Pokračování Kootchova reportu ze čtyřdenního festivalu v Mnichově.
Jan Revolution je německý Phonetix a shodli jsme se, že moc velkou revoluci v industriální hudbě neudělá, takže je ten název poněkud zavádějící. Nejzajímavější část jejich setu byla, když jim přestal hrát Apple a když se nezpívalo, protože to bylo pár vteřin, kdy to neznělo falešně.
No a tady se stal pro mě dost zajímavý moment. Já jsem tu chvíli, kdy jim přestal hrát comp, proseděl na WC a když jsem se vrátil, tak mi Mirage říká: „Tys to prosral, to už se Ti jednou stalo“. Jo jo, loni na Nocturnal Culture Night jsem opravdu prosral The Saint Paul a když jsem o tom napsal report (ten si můžete přečíst tady), tak se mi do diskuze ozval česky kluk, který tvrdil, že on je Saint Paul a pokecáme o tom na WGT. Nevěřil jsem tomu, měl jsem to za trolling, protože frontmani německých kapel nemívají moc kvalitní češtinu.
To by možná nebylo tak zajímavé, ale když jsem si po akci s Applem u Jan Revolution šel do auta oddechnout, tak po chvíli přede mnou stál chlapík a plynnou češtinou mi říká: „Tak jsem slyšel, žes zase něco prosral!“
Nechápal jsem.
„No já jsem Pavel z The Saint Paul“.
„Tyvole kecáš, to není možný!“
Je to tak, v devíti letech zdrhli jeho rodiče do Düsseldorfu a díky tomu máme českého frontmana v německém ýbýemku. Jejich koncert patřil k tomu nejlepšímu, co DMF nabídnul. Pavel má k sobě ještě bubeníka a pouštěče za compem. Měli obrovskou smůlu, že technický disaster tentokrát vyšel na ně. Co se mohlo posrat, to se posralo. Moc často se nestává, aby protihlukový paravan před bicími při jediném pádu vyřadil z činnosti nejdříve comp a chvíli na to i kameru. Neustálý problém s in-ear systémem, vypadávání mikrofonu, no prostě jim to ten nahoře chtěl vosolit. Ale Paul vše zachránil obrovskou snahou a nasazením, což je element, který u ostatních kapel není zcela samozřejmý. Doufám, že se nám je podaří dostat do Prahy, abyste to slyšeli taky.
Obrovsky mě bavili Miss Construction, to je úchylná parta tří zombies, které se hudebně pohybují nejvíc na pomezí Wumpscut a „Steine Sind Steine“ nebo „Deutschmaschine“ od And One. Dá se říct, že si velmi umně berou od všeho něco. Rozdíl je ve zpěvu, protože oni daleko více řvou, ale i přes to to bylo super. Největší pecka byla určitě „Disco Schlampen“, kde na projekcích bylo dobře vidět, co si myslí o disko šlapkách. No a to, jak vypadají, je kapitola sama pro sebe – jejich zombonazzi mrtvoly, jsou fakt brutální, čučel jsem na ně jak vyvoranej, stejně jako loni na Ost+Front. Chci je vidět brzo znovu!
Miss Construction
Těšil jsem se na maximální oldschool v podání The Invincible Spirit a stejně mi vyrazilo dech, jak archaicky to zní i vypadá. Thomas Lüdke je v podstatě bez výrazu. Na pódiu je jak kyvadlo, pořád chodí zleva doprava jak duševně chorý. Zrovna tak jeho paní, která „jako“ obsluhuje keyboardy, vypadá jako umělohmotná panna. Nejdřív se mi to vůbec nelíbilo, plochý tupý zvuk, tak jsem šel pryč a venku (nevím proč) to hrálo jak svině. To jsem nechápal, tak jsem se vrátil dovnitř a zjistil jsem, že když si najdu to správné místo (u ostatních to hrálo všude), tak to tam nejenom dobře hraje, ale s každou další peckou je to lepší. No a v momentě, kdy zahráli „Push“, jsem byl jejich.
Následující dobrou oldchoolovkou byli Ad:Key. Kluk s holkou, hodně ostré vykřikování textu, chvílemi až minimalistické pojetí. V bicích jsem chvílemi poznával Spetsnaz, ale oni hrají přesně ten typ muziky, kterou vydržím jenom chvíli, a pak mi něco začne vadit. Tady to byla pochopitelně slečna, která byla poněkud přehnaná. Nezbývalo, než utéct k baru.
Další skvělý výlet do složitějšího hudebního postupu byl koncert .com/kill. Tahle one-man show je side project Adriana Hatese, skladatele a zpěváka Diary Of Dreams. Nečekejte od toho kytary nebo nějakou danceárnu. Je to docela náročná technologická papežovina, kterou musíte více slyšet ušima než cítit v nohou. Adrian používá dva mikrofony, první skoro čistý drát a druhý krutě neafektovaný a nadistortionovaný bezdrát. Byla škoda, že hrál až poslední den, protože jsem už nebyl schopný pojmout něco tak chytrého, už jsem se nedokázal tolik soustředit. Kdyby hráli hned ve čtvrtek, byl bych si to užil o moc víc.
.com/kill
Říkal jsem si, že nebudu opruzovat o bandech, o kterých čtete pořád, takže i když jejich koncerty byly skvělé, dnes vynechám Rabia Sorda, Der Prager Handgriff a Hocico (report z Prahy zde). Jediné, co je potřeba sdělit, že Hocico patřili mezi top. Měli lepší zvuk než v Rock Café a pódium mělo správnou velikost headlinerů festivalu. Bylo zamlženo nejvíc jak to šlo, takže když spustili všechny stroboskopy a vy jste vydrželi mít otevřené oči, iluze pekla byla dokonalá. Erik s námi před i po koncertě do rána upevňoval brotherhood ochutnávkou vodky nebo chlastáním piva a dokonce jsem ho oslovoval nějakým speciálním španělským výrazem (který jsem okamžitě zapomněl) a Mirage do mě furt strkal, ať mu to neříkám, že je to obdobný, jako bych mu říkal „Ty pičo“! Prostě v pohodě maník, pořád se usmíval a vymýšlel nějaké kraviny!
Chtěl jsem vynechat i Klangstabil, ale to nejde, protože oni pro mě dosáhli na vrchol, bylo to opět dokonalé. Je to zcela neuchopitelný zvukový i pocitový zážitek, žádná jiná kapela na světě se naléhavostí sdělení ani zdaleka nepřibližují monstrozitě Klangstabil. Boris svým výrazem připomíná spíš chovance psychiatrického pavilonu než normálního muzikanta. Pořád se nemůžu té obrovské síly a složitých kompozic dosyta nabažit. Při „I Create, You Destroy“ jsem fakt skákal štěstím a když se na konci v těch skvostných synth plochách zjevily ženské chorály, tak to hraničilo s orgasmem. Dokonce i frontman Hocico sledoval se zájmem, jak jim to hraje. Jsem přešťastný, že jsem si tuhle kapelu našel, protože nikdo jiný na světě nemá v sobě tak neskutečnou intenzitu projevu. Mrzí mě, že je asi do Čech nikdo nepřiveze, protože by nás tam přišlo nejvíc deset. Přitom tohle by měl vidět a slyšet každý povinně!
Klangstabil
Další, zcela výjimečný zážitek byli Grausame Töchter, od kterých jsem hudebně moc nečekal a to jsem se velmi mýlil. Připravoval jsem technicky jejich pražský koncert, kde jsem nakonec nemohl být a protože to nikdo moc nechválil, vypustil jsem to z hlavy. Podle klipů jsem čekal jenom uvřískané nahé Němky a tuctový electropunk. Prdlajs. Skvělý koncert.
Já miluju detaily a tahle madamme si je dokáže kurevsky pohlídat. Třeba jenom začátek, prostě před startem spustili na projekci odpočet deseti minut a do toho prolínály záběry všech vilných lesbích štětek z kapely. Pochopitelně začali na vteřinu přesně. Je to blbina, ale napadlo to jenom jí. Celý koncert je zajímavý, protože skoro každá pecka je jiná a nikdy bych do nich neřekl, že jsou takové muzikantky. Krom toho, se na to výborně kouká nejenom proto, že jsou krásné a povětšinu koncertu nahé, ale protože celou show mají dokonale vymyšlenou a vygradovanou. Ona je vůči ostatním z kapely krutá domina, ale přitom s diváky komunikovala velmi přátelsky, ovšem aniž by vypadla z role. Mám rád spojení kvalitní muziky a velkolepé pódiové prezentace a Grausame Töchter předvedly oboje v hodně vysokém ratingu.
Grausame Töchter
Nadstandartně skvělou show předvedli Psyché. Tihle kanadští kolegové a příležitostní remixéři Skinny Puppy do nás napumpovali svůj temný synthpop a já se toho nemohl dosyta naposlouchat. Chvílemi mi to připomínalo Cabaret Voltaire, chvílemi Eternal Afflict, chvílemi jsme se díky specifickému zpěvu Darrina Husse ocitli v totálních osmdesátkách. Absolutně největší hitovka je „Sanctuary“, jejíž hypernakažlivý refrén mi v hlavě bzučel až do rána a hned po ní „Brain Collapses“, to je ukázková pecka stylu Psyche.
Skvělé zvuky z Mooga a zvláštní tanec se zpěvem tutově buzního Husse, tvořily dohromady úžasný retro feeling, který byl nebezpečně nakažlivý. No, a když ke konci Darrin věnoval song přímo DJ Miragemu (který vedle mě minimálně o hlavu povyrostl), bylo vymalováno a já věděl, že tenhle koncert hned tak někdo nepřekoná. Tahle kapela byla společně s Kirlian Camera nejpříjemnější hudební pohlazení, oproti těm ostatním kraválům.
Psyché
Kytarovou sekci zastupovali estonští Freakangel, kteří se během tří let, co jsem je neviděl naživo, značně zlepšili. Je to taky proto, že od doby, co Combichrist hrají tuctový metal, tak se mi líbí v podstatě jakákoliv chytrá fůze kytar a electra. Jejich blonďatý frontman se nechal pokérovat obdobně jako Andy La Plegua, dokonce je podobně pohyblivý, jenom mu to na koncertě tak zkušeně neřve. Což třeba při jejich nejslavnější šlupce „Parasite“ je fakt průser, protože na desce text „Parasite, parasite inside me“ trhá svaly ven z těla, kdežto naživo to prostě neuzpívá. Ale na to, z jaké muzikantské prdele pocházejí, je to dobrej nátěr.
Další kvalitní kytary předvedli Schramm. Ti se mi líbili hlavně z důvodu, že teď hrají zhruba to, co bych očekával od Combichrist. Krutopřísný mix brutálního EBM a podladěných kytar. Skvělý byl bubeník, který měl skoro klasickou bicí soupravu, jenom ji měl zvedlou tak, aby mohl hrát vestoje. Šlo to, protože on nemá spodní kopáky, ty mu generují bicí moduly. Super nápad! Klávesákovi a kytaristovi v jedné osobě se keyboardy houpaly na pérech z traktoru a vypadalo to hodně ostře!
Schramm
Poslední dobré kytary prezentovali Vlad in Tears, kteří se pohybují na hudebních hranicích Deathstars nebo 69 Eyes, takže čistá metal-rocková "gotika". Byla to první kapela, která neměla puštěné z mašin vůbec nic a všechno hrála naživo. Kéž by ti čeští metalheads byli schopni hrát takhle kvalitní muziku.
Jediná veselá taškařice byl koncert SadoSato. Možná se teď někdo chytí za hlavu, ale mě to nejvíc připomínalo české Šlapeto, akorát nehráli ty naše sračky, ale výbornou německou dupačku. Celý sál se královsky bavil a většina se upřímně smála. Neustále si dělali prdel z hipsterů, různě po pódiu pomrdávali nafukovací zvířátka a oba dva zpěváci v námořnických trenýrkách jen umocňovali infantilitu a vtipnost tohohle konciku. Ale aby se nezdálo, že to byla jenom přiblblá show ožralých debilů – to vůbec! Je to velmi propracovaný šlapací rummel-trummel, pro german lederhosens.
Nikdy jsem naživo neviděl Winterkälte a už ani nemusím. Sorry, na tohle nemám zvukovku. Pro mě neposlouchatelný bordel. Umím si představit, že po týdnu dovolené v Turecku, kde posloucháte pořád kvílení Arabů z mešit, nás nadchne i takováhle hudba. Ale na tak velkém festivalu, kde je všeho dost, jsou totálně neposlouchatelní a navíc i nekoukatelní. Oni pro mě byli největší zklamání. Dále se mi jako obvykle nelíbili Clan of Xymox, je mi vlastně jedno, jestli tam Moica je, nebo není, prostě mě to neba. Jediné čemu jsem se alespoň zasmál, byl jejich zvukař Falgalas (člen Dance Or Die), který se po show tak strašně najebal, že do rána hulákal u stánku nějaké německé odrhovačky a mocně mi připomněl Jardu Stuchlého (bubeník Vanessy), který při návratu z Brna předvedl v autě něco obdobného.
Winterkälte
Zásadně mě zezačátku nerozjeli ani Rroyce, hlavně pro totální absenci jakéhokoliv feelingu v hlase a alespoň kousku charismatu zpěváka. Do toho příšerná kytarová sóla. Jediné, na co se dalo koukat, byla hořící tanečnice (celá Edita). Naštěstí během produkce postupně došli k novým písním a ty fungovaly nesrovnatelně lépe. Takže konec byl docela příjemný, lehce kytarový synth-popíček.
Absolutním vrcholem celého DMF se pro mě jednoznačně stali Kirlian Camera. Byl to jediný set, který bych si dal okamžitě znovu. Tahle italská parta, vedená analogovým mozkem a backvocalistou Angelem Bergaminim, mi doslova vyrazila dech. Po NIN je to druhá kapela, které se podařilo nahnat slzy do očí mně, nihilistickému zmrdovi, kterému teď už není opravdu nic svaté.
Kirlian Camera
Nezpochybnitelnou královnou celého ansámblu je čarokrásná Elena Alice Fossi, kterou už asi nikdy nepřestanu milovat. Ona je pro mě jako mořská siréna, za jejímž nesmírně krásným zpěvem bych se táhnul do jakékoli bouře nebo na ostrá skaliska. Její projev je zcela ojedinělý a tím nemyslím jen zpěv, ale i to, jak se na pódiu pohybuje, jak vypadá a jak muziku prožívá. Navíc jsme po koncertě mohli na vlastní oči vidět, že jsou to snad nejmilejší lidi v celé branži.
Jejich sound běhá od nejpomalejších éterických skladeb až po kytarou (vedenou Kyoo Nam Rossim) nakoplé ostré darkwawe, které vám nenechá nohy v klidu. Já byl vytřeštěný už z intra, které opravdu mrazilo. Celé pódium i kapela byla laděná do černé nebo tmavě modré, takže když Elena nasadila na krk bílý Gibson SG s nápisem Iggy Pop, mohl jsem se posrat znovu. Ona je sice čistá éterická bytost, ale přitom má její projev obrovské koule, není to utahané a plytké, například jako Enya. Vzhledem k tomu, jak hubeňoučká dívenka to je, nechápu, kde se v ní bere ten mocný a krásný hlas.
Koncert se mi líbil bezezbytku celý, ale musím zvýraznit „Eclipse“, skvostný cover Pink Floyd „Comfortably Numb“, fantastický hymnus „Heldenplatz“ a nejvíc „Oddysey Europa“, při které jsem otíral slzy rukávem. Nikdy jsem na žádném koncertě neměl tak oduševnělý pocit, jako tady. Kirlian Camera, dokázali udělat z hodiny mého zasraného života ráj, na který nikdy nezapomenu! S velkou pokorou k jejich umění… děkuji!
Kirlian Camera
KIRLIAN CAMERA
Ein Deutsches Requiem-(extract)
The Fountain Of Clouds
Black August
Illegal Apology Of Crime
After Winter
E.D.O.
Dead Zone In The Sky – anniversary
Eclipse – vintage version
Nightglory
Edges
Blue Room
Comfortably Numb-(Pink Floyd cover)
Heldenplatz
encore
Oddysey Europa
K-Pax
Ascencion
Muziky bylo za čtyři dny fakt přehršle a tohle je můj top 8 v pořadí: Kirlian Camera, Klangstabil, Psyche, Hocico, Faderhead, Grausame Töchter, Agonoize a The Saint Paul. Nepopírám, že to bylo hodně náročné, a proto jsem rád, že jsme celý DMF zvládli a že na nás při návratu domů nesebrali fízlové, protože paní na Benzíně úplně nechápala, proč jsem v podstatě od hlavy k patě zbrocený krví, mám podivný výraz v očích a ještě se přiblble usmívám.
Fotoreport najdete v naší galerii.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.