Průkopníci postpunku

Další zajímavý článek od amerického DJe a publicisty Olivera Shepparda, tentokrát věnovaný zapomenutým klenotům postpunku. 

Přeložila Ketmara (děkujeme)

Warsaw přejmenovali svoji kapelu na Joy Divison, aby předešli neshodám a záměnám s Warsaw Pakt. Shodou okolností je změna jejich názvu také milníkem mezi jejich punkovou érou a pozdějším, mnohem známějším obdobím post-punku.

Přestože má jejich tvorba pod nálepkou Warsaw dodnes své skalní fanoušky, zásadní průlom v kariéře kapely nastal až s hudbou, kterou vytvářeli jako Joy Division. Jiné kapely mívají opačný problém – jsou dobře známé svými punkovými výkony, ale jejich následné post-punkové fáze zůstávají přehlíženy nebo se berou jen jako jakési trapné odklony od čistého punku, které by měly ideálně zmizet v propadlišti dějin. Není příliš obvyklé, aby byla punková a postpunková období přijímána stejně vřele, jako je to například u kapel Wire nebo Siouxsie and the Banshees.

Přinášíme vám pět kapel, jejichž nedoceněný postpunkový materiál si zaslouží pozornost.

1) MIDDLE CLASS: Homeland LP (1982)

Ano, jsou to titíž Middle Class z Jižní Kalifornie, kteří byli průkopníky žánru hardcore punk (nepouštějme se teď do nekonečných a opravdu velmi neproduktivních debat ohledně toho, kdo tento žánr vymyslel). Jejich EP z roku 1978 "Out of Vogue" bylo neskutečně rychlé a obsahovalo vokály Jeffa Atty, které připomínaly kulometnou palbu slov vyvolávače na aukci. Jak poznamenal internetový magazín Agony Shorthand: „Middle Class byli skutečně už od první nahrávky artpunkovější kapelou než spousta skupin, se kterými byli automaticky spojování.

Kytarista Mike Atta souhlasí: „Když se punk blíže definoval a vyhranil, měly na nás velký vliv kapely jako Pop Group, Gang of Four a Joy Division.“

A tak vznikla roku 1982 deska "Homeland". Už obal naznačuje, že se bude jednat o temnější a zasmušilejší písně. Album vypadá, jako by vyšlo u Factory Records. Už od začátku člověka zaujme pomalejší tempo a spletité basové melodie, které občas připomínají Petera Hooka, ale jindy inklinují spíše k funk punku The Pop Group. Kdyby toto LP bývalo vyšlo u vydavatelství 4AD na opačné straně Atlantiku, bylo by ihned označeno za klasiku. Ale "Homeland" přišel z hardcorového prostředí Kalifornie, a proto byl okázale ignorován. Materiál na desce zní více britsky než kalifornsky, možná až na skladbu "Restless Young Men", která má atmosféru Urinals/100 Flowers. "Out od My Hands" je dobrá postpunková skladba, která by neudělala ostudu žádné americké skupině začátku osmdesátých let. 

Veškerý hardcorový a postpunkový materiál kapely můžete najít na jednom CD "Blueprint for Joy".


Middle Class – Out of My Hands


2) THE PROLETARIAT: Indifference LP (1985)

Stejně jako Middle Class, jsou bostonští Proletariat vyzdvihováni především pro svou ranou punkovou tvorbu. Vždy měli skvělé texty a názvy písní, které naznačovaly jejich orientaci doleva: "Religion is the Opium of the Masses" (Náboženství je opiem pro davy), "Voodoo Economics" (Voodoo ekonomika), "Marketplace" (Trh) a další. Ve svých začátcích hráli Proletariat svižný a syrový punk, jaký koloval v žilách jejich oblíbenců Sex Pistols. V knize American Hardcore Stephen Blush napsal, že Proletariat hráli bezbožný hardcore říznutý Gang of Four/Killing Joke. Jejich frontman Richard Brown psal texty, kde si pohrával s marxismem – z části Burroughs, z části Mao. "Soma Holiday", jejich LP z osmdesátého třetího, silně předběhlo svou dobu.

Je to ale deska "Indifference" z 1985, kterou zde budeme vyzdvihovat. Je stejně dobrá jako "Soma Holiday", ale přesto zoufale přehlížená. Čiší z ní vyspělost a zvládnuté muzikantství, album připomíná raný „pozitivní punk“ britských kapel jako Sex Gang Children nebo Furyo. Hluboko v kořenech tohoto LP je také cítit vliv skupin jako The Dilts, The Mekons a bostonských postpunkerů Mission of Murma. "Indifference" je nakonec taková podivná spřízněná duše "Homeland" od Middle Class, je na ní dokonce píseň s názvem "Homeland". Je srovnatelná i s nejvýraznějšími počiny, které vyšly v té době u 4AD a Rough Trade, a vypadá to, že je jen nešťastnou otázkou geografického umístění (kapela je z Bostonu, ne z Londýna), že tato nahrávka upadla v zapomnění.


The Proletariat – Homeland



3) BLITZ: Second Empire Justice LP (1988)

Když měli Crisis svou malou osobní epifanii s Joy Division, stali se z nich Death in June. Když se totéž přihodilo hlučným Blitz, náhle změnili hudební směr a do světa vypustili "Second Empire Justice", čímž se prakticky přes noc zcela odcizili své skinheadské fanouškovské základně. Stejně jako u Joy Division, New order nebo Death in June, měl název Blitz jisté politické konotace a skupina měla nietzcheovské názvy písní jako "New Age". Ve skutečnosti to bylo "New Age" a zejména video k němu, ve kterém jen trochu přeháněli, že jsou z Manchesteru (přitom byla kapela z nedalekého New Mills) – které signalizovalo hlavní změnu ve zvuku kapely. Najednou si Blitz začali oblékat černá trička a zněli, jako by jim tam na kytaru hrál Bernard Summer. Gary Bushell tvrdil, že album "Voice of a Generation"od Blitz bylo jako debutové album The Clash „co se týče pocitu, objevení a významu.“ Podobná přirovnání přestala hned poté, co vyšlo "Second Empire Justice".

Zajímavostí je, že se kapela alba "Second Empire Justice" zřekla poté, co se rozhodla vrátit ke svým Oi! kořenům a velmi dlouho si lidé mysleli, že Blitz, kteří nahráli "Second Empire Justice", jsou jiná skupina než Blitz, kteří nahráli "Never Surrender". "Second Empire Justice" má velmi chladný, nostalgický, evropský nádech a není pochyb, že patří na poličku vedle "Closer" od Joy Division, "Heart of Darkness" od Positive Noise a raná díla Danse Society. Album "Killing Dream" z roku 1989 od Blitz také překvapivě prozrazuje inspiraci Sisters of Mercy a gothic rockem. Nedoceněná je plíživá inspirace Stranglers i v raných skladbách jako "Fatigue".


Blitz – Flowers & Fire


4) SIEKIERA: Nowa Aleksandria LP (1987)

Stejně jako američtí Middle Class si polští Siekiera vybojovali své zásluhy v zákopech hardcore punku. A stejně jako u Middle Class, je jediné dlouhohrající album Siekiery překvapivě postpunkově temné a zní, jako by bylo na hony vzdáleno jejich bleskově rychlým fast punkovým počátkům. Zatímco u Middle Class byly silně znatelné vlivy Gang of Four/RoughTrade, Siekiera šla spíše cestou uctívání Killing Joke.

Záznam z legendárního zaprášeného punkového festivalu "Jarocin ´84" v Polsku (různé části jsou ke zhlédnutí na Youtube), představuje kapelu, která vypadá jako Road Warrior a zní jako kříženec mezi The Exploited a Abrasive Wheels. Nicméně album "Nowa Aleksandria" jejich posluchače dokonale zmátlo a stejně jako během změny u Blitz v roce 1983, nebyli punkoví fanoušci vůbec nadšení, že se kapela rozhodla zabřednout do gotiky. Nicméně díky tomuto obratu je objevila jiná vrstva posluchačů, mezi kterými dosáhly temné a bohémské zvuky polského LP během let téměř kultovního statusu.


Siekiera – Nowa Aleksandria

5) FLIEHENDE STÜRME: An Den Unfern LP (1988)

Ten příběh se vám možná bude zdát povědomý: hudební skupinu s punkovými kořeny už přestane bavit hrát vypalovačky se třemi akordy a když se jim zvýší ambice a zlepší hudební schopnosti, rozhodnou se prozkoumat nový a temnější směr. Německá skupina Fliehende Stürme (Prchající bouře) začínala jako Chaos Z. Už během posledních chvil jako Chaos Z bylo jasné, že se nálada ve skupině mění – jejich píseň "Einsam" byla zahrnuta do klíčové kompilace "Godfathers of German Gothic" (Kmotři německé gotiky).

Společně s EA80 jsou Fliehende Stürme považováni za zakladatele temného německého stylu postpunku nazvaného depro-punk, což je zkratka pro „depresivní punk”. Jedná se o regionální hudební styl a stejně jako třeba španělský siniestro nebo kalifronský deathrock, klade německý depro-punk tradičně velký důraz na kytaru, středně rychlé tempo hudby, mollové tóny a sklíčené, melancholické vokály. Zní mnohem punkověji než je obvyklé u „postpunkových” kapel v Británii, nicméně celým žánrem prostupuje temný a pochmurný tón, který většině písní dodává silně gotický nádech. Pro srovnání mají asi nejblíže k hudebním skupinám jako jsou francouzští Les Thugs.

A takhle specifický styl hudby si Fliehende Stürme ponechali doposud. Na německé punkové scéně jsou považováni za takovou stálici, že se jejich nejnovější deska "Warten auf Raketen" z roku 2011 objevila a zmizela bez většího povšimnutí, přestože se jedná o solidní album. Stejně tak jako u Ramones nebo Motorhead zůstal jejich styl pozoruhodně konzistentní po mnoho desetiletí. Podle této kritiky to pak znamená buď to, že Fliehende Stürme je kapela „spolehlivá” nebo „monotónní ”– přičemž mnohem pravděpodobnější je první varianta. A je vlastně neuvěřitelné, že tahle kapela stále vůbec funguje i po tak dlouhé době a to naprosto bez jakýchkoliv kompromisů ve své hudbě nebo integritě.
 

Fliehende Stürme – Es Ist Mein

mohlo by vás také zajímat