Nezaměnitelný projekt Sopor Aeternus (and the Ensemble of Shadows) se přesně po roce vrací s další kolekcí čerstvých skladeb. Jak se novinka "Mitternacht" povedla? Přečtěte si následující recenzi...
Sopor Aeternus – Mitternacht (The Dark Night of the Soul)
Vydal: Apocalyptic Vision
Anna Varney Cantodea podle všeho momentálně pluje na horní úvrati své tvůrčí (a ostatně i mentální) sinusoidy. Poslední dobou poctivě sází ven jednu desku za rok (pravda, roku 2012 vynechal/a, ale leta páně 2011 zase povil/a dva nosiče), a ani letošek není výjimkou. Na loňskou „Poeticu“ přesně po roce navazuje půlnoční novinka „Mitternacht“.
Dvanáctou plnokrevnou studiovku jste mohli pořídit na CD i vinylu s velkorysým doprovodem 28 a 36stránkových bookletů. A samozřejmě tričkem. To vše pěkně vlastnoručně očíslováno, podepsáno a jako vždy striktně limitováno. Samotný obal je opět uměleckým artefaktem sám o sobě, ale jsme tu přeci jen hlavně kvůli hudbě. Otevřme tedy rezavou bránu do neutěšeného, vábivého světa Sopor Aeternus.
Hned na začátek nás po pár vteřinách ticha vtáhne do děje úvodní instrumentálky „Mitternacht“ drnkání znepokojivých strun, rozhrabujících cestu rozladěnému cembalu, dechové sekci a vůbec celé klasické Soporovské výbavě. Dechy, různá cingrlata, xylo/vibra a další –fony, kornety a smyčce tentokrát rozčesávají nenápadné jemné zvuky chladných analogových synťáků. Jejich arpeggia se naplno rozeběhnou hned ve druhé skladbě a na chvilku vytvoří (až překvapivě funkční) iluzi Anny Varney v coldwave hávu.
A samozřejmě nechybí pro Sopor Aternus tak typické osudové údery zvonu, které kontrastují k neméně rukopisnému křehkému vokálnímu výrazivu „Beautiful“. V ní Anna opět mistrně vyvolává náladu osamělé sklíčenosti v zapomenutém oprýskaném pokoji rozpadlého domu uprostřed ruin, čemuž určitě napomáhá i skvěle udělaný „osobní“ zvuk první půlky skladby. Ostaně, jakási rozbolavělá melancholická intimita je stínovým průvodcem celé desky a (jak je u posledních alb zvykem) Annina typická funerálost se připomene jen ve dvou skladbách. Ale k tomu se dostaneme podrobněji.
Kromě čistě autorských věci najdeme na „Mitternacht“ i několik předělávek. Tou první je Soporovské pojetí tradiční renesanční sefardské (tedy židovské v exilu – v tomto případě ve Španělsku) skladby „La Prima Vez“, kterou od druhé půlky pěkně nastartují živé bicí.
Další cover navazuje hned vzápětí, ačkoliv ve skladbě s cembalovými slokami, kvílivým těremin/synthem a refrény se smyčcovým kvartetem, hrnutým kupředu živými bicími, by asi málokdo hledal předělávku jednoho z největších hitů od Cher. Přesto je „Bang Bang“ Soporovským pohledem právě na onen singl, se kterým Cher pod názvem „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“ roku 1966 kompletně zválcovala mezinárodní hitparády. Tohle je ale samozřejmě o poznání znepokojivější verze s mrazivým flašinetovým intermezzem.
Na onu klasičtější „staroSoporovskou“ funebrální notu hraje uhrančivá „The Boy has built a Catacomb“ s nepostradatelnými fatálními ranami umíráčků a skuhráním z hloubi hrobek. To je (alespoň pro mne osobně) jedna z nejsilnějších věcí na novince, připomínající velmi chmurné období kolem alba „Voyager – The Jugglers Of Jusa“ z druhé poloviny devadesátých let.
Atmosféru trochu odlehčí až další cover, tentokrát od Verne Langdona „Carnival of souls“ – řádné pokřivený makabrózní valčík kreatur, s roztančeným panoptikem těch nejroztodivnějších bytostí, které kdy chorá lidská mysl vyplodila. Pak už se ale „Mitternacht“ zcela ponoří do oné osobnější roviny bolavým vyznáním „Confessional“, které pěkná, smutná zvonkohra propojí s následnou „Under His Light“, protínanou hvízdavými těreminoidinímu zvuky, aniž by ale výsledek zněl nějak extra žertovně.
Skvěle budovaná zlověstná „oldschool Sopor“ atmosféra se opět naplno rozvine v „You Cannot Make Him Love You“, kterou jen podtrhuje vyšinuté naříkání z cely pokřiveného psychiatrického ústavu, za jehož branami se děje něco velmi, velmi zlého. To ještě umocňují skřehotavé refrény, ze kterých jde mráz po zádech. Další parádní výlet do historie ansámblu, s intenzitou jako za mlada. Vyznavače kultovního tandemu Angelo Badalamenti-David Lynch a seriálu „Twin Peaks“ potěší poslední, ryze instrumentální předělávka „Into the night“, která dostala chorálovitější vyznění a klasický Soporovský zvukový kabátek.
Pak už ale album zvolna spěje ke konci dalším křehkým, zlomený žalozpěvem „It’s Just My Sadness“ a zavírákem „Miniature“, hezky uvedeným zvukem otáčení notových listů, který opět končí ve velkém zvukovém smutečním průvodu. Další posmutnělá tragedie, která ale nevyznívá (na rozdíl od většiny jiných interpretů) pateticky, ale upřímně, tak nějak odžitě.
Před sebou tedy máme album, které obývá na jednu stranu klasický Sopor Aeternus, kombinující zdánlivě nesourodé zvuky (cembalo, tuba, různá cinkátka, živá basa a bicí, xylofony, syntetizátory) do unikátního, svébytného a stále velmi dobře fungujícího žánru. Nikdo jiný prostě nezní jako Sopor Aeternus. Na druhou stranu se ale klasickému rukopisu a zvuku podařilo vdechnout zase malinko jiný úhel (poměr živé basy a bicích třeba k hojnějšímu užívání syntetizátorů, umělých pazvuků a dalších zajímavých nástrojů jako je loutna nebo dudy). Anna Varney navíc zůstal/a věrný/a svým rozmáchlým stopážím (průměrně má skladba zhruba pět minut, ale najdou se i osmiminutové výlety), protkávaným kratšími (kolem minuty) instrumentálkami.
Album „Mitternacht“ je tedy ve srovnání s předchozími počiny o něco přístupnější (zejména v porovnání s těmi úplně staršími), ale žádných juchaček na party se poměrně nepřekvapivě taky nedočkáme. Nová kolekce není souborem nekompromisně temné, do rubáše zahalené hudby ze zatuchlých, plesnivých podlah práchnivých hrobek, současný Sopor je citlivější, melancholičtější, křehčí. Možná za to může i tématika ztráty a hledání přátelství, která se proplétá skladbami na „Mitternacht“. Je ale třeba jedním dechem přiznat, že i tato poloha Sopor Aeternus sluší a strávíte tak hodinu a osm minut ve velmi vybrané společnosti.
Pokud tedy máte k tvorbě tohoto svébytného projektu vztah, album vás rozhodně nezklame. Ano, žádné olbřímí hudební veletoče se tu nekonají, ale upřímně řečeno – to nikdo nečeká (zvlášť ne ti, kteří si o Anně Varney aspoň něco přečetli) a vlastně ani nechce. Zároveň se rozhodně nedá říct, že by Sopor Aeternus i přes naprosto klasický rukopis dělal jednu a tu samou věc pořád dokola a vykrádal sama sebe. Pomalu a nenásilně se vyvíjí, a přitom je pořád nezpochybnitelně a neodolatelně svůj/svá. Stále se navíc dokáže dotknout záměrně zapomenutých, citlivých a temných zákoutí posluchačovy duše. A to je po dvanácti dlouhohrajících albech vzácnost.
Hodnocení: 85 %
Pohled Demi
Hned při úvodní „Beautiful" jsem měl pocit příklonu k větší „písničkovosti" (bráno s nadhledem a s ohledem k okolnostem), proti minulé „Poetice". Tuhle křehkou věc si můžete normálně prozpěvovat i ve sprše. Pravda, byla by to značně smutná sprcha. V předklonu a se slzavým údolím smíchaným s vodou, která by vás v tomhle případě hned tak neočistila. I v oné křehkosti umí být mozek propíraného intimního univerza silně naléhavý a smyčce vás přitisknou ke studené zemi od samotného začátku klasicky velkorysé stopáže alba. I ve zmíněných coverech je jasně slyšet, že se i relativně „obyčejná píseň" oděná v sopořím kabátě změní v něco úplně jiného. Chladnějšího, morbidnějšího, truchlivějšího, místy jedovatějšího.
Nebudu se víc rozepisovat o jednotlivých skladbách, které jsou o něco výš rozebrány dostatečně. Pravdou je, že změny zaregistrují spíš (alespoň částeční) zasvěcenci, jinak se dočkáte zvuku, typického pro tento projekt a desky, která vás za soustředěnější a trpělivější pozornost odmění zážitkem o to silnějším, oč bude intenzivnější váš posluchačský vklad.
Hodnocení: 80 %
Komentáře
Pěkně sepsané. :) Sopor Aeternus už jsem dlouho neslyšela a tak mi tu teď právě dobíhá Beatiful... příjemné, moc příjemné...
Děkujeme :). Jo, já se přiznávám k lehkému "Soporofilství!, takže ho sleduju a přijde mi, že si i po tolika letech drží laťku pořád zatraceně vysoko, což je super! :)
Perfektná recenzia, s ktorou maximálne súhlasím. Je úplná pravda, že Sopor získal na citlivosti a beriem ako prirodzené, že sa vyvíja. Len si spomeňme na La Chambre d'Echo, Todeswunsch alebo Dead Lover's Sarabande I, II. Všetko sú to úplne odlišné albumy, ale pri žiadnom sa nedá povedať, že by sa uberali zlým smerom. Veľa ľudí sa sťažuje, že "Mitternacht" je nudný/jednotvárny album, ale ja osobne Anne verím, že pesničky majú presne takú dĺžku a obsah, aký cítila, že by mali mať. Ona o udržiavaní rovnováhy v piesňach, resp. celom albume vie svoje.
Díky moc, tak to je dobře, že jsme to napsali tak, že se pod to můžou podepsat i i další milovníci Anny Varney :).
Úplný souhlas, že i když má Sopor pořád velmi specifický a osobitý zvuk, každá deska je trochu jiná – a mně se právě třeba "Mitternacht" nudná nezdá vůbec, protože těch poloh tam má hodně, do toho ty covery – mám prostě pocit, že se tam toho "děje" dost a dost a osobně jsem byl až překvapenej, když mi po pár posleších došlo, že to má přes hodinu :).
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.