Demi Mortuus | 19.07.2021 14:17

Po více než třech dekádách se k nám konečně dostává výjimečné hororové dílo, které si žádný náročnější čtenář hororů nemůže nechat ujít!

Thomas Ligotti - Písně mrtvého snivce
Vydal: Carcosa, (315 stran)

Dlouho jsem přemýšlel, jak popsat první setkání hororového fandy s průměrným žánrovým rozhledem, s tvorbou amerického spisovatele Thomase Ligottiho. Představte si, že jste dosud v životě randili pouze s rozjívenými osmnáctkami. Člověk se pobaví, nic neřeší, s čistou hlavou si nenáročně užije… A najednou vám překříží cestu dospělá, oduševnělá a krásná žena. Je vážnější a komplikovanější než ony mladice, a přesto mnohem zábavnější svou rafinovanou přitažlivostí. V případě Ligottiho by navíc měla tvář schovanou pod škraboškou a v kapse papír s diagnózou nějaké závažné psychické poruchy.

Milan Žáček, jemuž patří nakladatelství Carcosa, si tímhle titulem sám udělal radost a konečně představil českému čtenářstvu vlastní překlad povídkové sbírky „Písně mrtvého snivce“. Zároveň tím otevřel novou edici svého vydavatelství, kterou nazval „Temnosti“ (bude vycházet v pevné vazbě). Když jsem viděl plánovaný obal Ligottiho poprvé, nevěděl jsem příliš, co čekat. Podobně tomu bylo i po přečtení anotace, která slibovala doktory, umělce, profesory, psychiatry a psychopaty v pokřivených domech a ulicích, pohybujících se v groteskní sféře, kterou sdílejí s figurínami, loutkami a bytostmi, které schovávají tváře pod maskou. Po dočtení knihy musím říct, že jsem obal i anotaci pochopil až zpětně a všechno mi konečně dává perfektní smysl. Takže – nenechte se odradit!

Thomas Ligotti

Ligotti si tuze rád hraje se slovy. Rád je používá jinak než většina kolegů a čtenáři nehodlá nic ulehčit. Vadit vám to bude, pokud rádi čtete závodně na čas a musíte knihu přelousknout za den, maximálně za dva. Jazyk rodáka z Detroitu vás nutí zpomalit a pořádně vnímat. Jinak se v textu ztratíte. Když se ale přizpůsobíte jeho tempu, zjistíte, že si vlastně čtení užíváte mnohem víc. Že nikam nespěcháte a každé písmeno najednou chutná samo o sobě. Už jenom tohle je husarský kousek. Autor vás prostě donutí dělat něco jinak než jste zvyklí a vám se to navíc bude líbit.

Kniha samotná je rozdělená do tří snů. Sny pro náměsíčníky otvírá povídka „Dovádění“, která je na úvod skvělou volbou. Je v obecném měřítku „méně divná“ a člověk se tak může ve světě Thomase Ligottiho v klidu zorientovat. Máme tu také prvního doktora, který pracuje jako psychiatr ve vězení a rozmlouvá se svou ženou o běžném pracovním dnu. Je jasné, že není ve své kůži a hodlá s prací seknout – dřív, než se stane neštěstí… Úsporná, komorní a přesto silná a působivá povídka.

To „Les Fleurs“ už se se čtenářem nemaže a ukazuje další Ligottiho specialitu. On se totiž nesnaží popsat poruchu v hrdinově mozkovně. On vás zkrátka vezme na exkurzi do narušené mysli a nechá vás bez vysvětlivek koukat z první řady. Chvíli se budete dívat očima hlavní postavy, která se tak nějak po svém a neohrabaně snaží získat srdce děvčete, až vám dojde, že tu něco není v pořádku… Tohle je ostatně jedno z poznávacích znamení Ligottiho tvorby a o to je jeho dílo sugestivnější.

„Alenčino poslední dobrodružství“ pohlíží na svět stárnoucím okem, které už nepatří malé holčičce, jejíž tatínek znal tajemství příběhů o Alence za zrcadlem. Patří spisovatelce, která si ráda přihne a na níž se život podepsal víc, než by chtěla. „Sen o figuríně“ nás potom položí na pohovku jistého psychiatra, jenž vyslechne stále se opakující sen jedné z pacientek a zatímco jej rozebírá zleva zprava, zjistíme spolu s ním, že je tak trochu ztracen.

Následující Trilogie Nyktalop sestává ze tří silných a interesantních textů. V „Chymikovi“ mluví vypravěč na svou společnicí (sledujeme pouze jeho monolog) s despektem člověka, který si je vědom vlastní nadřazenosti a pozice pavouka, nahlížejícího na svou oběť, lapenou v síti. „Připijte mi pouze labyrintovýma očima“ nás bere na večírek, kde předvádí své číslo hypnotizér se svou somnambulkou. Jejich představení se nezdá nijak výjimečné a v plném rozsahu jej ocení snad jen chlapec, schovaný na schodišti. A publikum si jej užije místo přídavku. „Rysí oko“ zase sleduje podivína se slabostí pro gotičky a jeho výpravu do dekadentního hambince, při jehož návštěvě se Ligottiho představivost postupně roztáčí do spirály šílenství.

Celý oddíl uzavírá teoretický text „Poznámky k psaní hororu: příběh“ a jestli si myslíte, že si odpočinete od složitého jazyka, pak jste na omylu. Naopak je fajn zjistit, že má autor smysl pro humor, který samozřejmě předkládá po svém a jakkoliv na nás nadále hrne filosofické úvahy, stíhá během nich na čtenáře rozšafně a s nadhledem pomrkávat.

Sny pro nespavce nabízejí krom další teoretické práce pětici povídek. „Štědré večery tety Elise“ oživují ducha Vánoc a na Ligottiho se jedná o netradičně poklidný duchařský příběh. „Ztracené umění soumraku“ sice výjimečně nabízí příběh o tradičním hororovém monstru, ale autor jej servíruje po svém - pokroucené do pořádně abstraktní podoby, která je však o to působivější, ale i zábavnější. Skvělá věc. Stejně jako hlavní postava předchozí povídky, i Alb Indys z následujících „Těžkostí dr. Thosse“, maluje. Neustále mu straší ve věži v názvu zmíněný doktor a Albovi nezbývá nic jiného, než přijít na to, proč tomu tak je. Pokud se samozřejmě nechce zbláznit, k čemuž v dílech Ligottiho není nikdy daleko.

„Maškaráda mrtvého šermíře: tragédie“ míchá divadelně působící kulisy s temnými fantasy prvky, aby podivně a tak trochu neatraktivně znějící složky předložil strhujícím způsobem. Napsat povídku s podobným námětem jiný autor, dopadlo by to nejspíš prachbídně. Tady to však funguje. „Dr. Voke a pan Veech“ je potom jednou ze stěžejních Ligottiho prací. Nevinná žádost o pomoc, bizarní postavy, doslovné řešení problému - celá povídka působí jako makabrózní jízda domem hrůzy, v němž vám jde o život.

Jdeme na závěrečné Sny pro nebožtíky. „Ústav dr. Locriana“ je děsivou budovou, do jejíž minulosti plné šílenství, nahlédneme dostatečně natolik, aby nám došlo, že snaha místních o její likvidaci, nemůže dopadnout dobře. „Sekta slabomyslného boha“ dýchá odkazem snivých výtvorů H. P. Lovecrafta a pokud se někdo klaněl jeho představivosti a osočoval jej ze spisovatelského neumětelství, potom dostane od Ligottiho Lovecrafta, který píše jako z partesu. „Skvělejší slavnost masek“ hovoří za vše už svým titulem. Je to jedna z věcí, které autora rozhodně fascinují. Tvář skrytá pod maskou, ztráta identity, děs ze ztráty sebe sama.

V povídce „Hudba měsíce“ budeme následovat kroky Tressora, který má problémy se spánkem. Z toho důvodu občas bloumá po nocích a ta samozřejmě skýtá nejedno temné tajemství. Kór ve světech pana Ligottiho, které mají občas problém s rozlišením toho, co je a není realita. „Deník J. P. Drapeaua“ nás, jak název napovídá, nechá nahlédnout do zápisků temné mysli jmenovaného básníka a závěrečný „Vastarien“ patří Victorovi Keirionovi, který hledá, stejně jako většina z nás, knihu, která není pouhou knihou...

Osobně mne nejvíc nadchla náměsíčná část, ale o žádné z povídek se nedá říct, že by byla slabá. Pakliže však často u hororů řešíme, jestli nám sedí námět, jestli se povedla pointa, jestli není povídka příliš popisná – v případě této knihy jsou tyhle věci podružné. Tady je totiž hlavním bodem JAK jsou příběhy vyprávěny. O to víc, když se ono spisovatelské umění krásně prolne s těmi nejtradičnějšími odkazy pokleslé hororové literatury. Na nováčka v hororovém světě to nejspíš bude příliš, ale pokud se ve světě psaného hororu už trochu orientujete, budete nejspíš nadšeni, stejně jako já.

Možná potom zase dostanete chuť na dovádění s osmnáctkami, během nějž si vyčistíte hlavu, ale pravdou je, že na tu vznešenou, odměřenou a trochu šílenou dámu na úrovni nikdy nezapomenete. A věřte, že si zase za čas nasadí škrabošku a ukáže na vás prstem. A vy znovu otevřete „Písně mrtvého snivce“ a rádi podlehnete...