O tom, že Wave Gotik Treffen nabízí nespočet možností, kterak ukojit své hudební chutě, jsme se na vlastní kůži přesvědčili i letos. Reportem ze třetího dne festivalu se pokoušíme zprostředkovat tento nevšední zážitek i Vám.







 

Třetí čtvrtinu největší gotické události planety poprvé otevřelo příjemné polojasno, které i těm „nejtemnějším z nejtemnějších“ přičarovalo na tvář dobrou náladu. Ostatně, můžete snad být ve městě, na čtyři dny obsazeném převážně spřízněnými dušemi, ve špatné náladě? Proto není důvod otálet, stačí lehká snídaně a odstartovat z našeho kosmodromu směrem k jasným, ale i těm teprve nedávno objeveným hudebním hvězdám temné části nebes.

Jako každý den otvírala program WGT otevřená stage Parkbühne, která v neděli slibovala řádně nabroušený elektronický line-up. A taky že ano, hned ve tři hodiny odpoledne se na natěšené publikum vrhla domácí trojka Nurzery [Rhymes], pěkně s rozběhem, jak se na syntetické tvrďáky sluší. Pánové mají venku dvě solidní desky, které nezapřou oblibu mexických bohatýrů Hocico, jistou nepůvodnost ale trio vynahradilo příkladným položením se na oltář vlastního nabroušeného snažení, kterému by se naše domácí spolky měly (až na výjimky) učit. Když už mazec, tak se vším všudy.
 

Nurzery [Rhymes] live at WGT

Hned po německém ostřejším marši Nurzery [Rhymes] se tempo ještě zrychlilo a na pódium vběhla dvojice Container 90, jeden z nejvýznamnějších představitelů oldschool skandinávské EBM školy. Punkový přístup se zrcadlil nejen v jednoduchých halekačkách, které jsme společně označili nálepkou „elektroničtí Ramones“, ale také oblečením Rona, jehož by náhodný kolemjdoucí díky bekovce a kšandám spíše odhadnul jako ska interpreta. A úprk to byl vpravdě nekompromisní, a když se většina publika rozvášnila nefalšovaným pogem, bylo jasné, že nikdo nebude řešit, zda vystoupit mezi lidi pouze se dvěma mikrofony znamená „pohrdání publikem“ nebo něco podobného.

Třetí kapela Parkbühne menu byla trochu jinší kafčo. Industriálně metaloví Kanaďani MDM (Modern Digital Militia) přijela na WGT s čerstvým vavřínem nejlepšího metalového uskupení země javorového listu za loňský rok, a tak se mírný žánrový úkrok nezdál být na škodu. Jenže tak veselé to (jako v případě punkových Švédů) nebylo. Ani náznaky příbuznosti s KMFDM nezachránily vlažný dojem z kapely, které citelně chyběla živá rytmika a především silné a originální písničky. Byl čas tedy změnit lokál. Třeba do Werk II na harsh industriální tančírnu, kterou zahájil projekt FabrikC z Hamburku, zatímco zbytek výpravy pokračoval plynule do Agry na gotičtější hostinu, či si počkal v Parkbühne na další electro výprasky.

Něco po půl osmé se na otevřené pódium Parbühne chystá americká dvojčlenka Aesthetic Perfection, které dominuje sympatický frontman Daniel Graves. Ač by tento mládenec vzhledem i příjmením spíše než do electroindustrialního projektu zapadal do deathrockové scény, nenechme se zmást, Aesthetic Perfection nabízí power beaty a čistý, ale přitom šťavnatý sound doprovázený agresivním vokálem a’la Hocico. Intro z aktuální desky „A Violent Emotion“ na začátek sice evokovalo spíše Psyclon Nine, ale Graves dokázal, že není ani kopírkou Hocico, ani P9, i když se s nimi veze na podobné hudební vlně. Masitá hmota zvuku a perfektní práce s publikem roztopila v Parkbühne pořádný kotel, takže se i slečny (nezřídka nazdobené jako dortíky) nechaly ochotně strhnout k tanci. O přesvědčivosti Aesthetic Perfection nejlépe svědčí fakt, že i „kytarovější“ část naší výpravy ocenila jejich živý výkon velmi pochvalnými slovy, a někteří se dokonce rozhodli s Gravesem po koncertě zvěčnit.

Aesthetic Perfection live at WGT

Ve stejnou dobu, kdy se Daniel Graves proháněl po pódiu v Parkbühne, se v městském divadle odehrávalo zcela rozdílně představení pod hlavičkou WGT. Svou festivalovou premiéru si v Evropě odbyli Australané Brillig, kteří víkend předtím vystoupili (dokonce dvakrát) v Praze. A protože jsme vám z jejich vystoupení nenapsali ani řádku, splníme rest alespoň zde. Dříve klasičtí gothic rockeři se v poslední době zhlédli v tradičních mordýřských baladách, vypnuly své nástroje ze zásuvek a jali se tvořit své vlastní příběhy s nezbytnou mrtvolou jako středobodem dějové linie. Hudebně se jedná o tradicionalistické písničkaření, ve kterém hraje krom rockového triumvirátu kytara-basa-bicí svou roli i akordeon, mandolína nebo auto harfa, které ve svých rukou umně střídala Elizabeth Reid. Mimořádně vnímavé publikum vyslechlo celý repertoár novinky „The Red Coats“ bez tradičního klubového kecání a dalo tak zřetelně najevo, že i takto naladěná kapela má ve festivalovém mumraji své místo a příznivce.

Brillig live at WGT 09

Poslední nedělní smečkou na pódiu v Pakbühne jsou Icon of Coil, ve kterých byste našli taková jména, jako Andy LePlagua (Panzer AG, Combichrist), či Christian Lund. Není proto těžké uhádnout, že i zde máme co do činění s říznou electroindustriální „rychtou“, kterou naplněný prostor uvítal s nadšením. Oproti předchozím Aesthetic Perfection měli IoC o něco progresivnější zvuk, sázející méně na „hitovost“ (možná proto se jejich set mohl zdát zpočátku o něco slabší a rozjezd pomalejší, ačkoliv počet reagujících fans jasně ukazoval, kdo je tady headliner), aby nakonec přeci jen došli k osvědčeným trackům z posledního alba Machines Are Us (např. "Existence in Progress", "Dead Enough For Life"), které v tom nejlepším slova smyslu „rozštípaly“ zuřivě tančící publikum.

V deset večer se labyrint zbytků bastily sv. Mořice zaplnil návštěvníky, kteří se přišli přesvědčit, jak to Ronanu Harrisovi z VNV Nation jde, když odloží mikrofon a věnuje se jen svému notebooku a dvou sestavám analogových hejblátek. Když už Ronan propojil desítky kabelů do těch správných zdířek a zvukař pochopil, že je možné hrát, začala taneční párty, kterou bychom mohli charakterizovat jako „spodky od VNV bez tranceového lítání, natažené do rovné lajny pro časté efektové kroucení knoflíky“. Ronan i bez mikrofonu jasně prokázal, že je to rozený showman, který dokáže shodit svoje počínání hláškou „a další písnička je fakt totální shit“. Publikum, zaseklé v rovném beatu, ještě žhavili nečekaní hosté (VNV parťák Mark Jackson, ale i Peter Spilles z Project Pitchfork a další), kteří začali na pódium přinášet long drinky a posléze i hypovat publikum během ModComí úpravy „Chrome“ od VNV Nation. Prostě párty jak má být, nic víc, nic míň.

Pokud chcete německé publikum spolehlivě uvrhnout do extáze, existuje několik zaručených tipů. Jedním z nich je například formace ASP Alexandra Sprenga, která byla předposledním bodem na programu nedělního dne v Agře. Přeplněná ohromná hala visela Sprengovi doslova na rtech, více než ochotně zpívala texty, mávala rukama, tleskala, a hlavně si nepokrytě užívala. I přes celkem dobrý zvuk a různé pyroefekty se však u nás takové blaho, jaké bylo vidět ve tvářích našich západních sousedů, zkrátka nedostavilo. Ne, že by ASP hráli, nebo zpívali špatně, ovšem většina výpravy se shodla, že je to trochu moc „Kabát“ a hudebně ASP nepřináší vlastně nic moc zábavného. Přesto se však daly najít i pro našince zajímavé tracky, ačkoliv přijet tato kapela do Čech, přílišného zájmu by si (na rozdíl od domácí půdy) asi neužila.

Poslední kapelou nedělní industriální smažby byla dvojka Winterkälte, kteří vyšroubovali hutnou postapo atmosféru do krvavě rudých otáček. Pánové, kteří se motají okolo labelu Hands přehráli v maximálně zamlžených prostorách bývalé továrny svojí nekompromisní ódu na hluky, efekty a palbu rytmů. Ty měly kadenci systémáckých výplachů, na rozdíl od nich ale nepostrádaly smysl pro postupnou gradaci, cit pro originální smontování složité rytmické složky, i krátké okamžiky, kdy si obecenstvo i oba protagonisté mohli na pár vteřinek vydechnout. Věru důstojné finále.

Ani nedělní (vlastně už pondělní) popůlnoční překvapení nemohli pořadatelé vybrat lépe – ostatně, kdo by nechtěl na živo vidět „kmotra gotického rocku“ Petera Murphyho z kultovních Bauhaus? Možná byste se divili, ale i tací se našli, neboť během téměř hodinové přestavby po ASP opustila dobrá polovina návštěvníků Agru a šla se bavit po svém. Hrát se začíná s pro WGT netradičním patnáctiminutovým zpožděním, kdy se lidé stahují ze všech koutů haly před pódium a ukazují, že jich tam pár stovek přeci ještě zbylo (ač je to na takovou legendu stále proklatě málo). Přes počáteční problémy s nepříjemně „buldozerovým“ zvukem a vlažnou komunikaci s publikem se Mistr Murphy pozvolna dostává do varu, předvádí své tradiční pódiové kreace, prochází se na rampě za bicími, řádí jako zamlada a především ZPÍVÁ s energií, čistotou a přednesem, který zkrátka budí respekt a hluboké smeknutí pomyslného klobouku. A to, přátelé, i přes částečnou hlasovou indisposici, kterou se umělec pokoušel mezi písničkami rozehnat inhalátorem. Peter Murphy zkrátka neztrácí nic ze své osobitosti, a díky charismatu a síle hlasu bez problémů překlenuje časovou propast mezi starými songy od Bauhaus („She’s in Parties“, variace na „Bela Lugosi’s Dead“, „Passion of Lovers“), novými songy od Bauhaus ( „Too Much 21st Century“) a čerstvými sólovými přírůstky z připravované desky. Po duši pohladil i bonbónek, který bude lépe nechat vyznít samostatně:

Ale i v doprovodné kapele Petera Murphyho bychom našli zajímavá jména, například Mark Gemini Thwaite (dlouholetý kytarista The Mission), Jeff Shartoff, nebo Nick Lucero (Swell, Queens of the Stone Age).

Únava z probdělých dnů a nocí však nakonec zvítězila, a tak je po velmi příjemném koncertě čas přesunout svá rozlámaná těla k dočasnému domovu, osvěžit se „šláftruňkem“ a nabrat energii na poslední den letošního festivalu Wave Gotik Treffen.

Další videa ASP, Container 90 a Petera Murphyho najdete na našem Youtube profilu, fotky lidí a kapel v CzS galerii.

mohlo by vás také zajímat

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Peter Murphy a Boy George nabízejí světu útěchu

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí