Autor: *(exkluzivně pro CZ Sanctuary)* Pavel Zelinka

Vysvětlovat na půdě serveru věnovaného gotické kultuře, o čem je Wave Gotik Treffen by bylo nošením dříví do lesa. V letošním roce jsem ho navštívil poprvé a musím říci, že se jednalo o určitý způsob iniciace. Pětadvacet tisíc fanoušků doslova z celého světa se sjíždí do půlmilionového Lipska již patnáct let a v letošním roce jej tedy černá lavina zaplavila po šestnácté. Na návštěvníky čekalo lákavé menu o více než dvou stech chodech obsahující koncerty, Djské sety a parties, divadelní vystoupení, autorská čtení, filmové večery, středověké městečko, uvítací masivní ohňostroj a další chody. Nesmíme ani zapomenout na gotický veletrh, který pokaždé obsadí polovinu obrovské výstavní plochy bývalého zemědělského areálu.

Wave Gotik Treffen není klasickým festivalem, na který se fanoušci sjíždějí podle atraktivnosti připravovaného line-upu. Na prodloužený květnový víkend jezdí gotici sdílet společné zájmy, předvést se i inspirovat. Napomáhá tomu skladba festivalu, jenž dává prostor i okrajovým žánrům (ambient, industrial) a vycházejícím hudebním nadějím. Letošní ročník se po stránce počasí vydařil. Až na několik přeháněk bylo od 25. do 28. května slunné teplé počasí, takže se návštěvníci mohli prezentovat i těmi nerafinovanějšími kostýmy, účesy či make-upy. Warm-up nažhavil nedočkavce již sérií čtvrtečních parties, ale hlavní program odstartoval až s pátečním odpolednem.

**Pátek**

Moje první kroky (ihned po ubytování a akreditaci) vedly do haly Werk II na koncert In Strict Confidence. Novinářský průkaz mě uchránil od několikasetmetrové fronty nadržených černooděnců, což ještě vůbec neznamenalo, že by vevnitř nebylo taktéž slušně našlapáno. Hala pro cca dva-tři tisíce návštěvníků již byla plně zaháčkována v osidlech čtveřice, která suverénním způsobem předkládala ty největší sythpopové lahůdky řízlé EBM z celé patnáctileté kariéry souboru. Po nich nastoupili na pódium Fetisch:Mensch, nový gotický převlek Jochena Schobertha (jinak z kapely Bella Donna) a Oswalda Henkeho (prozměnu z Goethes Erben), jenž potěšil každého fanouška podobné hudby, jako je Lacrimosa apod. Program na tomto místě v pátek uzavřelo vzkříšení první formace Dirka Ivense po neuvěřitelných 23 letech. Dvojice Absolute Body Control jasně naznačila, že již na začátku osmdesátých letech měl pozdější zakladatel The Klinik a Dive elektronický minimalismus ála D.A.F. vryt hluboko pod kůží. Další navštívenou prostorou byly starobylé podzemní sklepy zbytků středověké bastilly, kde po celou dobu festivalu dostávaly prostor méně známé soubory, na něž v průběhu noci navazovaly populární parties. Osobně jsem mířil na další vzkříšený projekt Cyan Andrè Kampmanna (jinak též Psyche) a Sängera Cyana z The Eternal Afflict, který mě na rozdíl od kazetových vzpomínek z poloviny devadesátých let zaskočil oldschoolovějším zvukem a klasickou bicí soupravou doplňující hlavní dvojici na pódiu. Poslední kroky vedly blíže k místu přenocování, do velké haly Agra, kterou pro svoji premiérovou show uzmuli The Retrosic. Domácí fanoušky zaujali svou strojovou EBM elektronikou se zkresleným vokálem, ale osobně jsem jejich předvídatelný tah na branku neocenil.

**Sobota**

Druhý den festivalu už rozeběhl program na většině z plánovaných dvaceti míst po celé jihovýchodní části Lipska, a tak černá enkláva vyrazila do ulic a pěchovala tramvaje (hlavní přibližovací prostředek mezi jednotlivými koncertními stanovišti), ale i pěší zónu centra města. Koncertní menu jsem načal návštěvou místního městského divadla, kde se představilo italské kvarteto Ataraxia. Ta na rozdíl od klasického neo-renesančního repertoáru přišla exkluzivně představit svou novou desku Paris Spleen. Úkrok této desky směřuje do francouzské metropole prvních tří dekád minulého století. Šanson, kabaret a kuplety v čistě akustickém balení a suverénním přednesem přivedly několikrát do posledního místečka zaplněné ochozy do varu, takže kapela musela v přídavcích hrát už jednou odehrané kusy. Po konci vystoupení mne kroky velmi rychle vedly do Werk II, jež po celou sobotu okupovali gothic a dead-rockové formace. Moje maličkost zde natrefila na čtveřici Zadera, ale na rozdíl od jiné české skupiny v čele z Dark Orionem, které sound i zjev imponovat, mě trochu strnulejším podáním nezaujali. Nepočkal jsem na jediné letošní zástupce bývalého Československa The Last Days Of Jesus a zamířil rovnou do Agry. Zde už publikum rozehřívala dvojice Orange Sector, která na mě zapůsobila podobně jako The Retrosic - jejich na jedinou strunku brnkající EBM mě nechytlo do svých spárů, a tak jsem se po zbytek času věnoval průzkumu gothic veletrhu v druhé polovině výstavní haly. Následující formace Rotersand přimíchal do své hudby živou kytaru + bicí, a hned bylo veseleji. To nejlepší ale mělo ještě přijít. Nejdříve pódium ovládla americká šestice Psyclon Nine, která jasně přesvědčila, že dokáže stejně dobře zhypnotizovat dvě stovky návštěvníků strahovské Sedmičky, jako desetitisícový dav lipské Agry Jejich mix EBM, hardcoru a punku působil jako živá voda a zdravotníci se měli co ohánět, aby zchladili první řady rozdávanou studenou vodou. Po zombících z USA přišla na řadu položku v hudebním menu, na níž čekala většina osazenstva bývalé zemědělské výstavní plochy - Front 242. Pamatuji si zklamání, které mi uštědřili před deseti roky v Lucerně při neúměrně hlučném koncertu s podivným techno zvukem. Zde se ale dočkávám satisfakce v podobě nečekaně retro setu včetně úplně prvního singlu Body To Body z roku 1981. Všechny vykopávky ale září v nových slušivých kabátcích popoháněných živým bubeníkem. Koncert zakladatelů EBM nebylo žádné uslintané retro, ale nášup zakončený nesmrtelným Headhunterem. Celý sobotní program poté završila svým popůlnočním koncertem belgická partička Viva La Fete. Ta se sice nepřibližuje darkwave music příliš na distanc, ale přesto dokázala nejen bujným zjevem zpěvačky Els Pynoo přednést tak strhující pojetí dnes populárního retro-rocku, že nikdo z přítomných rozhodně neprotestoval, ba naopak!

**Neděle**

Neděle mě přivítala jemným deštíkem bubnujícím na plátno mého stanu. Jako budíček naprosto ideální, zvláště ve spojení se skutečností, že od tohoto okamžiku už nespadla ani kapička. Ba co více, objevil se další vymalovaný slunný den. Hudební program jsem načal už krátce po poledni, kdy jsem spolu s českou výpravou navštívil středověké městečko hned za stanovým táborem. Jeho součástí nebyla pouze klasická sestavička uměleckých stánků, představení řemeslníků a k tomu občasné šermířské klání. Dřevěné pódium hostilo i hudební uskupení a já zde zcela náhodou narazil na pětici Faun. Sami svou akustickou hudbu podpořenou elektronickými podklady posadili na zajímavou křižovatku akustické renesance, orientálních úkroků na Dálný východ a ambientních darkwave proudů. Není divu, že "nádvoří" bylo diváky úplně natřískané. Mé další kroky vedly do klubu Ut Connewitz, který dnes měla ve své režii skupina umělců okolo labelu Cold Meat Industry (ti navíc připravovali program i pro klub Anker). Klub, jinak bývalý kinosál v péči unikátního občanského sdružení, byl natřískán tak, že se vytvořila znovu mohutná fronta návštěvníků, kteří se dovnitř neměli šanci dostat. Jako první předstoupila před návštěvníky švédsko-maďarská dvojice Stormfagel, jež (rozšířená naživo na trojici) předvedla svou vizi neofolku okořeněné o vsuvky maďarského folklóru (hlavně díky v kroji vystupující zpěvačce Evě Mag). Po nich nastoupila na pódium formace Coph Nia, jež opouští území akustických nástrojů a probádává hranice temného ambientu, velmi zahloubaného popu (viz předělávka Sympathy For Devil od Stounů) a neoklasických vlivů (mírně pochodové bicí). Velmi silný zážitek, škoda, že mě nabušený program tahal na další destinace. Ta první byla pouhých 200 metrů vedle. Stará dobrá Werk II hostila tento den projekty, které snoubí industriální estetiku s tanečním podhoubím. Jako první to se svými hejblátky rozbalila dvojka Heimstatt Yipotash, která od začátku nasadila přísný diktát sekaných chladných rytmů, častých zvukových distorzí a občasných subbasových ataků. Méďa z Dark Live Festu by nadskočil radostí. Ten večer jsem musel oželet celou plejádu umělců, kteří zde vystupovali (Architect, Warren Suicide, This Morn' Omina,..), ale takový je život - krutý a nespravedlivý :). Po undergroundových radovánkách byl čas pro trochu vyšší umění. Menu, rozprostřené opět v městském divadle (hodinu a půl předem již zcela zaplněném) slibovalo dvojitou porci personálně provázaných spolků vedené Michaelem Poppem (v roce 1991 koncertujícím v Praze v Bunkru jako člen dnes již legendárních Deine Lakaien) - Estampie a Qntal. První hodina a půl byla věnována plně akustické hudbě Estampie. Jejich tradičnější uchopení středověké muziky s rámovým bubnem, niněrami, flétnou, loutnou a dalšími nástroji je postavené na bezchybných hráčských výkonech, které se v častých sólech burcují k výjimečným výkonům. A do toho všeho texty v latině zpívané éterickou a bezprostřední Syrah. Po přestávce a přestavbě pódia již přišel na řadu elektroničtější set Qntal, kde niněra, loutna a flétna zůstali, ale přidaly se k nim syntezátory a klasické rockové bicí. Výsledek je pro širokou základnu darkwave posluchačů přijatelnější "současnější" forma, jak přednést hudbu předků dnešní generaci. Po tříhodinovém "vyšším umění" bylo potřeba změnit lokál a přesunout se do Kohlrabizirkus. Dnes bylo pódium ve velké kruhové aréně věnováno převážně synthpopovým kapelám. Poslední z nedělního nákladu byla dvojice De-Vision, na pódiu navíc posílená o živého kytaristu a bubeníka. Civilní projev převážně ve středních tempech (příměry k Depeche Mode nebo Camouflage nebyly tak úplně mimo) mě dostal do stavu mírné malátnosti, což neberu jako pozitivní skutečnost. Proto jsem se rozhodl přemístit se na druhý konec Lipska do Ankernu na koncert Rome a Ataraxie. Rome jsem bohužel nestihl, ale Ataraxii se svým neo-renesančním repertoárem jsem si už vychutnal z první ruky. To, co mi z desek přišlo jako omílání podobných postupů do kolečka však k mému údivu rozprášilo koncertní nasazení kapely. Absolutní sehranost a opuštěná studiová sterilita byla nahrazena hutnou energií a bravurní sehraností kapely. Velké překvapení. Závěr nedělního maratónu pak obstarala v Agře americká formace The Crüxshadows, kterou posluchači dobře znají i z jejich pražských koncertů. První, co mě napadlo při poslechu jejich koncertu, bylo srovnání této kapely s irskými The Levellers (jež měli také na WGT vystoupit, ale z mě neznámých důvodů byl jejich koncert odvolán). Američani vedeni charismatickým Roguem také vsázeli na pozitivně znějící písničky s výraznými houslemi, místo kytar ale zněly syntezátory a živého bubeníka nahradil automat. Na kapele a především na frontmanovi je vidět, jak moc by se rád lidem rozdal, putoval několikrát přes nášlapy do hlediště a po koncertě téměř hodinu čelil nájezdům rozněžnělých fanoušků. To už ale hodinky upozorňovaly na půl třetí ranní, byl nejvyšší čas něco naspat, pokud chtěl člověk zvládnout poslední den festivalu.

**Pondělí**

Němci mají na rozdíl od Čechů na křesťanský svátek Letnice volno, a proto program WGT nerušeně pokračoval i v pondělí. Osobně cítím, že dnešek bude ještě OK, ale pak již bude energetický rezervoár zcela vyprázdněn. Znovu mě totiž v proklatě brzké době (okolo deváté ranní) budí na skandování hesel vysazená sousedící skupinka. Své kolečko, hygiena, snídaně, nabití baterek do foťáku atd. dnes rozhodně neuspěchávám. Od druhé odpolední startuje kolotoč vystoupení, a já do něj vpadávám v domovské Agře, která je dnes zaměřena na mix gotiky, keltské muziky a rocku. Začínáme s pro mě neznámou formací Des Teufels Lockvögel, která svou akustickou středověkou muziku posadila na perkusivním dvojspřeží a opentlila vstupy dud, fléten a didjeridoo(!). Zajímavé, ale na rozdíl od přesvědčivých Faun tomu chyběla podmanivá nit, která vás provede celou délkou koncertu. Po jejich vystoupení jsem vyrazil do Kohlrabizirkus s menším zpožděním zachytil začátek francouzské trojice Tamtrum. Jejich loňské album mě velmi navnadilo, ale zas takové EBM peklo se nekonalo. Solidní nářez to samozřejmě byl, ale na úplné pokoření si budem muset ještě chvíli počkat. Kvalitativní příčka klesla ještě níže s následující dvojicí Proceed. Syndrom průměrné EBM dvojice vyhřezl na povrch podobně jako u Orange Sector; a je potřeba urychleně změnit lokaci. Potřetí během festivalu mířím do divadla, kde dnes vystoupí dvojice od protinožců Dandelion Wine. Ty jsme si mohli poslechnout o měsíc dříve na Nosferatu Night v pražském Exitu, ale tehdejší srážka několika negativních faktorů znamenala celkově matný výkon. V divadle už se nemohli na nic vymlouvat a rozdíl byl ihned patrný. Jejich mix akustických vpádů horského dulcimeru, kytary, fléten a předtočených základů tu hladil, tu poskakoval a Naomi i Nicholas měli co dělat, aby zvládli takový prostor, jakým bylo jeviště a ze tří čtvrtin zaplněné hlediště městského divadla. Nakonec se vše podařilo a kapela se rozloučila se slovy, že tři dny na WGT byl pro ně zážitek na celý život. Další exkluzivní zážitek se dal čekat v secesní Kuppelhalle místního "Volkpalast". Čekalo nás spojení dark ambientního projektu Apoptose a Fanfarenzug Leipzig, z čehož se nevyklubalo žádné fanfárové kolonádní těleso, ale patnáčtičlenné seskupení pochodových bubeníků. A musím říci, že to bylo spojení více než šťastné. Tak "chytlavý" a energií nabitý ambient, jehož energii stupňovaly minimalistické pochodové figury, asi nebude možné jen tak slyšet. Po nich nastoupilo na jeviště velmi kontroverzní švýcarské těleso Jesus And The Gurus. Jejich hudba, rockovější obdoba Death In June, byla podtržena převleky celé kapely do německých uniforem a biskupských rouch, funkčně byl využit stojan s noži a železný kříž. Odcházel jsem z koncertu se smíšenými pocity, ani ne tak kvůli hudbě samotné, ale kvůli jejímu podání, kde celkový dojem dokreslilo i množství návštěvníků v německých uniformách či nastylovaných podle meziválečné módy. Indiánským během jsem se spěšně přemístil do nedaleké Kohlrabizirkus, kde zahajovala poslední kapela letošního festivalu, anglická legenda The Cassandra Complex. Ta, aby uspokojila fanoušky všech etap jejich fungování, přecházela od industriálně rockových poloh (viz album Sex & Death) k popově melodickým hitům (alba Cyberpunx a War Against Sleep) a jednoduchým elektro zásekům jejich ranné tvorby (polovina 80. let). Možná trochu neurovnaná dramaturgie, ale i tak nepokazila dobré vystoupení kapely, která už několikrát přežila svou vlastní smrt. Úplný závěr festivalu pak obstarala řada parties, kdy já osobně jsem se dobře pobavil na našlapaném "industrial finale" pod taktovkou Global Noise Movement.

**Zhodnocení**

1. Gotika na západ od našich hranic má tak silné postavení, že pokud někdo hodlá zvýšit atraktivitu své akce, plácne tam slovo "gothic" a má vystaráno.
2. Míra fantazie a bohatost předvedených kostýmů, převleků a já nevím čeho ještě byl pro mě příjemný šok. Oproti tomu nikdo nekoukal skrze prsty na ty, kteří na WGT přišli mnohem civilněji.
3. Mezistylová tolerance - teprve WGT mi ukázala jasně, jak vedle sebe v klidu a míru mohou žít takové styly jako industrial, synthpop, pagan folk, medieval, EBM, gothic i death rock.
4. Z distribuovaných letáčků jsem pochopil, že větší darkwave akce v Německu jsou připravovány s mnohem větším předstihem, než jsme v Čechách zvyklí. První domácí vlaštovkou bude první díl festivalu Night Side, o jehož line-upu víme už od začátku roku.
5. Fanoušci na WGT se přišli bavit, seznámit se. Nestíhali jako já každý koncert, ale v klidu si vychutnali s široké denní nabídky pouze pár z nich. Spíše si užívali společenství, které se sjelo z celého světa.

Po letošní zkušenosti už vím, co budu dělat 9. až 12. května příštího roku. Pojedu na sedmnáctý ročník Wave Gotik Treffen. Pojedete také?

Fotografie pořízené Pavlem a Miragem naleznete v naší fotogalerii.