Kootcha se vypravil na festival Amphi, aby tu okouknul vystoupení jmen jako Front 242, Clan of Xymox, Camouflage, Blutengel, Nacthmahr, The Klinik, Midge Ure, Hocico, Project Pitchfork a další. Jaké to bylo? Čtěte v následujícím reportu, doplněném pohledem marttiho. 

Fotky: Zu Synthie (děkujeme!  

„Nejezdíte na to Amphi  nějak moc často?“ ptali se mě elektronicky nezasvěcení kámoši. 

„No když je to nejlepší fest na světě, tak by byla blbost vynechat byť jediný rok!“ Kolín nad Rýnem je sice dost daleko, ale než jet Sázavafest na Chinaski a Medvěd 009, tak to radši pojedu na druhou stranu Evropy, na totálně hvězdný line-up téhle desetileté výroční EMB kultovní akce.

„Serem na hotel, spíme kolem auta a jedinej bezpinďour leží vevnitř!“ To byl samozřejmě hvězdný nápad. Máte to kousek do areálu a ještě můžete dělat bordel do rána. Takže jsme se v Praze já, Synthie a Jones naboardovali do Transita, dojeli do Chemnitz pro posledního člena výpravy a s Miragem na palubě zvesela zmizeli hluboko v Říši.

Cesta byla tradiční, všichni chlastali a já za volantem trošku taky, protože němci tolerují 0.5 promile a moje hroší tělo je schopné pálit Prazdroj skoro tak rychle, jak ho piju. Tanzbrunnen-Cologne už na nás čekal. Super místo pod střechou slibovalo dobré spaní a mocný meydan.

Dorazili jsme až v deset večer a to už loď „Call To Ship To Port Party“ byla na cestě po Rýnu. Po loňských Covenant, dostal možnost ozvučit loď Chris L. a jeho pekelné dítko Agonoize. Chlapci vydali před pár dny novou fošnu „Apokalypse“ a když už nejsou v line-upu festivalu, tak přijeli zarámusit alespoň na ship. Bylo pochopitelně vyprodáno, a když tohle mecheche skončilo a lidi se vylodili, náplavka se opět proměnila v noční sabat stovek Amphichtivých černooděnců.  My se postupně potkávali s ostatními Pražáky a vodkou a brčky jsme se úspěšně prokalili do ranního kurvopěnění.

„Hele, ty máš xycht jak laň po dvou porodech.,
„Póčkééj, ráno otevřeš voči a na Tobě i v Tobě bude Rudi z Wumpscut!“ 
„Kdo nepije z Jinem Býýnem, ten hulí jointny proti nám.“ 
Jojo, ranní demence neznala mezí a ve čtyři jsme to zařízli a šli doplnit energii před sobotou.

V poledne jsme se museli navzájem skoro představit. Polknout nějaký kofein a šup do Tanzbrünnen. Konečně Mainstage startuje, funf-veir-drei-zwei-eins, bitte begrüsen die sehr… The Juggernauts. Belgická škola, studioví kolegové The Klinik, totální pohrobek Front 242, nejenom muzikou, ale i image. Pohyby Borga s mikrofonem jasně ukazují, koho mají na svém oltáři nejvýše. Poprvé jsme je viděli v Budapešti v prime-time se světly a bylo to fakt lepší. Ono co chcete udělat jako první kapela v poledne za mega show, pokud pod sebou nemáte kotel death-metalového publika, kterým je to jedno a dělají stejný bordel ve dne i v noci za tmy. Byl to velmi důstojný začátek, i když bych si jejich set možná představil nápaditější. Ta kostra je neustále stejná a neuhnou nikam jinam ani na chvíli.

Další nastupují Mirageovi kámoši She Past Away. Basák a zpívající kytarista k sobě nikoho dalšího nepotřebují, bicí generuje mašina. Je to příjemná gotika alá Sisters, kterou předvedli i The Neon Judgement. U obou je evidentní vliv Eldritche a proto pevně doufám, že se obě kapely neposerou tak jako Sisters!

Hned po návratu z mexického turné Dance Or Die, se jejich zvukař Falgalas přijel předvést se svojí partou Clan of Xymox, kterou jsme si museli nechat ujít, protože v přítmí Staatenhausu čarovali Zeromancer. Fakt zajímavá parta. Složení mají jako klasická kapela-zpěv, kytara, basa, bicí, keyboard. Chvílemi mi to velmi připomínalo Marilyna Mansona z období „Antichrist Superstar“ a to mě kurevsky bavilo, ale zase jsem tam našel zbytečnou chybku. Basák naprosto skvostně zpíval backvocal skoro jako holka! Ale zpíval pořád unisono se zpěvákem – nechápu. Když si poslechnete bandy, které mají super backvocal jako Mesh, De/Vision nebo Apoptygma, tak si hned uvědomíte, že všeho dávkují po troškách, aby byla cítit dynamika jediného a dvou po případě tří vokálů. V ten moment to má smysl, ale nechat zpívat pořád všechny co to umí, je blbost. To ztrácí ten úžasný power a stávají se z toho Tři Sestry. Umím si představit, že to kapela neslyší, ale vzhledem k tomu, že se kolem nich motá spoustu lidí, tak je pro mě fakt nepochopitelné, že jim to někdo neřekne. Budu je teď sledovat, docela mě to zaujalo.

Šli jsme se ven vydýchat a to byla chyba! Na hlavní stejdži totiž šmidlali Corvus Corax… příšerné. Viděl jsem kousek koncertu už podruhé a zase to byl megaopruz. Parta zarostlých vágusů v kožešinách hraje jakýsi středověký folk. Kdyby hráli na lesní pijatyce k slunovratu, tak to chápu, ale na goticko-ébéemkové slezině je to fakt divný! O to ani tak nešlo. Jak se nám to nelíbilo, tak jsme šli k autu dotankovat Ruskiy Standard a smotnout brčko a jak jsme byli v klídečku a pohodě, tak jsme nestihli Aesthetic Perfection…to jsem byl smutný.  

Corvus Corax

Je pravda, že je vídáme docela často.  Je pravda, že poslední deska, kromě „Antibody“, stojí totálně za vyližprdel.  Je pravda, že ti kdo je viděli, v průměru říkali, že to rozhodně nebyl best-off koncert toho dne, protože hráli jen nové pecky. Tak i přesto jsem smutněl. Navíc mi to neustále připomínal majitel bandu Daniel Graves, který nás neustále pronásledoval, kupodivu ne kvůli Synthyiným kozám, ale kvůli Jonesově prdeli. Holt orientaci neporučíš. Jediná výhoda že jsme je neviděli, byla možnost od začátku a z výborného místa zhltnout jeden ze severoamerických vrcholů víkendu.

 Amphi de los estados blasphemico grupo de México. V obřích kloboucích a zmalovaní Ell Mariachis otevírají „Nenávist v duši - Odio En El Alma“ a kdo má aspoň trochu páru co jde, už netrpělivě vyhlíží Hocico. Erg nám s bratránkem Oscarem předvedli nejlepší show, jakou jsem od nich kdy viděl. Kluci evidentně lehce zestárli a asi jim to došlo. Odstranili některé zbytečně přehnané rekvizity. Zmizeli bodce z kombinéz a přibyl krásný totem místo mikrofonního stojanu. Trochu zjednodušili aranže a naopak více nakrmili zvukovou hmotu koncertu.

Díky jejich původu a logicky jiné mentalitě, jim dokonce rád odpouštím momenty, které by mě třeba u Haujobb bytostně sraly. Nebudu se v tom zbytečně patlat, protože to bylo opravdu mocné a jednoznačně energeticky nejvydatnější hodina celého festivalu.  Jediné co bych vytkl jejich zvukaři, je poslední song, kdy se vrátili Mariachis. Společně s Hocico drhli „Tequillu“ a vůbec nebyli slyšet. Oskar je totálně přesynťákoval. A to mistr zvuku holt posral. Potkali jsme během večera tyhle čertíky několikrát u stánků a je fakt sranda jak jsou mrňaví. Erg je velký asi jako Kylie Minogue, což není mnoho!!! Ale o co menší na výšce, o to větší na intenzitě!

1. Canta y no llores (El Mariachi version)
2. Odio en el Alma (El Mariachi version)
3. Intro
4. Dead Trust
5. Untold Blasphemies
6. Intruder
7. Bite Me!
8. T.O.S. of Reality
9. Forgotten Tears
10. Poltergeist
11. Tiempos de Furia
12. The Watched
13. Teguila (El Mariachis)

Hocico

„Hněte sebou himmelherrgott, uvnitř se chystá dělostřelecká kavalerie“. Thomas Rainer přivezl Original Austrian Imperial Industrial. Přichází útok, přichází Nachtmahr. To je opravdu ortodoxní mlátička. Celá produkce je postavená na kopáku a vojenském skandování textu. V podstatě se už dokázal zbavit veškeré melodie a je to primárně rytmický nátřesk. „Feuer Frei“ trhal uši na prach a pod rakouskými prapory Němci freneticky dupali do rytmu. Mimo jiné Thomas krutě přibral na váze, takže už po pódiu nepobíhá v uniformě Wehrmachtu, ale já to odhadl na kombinézu tankového mechanika Bundeswehru. Samozřejmě obě Mädchen In Uniform stály na bocích kolem kapely pod Nachtmahřími orlicemi a ke konci se moc hezky málem vojely.

Nikdy jsem si nevšiml jednoho z operátorů, který je buď Turek, nebo nějak takhle hnědý! Vzhledem k tomu, že tuhle kapelu spoustu lidí (já tedy ne) považuje za nácíčky, tak to tenhle aspekt hodně zlehčuje. Obrovsky mě nasrali při „Can You Feel The Beat“, kde úplně změnili synťák a základní melodii a mě se teď už nelíbí. A to sem ji měl s „Deus Ex Machina“ nejradši. Tři svítící nakouslé Apply nad keyboardy mě také moc nepotěšily, přijde mi to spíš směšné. Pro ostatní to byl zbytečně velký nářez a šli se válet na pláž. 

Toho já jsem hbitě využil. Sem asi jediný z crew, kterému se líbí produkce Chrise Pohla a tak jsem utíkal na Mainstage, kde z dýmu vystupují Blutengel. No to jsem se zase vzteknul! Já si tupě nevšiml, že celý název je BLUTENGEL and THE MONUMENT ENSEMBLE. Což znamená, že všechno to, co mě baví na desce „Nachtbringer“ a loňské „Monument“ nezaznělo a všechno, co na jejich produkci nesnáším, tak proběhlo měrou vrchovatou. Už podruhé na Amphi přivezl místo normální kapely orchestr. Violončela, housle a takové ty nástroje, které neslibují zrovna EBM. Příšerný opruz! Já pořád ostatním tvrdím, že je to kvalita, že jsem je viděl v normálním electro-setu a bylo to bezvadný, ale v poslední době vystupují jen jako tenhle operetkový hnus a nikdo mi nechce věřit, že jim to hraje.

Nic se neděje, jdu se na pláž občerstvit Carlsbergovskou zrzinou a currywurstíkem. Náš skupinový fotograf Anton Corbijn v těle Zuzany opět vyfotil desítky selfíček s katedrálou která tam není a hned jsme vyrazili na našeho kámoše Dirka Ivense, protože uvnitř výstaviště, rozjíždí svůj old-school The Klinik. Tihle belgičtí veteráni jsou většinou ozdobou každého festu a teď tomu nebylo jinak. Tentokrát nepřijeli v ofačovaných hlavách, ale v podivných hadrových maskách, ve kterých vypadali obdobně odpudivě. Fakt moc hezké! Ivens nějak nebyl v náladě, ale kromě minimálního pohybu a ukázání xychtu až v posledním songu „Go Back“, to nebylo moc poznat. Nejvíc jsem si užil „Hours and Hours“ a pochopitelně „Moving Hands“. Bohužel už jsme měli myšlenky někde jinde.

The Klinik

 „Tohle je sice dobrý, ale jdeme se podívat na EBM číslo 1. Sobotní headliner je jasný. „Hallo Köln, hallo Tanzbrünnen, bitte begrüsen sie auf der bühne eine gruppe aus Belgien“… Front 242. Nástup byl monumentální, stage se poprvé rozsvítila v plné intenzitě. Poblahopřáli fotbalovým Weltmeisterům rozjeli „Happiness“.  Jean Luc i Richard23 nastoupili vyštýlovaní v černých kožených maskách a vypadali fakt ostře. Jenom bych doporučil sundávat masku tomu, kdo zrovna zpívá, protože to zní, jako kdyby hulákal do odpadové roury. Mně tohle vadilo i u Klinik, ale Dirk má jen hadrovou masku a to se dá v rámci live show zvládnout, ale u 242 mě to vadilo podstatně víc. Když začali hrát, tak se mi hned zdálo, že tam něco nesedí. Vzhledem k tomu, že se znám, jaký jsem šťoura a obě moje drahá alter ega přede mnou tančila jak o život, držel jsem hubu, ale něco mi úplně neštymovalo. A taky jo.

Po „Im Rhytmus Bleiben“ Jean Luc zafuckoval, málem hodil mikrofon po pódiovém zvukaři a odešel nasraně do backstage. Richard nám sdělil, že takhle se hrát nedá a odešel taky. Bubeník chvíli čučel jak vyvoranej a pak s úsměvem zmizel taktéž. No nebojte se, samozřejmě jsme zjistili, co se stalo. Pánové jsou přesvědčení, že jenom jejich hovno nesmrdí, takže si prosadili svůj zvukový pult na pódiu (který byl paradoxně stejný, jako místní  equipment). No a dost překvapivě vyhořela základová deska a ta sebou vzala ještě nějaký převodník. Bez monitorů se hrát nedá. Průser jako prase, na pódiu se dost freneticky pracovalo, ale pořád bylo ticho. Na tohle jsme nebyli zvědaví a tak mizíme z kotle doufajíce, že není definitivně doFrontováno…

Hrneme se dovnitř, kde zrovna rozeznívá struny andělský hlas z Ultravox a Visage-master Midge Ure. Jedním slovem – paráda. Skvělý koncert složený z notoricky známých pecek, kapela jenom ze samých muzikantů s velkým M. Třeba ten basák, to bylo žůžo! Společně s Camouflage předvedli jediné vystoupení festivalu, které bylo tak trochu retro, něco jako když jdete do Futura na osmdesátky. Při „Fade to Grey“ sem měl ten velký pocit, který máte na obřích koncertech, kde zpívá celá hala. Vcelku překvapeně jsme zírali, jak na Mičura ti německý bubáci pařili! Jedna z mála kapel, která rozdávala výhradně pozitivní energii.

Předposlední pecku jsme slyšeli jen zdálky, protože já měl najednou předtuchu a nepřekonatelně silné nutkání jít se podívat ven, jestli náhodou… Front 242 jsou opět na scéně a už šlape „Body to Body“. Massive technical problems jsou pryč a mašina jede na plné koule. Kvůli půlhodinové proluce, kapela nasazuje již jen sedm fláků. Je nad slunce jasné, že při „Headhunter“ byl kotel až ke stánkům. Jen co se ozval první zvuk z „Welcome to Paradise“, tak už mi Jones řval do pravého ucha „Jesus is here, don’t tell the devil“ a Synthie zpívala do levého „Hey Poor you don’t have to be poor anymore“ a všichni dohromady hulákáme „Haaleluyyaah In d neejm of džíízis haaleluuyyah“, ježíš, to bylo skvělý! 

Logicky nám vadilo, že hrají jako headliner tak málo tracků, ale v deset večer se venku musí končit a myslím, že právě proto do toho dědci šli jak o život. Byl to jejich renonc a evidentně se ho snažili v rámci časových možností odčinit. Krátký, ale nadmíru skvělý koncert. Těším se na Prahu jak dítě, tam dostaneme full-set i kdyby měl Nephilim na koze jezdit!

Camouflage

Je dobré se před Vidlema trochu uklidnit a není lepší volby než Camouflage. Tihle New-Wave-oví Němci toho mají vskutku hodně za sebou. Táhnou to spolu od roku 83 a je jasné, že déle hrající důchodce už na desáté výroční Amphi neuvidíme. Celý koncert nám trochu zkazil singer Marcus Meyn, který byl evidentně blbě sjetej. Viděl jsem je počtvrté a bylo to jednoznačně nejslabší. Když se přivalí totálně sjetý frontmani Prodigy nebo Vanessy, tak je to v v naprostém pořádku, ale aby si Marcus při „The Great Commandment“ ostentativně promačkával pínis a hladil krk, to nás úplně nezaujalo. Byl to ale jediný mínus jinak solidního představení. Sorry, my si museli jít na chvíli sednout před tím závěrečným náporem.

Uvnitř totálně narvaného Staatenhausu, se na širokých LED panelech rozsvítily dvě slova – Project Pitchfork. Je to opravdu legenda, která dělá svému jménu čest. I přes značnou únavu nás zase dostali. Peter Spilles byl i přes pokročilou dobu dost čilý a koncert ho očividně bavil.  Tentokrát byl Dirk Scheuber v dobré náladě a né píčou ke zdi jako v Praze. 

Ale co to bylo platné, když zase zpíval falešně a navíc jsem si už definitivně jistý, že za celou produkci, nezahraje naživo ani jedinou notičku. Je to takový Andy Fletcher z Depeche Mode: „Hele postav se sem a dělej, že hraješ a že tě to baví, budeš za to mít prachy, tak se snaž“, takhle nějak to musí probíhat. Já bych byl asi být Peterem dost frustrovaný, protože skládat muziku, zpívat, psát texty, byt frontmanem na plný úvazek a mít vedle sebe z alkoholu vyléčeného Dirka, který nehrábne, musí být pro tak činorodého muzikanta peklo. Ale zpět na show. 

Project Pitchfork

Achim a Nook tlačili kapelu od svých bicích souprav a na místě Jürgena Jansena stál opět toho času lipský elektromág Daniel Myer. Když za Jürgena zaskakoval v Rock Café, tak jsem to chápal v rámci tour s Architect. Na co shánět za ožralého Jansena náhradu, když mají v autě Myera. Ale teď už v tom bude možná něco jiného. Zvukově si na nic stěžovat nemůžu, snad jen ty dvě bicí baterie mohly být víc slyšet, ale nám už možná docházel sluch. Pamatuju si hodně velký povyk na „Timekiller“, moje tradiční interní štěstí při „Alpha Omega“, nejlibější pocity při „The Longing“ a „Souls“, velké zpívání u „Rain“ a pro mě song dne a asi celého festivalu „Fire and Ice“. Při tomhle tracku jsem fakt myslel, že chcípnu vysílením i blahem. Už to dál nešlo, celou „God Wrote“ jsme se ploužili k východu, pobrukujíce si tu skvostnou melodii. Opět Díky Pane Spilles!

Já vím, že s tím pořád operuji, ale když je to pravda! Zase jsem si uvědomil, že mě v podstatě všechny kapely kromě Hocico bavily u nás doma víc. Těch aspektů, které to způsobují je mnoho, ale nejdůležitější je atmosféra. Němci mají kromě piva naprosto všechno lepší, ale jsou to studený čumáci a třeba toho, co se dělo na posledních Pitchfork v Rock Café, se fakt na Amphi nedočkáte. Oni to jako neumí. Němec zpívá, tleská, baví se, ale takovej ten megašrumec, co předvádíme my, prostě nevidíte. Ne nadarmo nám nedávno říkal Spilles, že s každým kilometrem směrem na východ jsou koncerty větší mazec. Určitě to má i ten důvod, že všechny světové EBM bandy hrají v Reichu pořád a oni jsou tím lehce přehlceni. U nás i přes občasné koncerty od Sanctuary a DsmackU jsme stále hladoví a proto, je to i v málo lidech takový mazec.

Absolutně uchození a totálně vyřízení jsme se dopotáceli na Theaterstage kde končil svůj DJ set Steve Naghavi z And One, který nám na spaní pustil Covennant a dvakrát sám sebe. Nejdříve „Somethimes“ a „Shouts of Joy“ čímž mě velmi pobavil. Pro nás dnes dohráno a doposloucháno, při zvukové kulise Nitzer Ebb jsme konečně vyrazili k autu. Smotli jsme megabrko a konečně ve tři ráno uložili naše použité tělesné schrány k spánku. Ať žije neděle.

DJ Steve Naghavi

Pohled: martti

Na rozdíl od pražské výpravy jsme na festival cestovali oklikou přes Amsterdam a Utrecht – nutno dodat, že výlet to byl pěkný, jen nám občas síly utracené v ulicích zmiňovaných měst na festivalu chyběly. Tento fest je zajímavý už jen tím, že nedisponuje festivalovým kempem. Tuším, že dříve tomu tak nebylo, nicméně nedošlo k obnovení dřívějších dohod, a tak teď musejí návštěvníci spaní řešit způsoby rozličnými; je přitom pravděpodobné, že někteří spaní během víkendu neřešili vůbec. V momentě, kdy jsme se rozhoupali k objednání nějakého toho hostelu, byly všechny normální nabídky samozřejmě fuč, a tak jsme se rozhodli pro (pro nás) netradiční řešení a prostřednictvím služby Housetrip si za přijatelný peníz zařídili ubytování v soukromém bytě na okraji Kolína – byli jsme tak minimálně v noci mimo festivalové dění, zato jsme se krásně vyspali na pohodlných postelích, užili si luxusu v podobě teplé sprchy atd.

Ačkoliv pro nás byli v první festivalový den opravdu „nutnou“ kapelou až Lord of the Lost, do areálu přicházíme cca 2 hodiny před jejich vystoupením. Po bleskurychlé výměně vstupenek za festivalové pásky nás okamžitě upoutá zvuk dark wave/gothic rockových She Past Away a začínáme mírně litovat toho, že slyšíme jen polovinu jejich opravdu originální, živelně podané muziky, která rozvlnila nejednoho černooděnce. S koncem jejich setu začíná v podstatě celovíkendová hra na „přebíhanou“. Mé obavy se naplnily a i když se zřejmě organizátoři snažili, co to šlo, nejednou se kryla na hlavní scéně a ve Staatenhausu docela zajímavá jména, i když většinou alespoň jiného žánru. Staatenhus je sice „vzdálen“ od hlavní stage pár desítek metrů, nicméně pokud se prodíráte davem lidí, jejichž tempo naznačuje, že je jim srdečně jedno, zda stihnou začátek té či oné kapely, je dobré si vyjít cca 10 minut dopředu.

Prvním projektem (slovo kapela mi zde přijde nepatřičné) zhlédnutým a vyposlechnutým ve Staatenhausu jsou Centhron. Vzhledem k jejich agresivnímu pojetí dark electra/industrialu je jejich zařazení na tuto krytou scénu logické, zvuk je alespoň usměrňován přítomnými stěnami (a stropem) a nerozléhá se kdoví kam. Nicméně stačily tři až čtyři kusy, abychom pochopili, že tohle se už do konce setu nezmění. Pro lidi skládající krabice (no zas tak moc jich tu nebylo) určitě adekvátní, nás z toho ale brněly zuby, a tak hurá zpět na hlavní stage a věhlasné Holanďany Clan of Xymox. No, věhlasné…hlasy ani nástroje nějak slyšet nebyly, což je rozhodně škoda. Jako by si zvukař řekl, že toho dne ještě bude aparát žhavit mnohokrát, a tak je pustil tak na padesát procent. Ani nějakými pohybovými kreacemi Xymox své vystoupení nijak neoživili, tudíž nelze jinak, než tento set prohlásit za nejospalejší záležitost celého víkendu – ze srovnání s She Past Away rozhodně Xymox odchází jako poražení.

Na nějaké chvilkové přebíhání do Staatu momentálně rezignujeme (však si ho ještě užijeme dost) a raději zabíráme solidní pozice na Lord of the Lost. Řádně zmalovaní členové kapely (zejména multiinstrumentalista Gared Dirge načerno) hrají převážně věci z posledních dvou alb a na výběr písní si rozhodně nemůžu stěžovat, jen namátkou "Kill with the Fire", má oblíbená "Six Feet Underground", "Die Tommorow", "Sex on the Legs", "Black Lolita", "La Bomba" i s nezbytnými latinskoamerickými pohybovými kreacemi nebo „skupinová“ (a závěrečná) "Credo", po níž kapela sklidila zasloužený aplaus. Mírným kazem byl zeslabený vokál v prvních dvou písních, pak však už bylo všechno optimální. Zajímavostí byla určitě "Marching Into Sunset", což je společná věc s Aicragem z Hocico. Ten na sebe chtěl samozřejmě strhnout pozornost, a tak po pódiu pobíhal jako pobodaný rojem vos, nicméně kdo má nějaké ponětí o tělesných parametrech Aicraga a frontmana LOTL Chrise Harmse, tomu musí být jasné, že Aicragova (marná) snaha „vyzněla“ spíše komicky.

Lords of the Lost

V minutě, kdy končí LOTL, začínají ve Staatu Zeromancer, takže stihnout úplný úvod je prostě nemožné, a také proto, že nás loni na Blackfieldu dost zklamali, nijak nepospícháme. Přesto se k chumlu jejich obdivovatelů připojujeme ještě v první písni "Sinners International". Následuje má oblíbená "Cologne Your Lover", a protože po ní začíná hrát nějakej cajdák, dekujeme se s úmyslem nakoupit něco málo proviantu mimo areál – na pivku za 4,5 Eura a jídle ještě dražším prostě nejde být celej den bez toho, abyste pak vyhlásili osobní bankrot. Jelikož se nákup proviantu nečekaně protáhne, přicházíme až na poslední flák Aesthetic Perfection – pro ně platí de facto totéž, co pro severské cukrouše – minulý rok nás vůbec nenadchli, a tak jsme byli spíše skeptičtí. Zvuk ve Staatu jim však zřejmě seděl o dost víc, než kdyby měly hrát na open air scéně, a závěrečná "Spit It Out" tak měla docela dobrý grády – zejména však z hlediska instrumentálního, Gravesův zpěv mi přišel falešnej jak tříkorunová mince.

To už ale zní první tóny Hocico, a tak uháníme s gotiky o závod, kdo že tam bude první. Jejich hudba mě bavila a bavila značně i velmi početné návštěvnictvo, nicméně já osobně jsem se nemohl zbavit jakéhosi tísnivého pocitu, jehož opodstatnění jsem pochopil záhy. Ještě za zvuku Mexičanů vydáváme se zkontrolovat a hlavně zkonzumovat něco ze zakoupeného proviantu, jelikož na to kvůli snaze chytit "Spit It Out" nebyl předtím čas, jenže jaká krutá zrada! Nějaká svině nám vybrala naši skrýš. A to jsme zdaleka nebyli jediní, kdo v křovinách na parkovišti měl něco ulitýho (a daleko nápadněji než my). Naštěstí toho moc nebylo, ale víra v kvalitu návštěvnictva dostala v tu chvíli pořádně na frak. Odcházíme se uklidnit do Staatu na Nachtmahr, na jejichž tancovačku jsem se dost těšil, jelikož jsem jim poslední dobou dost přišel na chuť. Na každé straně pódia nějaká sličná statistka ve vojenském, uprostřed projekce s jistě nemálo provokativní tematikou a jinak? Jinak nuda. Monotónní muzika, ještě k tomu nic moc BPM, statický zpěvák – tak takhle jsem si teda krutopřísnou diskošku naživo rozhodně nepředstavoval.

Blutengel

Naštěstí jsou na hlavní scéně Blutengel, i když tentokrát s minisymfonickým orchestrem. I tak ale Chris Pohl působí jako balzám na duši a komorní úprava hitů jako "Nachtbringer", "You Walk Away", "Monument" nebo "Kinder Dieser Stadt" zněla překvapivě dobře, za což samozřejmě patří dík hlavně a především Chrisovi – ženštinu bych klidně oželel. Jelikož se nehodlám smířit s realitou dnešního dne, vyrážím na sólo akci za účelem doplnění zcizeného proviantu, i když to znamená nestihnout kus Front 242 – nutno dodat, že tento proviant již byl zcela zkonzumován námi a ne nějakým xindlem X. Belgické pionýry EBM tak stíhám asi z jedné třetiny, přičemž shledávám, že jsem o moc nepřišel. Ne že by se to nedalo poslouchat, ale přišlo mi to dost jednotvárné, jeden song jako druhý. Lid se sice docela bavil, ale já již vyhlížel půlnoc ve znamení „vidliček“. Únava je již značná, a tak na Camouflage ve Staatu (kam se celé dění přesouvá po desáté večerní) zůstáváme jen pár songů, abychom seznali, že zpěvák je jako Steve Naghavi z And One v bleděmodrém, resp. celý v bílém. A opět něco jako s Front 242. Lid se bavil, nicméně nás to nechalo chladnými, což je s velkou pravděpodobností jen důsledkem toho, že je nemáme naposlouchaný.

A je tu grande finále. Tma, kouř, světelný panely převážně ve žlutooranžové a v tom všem energií sršící Peter Spilles. Nechybělo prostě nic: "Rain", "Pitchblack", "Timekiller", "Queen of Time and Space", "Acid Ocean" – prostě nic. Možná že to bylo i trochu tou šílenou únavou, nicméně připadal jsem si jako v tranzu a myslím, že jsem zdaleka nebyl sám. Zvuk byl sice chrčivý někdy až moc, jako by to technika ve Staatu trochu nestíhala, i tak ale energie vysílaná vidličkama projížděla celým mým tělem, až jsem se přistihl při nějaké té pohybové kreaci, kterou již jistě nikdy takhle nezopakuju (a to jsem snad i někoho zahlídl skládat krabice). PP pro mě znamenali vrchol večera (a dost možná i celého festivalu) a nedělní kapely se tedy musely sakramentsky snažit, aby se jim alespoň přiblížily. 

mohlo by vás také zajímat

Hocico vyrukovali v polovině prázdnin s novým, dvojitým singlem

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota