Jsou akce, které vám protečou mezi prsty. Nevěnujete jim dostatečnou pozornost a pak se z různých stran dozvídáte, že jste prošvihli událost, která rozhodně stála za pozornost. Jednou z takových byl i loňský Šumperský industriální festival, který vznikl díky aktivitám vitální domácí úderky Akimbo. První ročník hostil persóny jako Ambasador 21, Job Karma nebo Tábor radosti a především živelnou atmosféru, kterou, a teď mi Pražáci prominou, jsou schopni vytvořit pouze fanoušci, jejichž půst po milované muzice se počítal v řádech let. V letošním roce přišel nášup a u toho už jsem chybět nemohl.

Druhý ročník přinesl výraznou změnu v místu konání. Původní Music Bar Kotelna v Šumperku se během roku proměnil v posilovnu a vzhledem k tomu, že dalším podobným prostorem toto podjesenické městečko nedisponuje, bylo třeba se poohlédnout po okolí. V letošním roce tedy festival zakotvil v sousední krajské Olomouci a zcela logicky změnil i jméno – Šumperský industriální festival je mrtev, ať žije Moravský industriální festival.

Dvoudenní trvání zůstalo, takže odpoledne posádka našeho vozu vyráží ze Žižkova a když se procpe lufťáky zacpanými výpadovkami, dostává se v devět hodin večer konečně na místo konání. Osobně jsme se díky zpoždění rozžehnali s prvními dvěma kapelami, ale jaké bylo překvapení, když jsme vstoupili do klubu a pódium stále zahříval svým setem DJ Kyrill a Project Handcuff, vedlejší projekt Patrika z Depressive Disorder, se teprve chystal ke svému vystoupení. Původně avizované industriální Sklo tedy nahradila instrumentální temná elektronika, která mnohým návštěvníkům připomínala jiný projekt sympatického Brňáka – H.E.E.L.. Není divu, hloubavý sound osciloval od dark ambientních ploch k IDM středním tempům, které dvojice (alespoň na živo na pódiu) doplnila o atmosférickou zadní projekci. Kdo má rád melodickou temnou elektroniku H.E.E.L., Frontier Guards nebo slovenských Disharmony, ten si musel přijít na své.

Ještě jsem se nezmínil o klubu samotném. Olomoucký S-klub mi ze všeho nejvíce připomínal samotným prostorem i velikostí pražskou Deltu. Dobře zvukově vybavený klub disponoval už mírně vysvíceným projektorem, takže kapely, které si zakládaly na své zadní projekci, poté chtěly hrát bez využití světelného parku. Zlá můra fotografů a kameramanů se naplnila.

Ale nazpět k hudbě. Jako druzí nastupují na scénu maďarští First Aid 4 Souls. Jejich loňské CDčko "Brutpop" přineslo docela zajímavý průnik temnější elektroniky, poprocku a východoevropského folklóru a podobný sound jsem čekal i na živo. O hodně jsem se přepočítal, protože trojice (dva elektronici + sličná bubenice na pady) nechala písničky daleko za sebou a ve svém setu se věnovala pomalu šroubovanému dusavému elektro setu, který se postupně překlopil až do hardcoreových obrátek. A po pravdě řečeno, nebylo to vůbec špatné. Trio disponovalo velmi propracovanou zadní projekcí a poslední třetinu frontman Istvan Gazdaz opepřil svým naštvaným sloganovitým vokálem.

Budiž světlo. Teprve s třetím vystupujícím, Brňáky Depressive Disorder, se světelný park konečně rozsvítil. Byl jsem moc zvědavý, kdo doplní frontmana do dvojice, po odchodu dlouholetého parťáka Radima. Temně zahalená postava zůstala po celou dobu inkognito (jak muslimská žena v černém) a v pozadí, takže celá show vlastně zůstala na Patrikovi. Depressive Disorder svým setem nepřekvapili, ale ani nezklamali. Jejich set se skládal z prověřených jistot "Silent Killer", "Reality" a dalších kousků. Zvuk byl čistý a plný, show energická a ovace už slušně zaplněného klubu vřelé.

Následovala další změna programu. Jak už jsme v den koncertu avizovali, partička 100blumen nedorazila do Olomouce kvůli islandskému zásahu sopky Eyjafjallajökull, který uzavřel celé frankfurtské letiště. Zklamání mnohých návštěvníků bylo vynahrazeno opravdu plnohodnotnou substitucí ve formě koncertu loňských headlinerů Ambassador 21, kteří na koncert původně mířili pouze se svým vedlejším projektem Suicide Inside. Kdo už nějaký koncert běloruské dvojice, kterou doma začíná pomalu pálit režimní půda pod nohama, navštívil, tak ví, co s veselým folklórním intrem začíná – neředěné hard industrial peklo pod taktovkou křehké a suverénní dračice Nataši a Alexeje, který mi svou vizáží i pohyby připomněl Aleca Empira. Když už jsme u tohoto hrdiny digital hardcore ranku, Ambasador 21 svým setem začíná tam, kde Alec Empire akorát končí. A je věru uměním, že set, který se sestával z kulového blesku breakcoreu, hard EBM, noise industrialu, punku a špetek zmutovaného hip-hopu, dokázal bavit po celou dobu třičtvrtěhodinového setu.

Jako předposlední součást pátečního menu Moravského industriální festivalu došlo konečně na poctivou bicí soupravu italské trojice Bahntier, pro některé vrchol celého festivalu (zdravíme Czendu). Kdo zná jejich tvorbu alespoň zběžně, ví, že jejich hudba má rockové základy, elektrickou kostru a nevyhýbá se ani metalovým nuancím. Smetanu dosavadní tvorby předvedlo trio i v Olomouci. Frontman Stefano se cítil nejjistěji na zemi, kam se v citovým výlevech často kácel. Nenápadnou, ale opravdu poctivou práci pak odvedly obě „křídla“, jak elektronik Filippo Corradin, tak bubeník Justin Bennett, který letos zavítá do Prahy ještě jednou, spolu se Skinny Puppy. A právě tato Vancouverská legenda je jasně největším vzorem Italů, a to jak ve vokálním projevu, tak v celkovém hudebním vyznění. Ale aby nedošlo k mylnému dojmu, že Bahntier jsou kopírkou „vychrtlého štěněte“ - jejich sound je sice silně inspirován, přesto obsahuje spoustu znaků, které Italy od Kanaďanů odlišují. Trio do lidí sázelo jednu temnou pecku za druhou a osobně pro mě byly největším překvapením instrumentálky, které nebyly pouhým odpočinkovou výplní, ale často naopak místem, kde kapela zařadila vyšší rychlostní stupeň.

Teprve v půl třetí ráno nastoupila na řadu poslední položka pátečního programu, Francouz Arco alias Sonic Area. Toho už jsme mohli spatřit v Čechách jednou, konkrétně na čtvrtém pokračování Dark Live Festu, který proběhl před třemi roky v pražském Matrixu. A popravdě řečeno, jeho letošní výkon dal na poněkud matnější pražské vystoupení ihned zapomenout. Jeho nekompromisní, valivě instrumentální set, složený z prvků trip-hopu, IDM elektroniky, noisu a hard elektroniky člověka jednoduše přikoval před pódium a vypustil na svobodu až po Merzbowovském sonickém finále, které završilo maximálně prožitý, nesmlouvavý a přitom elegantní, brutální ale zároveň na mnoha místech velebný set, který měl sympatický Arco absolutně pod kontrolou. Pro mě osobně nečekaný a nesmírně silný závěr prvního dne festivalu.

Nedá mi to ale, abych se nezmínil o drobném incidentu, který mírně poznamenal atmosféru setu Sonic Area. Když Bahntier uzavírali své vystoupení, frontman Stefano jej zakončil energickým úderem mikrofonem o zem. Tímto činem vytočil zvukaře festivalu, který pak polovinu závěrečného setu chodil po pódiu a balil aparaturu. Vnitřně jsem chápal, že útok na technické vybavení vlastního živobytí je úderem na slabé místo zvukaře. Přesto si myslím, že nashromážděné frustrace nebylo potřeba demonstrativně řešit před zraky návštěvníků, nebohého Sonic Area a vlastně i pořadatelů, kteří za incident nemohli.

Pokračování příště...

Fotoreporty najdete zde a zde, video pak na našem Youtube profilu.

mohlo by vás také zajímat

100blumen se připomíná novým albem

Noc přichází s novým albem maďarského projektu First Aid 4 Souls

Nejlepší desky roku 2021 podle Sanctuary.cz

Nové album Sonic Area je věnováno tajemné síle Ki