Demi Mortuus | 24.05.2015 12:01

Šmarjá, jakou dobu já už v tom Štatlu nebyl? Hrozně dlouho! A konečně se našel důvod tuhle nelichotivou bilanci napravit a dát se na cestu. Vyrazili jsme poněkud v kalupu až po neúspěšném hokejovém semifinále a od samého začátku se mi začalo honit hlavou, jestli podobným fiaskem neskončí i opětovné setkání s Tiff, kterou mám sice moc rád, ale její aktuální koncertní program, složený převážně z poslední a ne příliš vydařené desky „Drop“ (které už dnes neřekneme jinak, než „kuřecí drob“), mi zrovna dvakrát nevoní.

Ale to už se ocitáme v hájemství brněnského draka a v rychlosti navštěvujeme Slovak Gothic Community (jasný důkaz toho, že se můj spolupracovník Knedlík, odkojený Vltavou, plete, když Slováky označuje za Asiaty – kdepak! Slováci jsou Brňáci). To už se ale setkávám i se šumperskými emigranty a vrháme se do útrob příjemně zaplněného klubu Eleven.

Nevděčná role rozehřívačů připadla trochu překvapivě italským postpunkerům Der Himmel über Berlin. Ti si den před tím zahráli v Praze pro nějakých třicet hlav, takže je musel potěšit minimálně (tak o sto lidí) větší mumraj v sále. Aktuální deska „Shadowdancers“ čtveřice z Terstu mě docela baví a i jejich živý set odpálila rozvážná a vážná věc „Eaten Up“ víc než nadějně. Příjemným překvapením byl skvělý zvuk, který byl dostatečně důrazný, energický a přitom čitelný.

Der Himmel über Berlin (Clubbers Die Younger vol.15, Brno)

Hned druhá odpaluje moje nejoblíbenější skladba z nové desky „Black Dress“, která má i živě jasné hitové ambice a frontman Teeno to svým suverénním projevem u mikrofonu jen podtrhuje. Vlastně všichni muzikanti působí poklidně a bez stresu zvládají svoje party s minimem emocí ve tvářích. Veškerá akce je tak na zpěvákovi, kterému však tahle role viditelně sedí, točí se s držákem mikrofonu na patě a dovádí i se slunečními brýlemi na nose přesně tak, jak se dovádět má.

Kluci to pěkně střídají, následuje zase postarší „Donau Ruf“ a jde jim to natolik od ruky, že přecházím i fakt, který jsem nikdy moc nechápal – tedy proč má půlka kapely při svém koncertě na sobě trika vlastní kapely. A další novinka – „Something in the Dark“ je místy tak trochu šmrncnutá nějakým tím psychobilly manýrem a živě šlape parádně. Velký podíl na tom má i bubeník Riccardo (shodli jsme se, že je to jeden z nejitalštěji vypadajících Italů vůbec), který se při bušení do blán tváří, jako by se nebušilo. „Alone in My Room“ ještě stupňuje akčnost setu a Teeno opravdu dokazuje, že je tím správným ksichtem, který měla kapela dostat.Jestli jsem při recenzování CD lamentoval nad pomalejšími songy, tak tady jich naštěstí zaznělo minimum a rozdíl proti studiové nahrávce byl i tak v daleko větší syrovosti. Najednou i tady bylo cítit víc atmosféry a emocí. Čekal jsem, že budou Der Himmel über Berlin dobří, ale nakonec byli ještě lepší.

O to nepochopitelnější je pro mne další položka v programu – Bart Cathedral. Okleštěná (to nemá být dvojsmysl) podoba Splendor mne hudebně a vlastně i vizuálně absolutně míjí a nikdy jsem moc nepochopil, proč je neustále někde potkávám. Ano projekce tu je, Michaelovi modře svítí prsten, Bart má pěknou vestu z peří, ale hudebně mne to docela bolí a unavuje. Nepomohl tomu ani zahuhlaný zvuk samplů a i když se dvojice zženštilých Poláků snažila, pro mne tu byla tak nějak zbytečně. Oddechl jsem si, že nedošlo na Michaelovo dildo, které Clubbers nabízeli v indiegogo kampani.

Když jsem zaslechl první tóny „New Colony“ od Tying Tiffany, vběhl jsem do klubu a potěšení z úderného a čistého zvuku mi pokazil fakt, že se jednalo pouze o reprodukovanou skladbu, která sloužila jako podmaz k tanci u tyče. Slečna se omotávala pěkně, a protože bych nic takového nezvládl, je nutno její snažení ocenit. Sám podobným atrakcím na koncertech nefandím, ale určitě se najde někdo, kdo podobné aktivity ocení.

Pak už je čas na opravdickou Tiff. Tákže nadechnout se a s pravdou ven. Moje nejhorší obavy se potvrdily. Zvuk kláves a samplů je zase zahuhlaný a Tiff není skoro slyšet. Což je při úvodní „One Place“ vlastně dobře, protože její projev není nejjistější. Přesněji řečeno, je dost falešný. Jediné, co drží úroveň, je vousáč za bicími. Podle očekávání se dál čerpá z nové desky a „Spin Around“ je zase špatná. Ještěže je Tiif tak roztomilá a když už se nedá poslouchat, tak se na ni aspoň hezky kouká.

„One Second“ trochu zachraňuje situaci a já se vlastně teprve probírám z šoku a konečně se i vlním. Obrovsky pomáhá Lorenzo, který dává refrénům svým zdvojováním vokálu sílu, jakou mají mít. „A Lone Boy“ je sic živější z novinek, ale i tak nejde překousnout onen nevýrazný zvuk. Tiff navíc vypadá otráveně, není to zdaleka taková párty jako by člověk po někdejších show čekal. Po „No Way Out“ je na řadě „Miracle“ a zdá se, že se konečně blýská na lepší (starší) časy.

Je tomu tak. Od chvíle, kdy začal Lorenzo hrát i na kytaru, to začalo konečně k něčemu znít. V „Sinistral“ jsem ještě tak trochu plaval, „Dark Days“ byla ještě spíš nádechem, ale s „New Colony“ (i když ne s tak skvělým zvukem) a „Borderline“ už nám trojice konečně předvedla, co v ní je. „Lost Way“ bez přehánění najednou zvedla úroveň o několik tříd nahoru. Najednou tu byla ta dračice, kterou jsme všichni chtěli, což jen potvrdila hořká nasranost „Still in My Head“. Od té chvíle jsme neměli možnost přestat skákat, protože následovala hitovka „Drownin“, nářezově upravená „One Breath“ a finální hopsanda „Show Me What You Got“. Dočkali jsme se dokonce i přídavku v podobě taneční „Wake Up!“, kterou následoval výborně udělaný cover songu „School“. Tedy vzpomínka na Nirvanu.

Tying Tiffany (Clubbers Die Younger vol.15, Brno)

Jaká tedy byla Tiff v Brně? První polovinu hodně špatná, druhou polovinu skvělá způsobem, jakým umí být skvělá jen ona. I se všemi technickými nedokonalostmi, ale s o to větším osobním kouzlem.

Následovala tombola a díky výhře v ní jsme měli do časných ranních hodin o zábavu postaráno.

Úplný závěr akce pak patřil LatexJesuS. Já vám nevím. Nepřišel jsem jim na chuť doteď a nestalo se tak ani v Brně. Nejen, že mi jejich tvorba nepřipadá ničím zajímavá, dokonce mne svým způsobem irituje. Nevím, jestli v tom je jistá afektovanost v projevu zpěvačky. Tváří se tuze přísně, ale nějak se jí to nedá věřit, a když začne vřískat do jinak parádní hitovky „Crucified“, tak si balím fidlátka a jdu raději na skvělý místní hamburger s chilli omáčkou.

Celkově se však narozeninová verze „Clubbers Die Younger“ povedla a v příjemných prostorách klubu Eleven jsme užili spoustu legrace i hudebního povyražení. Snad se na CDY znovu brzy ukáže nějaké zajímavé jméno a do Brna se tentokrát podívám daleko dřív.