Pavel Skořepa | 01.12.2019 15:07

Už po čtvrté se v Praze konal festival zaměřený na celou škálu subkultury, jediný con, který se zaměřuje pouze na umění spjaté s horrorem. Sdružuje fanoušky horrorové literatury, filmů, výtvarné tvorby, maskování, performancí či hudby.

Živou reportáž nám poslal jeden z návštěvníků, básník Pavel Skořepa, který se spolu s námi vydá vzhůru na HorrorCon 2019!

Jaké lepší vyžití na sobotní den, večer i noc by si fanoušek horroru a undergroundu všech odvětví mohl představit, než je akce s názvem HorrorCon. Její již čtvrtý ročník se letos 16. listopadu konal stejně jako v loňském roce v geniálně padnoucím prostředí Cross Clubu v pražských Holešovicích.

Samotný program sliboval už při pozvolném odhalování plnohodnotný kulturní zážitek – s několika bolestivými dilematy – pro který program se rozhodnout, když samotný con měl k dispozici trojici prostor klubu a každou v jiném patře. Denními byly Sklep a Hudební Stage, ta třetí – Horní klubovna přišla ke slovu až po ukončení denního programu.

Základ byl se na zmíněnou akci vůbec v pořádku a zejména zavčasu dostat, což se ukázalo ne úplně jednoduchým logistickým počinem.

Jako celkem nedávná náplava do Středočeského kraje, v současnosti žijící v malebném Berouně, jsem si naivně myslel, že mi postačí zhruba hodinová rezerva, abych dorazil včas na otevření prostor klubu, což je vždy dobré pro samotnou aklimatizaci a oživení si prostředí. To bylo ohlášeno na půl hodiny před oficiálním zahájením, jehož se měli ujmout jedna ze čtveřice organizátorů Kristina Haidingerová a host Mircea Dan Duta. Dan měl následně plynule přejít k četbě své temné básnické tvorby a v průběhu spolu moderovat v duchu vtipné improvizace, jak je jeho velkým darem, další program.

První komplikace mě zastihla již v samotném začátku mé cesty na zastávce U černého koně v Berouně, kdy autobus se svým příjezdem meškal ne úplně standardní dobu. Když konečně dorazil a vyrazili jsme zdárně směr Praha, nastala při výjezdu z města komplikace číslo dvě, v jeho očekávané nenajetí na dálnici, ale pokračování dál po státovce, což značilo další zdržení, jež jsem nuceně trávil docela příjemným klimbáním.

Příjezdem na Zličín bylo již nad slunce jasné, že je můj včasný příjezd na začátek v reálném ohrožení. Nejen na otevření klubu, samotné stihnutí oficiálního vyhlášení se mi vzdalovalo. Rychle jsem po výstupu z autobusu zaběhl do metra, abych neztrácel čas. I to si, nejspíš aby komplikace zaokrouhlilo na číslo tři, dalo se svým příjezdem akademickou pauzičku.

Když už i tato čekací lapálie byla vyřešena a metro si to svištělo na pro mě cílovou stanici Nádraží Holešovice, byl můj pozdní příchod čistou jistotou. Zato bylo jasné, že nemá žádnou další cenu se stresovat.

Po výstupu z metra a zapálení cigarety jsem klub viděl již nedaleko. Před jeho vchodem postávalo několik lidí spolu s Kristinou Haidingerovou a jejím manželem Vratislavem Trefilem. Stačil jsem se s nimi akorát přivítat, když najednou takové dvě minuty po mně dorazil i samotný Dan se svým „violetím“ cestovním zavazadlem (jak ho sám nazval podle barvy krve postav z horrorových knih o Violetech), takže jsem vlastně dorazil včas a o žádné zahájení nepřišel.

Přesunuli jsme se do připravené a čekající místnosti Hudební Stage. Lidí na lavicích zatím pomálu, jak už to na začátcích bývá, každý si sedl kam libo, volného místa bylo dostatek. Já zaujal strategické místo blízko u podia, ke kterému se přesunuli Dan s Kristinou. Dan na první volnou lavičku položil své věrné cestovní zavazadlo, aby z něj vyňal své podklady sestávající z knih jeho tvorby a tabletu. Mohlo se začít.

Zahájení proběhlo vtipným improvizovaným dialogem, korunovaným neplánovanou epizodkou samovolného vysypání několika neposedných osobních věcí z otevřeného a poklidně si ležícího Danova zavazadla. Některé se zakutálely až k mým nohám. Pomohl jsem mu je sesbírat a umravněné uložit zpět na jejich místo. Následoval jeho zdařilý autorský recitál probíhající v živé interakci s publikem, zakončený povídkou o Pepíčkovi.

Následně zde mělo proběhnout vyhlášení výsledků povídkové soutěže O krvavý brk, jehož měl být účasten Honza Vojtíšek. On měl soutěž na starost a právě o patro níže ve Sklepě končil svou přednášku o krásách asijských školaček a nejen o jejich úlohách v asijské kinematografii s názvem „Sexy stránka asijského gore“.

Tam také začínala přednáška Lucie Matouškové o typologii zločinců „Zrozeni ke zločinu“. Současně se zde nacházel prodejní stánek obsahující vše představitelné s horrorovou tématikou, co dokáže český trh nabídnout od knih a komiksů různých nakladatelství např. Comics Centrum, Carcosa, Netopejr, či Golden Dog až po horrorové suvenýry z produkce výtvarníka a ilustrátora Zdeňka Svobody. Na starost si ho vzal majitel nakladatelství Golden Dog a současně spisovatel Martin Štefko s pomocnou rukou své přítelkyně. Ihned jsem k němu zamířil, vybral si několik titulů, z nichž bych vyzdvihl již třetí antologii Edice HorrorConu "Dokud nás smrt nerozdělí" a luxusní limitované číslované padesátikusové vydání Štefkovy westernové knihy "Zatracenci". Pochopitelně jsem si ho nechal okamžitě i podepsat, v průběhu čehož jsem připomněl svůj slib, týkající se přítomnosti Martinovy přítelkyně na Conu a mému zavázání se, že v tom případě ode mne ona dostane osobní, v průběhu samotné akce napsanou báseň, což ji samotnou pochopitelně překvapilo, neboť se jí Martin zapomněl zmínit.

Má další pozornost patřila originálnímu počinu tohoto Conu s názvem Creepy Box, do něhož kdokoliv z návštěvníků mohl odložit cokoliv horrorového pro něj nepotřebného, nebo naopak cokoliv co se zalíbí si naopak vzít. Doufám, že se tato tradice udrží se všemi dalšími ročníky.

Hned jsem se v jeho blízkosti potkal s několika přáteli, pozdravil se s nimi a spěchal na „kouřovou“ před klub, kde je vždy velká pravděpodobnost potkat další, nebo se seznámit s novými. Po mém návratu do „Sklepa“ dobíhající typologii zločinců nahradil vstup věnovaný nakladatelství Golen Dog, který si od prezentoval sám Martin Štefko. Představil jím nově vydané zajímavé tituly letošního roku jako kupříkladu román "Mízožravci" Petra Bočka, jenž se zde měl následně v průběhu programu i křtít a "Kazatele" Honzy Vojtíška, nebo povídkovou antologii s erotickým nábojem "Vostrá krása", do níž přispěli přední autoři a autorky české fantastiky. Poté přešel k výhledu do projektů následujícího roku, načež předal slovo Honzovi Vojtíškovi s jeho prvním románem "Kazatel".

Já sám této chvíle využil čas na plnění svého slibu a doslova na koleni za příjemného příšeří napsal onu báseň a okamžitě její originál i s povinou parafou, dalo by se říct ještě s usychajícím inkoustem, předal její právoplatné adresátce. Prý se jí velice líbila a co je ještě více zajímavější, byla schopna rozluštit můj rukopis.

To už jsem šel na další kouřovou pauzu s Miroslavem Pechem, jenž se stejně jako já těšil na hudební produkci DJ Demiho s jeho speciální „HorrorParty – kultovní soundtracky“. Míra sám to měl ztížené, neboť se mu to jako kmotrovi knihy "Mízožravci" časově krylo se samotným křtem. Jelikož však došlo k neplánovanému technickému zdržení nastavení nespolupracujícího projektoru, stihla se větší část přednášky Petra Bočka o inspiračních pramenech k napsání knihy, předcházející křtu. K tomu Petr přivezl tajemnou zelenou mízu, kterou si po „polití“ románu autor s vydavatelem Martinem Štefkem a kmotrem Mírou Pechem společně přiťukli a následně připili.

Pro mě následovala další „kouřová“, rychlý přesun na již probíhající fenomenální produkci DJ Demiho, který mě přivítal nezaměnitelnými carpenterovými tóny, následovanými několika melodiemi italských gore filmů zlaté éry. Vše doprovázel sestřihy z oněch filmů promítanými na plátně za Demim. Rozhodně to stálo za poslech.

Následovalo doplnění pitného režimu v kavárně, družná zábava před klubem, opětovná návštěva kavárny, vystřídána dalším postáváním před klubem.

Jako dalšího jsem byl svědkem slavnostního křtu antologie Dokud nás smrt nerozdělí. Před podium Hudební Stage nastoupili všichni přítomní přispívající autoři, editoři Kristina Haidingerová a Vratislav Trefil s kmotrou. Tou byla modelka Eva Bernášková, která si k tomu zvolila slavnostní a velmi slušivý kostým Wednesday z Addamsovy rodiny. Každý z autorů se představil drobným medailonkem, dodal několik slov ke svému příspěvku, své si řekli i editoři, než došlo na samotné „polejvání“ knihy. K tomu byla vybrána kvalitní whisky „Writers Tears“, jejíž nevyužitý zbytek se uvolil Tislav nenechat přijít nazmar a kopl ho do sebe.

Následovalo mé opětovné shledání, tento večer první ne však zdaleka poslední, s nám důvěrně známým slovenským spisovatelem Markem E.Pochou v kavárně, jehož chvíle v programu byla ještě dostatečně vzdálená. U něj na mě čekala jeho nejnovější kniha křtěná jen nedlouho předtím na bratislavské Bibliotéce „Svet je plný démonov“ i s osobním věnováním, díky Markově lenosti připravenému ještě před jeho příjezdem do Prahy.

Jelikož čas ubíhal dál a neptal se, najednou byl nejvyšší čas stihnout už probíhající koncert tuzemské multižánrové metalové formace Arch of Hell, jejíž hudební produkce byla opravdu úžasná a k rázu celého Conu se naprosto hodila. To již byly vnější i vnitřní prostory Cross Clubu plné bavících se horrorových fanoušků, dokonce se zde zčistajasna zjevila nemalá skupinka rodičů s dětmi. Zajímalo by mně, jestli přišli záměrně, nebo jenom zabloudili po cestě za pouze jim známým cílem. I to však nakonec k takovéto kulturní akci patří. Jistá míra zdánlivě nepatřičné bizarnosti prostě musí být.

Po posledních přídavcích následovalo další mé okénko cíleně bezcílného přesouvání po prostorách klubu, než přišlo vyvrcholení základní denní části programu. Tím byla venkovní energická ohňová show Dua Firelight s krásnou Neirou Lohikäärme, jež ho i uzavírala.

Vzpomněl bych na zbývající zajímavé části, kterých jsem se z různých důvodů nezúčastnil. Patřil mezi ně „Blok domácího horroru“ věnovanému začínajícím českým autorům, předvedení umu maskérky Míči, která se na modelce Blanche vyřádila umem vizuálního ztvárnění postupného posmrtného rozkladu, či prezentace komiksového nakladatelství Comics Centrum. Dále následovala jistě velmi zajímavá přednáška trojice na slovo vzatých odbornic na upírskou tématiku, konající se přímo v čase koncertu. O knižních upírech povyprávěla Kira Bulat (byla současně i další z oficiálních maskérek HorrorConu), filmových „krvesajů“ se ujmula Kristina Haidingerová a za reálně historickou část problematiky přednášela Jenny Nowak. Po této informacemi nabité záležitosti následovala přehlídka kostýmů Lady Leviathan.

Přiznávám bez mučení, že na prezentaci spisovatele Pavla Renčína a jeho tvorby, otevírající večerní program v prostorách Klubovny, jsem docela zapomněl, neboť už jsme opět v kavárně probírali různá tvůrčí témata od inspirace pro samotné psaní, přes naše novinky, až kupříkladu po ruské básníky. Tomboly jsem se při svém štěstí ani neúčastnil, přesto věřím, že ceny byly hodnotné a svým výhercům udělaly patřičnou radost. Kdo všechno do ní daroval ceny je dohledatelné na stránkách samotného HorrorConu nebo na jeho FB stránce.

Následovaly pro mě dva zlaté hřeby. Prvním byla bondage show tří performerů: Petra Asraela Draconise v roli mistra popravčího, „posednuté“ dívky zralé k vymítání a trojici účinkujících uzavíral svým charismatickým, zcela přirozeným ztvárněním démonického kněze Sandro Dragoj. Ani bych se nedivil, kdyby se při jeho procítěném předčítání z textu Démona umění nebeská klenba v odporu otřásla a Bůh by radši odvrátil zrak a zakryl si studem uši. Na nebohou posedlou dívku se tato slova snášela jako předzvěst blížících se „muk“, které ji měly připravit na její přijetí lidské podstaty se všemi pudy a veškerým chtíčem, jenž k člověčenství náležejí. Přijetí se jí mělo dostat bez smilování skrze ruce kata Azraela. Celá trojice si svou produkci spolu s přítomnými diváky zcela evidentně užívala. Po každém Sandrově vyzývání temných sil přírody na duši nebožačky a dotázání se, zda se již rozhodla přijmout svou přirozenost, drobná dívenka opakovaně zatvrzele odmítala. Asrael tedy mistrně přidával další uzly na provazech obepínajících a stále více znehybňujících její tělo a vyplácel ji o to více rafinovanějšími způsoby. Určitě se z řad přihlížejících našli někteří, kteří se začali samovolně v duchu modlit a křižovat, nebo jí aspoň drželi palce, ať ve svém osamělém odporu vytrvá.

Druhým hřebem se stala premiérová přednáška Marka E.Pochy na téma „Temná sexualita v současné (pop)kultuře“, na níž si dal opětovně záležet a ukázal svůj široký rozhled v tématice ne zrovna blízké „obyčejnému“ člověku, o to víc bližší nám milovníkům horroru, a svým rétorickým schopnostem, které již předvedl mnohokrát předtím. Jeho hodina napěchovaná bizarními zajímavostmi ze stínových zákoutí lidských životů utekla neskutečně rychle, ani sám nevím jak.

Tento velice živý závěr byl opravdu úžasný, neboť prostory Klubovny doslova praskaly ve švech.

Po něm se Klubovna jako temným kouzlem proměnila na Noční kino s půlhodinovým okénkem Ero-Guro klipů. Úderem půlnoci a bez přítomnosti Popelky, zato s Honzou Vojtíškem pro vytrvalce do tří hodin započal nonstop průřez českých i slovenských filmů, hádejte, s jakou asi tématikou.