Druhé nahlédnutí pod pokličku největšího gotického setkání planety, lipského Wave Gotik Treffen.

Nephilim: Jako zřejmě jediný abstinující účastník české equipy sice vstávám mezi prvními, ale znáte to sami - než se rozvážně nasnídáte (pravda, snídaně se servíruje až do poledne), proberete zážitky z předchozího dne, pustíte si desetkrát hymnu letošního WGT (letos nás provázela "Chaotica" od Třináctky), provedete očistu a nachystáte si program na večer, želvy frrrrnk - a najednou je pět hodin odpoledne. Start sobotních hudebních orgií proto volím na polohou nejbližší stagi městských lázní, tedy ve Stadtbad.

Zdejší program načíná kanadsko-dánská zpěvačka Sally Dige Jørgensen. Popem načichlé minimal synth electro je na podvečerní rozvlnění boků trefou do černého. Dění na pódiu obstarává především rozevlátá blonďatá Sally, připomínající chladným hlasem třeba Zoè Zanias nebo Lidiju Andonov ze Sixth June. Na pódiu ji doprovází už jen víceméně statická doprovodná kytaristka, schovávající obličej pod závojem černých vlasů, ze kterých vykukuje jen obrovité septum. Nevtíravý, přesto neskutečně příjemný set složený z výběru obou zpěvaččiných alb doplňuje naprosto mimózní projekce, zřejmě výběr z home videí umělkyně, na které se střídají kaktusy, záběry od moře, dívčí účesy, tyčinky s pestíky a vše korunuje puntíkatý psík dalmatin v mnoha polohách. Sally Dige od nás dostává jedničku ze zpěvu a hvězdičku za projekci, díky které jsme její hudební produkci okamžitě překřtili na dalmatin-wave.

Sally Dige

Cassiel: V narvané Kuppelhalle, hlavním prostoru Volkspalastu - stavbě, která designem připomíná římský Pantheon - se odehrávají většinou klidnějši věci (dark ambient, darkfolk, martial atd.) a navštěvuji ji vždy rád s cílem "oddechnout si" od nadupanějších setů. Německá avantgardní klasika Goethes Erben stála na počátku 90's u vzniku uměleckého hnutí Neue Deutsche Todeskunst, subžánru German dark wave music. Jeho hlavními tématy byla smrt a mortalita. Postupem času toto téma opustila a modulovala styl v různých polohách od electra k darkwave, goth rocku, modern classical či minimalu. Scéně dominovala kostka, která evokovala pitevní stůl a na ní perforoval frontman Oswald Henke a procítěně recitoval nádhernou němčinou. K tomu decentní doprovod kláves a bubnů. Projekci na třech plátnech dominovala krev a skeny lidských tkání. Vše působilo velmi pochmurně, stísněně a lyricky. Pro fanoušky tohoto stylu jednoznačně pecka.

Goethes Erben - Kopfstimme (live at WGT 2019)

Ezechiel: Kdo v pátek vydatně dovádí, ten v sobotu špatně vstává. Těžko se pak vykodrcat na některý z předsevzatých výletů či před-koncertů. Člověk je rád, že se dopotácí do Agry a před nějakým tím muzicírováním okoukne tradiční nabídku triček, doplňků, umělých zubů a podobných propriet (mimochodem výrazně ubyly stánky s vinyly).

A hele, vedle hrají Haujobb! Pan Myer měl navzdory poměrně časné hodině (půl šestá) a dlouhým proslovům v němčině v Agře celkem hezky naplněno. Z posledních tří zachycených tracků pěkně fungovala především valivá sypačka „Dead Market“ a závěrečný temný track „New World March“ s hostující zaklínačkou Emese z Black Nails Cabaret. Super zvuky se super hlasem a decentním výrazovým projevem, prokládaným ranami na kotle. Pěkná a hutná tečka!

Pavel Zelinka: O ruské darkpopové dvojici Omnimar jsme se několikrát pochvalně zmínili na našich stránkách. Ruská parta s platinovou blondýnou Mariou Mar v čele spolehlivě naplnila prostory sálu Fellsenkeller a posilněna o extra kytaristu a dvě tanečnice se rozhodla, že nic neponechá náhodě. A to přesto, že by obstála v klidu i se samotnou muzikou. Pro každou skladbu měla připraveno něco speciálního. Od jiného převleku, stylizovaných tanečků, ohňů a laserů. Jakoby se za těmito všemi apendixy samotná hudba ztrácela. Kapela se soustředila na choreografii a kontakt s publikem nebo síla okamžitého prožitku šla do kopru. Škoda. Tihle Rusové na lepší vyznění rozhodně měli.

Omnimar

Od stylizované temně popové elektroniky k postpunku made in USA to bylo pouze pár stanic tramvají. Hybatelem dění byl sám William Faith – muzikant pohybující se na americké gotické scéně celé tři dekády, kdy prošel řadami Christian Death, Mephisto Walz, The March Violets, ale především se zapsal do srdcí fanoušků jako výrazná persóna bohužel k ledu uložených Faith And The Muse. Jeho současná kapela The Bellwether Syndicate se na rozdíl od orientálního perlení Faith And The Muse soustředí na masivní postpunkový útok na branku. Bez kudrlinek, atmosférického snění ála The Eden House, zato s podobně masivním zvukem, kterému pomáhá vedle klasické rockové čtyřčlenky (2 kytary, basa, bicí – za nimi navrátilec Stevyn Grey z Mephisto Walz) i větší množství elektroniky. Pětici se povedlo přenést sound to do zaplněného klubu Täubchenthal. Všemu pak vládl pevnou rukou bělovlasý frontman, který se vedle skladeb kapely tu a tam ohlédl i za svými předchozími štacemi. Došlo dokonce i na hostovačku Rosie Garland z The March Violets. Vše ve svižném tempu s absolutním důrazem na samotnou muziku. Přídavek v podobě hlukové Sparks byl dokonalou tečkou za osobním vrcholem letošního WGT.

The Bellwether Syndicate

Nephilim: Desetiminutový pěší přesun je tak akorát na to, abyste si dali zdravotní cigaretku a vypili polovinu nealko piva. Nechávám se ukecat kolegou Beowulfem, který je dlouholetým příznivcem latinskoamerické electro scény, a míříme do Westbadu omrknout mexickou dvojici Eggvn. Kapela vydala své debutové album "Solve et Coagula" teprve před pár týdny a při pódiové prezentaci je zatím znát, že naživo teprve získávají jistotu. Jejich death industrial metal sice nezní nijak objevně, ale je v něm cítit potenciál a skladby mnohdy evokují třeba takové Fear Factory. Oba členové navíc vystupují v obrovitánských rohatých maskách, což je jednoznačné vizuální plus. Škoda, že první polovina setu byla málo nahlas, tahle muzika prostě musí burácet. Za dva tři roky tohle jméno může být tahákem, ale doporučil bych ze setu vystříhat zbytečně dlouhé otravné pasáže s předtočenými monology.

Eggvn

Ezechiel: Americká dvojka DK Zero patřila k jedněm z objevů WGT playlistu. Zaujala svou electro/synthrock crossoverovou nakládačkou „Boom Boom“, pohybující se někde mezi vyzývavým frackovstvím Alice in Videoland a ustřeleným šílenstvím Mindless Self Indulgence. Přesto bylo na začátek kapely v Agře pod pódiem sotva sto lidí. Frontman D-Punk spustil intro s tanečním beatem a nasamplovanými zpěvy, což bylo samo o sobě trochu zvláštní – slyšíme hlasy a nevidíme zpěváky. A, už přicházejí! D-Punka (mimochodem člena steampunkových ikon Abney Park) doprovází jeho něžná polovička Kato (modelka, bloggerka apod.) a hostující Chris z Agonoize s kláveskami ala Michal David přes rameno. Možná kdyby publikum tušilo, jaké persony teď spolu stojí na pódiu, dalo by tomu větší šanci.

Na druhou stranu, i když trojice pařila jak o život, mít indusrockovou sestavu a pouštět kytary z pásu je podobné jako s těmi zpěvy – prostě špatně. A bohužel na oboje došlo. Kdo ví proč, protože D-Punk je jinak sympaťák s hlasem někde u Juliena z Chemical Sweet Kid, čili tam objektivní důvody nejsou. Celé vystoupení tedy vyznělo vlastně dost měňavé – muzikantsky se objevilo několik vyloženě hezkých momentů, chvílemi to byl partyválec jak blázen, pak zase hrátky s vocoderem hodily set tak strašně směrem k Mindless Self Indulgence, že to už prostě nebyla inspirace, ale převzato 1:1. A chvílemi to bylo prostě jen pubertální, dětinské a neuvěřitelné. Co z toho si člověk odnesl, záleželo z velké části na jeho sympatiích/nesympatiích vůči umělcům na stage. 

Ezechiel: A proč opouštět Agru, když tu mají zahrát praotcové bitpopu a jedna z nejzábavnějších živých kapel scény. Na Welle: Erdball se právem přišla podívat velká část WGTčkového národa, sjednoceného pod otočeným logem Trabantu. Honey v uniformě, černých rukavicích a stejnobarevných brýlích zaujal místo vpředu, po stranách jištěn dvěma kočkami v retrošatech, a CML (pardon, A. L. F.) ze zadních linií pustil do osmibitových hudebních obvodů životodárný proud. Není třeba zmiňovat, že Agra byla téměř okamžitě jejich. Nejen kvůli tomu, že Honey je v roli zběsilého frontmaního vynálezce tak přesvědčivý, že to snad ani není role, ale i díky slušnému zvuku a stejnou měrou také díky tomu, co všechno se na pódiu dělo. A dočkali jsme se všeho – decentních dívčích stínoher s paravánem, otevřené pocty Commodoru 64, vržení desítek obřích míčů s logem W:E mezi lidi, zpěvaček v agentských kožených overalech a černých brýlích na točnách, mlácení do sudu a podobně.

Přesto však show nepřebíjela hudbu, což nebývá tak samozřejmé. Ostatně, když máte v repertoáru hitové melodie jako „23“, Der Telegraph“, „Der Türrspion“ nebo mazec „Starffighter F-104g“ (podtržený leteckou podporou papírových vlaštovek z pódia), bylo by těžké je něčím přetlouct. Osmibitový masakr vyvrcholil klasicky skladbou „Feuerwerk“, která svou nostalgickou šlágrovitostí, ohňostrojem na projekci a tleskající Agrou nejvíc ze všeho připomínal Silvestr a loučení se starým rokem. Zpět nás vrátil až mazec „Monoton Und Minimal“ s hostujícím kolegou inženýrem.  Jako vždy výborná show, silné melodie, určitě jedna z nejzábavnějších věcí, která se letos na WGT dala vidět.

Welle:Erdball

Cassiel: V sobotním primetimu vystoupili v Agra Hall němečtí 8-bit minimal elektronici Welle:Erdball. Tohle vystoupení mě totálně dostalo - jednoznačný odkaz ke Kraftwerk, okořeněný ženskými vokály a báječnou taškařicí. Takže: "Hallo, hier spricht Welle: Erdball, Symphonie der Zeit. Aus dem Äther schwingt und schwillt sie in die Ewigkeit!" Zpěvák Honey je také skvělým bavičem a konferenciérem, perkusionistky a vokalistky (lépe živé vysílačky) Lady Lila plus Fräulein Venus a programer A.L.F. to roztočlili ve velkém stylu a bavili osmdesát minut plnou Agru. K vrcholům patřil odkaz na legendární filmové antiutopické sci-fi Metropolis, kdy na pěti panelech projekce bežela scéna s robotem a performerky se točily dokola na dvou točnách a kopírovaly tak projekci. V průběhu setu Honey poslal do publika asi dvacet půlmetrových balónků s logem kapely, takže proběhl několika minutový volejbal a atmosféra byla úžasná. Nechyběl ani nadupaný tribut stíhačce Starfighter F-104 G a papírové tryskáče publiku. Prostě průlet časem a skvělá zábava, pro mě nejlepší vystoupení festivalu!

Britský E.B.M. projekt Nitzer Ebb minulý rok ohlásil reunite produkt NEP s původními členy Davidem Goodayem a Simonem Grangerem. Ti stáli na stagi v Agra Hall za laptopy, uprostřed nich řezal do padů Bon Harris a před nimi všemu šéfoval frontman Douglas McCarthy. Set začal pozvolně a pomalu a člověk čekal, co se z toho vyvine a hlavně si taky chtěl zapařit na staré pecky. To se bohužel nekonalo. Na rozdíl např. od kreativního projektu Black Line, který je vynikající a nápaditý, se u NEP halou rozezněla strojová roztucaná linka do níž se pouštěly motivy ze starých pecek, ovšem vždy jen krátce, Douglas zpíval skvěle nicméně do prázdna, nápaditější aranžmá a podklady bohužel chyběly. Show na podiu byla v pořádku, Douglas i Bon řádili, jako celek hudebně zklamání a jsem zvědav, zdali v tom budou pokračovat a případně co na to budou říkat jejich fans při jejich podzimním turné.

Nitzer Ebb - Hearts & Minds (live at WGT 2019)

Pavel Zelinka: Zatímco koncert The Bellweather Syndicate byl suverénní přehlídkou muzikantů, kteří „stáli u toho“, následný zážitek koncertu řecké dvojice Selofan nabídl srovnání, jak postpunkové vlivy přejímá a po svém podává nová žánrová generace. Elektronika z hejblátek ze stolu v pozadí a v popředí basák Dimitris Pavlidis a zpěvačka Joanna. Přicházím už chvíli po začátku představení. Venku před Stadtbadem nejméně 50 metrů dlouhá fronta zájemců, pro které se už místo v nacpaném koncertním sálu nenašlo. Dvojice z Atén má za sebou, na to že nefunguje zas tak dlouho, poměrně velké množství nosičů. Přesto jejich hudba zněla trochu monotónně. Stejné tempo, podobná basová linka, veškerá tíha vedle variabilní elektroniky visela na ramenou sympatické zpěvačky. A ta ze sebe, i díky tomu, že hrála před davem několika tisíc nadšených fanoušků, dostala doslova všechno. Nakonec, pokud se člověk oprostil od minimalistického rytmického kolečka, dvojice začala rozprostírat před fanoušky čím dál komplexnější kompozice, takže i před jistou monotónnost mě Řekové dostali na svou stranu.

Co ročník WGT, to alespoň jedna položka akustického ražení v místním městském divadle. Letos jsem si nenechal ujít italskou trojici Ashram, která v roce 2017 vydala po dlouhé době třetí řadovou desku „Human And Divine“. Houslista Alfredo Notarloberti, klavírista Luigi Rubino i zpěvák a kytarista Sergio Panarella pojali vystoupení jako recitál, kdy často nechali sólově vyniknout jednoho z nich. Nejlépe ale stejně vyzněly skladby, kdy se vedle všech tří instrumentů do niterné neoklasické nálady položil i Sergiův hlas. Posluchač se během vystoupení propadl do něžného bezčasí, opustil bitevní pole, dystopické vize i další klasická témata gotické scény, a pomyslně se „pouze“ prošel neznámou rozsáhlou zahradou. Závěrečný klavírní přídavek zahraný všemi pány šestiručně, byl takovým pozitivním špílcem na cestu do okolního nebezpečného světa.

Ashram

Ezechiel: Taky se vám stává, že si každý rok před WGT říkáte, že „letos už konečně určitě musíte jít na ten/tu…“ a trvá vám třeba deset let, než se k tomu fakt dostanete? Typickým příkladem je kupříkladu pravidelná fetish party Obsession Bizzar ve Volkspalastu, pověstná svým přísným přístupem k dresscodům a totální nacpanosti. Nezajímalo by vás snad, co na tom tolik lidí vidí? Díky dostatku sebekázně a odhodlání vám to konečně můžeme říct z první ruky.

Těch věcí je vlastně hned několik – zaprvé kombinace odvážných (a přitom často velice vkusných!) oděvů nejrůznějších fetish odvětví v kombinaci s jistou vznešeností kruhového prostoru Volkspalastu. Zadruhé, možná trochu paradoxně, hudba. Jak na hlavní, tak na vedlejší stage se hrálo hezky, čistě na jistotu. Pravda, když jdete na akci automaticky spojovanou spíš s temnou elektronikou, o to víc vás třeba combo The Cure-Siouxsie-Skeletal Family (které jste si tolik přáli slyšet den předtím na When We Were Young) potěší. Ale podobné to bylo i na hlavní stage, více zaměřené na electro. V přátelské náladě a příjemné hudbě člověk vlastně po chvíli úplně přestane registrovat, že tanečníci kolem mají masku koně, půlmetrové prachovkové butt plug ocasy nebo třiceticentimetrové podpatky. Ano, možná to je z určitého pohledu trochu bizarní, ale aspoň víte, že pořadatelé s názvem akce nekecali. Jak to vypadá mimo tato dvě hudební centra party vám ale ani přes veškerou zvědavost říct nedokážeme. Před vchodem do části s playroomy totiž byla v podstatě konstantní dlouhá fronta, která pominula až kolem šesté ranní, kdy už do nich ochranka přestala pouštět. Tak to nevadí, zítra je taky WGT den. A po něm ještě jeden. Tak hajdy na kutě.

mohlo by vás také zajímat

32. ročník Wave Gotik Treffen před vánocemi nabízí proklatě silnou soupisku účinkujících

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí