Report z Castle Party 2021 - sobota, neděle

Druhá část česko-slovenského reportu z letošní Castle Party.

V následujících řádcích se vám opět podrobně pokusíme přiblížit dění na festivalu v polském Bolkówě. První část reportu naleznete ZDE.

SOBOTA

Nephilim: Ze zkušeností už víme, že sobota bývá na Castle Party kritickým dnem. Tělo se dostává do permanentního party módu a najednou se vám zdá, že vydržíte cokoliv. Spánek se stává zbytečným luxusem, ranní vstávání zahajujete nekompromisním trojbojem Hynek Čermák-Elizabeth-Ricsárgdír (modří vědí) a do překvapivě pražícího slunce odpalujete tekutou snídani. Třetí den v Bolkówě obvykle bývá tím nejnabitějším i co se týče hudebního programu, ale letos je vše trochu jinak. Nikam tedy nespěcháme a v líném tempu absolvujeme sobotní boj o trochu stínu pod pitoreskně malým slunečníkem, mezitím co nelítostně skoncujeme s většinou alkoholových zásob za rytmů švédských hudebních zhovadilostí. Ti zodpovědnější dokonce stihnou i osobní hygienu, zbytek se spokojí s prostým převlečením gotického dresu. A teď vzhůru za kulturou!

Fajo: Sobotný program som odštartoval v City Parku, kde sa dnes hralo až od 18:30. Úvodná formácia Danse Macabre predviedla len priemerný gothic rock, aj to len vďaka mladej, zato však bezchybnej vokalistke. Tú doprevádzal len jediný gitarista, pričom ostatné nátroje (klávesy, bicie, basa) boli pustené zo samplov. Odporúčam doplniť zostavu a nabudúce to bude vyzerať i znieť určite lepšie!

Nasledujúca kapela Krzywdy by mohla zaujať fanúšikov Heilung, prípadne samotných Wardruna. Na pódiu sa zoskupilo sedem pánov, pričom až traja z nich sa starali o vokály. Tie boli však až príliš monotónne a ani hudobná zložka (postavená prevažne na bubnoch) zrejme dieru do sveta neurobí. Najviac ma napokon zaujali ambientné klávesové pasáže, ktoré svojim temným vyznením zakončovali väčšinu skladieb.


Ezechiel: Se vším respektem vůči spolkům ze sobotního odpoledního programu vlastně nebylo pro naši část výpravy proč opouštět kemp nějak extra brzy. Zvlášť když se počasí ustálilo a slunce pálilo bazénu-prosté gotiky jak mravence lupou. Nicméně když nadešel čas německých postpunkových legend Pink Turns Blue, všechno vedro muselo stranou. Kapela tak trochu na poslední chvíli zastoupila odpadnuvší She Past Away a slušný zástup na nádvoří ukazoval, že pořadatelé vybrali dobře.

Minimalistický setup bicí-basa-kytara (+ synťáky z podkresu) vlastně přesně vystihoval celý set a přístup kapely. Ani jedna nota nebyla navíc, ale ani jedna nechyběla. Pink Turns Blue se do toho opřeli s grácií a lehkostí, naprosto pevní v kramflecích. Distingovaná trojice gentlemanů v černých košilích a kalhotách si je vědoma své zralosti, sakra dobře ví, co dělá, nepotřebuje si „hrát na mladý“ nebo si něco dokazovat pózou a opičkami na pódiu – hudba je tu to hlavní a ta mluví za vše. Tedy hudba a suverénní hlas Mica Jogwera s krásnou britskou výslovností.

Pink Turns Blue - So Why Not Save The World (live at Castle Party 2021)



Hned zkraje do nás pánové nasolili výborný nový singl „There Must Be So Much More“, který svou naléhavostí okamžitě rozvibroval centra husí kůže v mozku a prostoupil dav s neúprosností jako vidina vlastní smrti. A to je prosím odpoledne, denní světlo, teprve druhá píseň a zmiňovaná minimalistická kapelní sestava. Inu, důkaz toho, že pokud umíte složit silnou věc a pořádně ji zahrát, nepotřebujete hromadu berliček kolem. A že s dobrou znalostí efektů a hry jde vyčarovat i z jediné kytary uhrančivou atmosféru a prostor. Na druhou stranu je fér říct, že zrovna začátek vypalovačky „Walking on Both Sides“ se neobešel bez Micových kytarových chybek, ale pánové se rychle zase našli a dohráli bez mrknutí oka až do konce.

Jasně, Pink Turns Blue toho s publikem moc nenamluvili, ale na druhou stranu to k nim tak nějak sedělo. Dobře fungovala i punkovější tempa, která pány jako by snad ani nezadýchala. Pink Turns Blue nás zkrátka vzali na spanilou jízdu výlet mimo čas a prostor až k závěrečné „Your Master Is Calling“. Takhle nějak si musí vypadat projížďka krásným, udržovaným sporťákem ze šedesátých let, pod jehož „tehdy-se-to-ještě-dělalo-pořádně“ kapotou vrní perfektně seřízený motor, zatímco se za okny velkou rychlostí míhají pomíjivé šedé šmouhy všedních dní. Rozhodně jedno z nejsilnějších vystoupení na letošní CP (ne-li vůbec nejsilnější).

Nephilim: Je čas na hudební experimenty. Z hradu prchám na malou stage, abych stihl alespoň pár závěrečných pár tónů rakouských Der Blutharsh. Bohužel se cestou trochu zdržím a tak jsem pouze smutným svědkem závěrečné děkovačky a ujištění, že další song už soubor nepřidá. Svůj žal utápím ve vydatné porci výborných těstovin a plastovým korbelem Piastu. Z hudebního stanu se mezitím začínají ozývat akustické nástroje a zvědavost mě přitáhne blíž.

Svůj set tu totiž zahajuje šestihlavá formace Wolvennest. Na pódiu plane dvacítka svící, na projekci se střídají pochodně, svícny a další podobné pyroatributy. Dle programu by se mělo jednat o mix rock/folk/experimental, úvodní skladba zní jak soundtrack k Robinu Hoodovi. V duchu trochu protočím oči a potichu přemítám, z jakého důvodu jsou na pódiu tři kytaristé a basák, což pochopím vzápětí, když čtveřice strunobijců poprvé prohrábne své nástroje. Rázem se ocitám na chladném severu a v okamžiku vystavěné kytarové stěny mi okamžitě evokují paganské kompozice páně Quorthona. Zpěvačka Shazzula kromě mikrofonu obsluhuje i theremin a její hlasový projev osciluje mezi deklamováním a výkřiky, podobně jako to v hloubi devadesátých let činila Kemi Vita v The Dreamside. V mžiku nastolenou hypnotickou atmosféru podporuje i délka jednotlivých kompozic a dává vystoupení téměř rituální nádech. Bez dechu a téměř bez pohybu s kapelou strávím celý set a zpětně je pasuji na můj největší hudební zážitek z Castle Party. 

Wolvennest live at Castle Party 2021



Fajo: Ani v prípade domácej legendy Closterkeller sa organizátori netrafili do žánrového označenia. Kapela sa už dávno vyvinula a z nevinného „astmospheric dark rocku“ nastala fúzia gothic rocku s gothic metalom, vďaka prevahe pomalých temp zachádzajúca až k hraniciam gothic/doomu. Gitarista vystrúhal silné melodické motívy s prepracovanými sólami, za ktoré by sa nehanbili ani Paradise Lost. Anja Orthodox za mikrofóm ponúkla decentné vokály, ktoré do predvedenej hudby pasovali „tak akurát“. Kvôli prevahe poľštiny sa mi vrátili pocity zo včerajších Artrosis, čo len umocnila ich líderka Medeah, keď si prišla zahosťovať v jednej skladbe Warszawských kolegov. A tí ma svojou temnou produkciou napokon presvedčili, hoci v závere ich setlist pôsobil zdĺhavo.

Nephilim: Další český zástupce na hradní stage sice na pódium také přinesl své nástroje, ale hudba tentokrát nebyla v plánu. Čtyřčlenný tým Fly High Tribe předvedl zhruba patnáctiminutové vystoupení korunované závěsem nebohé (?) dívky za předloktí. I když v Čechách se nad suspension show v rámci hudebních večerů už málokdo pozastaví, v Polsku se představení setkalo s nevídaným zájmem a dle reakcí jej řada pasovala za to nejlepší z celého programu. O tom svědčil i počet rozsvícených displejů telefonů při vystoupení i několik mdlobných stavů přihlížejících. Co by se pod hradní věží dělo, kdyby česká parta předvedla ještě něco odvážnějšího, raději ani nespekulujme.



Ezechiel: Hlavní hvězdou sobotního programu má být elektronický psy/industrial buldozer Juno Reactor. Jenže namísto plnohodnotné výpravné sestavy s bicími a dalšími nástroji stojí uprostřed pódia jenom DJ pult a monitor notebooku. Ben Watkins, otec projektu, v blýskavém pruhovaném beetlejuicovském obleku s doplňujícím tralaláčkem na hlavě, nás hned zkraje uvede do situace – kapela se bohužel kvůli COVID opatření na Castle Party nedostala. Ale Ben nám zahraje aspoň písničky z počítače. Eh… no tak teda ukaž, no. A tak Ben spustil.

První, zatěžkaný, westernovým prachem zasypaný otvírák se sice trochu táhnul a budil očekávání, ale když se se ozvaly první tóny otočené kytary z vypalovačky „Immaculate Crucifixion“, srdéčko nadšeně poskočilo. Jenže ono to bohužel nějak nefungovalo. Je prostě zvláštní rozpor slyšet zvuk plnohodnotné živé kapely s kytarami, basou, bicími (plus masivní zdí orchestrální aranže), který komplet celý jede z playbacku a do toho osamělý pěšák v poli chodí ze strany na stranu pódia a občas něco vykřikne do mikrofonu. Není to ani DJ set, ani živý koncert a vyznívá to zkrátka zvláštně.

A čím dál v setu jsme, tím víc přitvrzuje volume i světelná show a vytrácí se obsah. Po chvíli už zbývá vlastně jen velká zmatená palba vizuálního a hlasitostního bince, pod kterou je toho vlastně dost málo. A když se pak s kolegy shodujeme, že nejzajímavější na pódiu byla asi ta dokumentaristka v podvazkách, která natáčela dění, není proč zůstávat. Všechna čest Benově rukopisu – některé jeho studiové skladby jsou zvukově, skladatelsky a aranžérsky mistrovské kusy, nicméně tohle vystoupení se zkrátka minulo účinkem. Stejně jako den předtím, i dnes tedy (dost překapivě) opouštíme bolkowské hradby dávno před koncem setu. Bude tenhle vzorec platit i pro ostatní dny? 

Nephilim: Potom, co jsme opustili hrad a došli do kempu s vyhlídkami na spacák, nabraly věci nečekaný spád. Po dlouhých letech jsme poprvé navštívili partičku na druhém břehu (prázdného) bazénu a když jsme zjistili, že máme řadu společných známých (zdravíme Akimbo!), rozjela se nevídaná kempová afterparty lemovaná dlouhou řadou prázdných sklenek, vykouřených jointů a dalších dobrot dle vkusu každého přítomného. A najednou je světlo. Třináctka na rozloučenou a rychle aspoň dvě tři hodinky spánku, než nás zase slunce vyžene...



NEDĚLE

Fajo: Záverečný deň Castle Party bol spojený s postupne ubúdajúcou energiou, no vystúpenie pražskej nádeje darkwavu Das Funus sme si nemohli nechať ujsť. Trojica si určite neurobila hanbu, práve naopak! Ich vystúpenie okrem hudobnej zložky, postavenej na výrazných syntezátorových plochách, zaujalo aj z vizuálneho hľadiska. Kapela v závere priznala, že ich témou bol nedávny Slnovrat.

Ezechiel: Na rozdíl od ostatních dnů bylo potřeba se v neděli vyklepat z kempu včas. Vždyť hlavní stage na hradě otvírají naši! Je tedy čas se sebrat po předchozí probdělé noci a nečekané spontánní afterparty v kempu. Poznámka bokem - bluetooth repráček v kempu je super věc, ale ve srovnání s kolegy z Polska, kteří sídlili přes bazén, pořád máme kam postupovat. Ona má “Elizabeth” v půl šesté ráno úplně jiný koule přes regulérní soundsystem nacpaný v dodávce než přes jednu bedničku… Mimochodem, tahle hymna XIII. století v Polsku pořád neuvěřitelně funguje. Stačí v kempu kdykoliv zařvat správně frázované  “E-li-za-beth!” a máte velmi vysokou pravděpodobnost, že vám někdo odpoví (hlavně v noci). Něco jako komunikace jednotlivých vlků v rámci smečky. Je tohle ten “Transylvanian Werewolf?” Uvidíme. Tak či tak, až tuhle pecku XIII. století spustí v Polsku na pódiu, publikum zboří bolkowské zdivo.

Ale dost k událostem noci, je tu odpoledne a Das Funus nastupují na pódium. A to poněkud netradičně - bosí, v bílých druidských tunikách s našitými listy. Samozřejmě se hned objevují první postřehy módní policie, že nosit černé spodní prádlo pod průsvitné bílé tuniky není nejšťastnější. Ale kvůli modě tu nejsme. Hlavní tvůrčí tandem Ice-Valggrind je doplněna tajemnou androgynní bytostí na klávesy, která ale evidentně není jen do počtu a jak se ukázalo později, poctivě odehrála velkou část synth/klávesových partů. Trojice postav má k sobě i trojici DIY plachet a svůj příchod doprovází intrem se zvony, hromobitím a zpěvy. Jasně, pro někoho žánrovka, pro jiného jsou to prvky už trochu omšelé. Ale Das Funus to prostě takhle cítí a to je třeba uznat.

Hrát jako první na hradě je trochu nevděčné - nejen kvůli spalujícími slunci, které umělcům smaží do tváří, ale i faktu, že zvukaři často dávají odpoledne hlasitost na málo. Což je škoda, protože jinak mají Funusové zvuk “porichtovaný” hezky (občas se sice trochu ztrácí virbl, ale to jsou celkem malé věci). A kromě zvuku to navíc našincům pěkně zpívá. Frontman Ice evidentně trénuje, protože se hlasem drží velmi dobře a připomínka slovutného Alexandera Veljanova už přestává být pouze v úrovni podobně směřované image a účesu. A že Valggrind zpívá jak ďas - s havranem na hlavě i bez něj - to se ví už dlouho.



Stejně jako v případě intra, je otázkou osobního vkusu i pódiová prezentace Das Funus. Zatímco část publika se nechala strhnout Icovými trhanými pohyby a máváním několika křížů při “Bože odpověz”, druhá část povytáhla obočí a čekala, co z toho vyleze. Ale neodešli. A to dokonce ani při několikaminutové instrumentální mezihře uprostřed setu, během které se frontman odskočil převlečit do své tradiční černé. To byl upřímně trochu odvážný krok, protože udělát takovou pauzu v rámci setu, aby vystoupení nespadl řetěz, to si většinou dovolí až o něco větší kapely. Ale obecenstvo to ustálo a za odměnu dostalo “Six Feet Under”, což je prostě hitovka (a v mnoha ohledech vrchol koncertu). Jasně totiž ukázala, že pokud se Das Funus soustředí primáně na silný hudební materiál spíš než na divadelní podání, dokážou obsáhnout celé členstvo pod pódiem.

Pak už se ale přesouváme do klidnějších vod v češtině se “Staré domy”, kde dostává větší prostor Valggrind. O jejích hlasových kvalitách není (jak už jsme řekli) nejmenších pochyb a je opět na chuti posluchače, jestli s ním rezonují dlouhé hlásky refrénů (“zazděnáááá, okna jsou zazděnááááá”), které by směle mohly znít i ve světě muzikálů. Pak už následuje jen další skladba (překvapivě nemecky), závěrečná instrumentálka, představení členů a po úkloně ještě multijazykové vysvětlení netradičného úboru souboru - to bylo věnováno letnímu slunovratu.

V synth zvuku máme zůstat i s další kapelou Sexy Suicide, která z desek zaujala svou výraznou 80s melodikou a příjemným ženským zpěvem. O co víc jsme se s kolegou Nephilimem těšili, o to jsme byli překvapenější, když namísto okaté, nakrátko ostříhané zpěvačky na pódium vylezla dlouhovlasá diva v kožené minisukni na vysokánských podpatcích s notně namalovyným obličejem. Jestli její tvář dostala výraznější botoxovou úpravu, nebo se tak slečna narodila, Bůh suď. Stejně tak se můžeme jen dohadovat, proč došlo k výměně zrovna na tak důležitém postu jako je hlavní zpěv.



I tady (nepřekvapivě) zvukaři škrtili na hlasitosti a navíc ve zvuku kapely zapadaly i beaty, takže jsme si zpětně říkali, jak dobře to vlastně vzhledem k podmínkám hrálo Das Funus. Zpěvule, jištěna živou basou (která některým kolegům tvarem připomínala nafukovací nástroj) a klávesami, ale rozhodně hlas měla. Jak výraz, tak jistotu při držení dlouhých tónů. I žánrově to vlastně bylo udělané dobře, synťáky mají vymyšlené hezky, jenom to prostě zvukově “nekope”. A upřímně, moc tomu nepomáhá ani pódiová prezentace, kdy si každý člen na stagi jede to svoje, každý je tam sám za sebe. Nehrají spolu jako kapela, natož pak aby se energií nějak propojili s publikem. V podstatě jediný pohyb obstarává zpěvačka, která přechází ze strany na stranu stage jak na molu (či reklamě na boty), což se na druhou stranu není na tak vysokých šteklích moc co divit. Na druhou stranu, nižší podpatky a více energie ven by asi vystoupení prospělo. Posledním zvláštním momentem byla jemná, na klavíru postavená balada, kterou zpěvačka odzpívala schoulená do duhové pride vlajky. Klavír totiž jel celý celý z podkresu a živě byl jen zpěv a basa. Trochu podobně nesourodý moment jako včera u Juno Reactor. No nic, tak jdem…

Česká republika měla letos snad rekordní počet zástupců na Castle Party. Šli jsme se tedy podívat na dalšího z nich dolů na malou stage. Tam si totiž právě nachystal svůj setup pro jednoho zvukový ničitel Bolehlav. A že to byl náklad hned od začátku! Jasně, takováhle muzika by měla jít z beden ještě o něco víc nahlas, ale i tak bylo slyšet, jak skvěle má Michal ošetřený svůj koncertní sound, že je to narvané zvuky i nápady. Vydavatelství Audiotrauma musí být na svého vyslance pořádně hrdá a upřímně - my byli taky.

Bolehlav se s obecenstvem nemazal ani zvukově (směs dubstepu, industrialu a tvrdých kytar se správým zvukem vytvořil fakt solidní tlak), ani z hlediska přístupnosti - zlámané beaty, přidávané a ubírané/liché doby, hudební fórky, pauzy klidně uprostřed tracku nebo v místech, kde všichni čekali drop… prostě žádný soucit s posluchačem. Přesto se dav rád nechal strhnout a kdo se pohyboval kolem malé stage, začal tančit a reagovat - gotici, metalisti, elektronici, to bylo jedno.

Bolehlav - You Know Why I'm Here (live at Castle Party 2021)


Zkrátka náklad jako ďas a jeden z těch momentů, kdy po skončení vystoupení cítíme radost, že “takhle to tady umí zválcovat naši”. S o to větším respektem, že do toho Bolehlav jde v jednom, kdy si sám obsluhuje elektroniku, drtí kytaru, naživo mrzačí zvuky i překrucuje beaty. Tahle show měla světové parametry a úryvek: “Seš hřebíííík!” z palby “Acta Non Verba” jsme na sebe hulákali celou cestu na hrad.

Fajo: Po mojom nútenom úniku pred dažďom sa počasie napokon umúdrilo, takže som si v kľude mohol vychutnať Then Comes Silence. Švédske kvarteto vsádza na vkusné prepojenie post-punku s gothic rokom, a kým decentná hudobná zložka sa točí prevažne okolo prvého žánru, hlboký spev jedného z gitaristov zas dáva spomenúť na najlepšie časy druhého. V setliste zaznelo množstvo chytľavých songov, či už "Strange Kicks", alebo klipovky "Warm Like Blood", "We Lose The Night", "The Dead Cry For No One" a ďalšie. Jednu skladbu kapela venovala tureckým kolegom She Past Away, ktorí svoju účasť na Castle Party nedávno odriekli. Napokon vcelku príjemné vystúpenie a pre nás zároveň príprava na to, čo nás čaká 27.8. na Prague Gothic Treffen.

Then Comes Silence - I Gave You Everything (live at Castle Party 2021)

Ezechiel: Říkali byste si, jak bude po rockandrollové jízdě Then Comes Silence fungovat odtažitý set Lebanon Hanover? Taky jsme byli zvědaví. Dvojice, rozestavená po celé šířce pódia, což násobilo pocity izolace, začala bez opičáren a na jistotu. Fantasticky ošetřený zvuk masivního bicího automatu s elektroperkusivními zvuky tvořil vysoce funkční podvozek zflangerované kytaře a base pevné jak víko od dubové rakve. A k tomu záhrobní vokál Williama Maybellina, za který by se ani Eldritch nemusel stydět. Je to mrazivé a hypnotické. Jen škoda, že s hned druhou skladbou jde BPM dolu. A přiznejme si - jinak fungují zasněné, fantaskní nálady na samostatném koncertě, a jinak po třech dnech festivalu s řádnou dávkou spánkové deprivace.

A to je škoda, protože Williama i Larissu je radost poslouchat - jak jejich hlasy, tak krásně modulované zvuky kytary, které spolu s minimalistickými plochami synťáku a pečlivě dávkovanými ránami v reverbu ztracených perkusí dává vystoupení báječně surreálný prostor. Ale únava je silnější. Chvíli vydržíme podupávat do rytmu, ale ještě před koncem volíme i vzhledem k času ústupovou variantu a naposledy procházíme kamennou branou hradu. Tak (snad) zase za rok!

Nephilim: Poslední položku programu, vystoupení německé veličiny Lacrimosa, už si necháváme ujít. Jednak proto, že Tila Wolffa s jeho squadrou už jsme v posledních letech viděli několikrát (a nebyli jsme úplně odvaření) a také proto, že část redaktorů má ještě večer v plánu cestovat domů. Spokojujeme se tedy s tím, že jsme pana maestra potkali odpoledne v davu při cestě na hrad a mizíme do nočních horských serpentin. 

Letošní ročník Castle Party byl jiný v mnoha ohledech. Absence bazénu je sice znatelná, ale nejedná se o nepřekonatelný problém. Covidová omezení se oproti tomu na chodu akce nepodepsala vůbec a na všech účastnících bylo vidět, jak si po nucené pauze festival užívají. A proto pokud budete mít příší rok ve dnech 14. - 17. července čas, určitě neváhejte a do Bolkówa zajeďte. 

Tolik z děravé paměti mnohonásobných účastníků Castle Party. A zajímal by vás i pohled člověka, který za bolkówské hradby nakoukl poprvé? Dejte nám pár dní a přineseme vám ještě jeden report, tentokrát z pera Victora Victorianse.

Fotogalerie

mohlo by vás také zajímat