alien Christ
11.    Dancerama
12.    Teenage Thunder
13.    21st Century Boy
encore
14.    Jayne Mansfield
15.    Sex Bomb Boogie

Ještě jsem zaběhl okouknout Elegant Machinery. Stačila první půlka písničky a pln znechucení jsem se odkráčel připravit na vrchol festivalu. Teď je potřeba vzdát hold pánovi, který se jmenuje Holger Troisch, který Nocturnal Culture Night vymyslel a pořádá. NCN je pro mě momentálně top-fest, na který do Reichu jezdím. Jednoznačně nejkrásnější prostředí, nejlevnější všechno, absolutně nejblíže Praze, nejrozmanitější výběr kapel, každý rok podstatná změna v areálu – pochopitelně k lepšímu (letos například nová velká stage a na všech pódiích zbrusu nový PA systém KP Line). Kéž by se každá pořadatelská crew, starala o svůj fest jako Holgerovci! Maximální respect a dík!

 



Pojďme konečně na tu blasfemickou šílenost! V kotli přehršel triček „Forrest Of The Impaled“ doslova křičel, kdo nám přijde definitivně utýrat uši. V projekcích rozbitě poblikávající X přivádí na pódium černou bestii, jejíž hlavu zakrývá dlouhá mitra bez očí. Zcela specifický zvuk zabijáckých mašin z belgického Leopoldsburgu. V mlze dobíhá bubeník s keyboarderem, vše zhasíná, do tmy ožívají běsnící stroboskopy a startuje Suicide Commando. No to mě poser, to je závěr festivalu, jak má být! Johan Van Roy je řetězová reakce, Johan je atomový výbuch. Oni musí hrát až na konec, protože vystupovat po nich už nemá cenu. Všichni jsou mrtví, nebo zmrzačení. Strašlivá, nezastavitelná energie, která se dere z beden silou několika set megatun. Van Roy tuhle nukleární bouři diriguje rukou železnou a nenechává nikoho na pochybách, že je skutečný electroking Johan.

Miluju jeho úsměv, když zpívá: „Every forthy seconds one death suicide, every forthy seconds one million people die“, nebo ten úlisný výraz při „die motherfucker die, piece of shit fucking lowlife“. Já jsem bez všech pochyb doma, tohle je, jak falešně kdáká „Agrofert-Krajčo“, můj srdcebeat. Ta extáze, když na sebe s několikatisícovým nadšeným publikem řvete „báájnd toorčr end kiiil“, nebo „loov breeeds sujsáááájd“. A když se do té černočerné noci ozvalo „See You In Hell“, bylo hotovo, finish, kapituloval jsem. Suicide Commando jsou nejostřejší inteligentní aggro-tech (nebo chcete-li electro-industrial), co znám. Jsou daleko rychlejší a ostřejší sypačky, ale ty už mi přijdou přiblblý, kdežto SC přesně balancují na hraně, kde je to ono. Vycucli ze mě všechny zbytky energie, a já tam zůstal stát jak po znásilnění, s kapičkou na péru a výrazem překvapeného lemura. Fakt nebezpečná rychta a já jsem nadšený, že jsem byl zase u toho.

SUICIDE COMMANDO

01.    The Gates Of Oblivion
02.    My New Christ
03.    Too Far Gone
04.    The Pain That You Like
05.    Schizotopia
06.    God Is In The Rain (clubmix)
07.    Cause Of Death:Suicide (remix)
08.    The Devil Satanismus (remix)
09.    Unterwelt
10.    Bind, Torture, Kill (remix)
11.    Love Breeds Suicide
12.    We Are Transitory
13.    Die Motherfucker Die
encore
14.    See You In Hell
encore II
15.    Dein Herz, Meine Gier

Další fotografie od Mirage najdete v naší galerii. Děkujeme!

Nocturnal Culture Night

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

jako vzdy paradni... :D ale neda mi to.. jager90 si nevidel poprve ;)
Fakt poprve!! Teda jestli si nepamatujes neco, co ja ne :-)
https://sanctuary.cz/13810-report-leaether-stripklutae
Ajo!!! Uplne jsem zapomnel...
Tyhle kapely prostě vždycky vyzněj o třídu líp v Říši...pokud okolo sebe nemáš pár desítek/set statných německých chasníků, nechytneš prostě správnou provozní teplotu...
Presne Nephi!!! Ja na ne pred Klutae uplne zapomnel, jak hrozne mne nudili... za to v Reichu bych si to s Michalem dal znovu
Jako bych tam byl! :-)
Jager 90 byli jako suport před Leather strip a byl to děs běs . Někdo to komentoval že to hrálo z telefonu...
Vše podstatné k Jäger90 řečeno zde: https://sanctuary.cz/11335-report-wgt-2015-nedele. Kootcho, chápu Tvé nadšení, byl jsem na tom úplně stejně.
jo to byl kvalitni vecer...

Přidat komentář