Rozhovor s Cassandra Complex – díl prvý

rodney_CX_1_SCo má společného Rodney Orpheus, Andrew Eldrtich a Goebbels? Proč se desky "The War Against Sleep" a "Sex & Death" tak liší? Byl pražský koncert nejlepší v historii Cassandry Complex? Jaký je podle Rodneyho lék na rasismus a nacionalismus? Jaké to je začínat s kapelou v Irsku? Všechno se dozvíte v prvním dílu rozsáhlého a velmi zajímavého rozhovoru, který jsme den po vystoupení pořídili s předákem Rodneym Orpheusem v kavárně Vesmírna.


 

CZ SANCTUARY: AHOJ RODNEY, PROTOŽE DĚLÁME ROZHOVOR DEN PO VAŠEM PRAŽSKÉM KONCERTĚ, NEMŮŽEME ZAČÍT JINAK NEŽ OTÁZKOU, JAK JEJ HODNOTÍŠ?

Rodney: Byl fantastický! My jsme v podstatě nebyli na žádné koncertní šňůře nějakých dvanáct let a od té doby, co jsme se před čtyřmi roky dali zase dohromady, jsme jezdili hlavně po festivalech. Chtěli jsme ale zase vyrazit hrát, protože zrovna pracujeme na novém albu a nechtěli jsme být pořád jenom zavření ve studiu, aby nakonec výsledek nezněl nějak uměle. Měli jsme touhu hrát zase jako skupina a cítit se obklopení lidmi a ne jen syntetizátory, víš jak to myslím… prostě cítit jako opravdová kapela.

Takže jsme si domluvili pár koncertů a ten pražský byl posledním v řadě na turné. A nutno říct, že jsme si tady opravdu chtěli zahrát, protože už je to dlouhá, předlouhá doba, co jsme se tu objevili naposledy. Mám pocit, že jsme dokonce byli vůbec první „západní“ kapela, která tady po pádu komunismu zahrála. Tehdy to pro nás byla ohromně důležitá věc, a myslím, že i pro mnoho dalších lidí v Praze. A proto nám tak záleželo na tom, se sem zase vrátit.

A ten letošní koncert byl prostě velkolepý. Sice tam nebylo nějak extra moc lidí, ale mně to fakt ani v nejmenším nevadilo, protože ti, kteří přišli, byli prostě fantastičtí! Co se týče reakce publika, nikdy jsem nic podobného neviděl. Byla to nejlepší odezva posluchačů, jakou jsme na kterémkoliv koncertě dostali. Mám pocit, že to byl možná ten vůbec nejlepší koncert v celé naší kariéře.

Ona ale obecně vystoupení z této šňůry patří mezi ty nejlepší, které jsme kdy odehráli. A je i velké množství starých fanoušků, kteří nás viděli už mnohokrát předtím, a úplně každý nám řekl, že tohle turné je to nejlepší, co jsme kdy absolvovali. A myslím, že z těchhle všech byla show v Praze tou vůbec nejlepší a obecně určitě jeden z nejlepších koncertů, které jsme kdy odehráli – a to hrajeme už 27 let…. Takže asi tak…
CC

Mám velikou radost, že to i po tak dlouhé odmlce může být takhle dobré a lidi tak vstřícní. Většina kapel je totiž dobrá zhruba tak první dva nebo tři roky a pak jdou dolů a dolů z kopce –  dlouze a pozvolna klesají. A to jsme nikdy nechtěli. Vždycky jsme měli takové motto, že kdybychom se někdy měli stávat nějakým kabaretním číslem, tak radši tuhle kocábku pošleme ke dnu – a že takových skupin, které znějí jako parodie sama sebe, pobíhá po světě strašně moc. Nebudu je jmenovat, ale určitě každý ví, jaké umělce myslím. Vždycky jsme si říkali, že než dopadnout takhle, tak to radši zabalíme. A vlastně i to byl jeden z důvodů, proč jsme taky doopravdy přestali hrát – protože jsme začínali být příliš předvídatelní.

Teď se ale cítíme zase stejně, jako tehdy na začátku –  máme tu samou sílu a inspiraci. K tomu ale máme i mnohem více moudrosti a rozumu v tom, co děláme. A v neposlední řadě taky máme více technologií, protože my jsme vždycky byli velmi technologická kapela. Jenže zpočátku technologie zkrátka neuměla všechno to, co jsme od ní potřebovali. To se ale mění a zbytek světa konečně dohání bod, ve kterém jsme my byli na začátku. Takže ten rozdíl je ohromný. Díky tomu to všechno funguje velmi, velmi dobře a tak jsem velmi, velmi spokojený.

CZ SANCTUARY: TO RÁDI SLYŠÍME. A KDYŽ UŽ JSI ZMÍNIL VYSTOUPENÍ JEN PÁR MĚSÍCŮ PO PÁDU KOMUNISMU U NÁS… PAMATUJEŠ SI Z NICH NĚCO?

Rodney: No jasně, pamatuju si to celé velmi, velmi dobře! Pořád mám v hlavě ten první koncert v Praze. Lidí byli úplně v transu, protože nikdy nic takového předtím neviděli. Víš, bylo to zvláštní? Většina „nezávislých“ kapel tehdy nejezdila do východní Evropy, protože tu bylo málo peněz. To mne vždycky dohánělo k šílenství – bylo tu takových kapel, které se tvářily jako „revoluční“, „revolucionářské“, „politické“ a „nezávislé“, ale stejně nejely zahrát na východ Evropy, protože nedostaly dost peněz. To je prostě kravina.

Proto jsme tehdy finanční stránku dali úplně stranou. Bylo nám fuk, že ty peníze stojí za nic… hráli jsme zadarmo. A ani v nejmenším nám to nevadilo, protože to pro nás bylo důležité. Alespoň z mého pohledu to totiž bylo tak, že jsme věřili tomu, co sami říkáme. Tím pádem to byla naše povinnost, tady být a zahrát. Něco to znamenalo. 

A taky proto, že jsem chtěl vidět, jak tady život vypadal. Tenkrát na západě jsme to totiž měli snadné, zatímco to tady to rozhodně taková selanka nebyla. Bylo tu tolik propagandy a politického svinstva… Chtěl jsem to vidět, proto jsme hráli v Praze, v Maďarsku, v jugoslávském Záhřebu a dalších zemích. Pro mne tehdy bylo velmi důležité se s těmi lidmi, kteří tu žili, potkat, poznat je, nahlédnout do jejich životů, pochopit je… a vlastně to pořád podstatné je, protože to na mne mělo veliký dopad. 

A zdejším lidem taky bylo potřeba ukázat, že mají možnosti volby. Pro mne to tedy bylo všechno nesmírné důležité a doufám, že taktéž to cítili i lidé na koncertě.

CZ SANCTUARY: KDYŽ JSME U TOHO VZPOMÍNÁNÍ, PODLE NĚKTERÝCH HLASŮ NAŠÍ SCÉNY TU S TEBOU NA VYSTOUPENÍ PŘED DEVATENÁCTI LETY V REPRE KLUBU BYL I ANDREW ELDRITCH. JE TO PRAVDA?

Rodney: Upřímně, to si nepamatuju. S Andrewem jsme staří přátelé, známe se zhruba od roku 1983, kdy jsme oba byli ještě mladíčci. A já jsem taky dost spolupracoval se Sisters of Mercy. Jen si nějak nevybavuju, že bychom spolu byli v Praze... ale možná jsme i byli, kdo ví. Ono totiž většinou, když Andrewem večer někam vyrazíme, je pak těžké se na to druhý den rozpomenout… (smích).


 The Sisters Of Mercy – Under The Gun (Top of the pops 1993)


CZ SANCTUARY: NAKOUSNUL JSI TU SPOLUPRÁCI SE SISTERS OF MERCY A JE PRAVDA, ŽE TĚ MŮŽEME VIDĚT TŘEBA V POŘADU TOP OF THE POPS HRÁT S NIMI „UNDER THE GUN“ A PODOBNĚ. TAKY JSTE DĚLALI SPOLU REMIX PRO DIE KRUPPS A PODOBNĚ. JAK TĚSNÁ TA KOLABORACE VLASTNĚ BYLA? A UŽ SKONČILA, NEBO SE TŘEBA JEŠTĚ NĚKDY ČASEM NĚCO VYLOUPNE?

Rodney: Ono to bylo částečně i tím, že jsme tehdy oba žili v německém Hamburku jen pár ulic od sebe a navíc jsme byli opravdu blízcí přátelé, takže jak jsem říkal, pracoval jsem se Sisters of Mercy celkem dost, pomáhal Andrewovi třeba s počítači a podobně.

Co se týče remixu „Fatherland“ od Die Krupps, ten jsme udělali kvůli tomu, že v Německu tou dobou, krátce po pádu Berlínské zdi a sjednocení země, extrémně narůstal rasismus. Spousta východních Němců se tehdy chovala velmi nepřátelsky vůči Turkům a dalším cizincům… a já i Andrew jsme byli taky takovými cizinci – nenarodili jsme se tam. A skladba „Fatherland“ byla přesně o té rasistické ideologii, takže pro nás bylo i z osobního pohledu velmi důležité tuhle skladbu udělat a poukázat na to, že jsme v Německu úplně stejní cizinci a že chceme podpořit i ostatní, kteří zde žijí. 

Je úplně jednou, jakou mají barvu pleti, nezáleží na tom, jestli jsou to Turci, Afričané nebo jsou z Anglie a Irska jako Andrew a já. Proto jsme tuhle píseň pojali jako takové naše vymezení proti rasismu a pokusili se oslovit a apelovat na tu dobrou část Němců – toleranci. A taky aby bylo vidět, že v Německu je mnohem víc dobrých lidí, než jen nějací skinheadští rasističtí pitomci. 

Myslím, že to dopadlo velmi zajímavě, protože jsme v remixu provedli několik věcí, které by Němce vůbec nenapadly – třeba zařadit proslovy Goebellse. Pro ně by bylo nemyslitelné použít úryvek nacistické řeči do skladby a já úplně chápu proč, ale přesně proto jsme to tam taky chtěli dát – chtěli jsme ukázat, k čemu tohle nacionalistické svinstvo vede… a už taky párkrát vedlo. 

Taky jsme použili islámské zpěváky a podobně. Tím jsme zase chtěli podtrhnout krásu turecké kultury, jejich hudbu… na tuhle nahrávku jsem prostě opravdu pyšný. Myslím, že je vynikající, jedna z nejsilnějších věcí, na kterých jsem se kdy podílel. A to i z hlediska mne samotného, protože je to důležitá osobní výpověď.


Die Krupps – Fatherland (Sisters of Mercy RMX) 


CZ SANCTUARY: TO BYLO ZHRUBA ROKU 1993, ROK PŘEDTÍM JSTE NATOČILI DESKU „WAR AGAINST SLEEP“ A ROK POTÉ „SEX & DEATH“. OBĚ CDČKA SE ALE LIŠÍ JAKO NOC A DEN – ČÍM TO?

Rodney: No, my milujeme desky, které v osmdesátých letech produkoval Trevor Horn – všechny ty ABC, Pet Shop Boys, Frankie Goes to Hollywood a podobně. Máme ze srdce rádi ten velký zvuk se spoustou orchestrálních prvků, řemeslně zvládnuté skladby s nádhernými refrény. Jasně, spousta lidí z takzvané „nezávislé scény“ by nad tím asi ohrnovala nos, ale tohle jsou prostě úžasné nahrávky. A taky velmi revoluční.

Proto jsem chtěl z „War Against Sleep“ udělat album, které by bylo taky tak vycizelované, tak dobře „vystavěné“, abych tak řekl, s opravdu silnými skladbami a velkou produkcí. O to jsme se s touhle deskou snažili… a abych byl upřímný, neřekl bych, že se nám to povedlo. Takhle – mám pocit, že skladby na „War Against Sleep“ jsou ty nejlepší, které jsme kdy napsali. Z pohledu písniček jsou tam báječné kusy, ale myslím, že produkce není tak dobrá, jak mohla být. 

To proto, že jsme prostě neměli peníze na to udělat pořádnou „trevorhornovskou“ desku, které mají rozpočty v řádu stovek tisíc euro. My na to měli deset tisíc. Příští rok bych proto rád vydal remasterovanou verzi téhle desky. Už jsem se do toho vrhnul, hraju si s tím a už teď to zní mnohem, mnohem lépe než originál.

CZ SANCTUARY: A BUDEŠ DĚLAT JENOM REMASTER, NEBO NĚKTERÉ VĚCI ROVNOU NAHRAJETE ZNOVU?

Rodney: Spíš jen ten remaster, ale taky jsme už přemýšleli o tom některé věci nahrát z gruntu. Něco jako Gang of Four, když udělali desku „Return to the Gift“, na které znovu natočili některé rané věci. To je fantastické album, vážně skvělé. Možná bych celkem rád udělal něco podobného, protože teď hrajeme ty staré věci daleko lépe, než jsme je hrávali tenkrát. Takže ano, tohle by se nám asi taky líbilo a móóóžná k tomu i dojde. Ale on i ten remaster, který není zase až tak těžký, udělá hodně.

Ale to jsme se dostali daleko od původní otázky. Takže tedy „War Against Sleep“ jsme chtěli udělat jako takovou velkou, vymazlenou desku. 

Co se týče „Sex & Death“… v téhle době zrovna začínali být ohromně populární Nine Inch Nails, Ministry a podobné kapely. Já je tou dobou hodně poslouchal a mám je fakt rád. „The Downward Spiral“, „Pretty Hate Machine“ nebo „Psalm 69“ jsou úžasné desky. Když jsem je ale poslouchal, říkal jsem si: „Panejo, tihle kluci jsou hodně šikovní v tom, co jsme my dělali už před lety!“ Tenhle druh hudby jsme totiž psávali úplně na začátku. 

rodney_CX_liveold


A protože „War Against Sleep“ dostávalo příšerná, ale opravdu příšerná hodnocení v recenzích, jelikož ho lidi prostě nepochopili a… teď se tváříte dost překvapeně, ale fakt to tak bylo. Když ta deska vyšla, dostali jsme vůbec nejhorší hodnocení v celé naší historii, což jen potvrzuje fakt, že všichni novináři jsou pitomci. Jo, vy jste vlastně taky trochu novináři… pardon (smích). Opravuju – většina novinářů jsou hlupáci. Ale víš co – teď říkají, že to je „skvělé, úžasné klasické album“, ale tehdy ty recenze byly opravdu strašlivé.

A právě kvůli tomu jsem byl velmi frustrovaný, že tyhle ostatní kapely sází jeden hit za druhý ve stylu, který jsme sami dělávali. Takže proto jsem „Sex & Death“ chtěl udělat naprosto stylem „hardcore-na dřeň-teď-vám-kluci-ukážeme-jak-se-dělá-tvrdá-deska“. Ostatně i proto jsme ho tak pojmenovali – podle těch nejzákladnějších lidských pojmů, které drží svět v pohybu – sex a smrt. To bylo i motivem celé desky, udělat fakt tvrdou, silnou, mocně znějící nahrávku, která oslovuje ta nejzákladnější témata, která máme všichni společná. A je to určitě nejsilnější album, které jsme kdy udělali, je tam pár opravdu vzteklých skladeb… ale lidem se líbilo.

CZ SANCTUARY: TO JE PRAVDA. ALE ONO TO I TEBE SAMOTNÉHO DLOUHO NEUDRŽÍ NA JEDNOM MÍSTĚ – STĚHUJEŠ SE Z ANGLIE DO NĚMECKA, PAK DO STÁTŮ, PAK ZASE DO EVROPY. CO TĚ ŽENE Z MÍSTA NA MÍSTO?

Rodney: Já jsem se narodil v Irsku, a když mi bylo zhruba 20, přestěhoval jsem se do Anglie. Když totiž chceš v Irsku začít s kapelou, můžeš to rovnou zabalit. V Irsku není nic, žádný hudební průmysl. Pokud nejsi U2, máš smůlu.

Nicméně když jsem vyrůstal, byly tam aspoň nějaké punkové kapely jako The Undertones nebo Stiff Little Fingers. Skvělé skupiny, ale pokud jsi chtěl dělat něco trochu jiného, experimentálnějšího, vzrušujícího, to opravdu to nejlepší, co jsi mohl udělat, bylo opustit zemi. Jediná tamní opravdu experimentální kapela byli Virgin Prunes Gavina Fridaye, kterého doteď obdivuju a myslím si, že je to brilantní zpěvák, který píše fantastickou hudbu.

Takže jsem se přestěhoval do Anglie, protože většina kapel, které jsem poslouchal, pocházely ze severní Británie – Human League a Cabaret Voltaire ze Sheffieldu, Echo and the Bunnyman v Liverpoolu, Joy Division/New Order v Manchesteru… Já skončil v Leedsu, tam jsem potkal Andrewa, založil Cassandra Complex, on založil The Sisters of Mercy a tak dále.

Potom jsme se s Andrewem přestěhovali do Německa, protože se předsedkyní vlády stala Margaret Thatcherová, což byla příšerná čubka, která zničila snad všechno dobré v Anglii. A toho jsme se nechtěli účastnit. Hrozilo nebezpečí, že se z Británie stane fašistický stát, a protože se s Andrewem hodně zajímáme o politiku, odešli jsme do Hamburku, což je velmi otevřené a liberální město. Miluju ho, žili jsme tam mnoho, mnoho let.

Po čase jsem ale zatoužil po tom, vyzkoušet zase trochu něco jiného, odlišnou kulturu. Proto jsem se přestěhoval do Los Angeles, kde jsem vydržel skoro tři roky, když do toho počítáme i San Francisco a obecně Kalifornii. Tam se mi taky moc líbilo, protože počasí je tam prostě úžasné a potkáváš tam hromadu zajímavých lidí… ale není to příliš dobré místo na práci. Je to skvělé místo, pokud jsi bohatý, ale pokud nejsi, stojí to za prd. Nemáš žádnou zdravotnickou péči, sociální zabezpečení – vůbec nic.


The Cassandra Complex – Nightfall (Over EC) 

Mně se sice dařilo celkem dobře, ale i když miluju Ameriku, nakonec jsem se chtěl vrátit do Evropy, kde je v mých očích daleko zralejší prostředí. Státy jsou pořád jako teenager, zatímco tady je to dospělá společnost. Proto jsem se zase na chvíli vrátil do Německa, pak do Anglie a na začátku letošního roku jsem se konečně přestěhoval zpátky do Irska, nedaleko města, ve kterém jsem se narodil. To je tedy veliký, třicetiletý kruh. A je mi to vlastně příjemné.

Teď úplně chápu, jak to myslel James Joyce, který o tomhle tématu psal, protože většina skvělých irských autorů opustilo zemi a třeba právě i Joyce napsal svoje nejlepší práce v cizině. Totéž Samuel Beckett, který žil v Paříži. Pro kreativní lidi z Irska je tedy velmi běžné, že opustí domovinu, ale i v zahraničí stále zůstávají velmi irští.

Já se ale nikdy necítil příliš irsky… spíš evropsky. Nesnáším nacionalismus, myslím, že je hloupý. Nejsem hrdý na tu hroudu hlíny, na které jsem se narodil – je to prostě jen kus hlíny. Neudělal jsem nic proto, abych se tam narodil. Myslím, že je fakt stupidní být hrdý na zem, ve které jste se narodili, protože… já jsem hrdý na věci, které jsem udělal a ne na to, že jsem se narodil – to přece nemá vůbec nic společného se mnou! Jsem pyšný na věci, kterých jsem dosáhnul a které jsem sám nebo s ostatními dotáhnul do konce, ale jak bych mohl být hrdý na tu náhodu mého zrození? To přece neznamená vůbec nic.

Proto jsem se tedy vždy cítil velmi evropsky a myslím, že je pro lidi velmi prospěšné, když cestují a poznávají, zažívají nové kultury. To je totiž zbavuje všeho toho pitomého rasismu a nacionalismu. Jakmile totiž začneš projíždět svět, tou nejdůležitější věcí, která Ti dojde, je, že kamkoliv dojdeš, lidé jsou všude stejní. Devadesát procent tvoří idioti a deset procent jsou skvělí lidé, ale je úplně jedno, z jaké země jsou nebo jakou mají barvu kůže. Takhle to je a je to velmi osvobozující zjištění, které otevírá oči.

Pokračování příště ...

CC

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.