První část česko-slovenského reportu z letošní Castle Party.
Pokud patříte k lidem, kteří mají léto neodmyslitelně spjaté s hudebními festivaly, pak jste doteď museli trpět stejně jako my. Po nucené loňské abstinenci ale z Polska dorazila povzbudivá zpráva, že největší středo- a východoevropský temnofestival Castle Party se letos konat bude. Byť s řadou plánovaných restrikcí a lehce prořídlým line-upem, ale bude. Nebylo o čem diskutovat, jedeme!
ČTVRTEK
Nephilim: Redakční Šemík vyráží na svou pouť tradičně ve čtvrtek dopoledne. Po tříhodinové cestě, zbržděné několika uzavírkami v podhůří a povinnou zastávkou v Bolkówské Biedronce na nákup Soplice, parkujeme auto na okraji travnaté plochy kempu. Kempovné během naší loňské nepřítomnosti poněkud podražilo, ale jinak je vše na svém místě: Stejná sestava security seniorů, polská hudební úderka na druhé straně prázdného bazénu i samolepky Sanctuary na stále stejně oprýskaných (a znovu přelakovaných) dveřích toalet.
Bazén v dříve známé podobě již dosloužil a čeká jej nákladná a zřejmě i dlouhá rekonstrukce, takže jsme byli dopředu připraveni na to, že ranní vstávání budeme muset zpříjemnit jinými kratochvílemi. Zdravíme se s Čechy, kteří přijeli o den dříve, stavíme plátěný Karlštejn, otevíráme první Desperados a očekáváme příjezd zbytku českého a slovenského osazenstva, které má dorazit během odpoledne. Počasí zatím vypadá nadmíru příjemně, je něco málo přes dvacet stupňů, ale meteorologická předpověď slibuje večerní slejvák. No, uvidíme.
Letošní covidová edice donutila pořadatele rezignovat na služby bolkówského kulturáku a tak se dějištěm druhé stage stala travnatá plocha nedaleko kostela, ve kterém se kdysi také v rámci Castle Party veselilo. Na velkorysém prostoru je umístěno několik pivních náleven, stánků s pochutinami, řada pivních setů a velký plátěný hangár, kde se odehrávala hudební produkce. A právě sem míříme za dnešní hudební potravou, hradní stage odstartuje až zítra.
Čest prvního výkopu si pro sebe uzurpovala polská trojice Moonlight Meadow. S kapelou jsem se prozatím nesetkal a pokud mám být upřímný, o nic zásadního jsem nepřišel. I když se kapela zaklíná kombinací cold wave/dark wave a přiznává insipraci The Cure či Siouxsie and The Banshees, naživo se nic z toho nekonalo. Nudně znějící tuctová kutálka předvedla pro prořídlé publikum temně znějící rockový set s postrockovým feeligem, během kterého jsme alespoň okoukli areál, dali si nějaký ten Piast do zobáčků a probrali poslední drby. Nebe se začíná zachmuřovat.
Následující parta sice funguje teprve čtyři roky, ale houf oddaných příznivců si už evidentně získala. Decadent Fun Club mají ve svém středu výborného androgynního zpěváka s vizáží Briana Molka a s Placebo je pojí i řada dalších paralel, i když oproti britským stars používají ve své tvorbě více elektroniky. Čtyřčlenná varšavská formace prozatím nevydala dlouhohrající desku, ale dávkuje posluchačům svou tvorbu po jednotlivých traccích. Ty postupně odehrála i během svého setu a podařilo se jí slušně rozpohybovat příjemně naplněný stan. Tracky jako "How Does It Feel" nebo "Paranoja jest gola" (cover polské new wave legendy Maanam) jsou obstojnými hitovkami a po právu se kapela dočkala bouřlivých ovací. Příjemné překvapení hned na úvod festivalu.
U nás tolik populární revivalová vlna mě nikdy nepohltila (pokud teď nesouhlasně kroutíte hlavou, zajeďte si třeba do Posázaví na bůhvíkolikátý Katapult revival a budete mluvit jinak) a proto jsem s obavami očekával další položku seznamu, polskou formaci Nowomowa, která v programu anoncovala tribute set, složený z repertoáru Joy Division. Moje obavy rozptýlila ovšem hned úvodní "Dead Souls" - parádní zpěvák Damian Cywiński totiž jako Ian Curtis nejen vypadá, zpívá i intonuje, ale dokázal věrně napodobit i epileptický curtisův pohyb.
Když k tomu přičtete dominantní basu v rukách neméně výborného Alberta Gancarze, najednou se přistihnete s přivřenýma očima v zaplivaném klubu někde na předměstí Manchesteru a necháváte se pohltit každou z jednotlivých položek setu, ať už to je "She's Lost Control", "Ceremony" nebo "Shadowplay". Divisionovský blok kapela zakončila (překvapivě nejhůře zahranou) "Love Will Tear Us Apart" a navrch nasázela trojici vlastních skladeb, které jsou podobně prosycené depresemi jako tvorba kultovní formace, které Nowomowa v Bolkówě skládala hold. Přes mou počáteční nedůvěru se na dálku kapele omlouvám, protože mě přesvědčili, že i revival může mít smysl.
Začíná pršet.
Fajo: Ešte pred vystúpením švédskych Funhouse som pri merch-stánku stretol rovnú polovicu zostavy. Po chvíli dokonca vysvitlo, že sólový gitarista Jan má československý pôvod a hoci žije vo Švédsku prakticky celý život, nebola medzi nami žiadna rečová bariéra. Následne už celá kapela predviedla výdatný koncert na vlnách gothic rocku so súhrou dvoch gitár a podmanivým vokálom. To všetko v prevažne oddychovej, no o to silnejšej atmosfére. Setlist bol postavený na všetkých troch (už poriadne starých) doskách; z odohraných skladieb spomeňme najmä "So Cold Without You", ale došlo aj na novinku "Dark & Stormy". Veľmi milé prekvapenie, ktoré pripravilo pôdu pre hlavnú hviezdu dňa…
…ktorou bola anglická legenda Inkubus Sukkubus. Spočiatku mi bolo ľúto, že im prischol „len“ malý krytý stejdž. Napokon sa však táto voľba ukázala ako správna a trojica s prehľadom ovládla pódium. Dopomohla im vysoká divácka účasť v útrobách City Parku (bodaj by nie, keď zbytok areálu bičoval silný dážď).
Najviac pozornosti upútala nestarnúca „frontwoman“ Candia Ridley, ktorá potvrdila spevácke kvality, no navyše bola svojou charizmou a typickým imidžom s vencom kvetov neprehliadnuteľná. V zápale tanca sa síce pošmykla a na moment ocitla doslova na zadku, aby sa takmer okamžite zdvihla a so širokým úsmevom pokračovala vo výbornej show. S vokálmi jej neraz „vypomohol“ gitarista Tony. Celkovo kapela vyžarovala pozitívnu energiu a, vzhľadom k ich pohanskej tématike, i dávku mystiky. Zazneli prevažne staré klasiky, ako napríklad "Vampyre Erotica", "Night Angel", alebo "Heart of Lilith". A na záver pre všetky bosorky aj povinnosť "Wytches". Krásne a úprimné vystúpenie, hoci tá hodina ubehla až príliš rýchlo.
Nephilim: Je po koncertě Inkubus Sukkubus a je i po dešti. Během něj se mi podařilo v terénu u druhé stage uklouznout, rozplácnout se do patnácticentimetrové vrstvy nově vzniklého bahna a vyklopit na sebe dvě plná piva. Přesunuji se tedy do kempu a rezignuji i na afterparty spřízněného spolku Bat-cave.pl. Navazujeme známosti s okolními spolutáborníky, vzájemně si ochutnáváme destilátové dobroty a potom uleháme překvapivě brzy do lehce provlhlého kanafasu. Zítra bude taky den, snad už bez deště.
PÁTEK
Nephilim: Vstáváme jako rybičky. Nejen proto, že jsme šli poměrně brzy spát a tudíž jsme překvapivě čerství, ale také proto, že i během noci řádil nad Bolkówem mokrý živel a co nestihl zmáčet večer, dokonal ráno. Navštěvujeme nedaleký supermarket Dino, dokupujeme zásoby tekutin, které se nám včera povážlivě ztenčily a také si dopřáváme parówki a jejecznicu v přilehlé restauraci Hacjenda. I ta má kvůli covidu jiný režim než obvykle: Otvírá v osm, zavírá o půlnoci a neslyšíte tu žádnou muziku. Naštěstí je v kempu dost nadšenců s reproduktory, kteří vám pustí "Elizabeth" desetkrát za den, takže se nemusíte bát, že byste do zahájení odpoledního programu hudebně strádali.
Fajo: Hlavný stejdž na hrade (Castle) otvoril svoje brány až dnes a ako prví si ho vyskúšali domáci Metus. Zo zaradenia „alternative/experimental“ som nevedel, do čoho idem, napokon sa z tejto formácie vykľula nečakaná kombinácia neoclassicalu s doom metalom, a to poriadne melancholická. Kapelníkov bolo na pódiu viac než dosť, nechýbali klávesy či husle, no na druhej strane, dve doprovodné vokalistky by som zo zostavy kľudne vynechal. Zdalo sa mi, že väčšinu času sa len nudili.
Program na menšom City Parku sa dnes točil prevažne mimo hraníc temnej subkultúry; za úvodný blok kapiel by sa nehanbili ani v Pevnosti Josefov. Napriek tomu ma úvodná Black Tundra svojim neoriginálnym pojatím sludge/doomu viac nudila, než zaujala.
Zato nasledujúci Postcards from Arkham z Havířova - to už bola iná káva. Slezania zúžitkovali roky intenzívnej práce i koncertovania, a predviedli plne profesionálnu, oduševnenú show, bez viditeľného zaváhania. V dobrom svetle sa ukázal aj nový basák. Nabudúce by to len chcelo zosilniť Frodysovu gitaru, ktorá sa počas sól akosi strácala. Pochválim i vhodne vyskladaný setlist - kapela jednak ponúkla to najlepšie, čo doma má, a skladby na seba nadväzovali bez zbytočných páuz. Videoprojekciu v pozadí nebolo príliš vidieť, ale to je viac-menej detail. Veľká spokojnosť; takto si predstavujem prezentáciu českej kapely v zahraničí!
Z nasledujúcich Poliakov Red Scalp som zvládol len prvých pár tónov - na stoner rock nebola nálada, no najmä nás čakali zvučnejšie mená na hlavnom pódiu.
Tam som napokon stihol takmer celý set domácej stálice Artrosis. Ich hudba je orientovaná viac do gothic metalu (s určitými prvkami gothic rocku) a hoci v popredí kraľuje speváčka, výsledok nepôsobil gýčovo. Klávesové plochy boli vcelku decentné, žiadne symfonické onanie, a aj vokál sa držal relatívne „pri zemi“. Jeho majiteľka Medeah však preferuje spievať v rodnej reči, takže z názvov ponúknutých skladieb som zachytil jedine "Odi et Amo". Chápem, že kapela je doma považovaná za legendu (a podporu v dobre zaplnenom areáli mala úctyhodnú), ale myslím, že keby vo svojej tvorbe použila primárne angličtinu, mohla to dotiahnuť ďalej. Napriek tomu hodnotím ako ďalšie lahodné vystúpenie!
Clan of Xymox nás minulý rok potešili na Prague Gothic Treffen, takže nebol dôvod nezopakovať si ich. Najmä keď už od úvodných tónov začali strúhať svoju jedinečnú atmoféru naplnenú rôznorodými tónmi syntezátorov a gitár, ktoré nie sú len do počtu. Kapela odohrala show s typicky decentným „feelingom“, a predsa sa im nevyhol nešťastný moment: klávesák Sean sa v jednom momente vybral dopredu s prenosným syntezátorom, no v zápale hry zhodil takmer celú zostavu svojich nástrojov.
V zostave sa po čase objavila i basáčka Mojca, ktorá v Prahe chýbala. Čo sa však nezmenilo, bola kostra setlistu, ktorá skombinovala veľmi staré veci, až štyri ukážky z poslednej dosky "Spider On The Wall", doplnené jasnými koncertnými záležitosťami ako "Your Kiss" a "Jasmine and Rose". Ronny a spol. dnes pochopiteľne nemohli pridávať donekonečna, napokon však zostal čas aj na povinnú pecku "No Tomorrow". Finálny verdikt: takmer výborné!
A napokon došlo na Diary of Dreams, právom pasovaných za headlinera celého dňa. Nielen starí fanúšikovia, ale i ja jakožto nováčik (videl som ich prvýkrát) sme už od úvodnej "Made in Shame" zostali prekvapení z mohutného, prebasovaného a takmer až metalového zvuku legendy darkwave/synthrocku. Korunu tomu nasadil frontman Adrian Hates, ktorého typicky hlboký spev bol odprezentovaný s patričou noblesou, no tých niekoľko „harsh“ vokálov si mohol odpustiť. Najväčším triumfom kapely bol napokon setlist. Tá zo svojho „Denníka snov“ prečítala toľko hitov, koľko sa len do publika zmestilo. Spievalo sa prevažne v angličtine (napríklad "Listen and Scream", "King of Nowhere", "The Curse"), no párkrát došlo aj na rodnú nemčinu ("Giftraum"). Na záver mierne zlyhali organizátori, ktorí po prvom bloku prídavkov zrejme rátali s koncom. Bol to však Adrian, kto si vzal posledné slovo formou krásnej melancholickej spovede "She and Her Darkness", ktorá bola najlepšou možnou bodkou za celým vystúpením.
Ezechiel: Polský projekt Clicks se vycajchnoval tříčlennou sestavou s živou basou a bicími. A ať si říká kdo chce, co chce, drtivé většině elektronických kapel živé bicí na koncertech prostě prospívají. Zvuk sice zezačátku trochu kolísal, ale to trojici v čele s Wojtkem „Kr-Lik“em (znáte třeba z Controlled Collapse) nezastavilo. Jejich energický set přitáhnul na nádvoří poměrně dost lidí a materiál z nové desky „G.O.T.H.“ obstál. A když došlo na halekačky typu „Move Your Body“, stačilo to.
Jasně, Clicks na posluchače nekladou žádné nároky, je to kapela záměrně postavená primárně jako partyband, který zvukem a náladou tu zabrousí směrem k IAMX nebo klidnějším polohám Aesthetic Perfection, tu zase směrem k takovým „hodným Combichrist“, jejichž nesmlouvavost ovšem „Kr-Likovci“ nahrazují melodiemi. Dobře formaci zafungoval i koncept „projet vystoupení šturmem“, tedy bez pauz mezi písničkami, takže kapele nestačil spadnout řetěz. Zkrátka na podupávání, vlnění a vůbec na taneční party dobře odvedený set. Zvlášť když si kapela donese i bublifuk…
To řecká dvojice Selofan na to šla úplně jinak – studený minimalistický zvuk, bicí automat, živá basa a podmanivý zpěv. Je vlastně celkem pochopitelné, že ve srovnání s živými bicími, party přístupem a výhodou domácího publika tato kombinace přitáhla pod pódium o poznání méně lidí než předchozí Clicks. Zvlášť když se ze začátku zpěvačka Joanna nejspíš dobře neslyšela, vokál tu a tam ujel a teprve až kmitání techniků po pódiu přineslo nápravu. Teprve pak bylo možno ocenit nejen výraznou image, tanec i show, ale i podmanivý hlasový projev zpěvačky.
Nicméně pro pořádný zážitek jste si museli dojít až dolů pod pódium, kde byla atmosféra sevřenější a mnohem funkčnější. Pak už jste se mohli nechat unášet syčivou „Snakes“, návštěvou zvuku saxofonu, skladbou zpívanou basákem Dimitriem (který rázem výraz kapely poslal směrem k She Past Away), házení růže do davu a samozřejmě i hitovkou „Give Me The Reason“. Cold/darkwave kapely to mají na open-air festivalech těžké. Už jejich samotný minimalistický sound může ve srovnání s ostatními spolky hrát tak trochu v neprospěch souborů. A navíc přiznejme si, že přirozeným habitatem těchto spolků je uzavřený klub, zaplněný po strop kouřem, posluchači v těsném útvaru a poblikávajícími světly. Přesto to Selofan nakonec na Castle Party ustáli se ctí.
Další na pořadu, domácí Artrosis, vzdáváme ve prospěch doplnění energie i hladinky, abychom si mohli užít další chod pátečního menu, holandské Clan of Xymox.
Ano, Ronnyho Mooringse už jsme nejspíš všichni viděli mockrát, ale na druhou stranu, jakmile se ze synťákových ploch intra vyloupne kopák s dobře známou tepavou basovou linkou „Stranger“, člověk se stejně rád nechá strhnout. Kapela nastoupila v plnohodnotné pětičlenné sestavě opět s Mojcou na basu (milé shledání!) a bez zaváhání spustila svůj nacvičený taneční darkwave set. Že bylo dění na stagi i pod ní v rovnováze, dokazovala spontánní ochota davu vytleskávat doby třeba do úvodu hitovky „Jasmin and Rose“, ale i bouřlivé reakce na starší „Emily“ i novější pecky typu She“.
Na druhou stranu je fér říct, že přes veškerou kvalitu materiálu i provedení může být set Clan of Xymox po chvilce malinko monotématický. Zvláště (opět) v případě open-air vystoupení, která téměř vždy mají nevýhodu úniku energie do prostoru. Bez frenetických tanců, ale s konstantním podupáváním jsme se dostali až k závěrečnému nákopu v podobě „Muscoviet Mosquito“ a samozřejmě válci „A Day“, který na závěr roztančil úplně celé nádvoří. Následný přídavek „Spider on The Wall“ sice náladu zase trochu uspal, ale to se pokusila vylepšit divočejší „There’s no tomorrow“ a závěrečná (stylově zvolená) „Farewell“. Hezký set, poctivě odvedená práce, Clan of Xymox prostě nezklamou.
Hlavní hvězdou pátku byla zvolena německá darkwave veličina Diary of Dreams. Nebo přesněji řečeno „kdysi darkwave veličina Diary of Dreams“. Poté, co se rozešly cesty Adriana Hatese a kytaristy Gaun:A, začal totiž hřivnatý vlk kormidlovat bárku kapely trochu jiným zvukovým směrem. To, co jsme už tak trochu tušili po posledním koncertu v německé pevnosti Königstein, se však až v hradbách polské tvrzi odhalilo naplno.
Otvírák „Made in Shame“ s vysamplovanými chorály, Adrianovým řevem a zatěžkanými kytarami zněl jak z učebnice klišé symfometalových kapel. Bylo to ukrutně nahlas, stroboskopy pálily jak zběsilé, frontman křičel, rozpažoval, hecoval …ale duši to nemělo. Kam se poděla temná naléhavost darkwave? Tíživá údernost elektroniky a koncentrované smutky v procítěném vokálu? Všechno je zaházené stěnou digitálních kytar a řevu. Bude další song po Adrianově roztomilém „dziekuji“ lepší?
Zas nic. I další věc „Epicon“ jede podle stejné šablony. Chorály jak z Carminy Burany, které s metalovými kytarami a dvojšlapkami působí prostě lacině, stokrát slyšeně. Zvlášť, když dvě třetiny produkce viditelně jede z podkresu. Nevědět, co Diary of Dreams hráli předtím, bylo by snadné je zařadit mezi šiky podobně znějících symfometalových formací. Třeba se to zlepší se skladbou, která nebude z poslední desky „Hell in Eden“...
…nic. Dostáváme ke starší skladbě „Kindrom“, která ovšem dostala div ne Rammsteinovský „kytarami vycpaný“ kabátek. Už není moc o čem diskutovat a ač bychom to nečekali (zvlášť u některých členů (či spíše členek) výpravy, kteří se řadí k předním fanouškům Adriana Hatese a Diary of Dreams), opouštíme po několika skladbách vystoupení i hrad. Těžko říct, co za žánrovou změnou stojí. Možná se jen Diary of Dreams chytili do stejné pasti jako třeba Combichrist – nechali se unést zvukem tvrdých kytar a průrazností živých bicích, ale ztratili tak většinu své osobitosti, která kapelu vyvyšovala nad hladinu průměrnosti. Ale třeba se Diary of Dreams ke svému trademark soundu zase jednou vrátí…
Sbíháme tedy kopec na malou stage, kde program inzeruje trojčlenné „synthwave / modern 80s“ uskupení Jeremiah Kane. I tady na nás čekal metal, ovšem v poctivém a přiznaném osmdesátkovém hair vydání. Škoda, že u některých skladeb se kapela instrumentálně rozešla takovým způsobem, že se našla nejspíš až v šatně po koncertě. Nasazení tam bylo, zvuk celkem taky, i image zapadala (včetně řádně rozeklané živé kytary a basy). Mastermind projektu má určitě upřímnou lásku k žánru i znalost, jak ho napodobit. I ty nápady by se našly, což je u ryze instrumentálních skladeb alfa a omega. To všechno by tedy bylo v pořádku. Jenže instrumentální nesehranost stáhla veškerou snahu a potenciál ke dnu.
Basa se ještě celkem držela, ale kytarista místy jako by hrál úplně jinou skladbu, chvílemi vypadal, že se vlastně i celkem nudí a paradoxně nejlépe zněl v místech, kdy kytara jela jenom vysamplovaná z podkresu. A to holt ani přehnané roztleskávání nezachrání… Nicméně pokud na téhle stránce kapela zapracuje, mohlo by to příště být vlastně celkem zábavné vystoupení. Tak si počkáme.
Pokračování příště...
Komentáře
Já nevím jak pro Vás, ale za mě zatím nejlepší akce 20tých let.
:O
:D
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.