Barbora, Nephilim | 23.07.2018 16:43

Druhý díl ságy o průběhu jubilejního 25. ročníku polského festivalu Castle Party, viděno očima našich redaktorů.

PÁTEK 13. ČERVENCE

Nephilim: Pátek třináctého jako člověk pověrčivý příliš neoblibuji. Dnešní den ale začíná docela příznivě. Včerejší hektolitry tekutých dobrot se odplavily spolu s nočním deštěm, hlava ani žaludek nebolí a ráno to dokonce vypadá, že bude hezky. Nakonec se teplota ustálí okolo dvaceti stupňů a nebe zůstává výhružně zamračené. Ale neprší a to dělá radost hlavně kolegyni Barboře, jejíž stan zvládl večer zkonzumovat pár litrů deště do svých útrob a rozhodl se je až do rána nevydat. Postupně navštěvujeme supermarket Dino (Hacjenda se letos rozhodla omezit brzký ranní provoz a otevírá až okolo desáté), posnídáme a postupně popadáme na betonový chodníček ohrazující zoufale prázdný bazén ke společnému nicnedělání. Na hradní věži prozatím chybí tradiční bannery s logem festivalu, utěšujeme se tím, že organizátoři prostě 'jen zapomněli'. Večer pochopíme proč, ale o tom až později.

Odpolední program začíná ve čtyři hodiny (v Kulturním centru o půl čtvrté), ale obě stage nabízejí metalovou krmi, což všechny z nás donutí úspěšně pokračovat v klábosení, popíjení všeho tekutého, pojídání exotických dobrot, focení kdečeho v dohledu a dalších důležitých činnostech. Na hrad se vypravím až před šestou večerní, protože na pódiu už se ve velkém houfují vilné ženštiny v čele s královnou perverze Araneou Peel.

Německý úchylsoubor Grausame Töchter jsem viděl naživo naposledy před rokem v Praze, od té doby se udála řada věcí. Tak předně, sestava subinek je úplně jiná než před rokem. Zmizely i dříve nepostradatelné persóny, 'basistka' Era Kreuz a 'kytaristka' Valeria Ereth, na živé produkci se nepodílí ani spoluautor materiálu Gregor Hennig. Kruté dcery jsou teď spíš halfplayback divadlo s centrální persónou, která ovšem neztratila nic na své ujeté image, i když pro konzervativní a na tuto hodinu nezvykle početné polské publikum značně obrousila hrany. Všechna ňadérka na pódiu jsou oblepena páskami, dočkáme se třeba skalpování smajlíku v podobě vodního melounu a následného rozšlehání obsahu ponorným šlehačem. Meloun poté poslouží jako záchodová mísa pro všudypřítomný urinofest Araney, jejíž vulva ovšem zůstává ukryta za cudnou cedulí 'CENZUROVÁNO'.

Naživo toho kromě bicích opravdu moc neuslyšíte, pětice doprovodných micin se za pražícího slunka ani nějak moc nesnaží maskovat, že nástroje slouží jen jako rekvizity. Tradičně zazní třeba "Wie eine Spinne", už nezbytná cirkusová "Die ganze Welt ist ein Zirkus" a závěr obstarává klasický finálový electropunk "Ich darf das!". Možná je to tím, že jsem Araneu a spol. viděl už tolikrát, ale i přes stále nevšední show pro mne kapela čím dál víc ztrácí na přitažlivosti. Prosím nazpět do temných klubů a hlavně aspoň trochu živé muziky, dámy!

Něžné (?) pohlaví teď na pódiu vystřídá léty prověřený postpunk v autentickém podání. Theatre of Hate pomalu dokončují čtvrtou desítku let existence a i když už jejich zvuk netrhá trsy trávy z bolkówského nádvoří, pořád je na co se dívat. Vše se točí okolo ústřední trojice v popředí. Kirk Brandon vyřvává refrény, s čímž mu občas pomáhá basák Stan Stammers oblečený v bílém trikotu a zeleném baretu, pozornost na sebe strhává i Boy Lennard, jehož saxofon je dominantním nástrojem výsledného zvuku ToH. Po předchozím lesbickém teátru svěží vítr a i ti, pro které je koncert kapely prvním setkáním s touhle partičkou zastydlých pankáčů, si ke konci jejich setu alespoň podupávají polokeckou.

Slunce pomalu zapadá a všichni, kteří netouží po následné krvavé lázni, se klidí do bezpečné vzdálenosti. Vůbec poprvé se totiž na polském území objevuje Chris L. se svou domovskou pekelnou electropartou Agonoize. Oba doprovodní muzikanti obsadí strategické pozice po stranách pódia a při úvodní "Teufelskind" nechají Chrise rozehřát hlasivky a jeho plechovou kamaši flexou (haló, Immunology, kde jste?!). Pak už se s následnou "Femme Fatale" rozjíždí klasické zlo. Dojde k několikerému podřezání vlastních žil na rukou i krku a kropení nebožáků v předních řadách. Při "Koprolalie" si zpěvák zahraje na exhibicionistu a následně oblaží publikum výrony svého sémě z umělého připínáka, při "Bloodqueen" zase krvavé běsnění nepřežije zajatá kráska. Přichází večer a do potemnělého nebe se zařezávají ostré beaty, dívky v publiku sledují svalnatého padistu obsluhujícího baseballové pálky při mlácení do sudů a do toho zvrácený poeta vztekle pořvává "...und deine Seele verbrennt!". Největší inferno festivalu a velmi povedený výkon, Onkel Chris!

Agonoize - Koprolalie (live at Castle Party 2018)

Přichází rozuzlení okolo chybějících bannerů na hradních zdech. Z ochozů totiž visí několik horolezeckých lan, která na následující půlhodinu ovládne akrobatická performance Teatr w ruchu. Fyzicky zaručeně náročná a vizuálně zajímavá show doprovázená tklivým příběhem vyprávěným v polštině ale začne zhruba v polovině trochu nudit. Nicméně se jednalo o nezvyklou vložku v hudebním menu a vítanou časovou mezeru pro hbité uklízečky, které měly na pódiu alespoň čas nahrubo poklidit předchozí krvospermoidní nadělení.

V rychlosti měním žeton za kelímkový Piast a zaujímám strategickou pozici pár metrů od pódia, neboť mne čeká jeden z vrcholů akce v podobě all-star bandu The Eden House. Znalé potěší už rozehřívání basových strun Tonyho Pettitta úryvkem z "Love After Will". Na Castle Party dorazila kapela v navlas stejné sestavě jako před pár týdny na Wave Gotik Treffen (report zde) a dostáváme i velmi podobný setlist. Příjemným upgradem je doprovodná skupinka dívek s šátky, křídly a fireshow během vystoupení Rajského domu. Také pod hradní siluetou trvá zvukaři první dvě skladby, než poladí zvuk na optimální úroveň a zvýrazní utopené hlasy všech tří vokalistek. Největší aplaus pochopitelně sklízí Monica Richards, ale absolutorium zaslouží všichni muzikanti. Už úvodní "Dark Half" je slibná, za vrchol sedmdesátiminutového setu považuji opět tklivou "All My Love" a "dynamický hymnus "Neversea". Dojde i na dva kousky z repertoáru Faith and the Muse, vedle rozjeté "Battle Hymn" zazní ještě "Sparks". Zlatou tečkou zůstává "To Believe in Something" a gotičtí snílci (včetně mě) duchem odplouvají na vlnách absolutního štěstí směrem do Ráje, tohle přece už dneska nejde překonat.

Stop. Opravdu nejde? To by pátečním headlinerem musel být někdo jiný než Apoptygma Berzerk. Družina okolo prcka Stephana Grotha se totiž nadechla k velkému návratu a po těžce stravitelném posledním albovém přešlapu se vrhla s vervou do nahrávání regulérního electrorockového alba, které by mělo vyjít v zimě. A první signály hovoří o parádním materiálu!

Ale zpět na hradní trávník, kde se větrný večer změnil na chladnou noc. APOP ve čtyřčlenné sestavě nastupuje s více než půlhodinovým zpožděním, nicméně dav podvědomě tuší, že tentokrát čekání bude stát za to. Norská parta svůj set sebevědomě rozpálí trackem "Unicorn" a pak už prakticky není čas na oddech. V rychlém sledu dostáváme salvu ostrých projektilů jako "Eclipse", "Deep Red", "Starsign", "Love Never Dies" nebo cover "Major Tom". Nádvoří se mění na jednu velkou taneční party a hlavou mi probleskne vzpomínka na tranceový večírek s Icon of Coil na témže místě před pár lety. Oteklá kopýtka při zběsilém tanci přestávají bolet a neúnavně dupají do rytmu "Kathy's Song", parádní halekačky "In This Together" a nekompromisní smažby "Non-Stop Violence", která uzavírá základní set.

Pak si zahrajeme známou hru na Vytleskávanou a přijde docela očekávané finále. "You Keep Me From Breaking Apart" připraví půdu pro závěrečný gejzír nadšení v podobě coveru "Shine On", který odšišlá celý hrad. Ale chybí ještě jedna vypalovačka - "Until The End Of The World" uzavře celou tuhle galapřehlídku, po které mám chuť dokola poslouchat jejich staré desky. APOP je zpět a v takové síle, jako nikdy předtím!

Teprve potom si uvědomím, že nohy se mi skoro podlamují. Klopýtám pod hrad, kde se posilním všelékem v podobě żurku z dodatkiem ziemniaków, boczku i suszonych grzybów. Do Hacjendy už jen nahlédnu, protože na spodním parketu to za moc nestojí a horní palubu okupují příznivci Queen, kteří pouští z jukeboxu už podesáté "Bohemian Rhapsody". Velím sám sobě odchod do mého plátěného útočiště, kde usínám opět sám, protože můj spolubydlící už zase někde toká po mezích...

-----------------------------------------------------

Barbora: Páteční den zahajuji sušením prádla na zábradlí, nadáváním na bandu kempující příliš blízko našich stanů a nákupem tak velkého množství Redd's, jaké jsem z blízkého supermarketu schopná naráz transportovat. Zatím si to ještě bez bazénu nedokážeme úplně představit. Člověk ráno vstane a automaticky by sebou hodil do studené vody očekávajíc zároveň hygienický a osvěžující efekt, ale to se letos zkrátka nekoná a já začínám tušit, že nebudeme-li ztrácet čas mácháním se v bazénu, povede to jen k ještě větší konzumaci alkoholu. Co naplat, samo se to nevypije.

Ještě před koncerty strávím hodinu snahou získat novou pásku, což se ukazuje jako celkem slušná anabáze vzhledem k velmi laxnímu přístupu většiny organizačního týmu. Když se konečně vyškrábu na hrad, je právě tak čas na Grausame Töchter. Je zvláštní vidět jejich zvrhlé divadýlko v přímém slunečním svitu; Co mě ovšem zaskočí ještě víc je cenzura u již klasického piss představení, kdy Aranea načůrá do přidrženého vydlabaného melounu, zatímco jí někdo před rozkrokem drží papír s nápisem Censored. Inu, Polsko. Přítomnost živého bubeníka je obvykle nejvíc znát u marše "Die ganze Welt ist ein Zirkus", kvalitu zvuku ale svorně přisuzujeme spíše playbacku než dobré formě performerek. V setu zazní "Fette Ketzen", "Annika ist Tot" i nová věc, kterou představily již na posledním koncertě v Brně. Ve srovnání s tehdejším večerem vše běží hladce, holky neprovází žádné technické potíže a Aranea tak se svým tak typickým tanečním stylem a projevem rozjíždí na sedmou večerní celkem slušnou show, při níž průměrný úchyl tleská, ačkoli se možná pro některé již dávno nejedná o ničím výjimečný zážitek. Osobně se tentokrát nebojím nadchnout, jelikož večerní line-up je silný a nemám strach, že bych vychladla jako předchozí den po The Last Days of Jesus.

Pořídíme si několik selfíček se zbytkem česko-slovenského dívčího suicide commanda - všechny oděné do pvc s lodičkami na hlavách - a já si kupuju první letošní Piast se sirupem. Proč to dělám, je mi, stejně jako každý rok, záhadou, ale dělám to stejně. Inu, Polsko. K dodržení bolkówských tradic je ještě potřeba dát si pivo u stánku s hanušovickou Holbou a pokusit se spořádat celou zapiekanku XXL. To se mi letos kupodivu podaří hned třikrát a bez větších potíží - asi už jsem trénovaná.

Na hrad se vracím tak, abych ještě stihla kus parádně rozjetých rock n'rollových dědů Theatre of Hate se saxofonem a kytárami ze starých dobrých časů. Pánové se mi sice do dnešního line-upu moc nehodí, ale jejich výkon je třeba náležitě ocenit, přestože pod podiem zdaleka není plno - protože množství pozitivní energie, kterou do toho dávají, je znát.

To na Agonoize jsem se těšila už od Schattenweltu, kde jsem si překvapivě užila nekázeň na koncertě Funker Vogt. Chris je od prvního songu zlej už od pohledu. Na stage přichází s flexou, kterou si brousí o stehno, až odletují jiskry. Zakrvácený bubeník v masce má tak sexy ramena, že chvílemi nevím co s očima. Baví mě všechna ta maskulinní a strašně zlomyslná energie, která mě vždycky přiměje myslet na vymítání ďábla, zatímco jsem přivázaná k posteli. 3:-)

Venku se sice teprve začíná stmívat, ale na hradě už vládne nekompromisně odkrajovaná temnota. Silný, mocný, ale nejvíc ze všeho zlý je celý set. Proudy červených světel neevokují nic jiného než krev a krvavý déšť. Frontman si nožem rozřízne dlaň a krev nechává stékat, co stékat, stříkat všude kolem. Záplavu tělesných tekutin jsme v prvních pěti řadách čekali, proto stojíme strategicky opodál. A očekávání rozhodně nezůstávají nenaplněna, během setu se dočkáme podříznuté figurantky a nakonec s velkou parádou i Chrise samotného. Samozřejmě nelze nezmínit ani nejněmečtější úchylárnu ever během songu "Koprolalie", kterou Chris odzpívá oděn do zeleného gumového baloňáku, pod kterým schovává pořádný strap-on. Kdy jindy jsou fanoušci u vytržení z toho, že je frontman zkropil hektolitry semene? Ještě, že se i tenokrát, stejně jako po každém kusu, na podiu zjeví utírač tekutin, který ručníkem osuší stojan na mikrofon. No řekněte, kdo to má?

V tom se ale na stage setmí, na zadní plachtě se změní motiv, rozsvítí se obrovské lampy v pozadí, které spolu s modrým světlem vytváří atmosféru zvráceného zámku hrůzy. Jednoznačně říkám, že mám-li být posedlá ďáblem, volím si tohohle a dávám deset z deseti.

Následující vystoupení na lanech bylo naneštěstí o celých dvacet minut delší než moje trpělivost, takže se žádné pochvaly, ač by ji určitě zasloužilo, nedočká.

Kvílení žen z The Eden House mi neznělo snesitelně ani ze vzdálenosti do kempu, kam jsem se následně odešla přiobléct, jelikož na hradě začalo znatelně foukat a mne už stejně bolely nohy až u samé zadnice. Osm divoženek ve vlajících róbách má evidentně početné a nadšené publikum, tudíž ničím neutrpí, když řeknu, že mne neoslovily ani na WGT, ani tady.

Po neuvěřitelné salvě hlášek a fórků, kterými si krátíme čekání, konečně spustí toužebně očekávaná Apoptygma Berzerk. Ze stage do lidí perou lampy, které by s přehledem zvládly osvítit kontejnerové překladiště a zpočátku se trochu obáváme, jelikož tu a tam vypadne mikrofon. To jsou ale jediné pseudo-výtky, které bych k celému koncertu mohla potenciálně mít. Nevýhodou kapel, jejichž set začíná v půl jedné ráno je, že lidi už krátka bolí nohy a jediné, co se s tím dá dělat, je tancovat, což na Apop rozhodně jde! Po první salvě hitů se dočkáme i pomalejších pasáží, jakou je "Nearer" odzpívaná pouze s klávesovým doprovodem, u "Something I Should Know" se ukážou i slušné zpěvácké kvality. Přesto lidem poněkud dochází šťáva a řady řídnou s každým songem. Odměnou pro ty, kteří vytrvali, je ale druhá polovina koncertu nabitá hity od "Non-Stop Violence", přes "Until the End of the World" až po pro mě největší bombu letoška, kterou si budu prozpěvovat až do konce festivalu - "Shine On". Apoptygma Berzerk je jednou z těch kapel, kterou nemusíte aktivně poslouchat, abyste pak na koncertně zjistili, že znáte velkou spoustu jejich hitů a neskutečně vás to baví. Stejně jako nás.

Synthwave část afterparty v kulturáku začíná kolem třetí ráno a opět narážíme na to, že uvnitř člověk nesežene ani pití, ani si neodskočí na záchod. Paradoxně je právě živá performance polského Favorit89 něčím, co bych, narozdíl od Apoptygmy označila za svou krevní skupinu bez váhání, sil k tanci už mi ale mnoho nezbývá, žádné syntetické se v dosahu nenachází, a vsedě se mi na synthwave/retrowave šílenosti nezdá mnoho atraktivniho, takže pro dnešek balím krám i já.

...pokračování brzy...

Další fotky najdete v naší galerii.