Nephilim | 12.04.2017 17:40

Za svůj život už jsem navštívil desítky (možná stovky) festivalů, ale nikdy jsem nebyl na podobné akci věnované výhradně synth- a electropopu. A protože drážďanská Reithalle nabídla na letošní edici festivalu E-Werk Ost osmičku seskupení, z nichž jsem naživo doposud viděl pouze headlinera, sedám první aprílový den do auta a poprvé jedu vyzkoušet dokončenou dálnici D8.

Půl páté odpoledne, Drážďany. Venku je pětadvacet stupňů a sluneční paprsky praží na osamocené skupinky černooděnců, kteří inhalují nikotin před vstupem. Hala má zmenšenou kapacitu zhruba o třetinu, což je pořád příliš mnoho na těch pár přítomných. Rozehřívací set připadl sympatické dvojici z Cottbusu, Channel East. Civilně oblečení Toni Tzschoppe a David Herzig předvádějí příjemný natranclý electropop s prvky eurodance – nic co by urazilo, na druhou stranu nic, z čeho byste si sedli na zadek. Ono toho s jedním Virusem a jedním vokálem stejně moc nevymyslíte. Tak nějak si říkám, že by se u toho dobře nakupovalo v obchodním centru. Zvuk je zatím všelijaký, o světlech se zatím nemá cenu bavit, protože střešními okny dopadá do haly moře slunce. Za nejpovedenější kousek půlhodinového setu považuju předposlední tucku, dekádu starou „Who You Are“, která naživo zní jak od Icon Of Coil.

Channel East

Rychlá přestavba a pódium už patří švédské čtyřce Machinista. Pět let starý side-project vokalisty Cat Rapes Dog Johna Lindqwistera se na scéně rychle etabloval a i když na deskách zní pro mě trochu nezáživně, jejich pověst skvělé živé kapely mě vehnala do první řady. Ostatně, lidí v publiku také znatelně přibylo.

Mystické intro, v bílém oděný padista, klávesy obsluhující Richard Flow připomíná přinejmenším bratrance Bryana Ericksona z VAC. Impozantně vyzerá koncertní kytarista s ptačí lebkou a peřím okolo ramen, který ve svém převleku vydržel celý set (smekám!). Samotný Linqwister pak působí jako zkumavkový potomek Eldritche a Garyho Wagnera.

Machinista

Díky kytaře strouhající kila do synthpopového základu s osmibitovými melodiemi zní výsledek nadmíru povedeně, i když první dvě skladby mi afektovaný vokál málem urval palici a vypadalo to, že zpěvák se rozhodl přeřvat všechny nástroje. Parádně zní třeba „Picture Frame Eternity“ či „Ghost“ z předloňské desky „Garmonbozia“ nebo závěrečná „Molecules and Karbon“ z debutu. Při té když zavřete oči, ocitnete se za volantem čoudícího Trabantu mířícího do Karl-Marx-Stadtu a z hlavy tu myšlenku už prostě nevyženete. Výborný set, v celkovém hodnocení večera ode mne Machinista získávají bronz.

Dva synťáky a zpěv – tolik nabízí další říšské seskupení Enter and Fall. Kapela, která ohromila před pár lety svým debutem „Push Enter and Fall Down“, který tehdy vystřelil až na vrchol albové hitparády DAC, což byl na úplné nováčky nevídaný počin. Ve tvorbě Enter and Fall už je notná dávka EBM a celek působí o poznání masivnějším dojmem. Frontman David Goldammer mě sice občas iritoval čtecím zařízením vedle mikrofonu, jehož používání maskoval černými brýlemi, ale i tak jsem se bavil parádně. Kulervoucí byla někdejší hitovka „So Bye Bye“, ale nejvíc mě dostal neklidný electropopový duet „Lose control“, jehož jedinou slabinou byl fakt, že ženský vokál zněl pouze ze záznamu. Goldammer v ní ovšem položil svůj vokál asi pět sáhů pod zem a kdybych nosil podprsenku, letěla by na pódium. Kapela, kterou chci vidět znovu!

Enter and Fall

V hale začíná být těsno, lidí jsou tu odhadem tak čtyři stovky. U slovinských Torul stojí už zhruba rok za mikrofonem nový frontman Maj Valerij a kolega Kootcha na něj pěl úplné ódy.

A jak jsem viděl jejich vystoupení já?

-trojice předvedla nejjemnější a nejkultivovanější set večera

-oba amigos za syntezátory skutečně hráli

-hezounek Maj má velmi líbivý a příjemný hlas

-poprvé se dostala ke slovu projekce

-přeukrutně jsem se nudil

Lidi, opravdu jsem se snažil, ale polovina projekce mi nevímproč zněla jak z repertoáru C.C. Catch. Druhou půlku už proto poslouchám jen zvenčí, kde jsem hasil absťák po bratwurstech. Závěrečná položka - aktuální singl „Monday“ – můj dlouho živený zájem totálně pohřbila. Sorry Kootcho, zklamání večera numero uno.

Pátou položkou v osmichodovém menu je hamburská trojice Sono a já pevně doufám, že si po předchozím zklamání spravím chuť. Začátek setu je hodně středoproudý, skladba by z fleku zapadla do playlistu Radia Impuls – však také hlavní mozek projektu Florian Sikorski je vyhlášeným zvukovým inženýrem a kromě kapel jako Apoptygma Berzerk, Diary of Dreams nebo In Strict Confidence se podepsal i pod tvorbu takových jmen jako jsou Madonna či Britney Spears. Odezva lidí je ohromující, v sále už je narváno. Zpěvák Lennart A. Salomon je uhlazený elegán v sáčku a od začátku mi někoho připomíná a já se marně snažím přijít na to koho.

Sono

Dvojka v pořadí je dynamická ‚depeche‘ pecka „All Those City Lights“, která rozpohybuje a roztleská většinu ženského osazenstva sálu, obzvlášť po tom, co sáčko letí dolů. Hraje se znatelně víc nahlas, při skladbě „A New Cage“ si Lennart svléká košili a na vypracované tělo v černém tílku se šlemi věší kytaru a mně svítá – je to hubenější, mladší a sympatičtější klon Joaquima de Almeidy alias Bucha z Desperada! V hale je vedro a když kapela spustí loňský singl „Twist In My Sobriety“, někdejší to hitovku Tanity Tikaram, publikum zobe Buchovi – pardon, Salomonovi – z rukou. Následuje „Someday“ s vypůjčeným rifem z „Lullaby“ a na naprosto jistý a profi výkon kapely se skvěle kouká. Parádní klubová záležitost, kterou korunuje hit „Keep Control“. Na tuhle kapelu doporučuju se zaměřit a rozhodně vidět naživo! Jeden ze dvou vítězů večera!

Venku už se setmělo a přestavbu pódia doprovází nová deska Covenant. Logo s ozubeným kolem a písmeny S a E uvádí na pódium neočekávanější produkt večera (alespoň dle návštěvnosti a ohlasu), braniborské kvarteto Solitary Experiments. Čtveřice Markus Schmidt, Michael Thielemann, Frank Glaßl a zavalitý prcek Denis Schober v tradičních červených košilích s černými kravatami spustila svůj futurepopový set bez okolků…jenže od začátku je to celé takové nedomrlé. Podklad duní jak má, lid je nadšen, ale Schoberův projev je prostě tragédie. Úvodní skladbu jsem mu odpustil, protože při ní měl evidentně problém s odposlechem, ale ani potom se nic nezměnilo. Celkově mu to tak nějak ulítávalo do jiných tónin a statický projev to moc nevylepšoval. Počkal jsem tedy, až zmrší mou oblíbenou „Immortal“ a vydal jsem se radši doplnit tekutiny. Zklamání večera part two, Solitary Experiments raději jen z desek.

Solitary Experiments

Víc než dvě desítky let se na scéně pohybuje předposlední formace večera, synthpopová trojice Melotron. Notebookovou baterii obsadil tlouštík Kay Hildebrandt s kšiltovkou ála Public Enemy a jakmile si syntezátorový mág Edgar Slatnow pověsil klávesy na krk, bylo mi jasné, že je zle. Když potom přiskotačil afektovaný rádobyelegán Andy Krüger v blyštivém sáčku a upnutých kaťatech a jal se snaživě napodobovat Steva Naghaviho ve všech směrech, začal jsem pociťovat vážný problém s dávicím reflexem. Teatrální gesta doplňující zajíkavý zpěv (což bytostně nenávidím!) a nekonečné proslovy mezi skladbami i během nich předvedly přítomným unylost v přímém přenosu. Však také odezva byla víc než vlažná a v sále zbyla proti ‚Osamělým pokusům‘ slabá polovina. Ani tohle setkání mě nadšením rozhodně nenaplnilo.

Mno, a co teď? Vlastně se mi moc nechce pouštět do dalšího nekritického vychvalování třešničky celé akce, německé electropopové stálice Diorama. Předně, právě tato čtveřice byla hlavním důvodem mého výletu a i když jsem je v posledních několika letech viděl mnohokrát, nikdy mě jejich vystoupení nezklamalo, ba co víc, nikdy nesklouzlo do průměru. Pokud jste s kapelou naživo ještě nepřišli do styku, zkuste to změnit třeba na letošní Castle Party, zaručeně nebudete litovat a možná jim propadnete, stejně jako kdysi já. Pokoušel jsem se sám sobě definovat ten magický mix ingrediencí, které z Dioramy naživo vytváří ten neuvěřitelně opojný koktejl blažených pocitů. Jednoznačným tahounem je frontman Torben Wendt, kolem kterého šlape neskutečně sehraný band. Dynamika a dokonalá propracovanost skladeb vás vtáhne do světa klavírní virtuozity, hutné kytary, symbolů a originálních slovotvarů.

Diorama

Ale už dost chvály. V setlistu večera nechyběly klasické koncertní jistoty („Why“, „Child of Entertainment“, „Advance“, „Defcon“, „Off“ a především naživo znovu fenomenální „Synthesize me“), korunovaci králů večera dokončila přídavková „Hope“.

Druhá ranní, sedám do auta směr domov a až k hranicím si zpívám „Is it your hope, your hope, That you can't keep in check, Is it your hope, your hope, That won't give you anything back…“