V dalším díle zkoumajícím historii deathrocku se podíváme na dva velmi zajímavé hudební proudy – positive punk a (ač to zní trochu překvapivě), anarchopunk. Co mají tyto dvě věci společného s deathrockem? To se dozvíte v dalším překladu článku amerického redaktora Olivera Shepparda. Thank you, Oliver!





 

Positive punk

Hudební publicista Richard North vymyslel pro časopis NME poměrně neintuitivní termín „positive punk“, kterým popisoval britskou obdobu americké deathrockové scény. Článek, ve kterém se pojem poprvé objevil, vyšel na počátku roku 1983 (i s fotkami od Antona Corbijna) a označoval formace Brigandage, Southern Death Cult, Danse Society, Ritual, Rubella Ballet, Virgin Prunes, Specimen a The Mob za vůdčí postavy nového hnutí. Dále příspěvek zmiňuje ještě Sex Gang Children a UK Decay. To tedy vůbec není špatný seznam kapel.

Ačkoliv North (a hlavně kapely) později vyjádřil nad tímto poněkud neohrabaným názvem politování, termín „positive punk“ posloužil coby (i kdyby jen ironické) všeobecné označení britského goth-punku začátku 80. let. Mimochodem, North vysvětluje vznik tohoto pojmu tak, že nové kapely přicházely s „pozitivním“ přístupem k punkové kultuře – tedy kladnějším a konstruktivním (jinými slovy postojem přesně opačným sebedestruktivnímu nihilismu kapel z roku 77). Ať tak či onak, škatulka „positive punk“ si okamžitě začala žít po svém. V britské televizi se rychle objevil dokument Michaela Moorcocka, odhalující tento fenomén. Zejména Bloood and Roses, pojmenovaní podle upírského filmu Rogera Vadima z roku 1960, dostali v Moorcockově pořadu velký prostor. Představovali melancholičtější pohled na punkrock, umocněný zpěvačkou, která propůjčovala hlas thelémské filosofii Aleistera Crowleyho a určitému druhu individualistické anarchie. 

David Tibet z Current 93 o nich roku 1983 coby redaktor časopisu Sound napsal: “EPčko ‚Love Under Will‘ od Blood and Roses se honosí gotickými kostlivci na obalu a stokrát omílanými žvásty, které začínají a končí Crowleyho nejznámějšími frázemi ‚Dělej, co ty chceš, ať je zákon!‘ a ‚Láska je zákon, láska pod vůlí‘. Najednou positivepunkové kapely soutěží s  heavymetalovými skupinami o to, kdo dokáže na obal nacpat víc Satanů a symbolů“.

A opravdu. Tou dobou v Los Angeles vydali 45 Grave své EP „Black Cross“ s obráceným pentagramem a hlavou Bafometa na obalu, což jsou prvky většinou spojované s heavymetalovou ikonografií. Také první album Christian Deah „Only Theatre of Pain“ představilo texty a názvy skladeb, které odkazovaly na okultní tématiku tak, jak to bylo jen zřídka k vidění mimo metalovou scénu. 

Zatímco se někteří punkeři téhle „metalové“ image posmívali, jiní ji přijali – a to včetně dříve politických TSOL. „Tanči se mnou, miláčku / na parketu z kostí a lebek / hudba je naším pánem / a ďábel ovládá naše duše,“ zpívá Jack Grisham z TSOL na desce „Dance With Me“, na hony vzdálené sentimentu, který vyjadřovalo album „Abolish the Government“. Některé kapely z punkové scény jako English Dogs, Onslaught a Septic Death nakonec přijaly tradiční metalové motivy při tvorbě nového „crossover“ žánru, v němž se punkové a metalové tábory vzájemně sblížily.

Pojmu „positive punk“ nahrála roku 1983 i britská publikace The Face příspěvkem: „Punk, odsouzený mocí peněz a chaosu k bídnému zániku, rozjímá v samotě své temné hrobky. Jeho vývoj a přechod od světla do temnoty byl krutý a zvrácený. Od partyzánských útoků na média k tancům duchů na kostech mysticismu rudých tváří, od lepidla na vlasy ke gotice. Samozřejmě, že když zůstal tak dlouho bez dozoru, narostly mu vlasy. Ale stejně tak i touha. Povstal, aby povolal skupiny jako Southern Death Cult či Sex Gang Children k pozitivnímu spojení skrze hudbu.“

Co se stylu týče, zněla spousta britské positivepunkové hudby opravdu tak nějak divošsky, kmenově. Bubnování těchto novějších temně postpunkových kapel se velmi často odehrávalo hlavně na kotlích a přechodech. Kytaristé se vyhýbali plným akordům a přistupovali ke skladbám z nejpodivnějších úhlů řezavými, pištivými, skřípavými, jako břitva ostrými efekty (v tomto ohledu je těžké opomenout vliv kytaristy Keitha Levene z Public Image).

A i v jiných ohledech byl tento divošský směr vidět. Spousta kapel přijala do své vizuální výstroje válečné líčení (war paint) a halila se do ucouraných hadrů, černých rób nebo oblečení z armádních výprodejů (Killing Joke, Southern Death Cult). Irští Virgin Prunes vypadali jako postapokalyptické zombie – pomalovaní jako mrtvoly a zabalení do vrstev něčeho, co vypadalo jako černá průsvitná fáčovina. Jaz Coleman z Killing Joke se také sám maloval na bílo a maskoval černými pruhy divadelního líčidla, při čemž zpíval o nadcházejícím konci světa. Vizáž Killing Joke ve videích jako „Fire Dances“ a „New Day“ v podstatě ukazovala bandu pomalovaných pankáčů, dovádějících v dozvucích jaderné války s velkými vatrami na obzoru.

Southern Death Cult představovali doslovnou indiánskou kmenovou image. Trvalý zájem Iana Astburyho o kulturu severoamerických indiánů dobarvovalo jeho pódiové oblečení a texty odsuzující úpadek západní civilizace (“Fatman,” “Faith”). 

Estetika filmů jako „Šílený Max 2“ a všudypřítomná hrozba jaderné války – zachycovaná v oblíbených snímcích z tohoto období „Vlákna“ (1984) nebo „Den poté“ (1983) – přispívaly k duchu doby. Dokonce i Siouxsie Sioux, jejíž make-up ve stylu japonského divadla kabuki silně ovlivnil deathrockovou image, zpívala o „Městech v prachu“ („Cities in Dust“).

Kalifornii tento temný kmenový přístup zasáhl v mnohem menším měřítku (nicméně viz “Stairs – Uncertain Journey” od Christian Death); hlavním zástupcem tu byli Savage republic, jejichž deska „Tragic Figures” z roku 1981 v sobě snoubila estetiku exotických, větrem bičovaných pustin s chmurným divošským zvukem.

Témata pohanství, okultismu, nadpřirozena a smrti byla typickými znaky positive punku stejně, jako v případě deathrocku jižní Kalifornie.

Anarchisté

Většina prací na téma historie deathrocku přehlíží, jaký vliv na něj měla anarcho-punková scéna počátku 80. let – zejména na společenství kapel spojených s vydavatelstvím Crass Records nebo jeho bočním výhonkem Corpus Christi. I když to byl vliv svým rozsahem tehdy poměrně omezený, dopad kapel jako Rudimentary Peni a Rubella Ballet na zvuk a kulturu spojenou s deathrockem se výrazněji projevil zejména v pozdějších fázích obrody žánru a přetrvává až do současnosti. Kapely typu The Mob nebo zmínění Blood and Roses představovaly most mezi „tvrdým“ anarchisticko-politickým zvukem Crass a temnou, apokalyptickou atmosférou skupin ražení Virgin Prunes.

První dvě EP londýnských Rudimentary Peni byly zuřivé politické vypalovačky, ale v době vydání debutu „Death Church“ roku 1983 kapela zvolnila tempo a provedla obrat mnohem makabróznějším směrem. Texty z pracovitého a cynického pera zpěváka Nicka Blinko přetékaly chytrými a vtipnými slovními hříčkami jako: „As you walk out of the Valium of Death” (hříčka využívající podoby anglických slov „valley“ / údolí (zde ve slavném spojení „Údolí smrti“) a „Valium“ – pozn. Ez).

Na desce „Death Church“ kapela mimo jiné prohlásila, že celá planeta je „kosmický pohřebák plující vesmírem“. Roku 1987 opustili Rudimentary Peni veškeré politické narážky a natočili rozmáchlé konceptuální album „Cacophony“ věnované všemu kolem HP Lovecrafta.

Spřátelená kapela Part 1 byla v tomto ohledu ještě děsivější a také s Rudimentary Peni sdílela Lovecraftovskou fascinaci. Jejich morbidní, zflangerované EP „Funeral Parade“ bylo dokonce částečně financováno z prodejů EPčka „Farce“ Rudimentary Peni přes label Crass Records. Do druhé a poslední nahrávky Part 1, skutečně strašidelného miniLP „Pictures of Pain“, se zamiloval sám hororový ilustrátor Pushead natolik, že jej roku 1985 vlastním nákladem vydal. Už názvy skladeb na albu jako “Black Mass” (Černá mše), “The Ghost” (Duch), “The Corpse” (Mrtvola), “Incest,” a “Salem” nenechají nikoho na pochybách, jak moc měla tato smečka v oblibě horory.

Další skupina spojená s Peni, S-Haters, šla cestou, která pro kapely z tohoto prostředí nebyla nijak neobvyklá – na začátku 70. let začali jako punková kapela (ačkoliv s poněkud ponurým nádechem – viz jejich singl “Death of a Vampire“), postupně se vyvinuli v něco podobného Joy Division a koncem osmdesátých let, po období gothicrockové tvorby ve stylu raných Sisters of Mercy, ze scény odešli (pod názvem The Underlings).

Vedlejší vydavatelství Crass s názvem Corpus Christi, kde Rudimentary Peni vydali album „Death Church“ se rovněž na chvíli stalo domovem UK Decay, jedněch z praotců gothic punku. Corpus Christi vydali jejich EP “Rising From the Dread”. Roku 1981 pasoval magazín Sounds formaci UK Decay na krále „gothic punku“. Kapela hrála koncerty i s Crass a Poison Girls poté, co si udělali výlet po Americe, kde se objevovali na soupiskách koncertů po boku Dead Kennedys a Adolescents. 

„Hráli jsme tam s hardcorepunkovými kapelami, což je zvláštní,“ řekl zpěvák UK Decay Abbo roku 1981 magazínu Flipside. Skladby jako “Werewolf” a “Black Cat” podtrhovaly zálibu UK Decay v temnějších stránkách věci, i když kapela tento přístup často používala coby alegorické komentáře tehdejšího politického klimatu.

Vliv Crass na tuto hudbu je ale cítit i v jiných, méně přímých souvislostech. Ian Astbury ze Southern Death Cult se přestěhoval do Dial House (domov Crass, sloužící jako otevřený mezinárodní dům anarchopacifistické komunity a Centra dynamické kulturní změny – pozn. Ez)¸kde studoval mysticismus severoamerických indiánů. „Byl jsem stoupencem Crass a měli na mne obrovský, obrovský vliv,“ vysvětluje Astbury. „Pamatuju si svůj pobyt v Dial House – squatu kousek za Londýnem, v němž žili – kde jsem při setkání s kapelou dostal ke čtení knihu svatých práv kmene Oglala Sioux s názvem ‘Černý los hovoří‘ od Johna Neinhardta. Seděl jsem tam, v jejich domě, jako 19letý kluk s čírem na hlavě a listoval touhle knížkou, zatímco Steve Ignorant z Crass seděl v týpí před barákem – jak by vás něco takového mohlo neovlivnit?“ Stejně tak Astbury přijal pohled kapel jako Conflict na otázku práv zvířat, který lze vysledovat třeba ve skladbě „Vivisection“ od Southern Death Cult.

I když David Tibet, který tou dobou stále psal pro hudební tisk, vymyslel k popisu skupin ideologicky příbuzných s Crass termín „anarcho-punk“, kapely samy upřednostňovaly americký název „peace punk“. Velké procento britských peacepunkových skupin mělo ve svém středu zpěvačky, mezi takové patřili třeba Lost Cherrees, Poison Girls, Rubella Ballet, Blood and Roses, the Smartpils, a The Dead. A velká spousta z nich byla postupem času zpětně přijata do souboru kapel, který by mohl být nazván „deathrockoví souputníci“ a který současné kalifornské deathrockové skupiny jako Christ vs Warhol nebo Fangs on Fur často citují jako své hlavní inspirace. 

Pro tyto hudební aktivity bylo také důležité zapojení kolektivu Kill Your Pet Puppy – skupiny anarchistů a podporovatelů scény, kteří provozovali různé ziny a byli úzce spojeni s apocalyptic-punkovou kapelou The Mob (nemluvě o neméně apokalyptické sesterské smečce Null and Void). Členové Kill Your Pet Puppy až do dnešních dnů provozují webovou stránku, která platí za neocenitelný zdroj informací o britské a americké deathrockové, gothicpunkové a anarchistické hudby.

Místy prvotních koncertů těchto kapel – která často provozovali členové Kill Your Pet Puppy a Crass – bylo třeba Wapping Autonomy Center a the Centre Iberico. Byla to místa idealistických anarchistů, která hostila koncerty Rudimentary Peni, Part 1, the Sinyx, často opomíjených a přitom brilantních joydivisionovských Lack of Knowledge, Blood and Roses a dalších. Tato temná, pohřební součást anarchopunku raných osmdesátých let později poskytla spoustu inspiračního paliva současným novým deathrockovým kapelám, které v posledních pěti letech povstaly především na americkém západním pobřeží.

UK Decay, Rudimentary Peni, Part 1 a Blood and Roses se podařilo najít způsob, jak spojit hororovou ikonografii plnou vlkodlaků a upírů s  protiautoritářskou politikou. Byl to unikátní a skutečně neuctivý koktejl zvuku a obraznosti. Stejně jako The Mob, i New Model Army úspěšně oženili jízlivé společenské komentáře s truchlivým přístupem postpunku – a přesto zaujatost proti tomuto hudebnímu stylu coby „apolitickému útěku před realitou“ členů hardcore a dalších odnoží punku přetrvává až dodnes. 

Vydavatelství Cleopatra vydala roku 1990 řadu kompilací „Gothic Rock“, které po boku Bauhaus a Play Dead obsahovaly i skladby od Rubella Ballet a New Model Army. A i když na nich chyběly některé klíčové kapely (Killing Joke, Siouxsie and the Banshees atd.), jsou tyto výběry stále hodnoceny jako solidní přehlídka hudby, která na těchto souvztažných scénách vznikala. Tematický a stylový vliv „anarcho-gotických“ kapel se ale naplno projevil až o několik desítek let později

Pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Savage Republic se připomínají živákem z loňského, úspěšného turné

Death Cult znovu ožijí na exkluzivním turné

Killing Joke s novým singlem zahajují plnospektrální dominanci

Deathrockoví Nag otevírají nový rok třetí studiovkou