Trojrecenze The Devil and The Universe – Folk Horror

Hudební čarodějnické rituály uprostřed mlžných, temných hvozdů. S jakým úspěchem se Rakušanům podařilo evokovat tentokrát?


The Devil & The Universe - Folk Horror
Vydal: Aufnahme + Wiedergabe

Pohled: Lasombra

Noci vítězí nad dny, mlhy halí podzimní krajinu do své náruče a pod nohama nám šustí barevné listí. Ano, pro mnohé nejkrásnější období roku je v plném proudu a Halloween také zaklepal na dveře. Nachystejme si tedy znovu pečlivě vydlabané dýně, zapalme svícny, pohodlně se usaďme, nalijme si svařáček a zaposlouchejme se do magických tónů. Zpoza okna na nás totiž vystrkují růžky The Devil & The Universe a přináší s sebou letošní hudební pozdní sběr.

Ashley Dayour, Stefan Elsbycher a David Pfister jsou na našem webu jako doma. A není se čemu divit, svojí tvorbou totiž dovedou uhranout nejednu temnější duši. Ano, přiznávám se bez mučení, že očarovali i tu mou a to nejen nahrávkami, ale především živými rituálními koncerty, které dokážou být neskutečně sugestivním zážitkem.

Vídeňští okultní mistři „goatwave“ (jak se oni sami s oblibou řadí) letos vydávají své čtvrté album. Už jejich debut „Evoking Eternity“ (2013) vyvolal u posluchačů velké nadšení a zaujal dokonce i slavného (nejen) hororového režiséra Johna Carpentera („Halloween“, „Šílenství“, „Starman“, „Věc“ atd.). Naopak jejich poslední  LPíčko  s názvem „Benedicere“ se vydalo úplně jiným směrem. Pohrává si s křesťanskou tématikou Panny Marie a inspiraci ke svému vzniku získalo především poutními toulkami v Lurdách.  

Nyní se však Kozlové vrací k pohanským kořenům, což je podle mého moc dobře. Tentokrát nás nová deska "Folk Horror" přivádí do země Jacka Rozparovače, věčně neutichajícího větru, deště a mlžných blat. Stará dobrá Anglie, která jim svým polibkem předala múzu a zrodila se tak letošní nová deska. Svůj název "Folk Horror" si nese skrze kolekci filmových sub-žánrů "British horror film" (70. léta) a je tedy silně ovlivněna atmosférou těchto hororů, především pak dílem „Wicker man“.

Takže kůzlátka, kůzlátka, otevřete nám svá vrátka…
 

 

1) Alchemical Landscape – klasické intro, které má za úkol přeladit nás do útrob jakési divotvorné krajiny severních plání. Rytmické bubny navozují zemitou náladu, hororové zvuky v pozadí však slibují dramatický příchod něčeho nečistého. Určitě ve mně skladba navodila chuť nakouknout do starého zámku trčícího uprostřed temných lesů. Copak se uvnitř něj skrývá?

2) Willow Dance – rytmus se zrychluje, stejně jako tlukot mého srdce. Vcházím do opuštěné místnosti polorozpadlého zámku, jdu přímo za zvuky hudby, která zní blízko. Ďábel už mě svádí ke svému tanci svým zlověstným smíchem. Nasazuji kutnu z rudého saténu a přidávám se k němu do víru tance.  

3) The Ash Tree – probudím se z tanečního transu kdesi uprostřed zámecké zahrady plné prastarých dubů. Je černá noc a i když jsem tu sama, cítím přítomnost jakýchsi spirituálních sil, které mne obklopují. Ve vzduchu je cítit čerstvá hlína.

4) A Fiend In The Furrows – proplétám se mezi ostrými větvemi, které mi bičují tvář. Temné stíny mě pronásledují až k rozlehlému poli. Pustá krajina smutně zpívá jako siréna nad tmavěmodrým nebem. Přítomnost kozlího ďábla je opět znát, láká mne k plápolajícímu ohni na svůj sabat (tato skladba mě dostala asi nejvíc).

5) Black Harvest – démonický rej nám přináší černou sklizeň ze své dekadentní zahrádky. Ochutnám kousek po kousku slastné plody hříchů, nechávajíc se unášet v objetí houslí a bubnů. Pořád nemám dost a tančím jako o život (baví mě ty smyčce).
 


The Devil and The Universe – Black Harvest
 

6) Wyrd  –  padnu k zemi. Ambientní mrazivé tóny prosakují až do morku kostí. Zmocní se mne strach, neklid. Někdo mne sleduje? Škrábu se po zemi a snažím se utéct svému pronásledovateli.  

7) The Church Of The Goat – schovám se v nedalekém kostele, který ční jako pevný bod nad tichou krajinou nikoho, doufajíc, že v něm najdu potřebné útočiště. Smyčce však napovídají, že napětí neustává ani zde. Kozlí bafomety se mihotají prostorem jako divné kreatury. Uvnitř svatyně mne uvítá prapodivný orchestr, kostelní varhany mi berou dech (ty mne mimochodem dost baví). Tempo skladby stoupá ve stejném rytmu jako můj tep a v ozvěně se rozezní ženský hlas: “Take me to the Church… Take me to the Church Of The Gooooaaaat“ (luxusní 10minutová smršť).

8) When We Were Trees  – snažíc se najít cestu zpět vycházím z kostela. Není jiná možnost než se vydat do hlubokého lesa za zvukem houkající sovy. Skladba se rozprostírá přesně tak, jako když mlha stále intenzivněji prostupuje do čarovného lesa. Čím hlouběji do něj kráčím, tím větší mne přepadá tíseň a klaustrofobie. Dech se zrychluje a těkavými pohyby očí sleduji okolí. Stíny se mihotají jeden za druhým a vybavují se mi děsivé vize, že mě zase někdo sleduje. Kroky se zrychlují a v mžiku běžím, snažím se tomu utéct. Pak se ale uklidním, důvěřuji stromům a nechám se tím lesem úplně pohltit. Choulím se do náruče starému dubu, cítím, jako by jeho kmen měl vroucí srdce jen pro mne.

TDADU

S novou deskou se tak s chutí proplétáme zpět ke kořenům TDATU. Poslech ve mně vyvolává podobné euforické pocity jako to dokáže třeba „Imprint Daath“. S tím rozdílem, že u "Imprint Daath" cítím větší "orientální" atmosféru, kdežto u "Folk Horroru" se dostávám spíše k venkovským strašákům uprostřed děsivé pustiny a ztrácím se v černém lese. Ukládám velké plus skladbám, do kterých band zakomponoval smyčce a kostelní varhany nejen proto, že je můžu, ale protože přidávají na dramatičnosti a spirituálním zážitku.

Rituálně ubírá album maličko na plynu (nebudeme vykonávat tolik černých mší), avšak tematicky je velice zdařilé, drží se kontextu sedmdesátkových anglických hororů. A především, dokáže vyvolat přesně tu naskakující husinu, kterou chceme mít při poslechu jejich hudby po celém těle. Kozli si nás totiž rádi vychutnávají po malých kousíčkách a postupně budují atmosféru skladbu po skladbě, jako když se vrah plíží za svou obětí, pomalým, leč rázným krokem, pěkně schůdek po schůdku. Nechávají nás samotné, ztracené jen s našimi obavami.

A jak samotná kapela zamýšlela: "Chceme ve vás vyvolat přesně ty pocity, které člověk má, když se mu vybije baterka v telefonu, pak se samotný potácí přes pusté pole najít pomoc. Když náhle se v dálce zjeví děsivá postava a zdá se, že se blíží se sekyrou v ruce přímo k nám". A to mne baví, když se tohle pomocí hudby povede vytvořit!

Letošní úroda na hudebním poli nám tak přináší v podání The Devil & The Universe a jejich novinkou dosti výživnou černou sklizeň. Takže nechť je libo: Kiss The Goat!

Hodnocení: 85 %



Pohled: Ezechiel

Představte si, že stvoříte majstrštyk, a přesto nechcete pověsit svou hudební paletu na hřebík, abyste si dali nohy nahoru a stali se „legendou, u které je škoda, že to zapíchla“. Co uděláte? Nejčastější (a bohužel nejnešťastnější) úvahou umělce je vzít to, co na předchozím díle fungovalo, a s mírnými obměnami to zopakovat. A přesně to The Devil & The Universe díkyKozlu neudělali.

Předchozí vynikající deska „Benedicere“ byla hluboká, duchovní a unášela na vyšší místa. Jako poutní cesta nás vedla skrze temné jeskyně až na vrcholky hor k finálnímu zasvěcení a očištění – ať už tím, či oním způsobem. Ti, kterým nebylo dovoleno vystoupat tak blízko zářící tváři nebes, upřeli svou pozornost zpátky dolů, do prastarých temných a divokých hvozdů v podhůří. Pokud bylo „Benedicere“ prostoupeno příslibem vykoupeni a zrození světla v temnotách, v „lidovém horroru“ číhá leda zmar, lesní přízraky a neustálá přítomnost plíživého blasfemického zla. Rozhodně zajímavý a nečekaný obrat.

TDADU


A je pravda, že slovíčko „folk“ v názvu desky není použito náhodou, protože i tento žánr tentokrát zbarvil hudební šlahouny vídeňských náladotvůrců – a to nejen použitím kytar třeba v „Ash Tree“ a nástrojovým obsazením u dalších tracků, ale tematicky prostoupil celkový feeling desky. Samozřejmě si ale i tak užijeme už tradičních prvků cizelovaného kozlího zvuku, a tak nás budou buchary obrovských kotlů srážet do mrazivého bláta, cinkavé kladívkové dulcimery motat hlavu jako bažinné plamínky a jedovaté synťákové výpary obluzovat mysl. 

Těžkotonážní „Black Harvest“ s otáčenými běhy smyčců, zlověstné trombony v závěrečné „When We Were Trees“ (v okamžiku, kdy se už zdálo, že je naše cesta u konce), šílená kombinace s těreminem ve „Wyrd“ nebo desetiminutový opus „The Church of the Goat“ dokonce s varhany a EBM tepavými synťáky – to všechno potrvzuje paradoxní tvrzení, že jestli je u Kozlů něco stálé, je to jejich žánrová nestálost. Tentokrát přibrali k mariáši na víku rakve i folk, soundtracky a „lidovost“

Trio se na každé desce evidentně se zápalem baví zkoumáním nových zvukových a aranžerských teritorií a balancuje u toho vždy až na samotné hranici svého revíru. A to je dost těžké udělat a neztratit přitom svůj rukopis. Zvlášť, když si nemůžete vypomoci zpěvem, který by případné nerovnosti zahladil. A už jenom z toho pohledu je „Folk Horror“ (pokolikáté to už v případě TDATU píšu?) výborně odvedená práce, stejně tak nová jako typická. Jakkoliv čistě subjektivně bych se bez vokalistky „Take me to The Church of The Goat“ dokázal obejít. Na druhou stranu sympaticky sebeironický sampl kozího bečení přihazuje potenciálně neproměněné body zpět. 

Tak či tak se na čtvrté desce potvrdilo, že ať už se nás The Devil & The Universe rozhodnou vzít kamkoliv, je to pokaždé zatraceně dobrá jízda. Take me to the Church of The Goat!

Hodnocení: 80 %



Pohled: Sudlice

Počátek desky „Folk Horror“ vydrnkává, jako by byl vystřižený ze strun Jozefa Van Wissema. O upíří romanci a lá "Only Lovers Left Alive" si však nechejte jen zdát. Cosi neuchopitelného, skrytého ve větvích stromů zve na čarodějné tance. Naléhavé zaklínadlo plápolá jako oheň na sabatu uprostřed lesa. Plamen zlověstně zhašený výsměchem omámené bosorky zuřivě točící velikonoční řehtačkou. Slibně započaté orgie chtě nechtě přeruší doslovný hit „Black Harvest“.  Zaujatě pozoruji, jak traktory brázdu po brázdě rytmicky rozorávají  pitchforčí krajinu a nesmírně se u toho bavím. A co vy?

Od lesa se žene málem tripodí hřmot s mrazivě plíživou těreminovou znělkou v zádech. Tlupa rozverných čarodějek vzývajících svého vlastního boha předznamenává hromadné přijetí do lůna rohaté církve. Chladně tepavé beaty stupňují napětí. Možná se jen otevřelo příliš mnoho dveří vaší mysli. Náhodná kolemjdoucí žebrá o přijetí, zmítaná v extatickém stavu čirého okozlení. Závěrečný opus unáší zbylé duše do daleké budoucnosti na vlnách ne nepodobných zvukové stopě snímku Blade Runner 2049. Co myslíte? Sní androidi o elektrických kozičkách?

Nemusíte být znalci ani obdivovatelé filmového subžánru folk horror, aby vám aktuální deska The Devil And The Universe sedla jak čarodějnický klobouk. Jako každá z jejich desek, je i „Folk Horror“ opět trochu jiná než desky předchozí a opět trochu jinak skvělá. Celkově jde o poklidnější, rurálnější a mnohem soundtrackovitější zážitek. Současní The Devil And The Universe překypující úžasnou sbírkou field recordings a mimo obsazení všech jejich běžných nástrojů jsou doslova králi perkusí.  Záležitost, která ve vašem podzimně zimním playlistu nemůže a nesmí chybět!

Hodnocení:  85 %

TDADU

 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář