Aktuální desku Suicide Commando jsme nechali trochu uležet, ale protože bychom na (nejen) u nás oblíbený elektrochlívek neměli zapomínat, podívejme se jak to Johanovi bouchá...
Suicide Commando - Forest of the Impaled
Vydal: Out of Line
Navázat na hitovkami napěchovanou desku „Implements of Hell“, to byla věru sebevražedná mise. Komandu se to tehdy povedlo tak napůl. Album „When Evil Speaks“ zdaleka tolik nesmrtelných záseků neobsahuje, ale zase se na něm povedlo vytvořit obzvlášť temnou a těžkou atmosféru. Uběhly čtyři roky a Johan je zpět. A vůbec se nedá mluvit o tom, že by s věkem nějak dostával rozum a mírnil se. Naopak. Všechny svoje odpůrce, po vzoru jednoho nejmenovaného valašského knížete, napíchal na kůly jako jednohubky na párátka a vytvořil z nich les, kterým se budete prodírat díky nové náloži nesmlouvavé elektronické řežby.
Johan si byl evidentně vědom, že laťka s napíchnutým nešťastníkem byla nastavena proklatě vysoko a novinku pojal megalomansky. Jestliže se minulá deska rozbíhala hodně pomalu a na pořádné prášení koberců si člověk počkal až do třetího tracku, v lese análně a orálně opíchaných začnou lítat třísky už v závěru úvodního válu „The Gates of Oblivion“. Tam si navíc šéf pozval Nera z Psyclon Nine a Yone z Decoded Feedback. Nemůžu se u tohoto songu nepozastavit. Začíná sice taky rozvážně, ale má skvěle hororovou atmosféru a majestátní nástup. Hosťáci pomáhají šponovat napětí specifickými vokály a vyloženě zbožňuju finiš. Tehdy se rozjede neskutečná mela a v tomhle případě se vůbec nedá mluvit o obligátním skládání krabic. Tady si představuju spíš stádo splašených slonů, kteří rozdusají všechno co jim přijde pod hnáty na padrť.
Podobně blasfemicky pokračuje strojovější buchar „My New Christ“. Ten už je stavbou tradičnější a i vokálem se dostáváme do zajetých sebevražedných kolejí. Na nic se nečeká, nic se nevymýšlí. Plusem je jedovatý nosný motiv, studený zvuk a pokračující zvuk imitující našlapování hysterických gigantů. „Too Far Gone“ by se pro změnu hodila na minulou desku. Vyloženě hororově vražedné miasma se line kolem posluchače ve středním tempu a podobně nervní je i následná „Death Lies Waiting“ s chytlavým synťákovým motivem.
Dalším vzácným hostem je Jean-Luc DeMeyer z Front 242. Je super, že tu hosté nejsou jen proto, aby bylo co psát do bookletu. Opravdu nechali ve svých kusech výraznou stopu a „The Pain That You Like“ je toho jasným důkazem. Čistokrevná íbíemková jízda má hitové ambice a nejen díly vokálu zase zní úplně jinak. Přesto na desku pasuje a po pomalejších minutách výborně nakopává desku do druhé poloviny a kroutit se snad musejí i popravení rožněnci. Skvělá šleha.
Zbytek desky už utancuje i dýchavičný elektronik. Je to tedy obráceně, než tomu bylo minule a tempo tentokrát klesá až v druhém poločase. Nicméně i tak můžu pochválit třeba německý navřískané zlo „The Devil“. Člověk si připadá jako v lisu obsluhovaném chlupatým teufelem s pořádným kopytem (chtěl jsem napsat ocasem, ale to by vyznělo divně). Povedenou atmosféru má taky robotická „Schiz(o)topia“, ale jinak beru zavděk diskotékovým oživením „Crack Up“, které se mezi pomalejšími monolity šikne.
Inštrumenty pekelné tedy sice zůstávají nepřekonané, ale určitě mne šašlikový les baví víc, než zlé brebentění z minula (čest zabijácké výjimce „Unterwelt“). Osobně bych to celé přeci jen ještě trochu popohnal, ale možná s ohledem na Johanovo zdraví berme trochu ohledy. O to víc si člověk užije onen strašidelný odér, který celou nahrávku zamořuje jako prd nohavici pacienta gastroenterologického oddělení.
Hodnocení: 75%
Pohled Ash:
Já jsem měl k Suicide Commando vždycky trochu daleko. Neminula mě sice před lety hitovka „Bind, Torture, Kill“ ze stejnojmenného alba (které jsem si zkusmo párkrát pustil), ale vždycky to na mě působilo nějak moc rozvláčně až nudně. Holt jsem před lety dával přednost spíš rychlejším a našlapanějším spolkům.
Když ale vyšla novinka, hned jsem zbystřil a zapřísahal se, že tomu tentokrát dám šanci a víc poslechů. A rozhodně jsem neprohloupil, když se totiž deska rozjede, hned nastoupí hutná hororová atmosféra, ve které si lebedím a vyloženě si ji užívám. A tenhle pocit mám naštěstí až do konce desky. Ani po několika posleších nemůžu najít vyloženě slabou skladbu (mně naopak nevadí „baladičtějsí“ kousky, chápu jejich význam a rozumím tomu, že na tomhle albu chtěl autor vytvořit spíš plíživou strašidelnou atmosféru než přivést k životu nekompromisní buchar).
Nejvíc ke mně promlouvá úvodní „The Gates of Oblivion“, protože zbožňuju vokál Nero Belluma, hitovka „The Pain That You Like“ a pak ještě Apoptygmou Berzerk načichlá popina „Crack Up“. Ale jako celek mě to rozhodně baví víc, než jsem původně čekal, vrátil jsem se díky tomu ke starší tvorbě a teď je ze mě fanoušek. Takže myslím, že účel splněn!
Za zmínku stojí i deluxe edice. Rovnou čtyři desky nabité remixy a hlavně coververzemi (!) od jiných elektronických projektů. Doporučil bych hlavně mou zamilovanou „Cause Of Death: Suicide“ v podání italských šílenců Alien Vampires.
Hodnocení: 80%
Přidat komentář