Recenze na nové gothic/punk/newwave EP brněnské naděje Dirty Clean...

Jednoho sychravého podzimního dne letmým pohledem do schránky objevuji mezi hromadou letáků pobízejících ke koupi vodnatých uzenin a čínské elektroniky i dopis – dopis přímo ze země zvané Magoria. Tento druhý raw-cd-épéčkový útok na české posluchačstvo přináší moravská formace, kterou kolem sebe shromáždil frontman a hlavní mozek projektu Martin DeMagoria. Byl pro mě po přeposlouchaných ochutnávkách na myspacovém profilu kapely nejočekávanějším českým kotoučem roku a do zamlženého podzimního dne vnesl dostatek nadsázky, fůru energie a trochu té pubertální punkové revolty. V neposlední řadě byl ale odlehčenou exkurzí v čase do dob, kdy se na podiu v záři disko koulí proháněly glitrové máničky se syntetizátory zavěšenými na krku.

Sluchátka na uši, připoutat se k židli a vzhůru do Magorie…Už úvodní track je totiž solidní psychedelickou míchanicí z více či méně syntetických hub.
První tóny kláves u Fathers, či spíše intra – okamžitá asociace přináší vzpomínku na vtíravé začátky vánočních koled, poté se rozjíždí do gotického midi-minimalu úvodní melodie.
Asi po minutě ustupují temné smyčce a pochodové činely, aby uvolnily místo pro taneční „happy klávesovou“ vyhrávku. Uzavírá ji znovu temně gotický prvek kostelních varhan.

V druhé skladbě nesoucí stejný název jako EP se Dirty Clean drží štafety, kterou odstartovali na prvním počinu – krátké zasněné klávesy přechází v rockové kytarové riffy s hlubší polohou vokálu a výraznou rytmikou podpořenou přitakáváním tamburíny. Jen basovka Mr.Psychyna se nám tu mírně ztrácí pod tíhou dunivých beatů. Poslední minutu uzavírá Magorovo kytarové sólo.
Celkový zvuk (jak tomu bylo často na první desce) připomíná znovu Sisters, ale všechno šlape s vlastní dirtycleanovskou vervou. Alibi k originalitě nacházíme opět ve zvláštním napodobování české nové vlny 80.let – včetně refrénu podloženého tanečními klávesy a úderným virblem, který nás nenechá opustit chytlavou rytmiku. Speciální důraz je kladen i na práci s vokály a jejich efekty.
Sandy Rain odeznívá po necelých pěti minutách, aby krátce na ní navázala neméně úderná Into the Cathedral. Pokud z názvu správně předpokládáte gothicrockové prvky, dostává se vám jich především v refrénu, kde je kytara rozkývaná odbíjejícími zvony katedrál.
Rozhodně se ale nemusíte obávat ucajdané desetiminutové gothicrockárny – Into the Cathedral je možná paradoxně ke svému názvu nejpřímočařejší a nejkratší skladbou na desce. Má sotva přesahuje dvě minuty. Její „punkovost“ zostřují skřeky a psychedelický smích asociující například vokál frontmana slovenských Hysteric Helen.

Pokud vám doteď připadalo, že se zvukem a atmosférou pomalu vracíme do let osmdesátých, s příchodem čtvrtého tracku s názvem Růžová Nikol nabere stroj času světelnou rychlost. Vše od kláves přes bicí a slapovou (konečně výraznou) basu až po ironicky a lehce falešně zpívané vícehlasy v romantickém refrénu připomíná ze všeho nejvíce hitovky, se kterými se na první žebříčky hitparád probojovávala na začátku osmdesátých zpěvačka Nena. V převedení na české poměry je to právě Nikol, na kterou většina lidí (jak má vlastní zkušenost praví) zareaguje spojením „Proboha to je snad Michal David tohle ne?!“.
To všechno především kvůli náhlému užití češtiny v textech, ale rozhodně ne typických pro někoho jako je Michal David – spíše bych to viděl na nějakou českou garážovou punkrockovku, která má ve stylu zesměšňovat takříkajíc „problémy dnešního věku“. Růžová Nikol je totiž velmi vtipným komentářem k aktuálnímu tématu jakým je, obecně řečeno, nebezpečí přinášené postmoderní komunikační technologií.
Celá gradace textu a zběsilý výkřik po onom hrozivém zjištění („čau brouku…“) nás jen nutí spekulovat, jestli se nejedná o nějakou nešťastnou DeMagorovu autobiografickou zkušenost.

Martin DeMagoria v akci

Poslední záznam na desce využívá starého dobrého nirvánovského triku "utajeného bonusu" a není uveden na seznamu skladeb. Dokonce se vám z reproduktoru ani neozve, pokud se budete divit a stále znovu klikat na track...první tóny skladby se totiž dostaví až po páté minutě ticha. I když jsem tenhle trik prokoukl už při prvním poslechu, přesto na něj ještě při dvacátém přehrátí desky zapomenu a leknu se.
Ozvývají se akordy v dáli znějící kytary a na ní v zápětí navazuje melancholický vokál. Cítím z toho atmosféru středoškolské básně z nešťastné lásky popěvované pod okny paneláku. Ovšem s výjimečně kvalitním textem. Když se přidají klávesy a čtyřakordové vybrnkávání ve stylu "tohle znám", připadá mi skladba jako nějaká vedlejší šuplíková záležitost devadesátkových mainstreamů u nás. Pokud přehlédneme trochu nešikovnou práci s frázováním (zejména zbytečně hlasité výkřiky do tmy "PRACH!"), je to vlastně docela vydařená romantická hitovka. Skladba mysticky odeznívá do prázdna. Fadeout je možná trošku ukvapený a mohli jí nechat odeznít déle, ale nakonec tenhle utajený bonus přeci jen plní účel sladšího dozvuku desky.

To je tedy vše z mých postřehů ohledně nové šestice ("sedmice") skladeb, které přineslo nové EP Sandy Rain brněnského projektu Dirty Clean. Tuto ne zrovna stručnou recenzi ukončím vykradením sebe sama, nadějí do budoucna stále platnou již od dob hodnocení minulé desky:
"Pokud se Martinovi z Magorie podaří svoje skladby převést do živě vystupující formace, máme se na co těšit..."

mohlo by vás také zajímat

S koncertními pódii se hodlají definitivně rozloučit DirtyClean

DirtyClean dávají novou desku zdarma k poslechu

Mrkněte na nové zrůdy Dirtyclean

Dvě nová videa Dirtyclean jsou venku