Jak vypadal druhý den letošního pokračování největšího gotického festivalu na planetě?
Protože i v sobotu nás probudila (sice naprosto nežánrově, ale přesto příjemně) jasná obloha a vysoké teploty, nebyl důvod zůstávat ve svých propůjčených rakvích zbytečně dlouho. Takže alou do samoobsluhy předzásobit se proviantem, spáchat všechny přípravy a už se zase rozprcháváme do různých koutů města.
Jedna z reportážních skupin se nechala zlákat vycházkou do parku – nebylo to ale jenom kvůli slunečnému počasí, které vytáhlo na rozlehlé travnaté plochy Clara Zetkin Parku i obyvatele města, ale program na zdejší open air stagi Parkbühne. Tam dorážíme kolem páté a v ústrety nám vyhrává zdejší formace Secret Discovery. Kytarový rukopis i charakter zpěvu už z dálky nenechá nikoho dlouho na pochybách, čí že to plakát má pětice vylepený na dveřích zkušebny – je to Carl McCoy a Fields of the Nephilim. Posluchačů se ale sešlo (možná až trochu překvapivě) poměrně dost, a bez zajímavosti není, že jejich věkový průměr byl rozhodně 30+. Dobrou zprávou ale je, že ochotě se pořádně a odvážně vystylovat jim to neubírá. Ale zpět ke kapele, kterou naopak tvořily absolutně „negotické“ typy lidí, kteří se v černém asi ani sami moc necítili (na druhou stranu žádný div, sluneční výheň přímo do obličeje kapele určitě nikdo nezáviděl). Je ale fér přiznat, že své hudbě evidentně věřili a jejich show rozhodně neurazila.
Pět minut před šestou přišla na pódium čtveřice tatíků a fortelná zpěvačka v ultrakrátké minisukni. Možná by někomu přišlo neuctivé, popsat takhle britskou legendu 80. let The Danse Society, ale nic naplat, přesně takhle působili. Uvítací „Come inside“, otvírák skvělé desky „Heaven Is Waiting“, navíc odkopal velmi podivný zvuk s protivným vocoderem na vokálu, kvůli kterému zpěv zněl jak moderní arabský pop. Pravda, zpěvačka Maethelyiah hned po první skladbě vysvětlila, že jsme součástí magického prvního koncertu po znovuobnovení formace, tedy po 25 letech, ale první dojmy byly spíše rozporuplné. Nicméně, nutno přiznat, že kapela sama o sobě šlapala, a to i když si vedle opatrného basáka a přísného klávesáka koncert od pohledu viditelně užíval jen bubeník a hlavně kytarista Paul Nash. A dokonce i zpěvaččino přecházení po pódiu na ultravysokých extravagantních podpatcích se k show hodilo, a tak jsme si jenom pořád dokola lámali hlavu, proč měla na hlase posazený ten pitomý efekt, protože bez něj by zněla téměř jako Siouxsie.
The Danse Society živě na WGT 2012
Asi po půl hodině byly naše tiché prosby konečně vyslyšeny, vocoder zmizel a jako mávnutím kouzelného proutku koncert rázem kvalitativně o dobrou polovinu narostl. Před sedmou už jsou tedy fanoušci pěkně v pohybu a i kapela vypadá potěšená. Hitovkou „Heaven Is Waiting“ se pak vrátili opět na začátek a i na přídavek došlo. Nejdřív to tedy sice tak nevypadalo, ale The Danse Society nakonec přesvědčili a odehráli velmi dobrý set. Jejich reunion (ač s novou zpěvačkou) tedy určitě má smysl.
Pátračům po čistě kytarové selekci sobotního večera stačilo po šesté hodině vstoupit do cihlového stánku Werku II. a hodnotit nerovnoměrný mix německých kytarovek s britskými headlinery a premiérou losangelského deathrockového kultu.
Právě německý objev v podobě kapely Genetiks si ale vysloužil bedlivě hlídaný, včasný příchod. Jedná se o tu samou rozvernou čtveřici, která před dvěma lety kráčela po Staroměstským náměstí v absurdních kostýmech Římanů vykřikujících hesla jako „koncert Césara a jeho homoerotických chlapců, dnes večer!“. Svižná kombinace postpunkových riffů a zaprášené taneční elektroniky z východoněmeckých klubů osmdesátých let je s nadhledem vyzdvihla vedle řádově populárnější kolegy Vendemmian, kteří si s přílišnou seriózností gotických kytarovek nedělají velkou hlavu. S lehkou nervozitou provázející záměnu tradičních hospodských mini-koncertů za festivalovou stage odehráli set záživnější a plnější než většinový průměr letošního WGT. Přesto před gotickým publikem nenechali nic náhodě a ustoupili římanským komediím v černém casual dresscodu.
Navzdory kultovnímu statusu jedné z depro-punkových klasik osmdesátých let naopak němečtí Fliehende Stürme neudrželi pozornost déle než v prvních třech písních. Velká očekávání od slibné kombinace hardcorepunkové minulosti části kapely a gothicrockové, klávesové romantiky se utopila v nezáživných naprogramovaných rytmech a poněkud nevýrazném působení frontmana.
Zlom a stočení k zaoceánským legendám sluncem žhaveného losangelského deathrocku, přišlo hned s nečekaným ohlášením „dámy a pánové, přichází Frank the Baptist!“. Lehké přešlápnutí lipské hororpunkové celebrity, jejíž poloamatérské úvody lovené z řečnických kartiček už se bohužel staly nedílnou součastí kytarových vystoupení, se v zápětí vysvětlilo. Na podiu opravdu stanul Frank Vollman, pouze sólově a v roli druhého, podstatně vítanějšího uvaděče. Pod záštitou jeho slov „tohle jsou moji dobří přátelé a jedna z kapel, která založila deathrock“ svou evropskou premiéru odehráli losangeleští Element. Okamžitou pozornost si vysloužila už vizáž leadera Shana Talady (dříve S.T.G.)decentně upomínajícího na dřívější koncert gothpunkových Specimen a baskytaristy Davida Scotta (S.T.G., Kommunity FK), který dal vzpomenout pro změnu na těžce zdrogované časy explozivních účesů i výstupů dvojice Bargeld/Cave.
V duchu atmosferické „Release the bats“ se ostatně nesl celý, více než hodinový playlist kapely, která na startu devadesátých let formovala čistě elektronickou temnotu alá Cabaret Voltaire, později se s příchodem kytar zkroutila do výjimečně chytlavých končin mrtvolného punku. Podobně jako kolegové z Faith and the Muse, i Element se představili s tepajícími perkusemi opouštějící klišé rockového zvuku, což jim přidalo na efektu, stejně jako taneční potenciál jejich temně elektronických podkladů. Jejich přítomnost na letošním WGT otevřela onu unikátní časobránu do dob formování žánrových subkultur, které patří k nejvyhledávanějším koncertním momentům. Právě takovým jejich vystoupení bylo. Ostatně následná reakce samotných Element na sociální síti „díky WGT a všem přátelům za nejlepší koncert všech dob!“ prozrazuje zjevnou spokojenost i na druhé straně podia.
Sobotní program v hale Agra byl ve znamení současných jmen tvrdé elektroniky. A ne malých. Už v šest hodin večer zde otevírali současné hvězdy první velikosti, holandští výlupci Grendel. Pokud máte jejich tvorbu alespoň trochu najetou, tak víte, že můžete čekat mix současných trendů, který si bere tu z EBM, tu z aggrotech, tu z futurepopu nebo trance. Naštěstí na Wave Gotik Treffen JD Tucker a spol. (to znamená mimo hlavního řvouna klávesák, padista a kytarista) vsadili na ostřejší notu a vyhnuli se brodění v přeslazených vodách, kam bohužel jejich letošní novinka "Timewave: Zero" částečně také zaplula. Průřez jejich čtyřmi řadovkami se nesl ve znamení pravidelného měnění čistě syntetických skladeb za ty s kytarou a možná proto, že jsem osobně čekal spíše průšvih, jsem byl docela příjemně překvapen. Přesto nemohu popis nechat bez poznámky, že i přes maximální snahu trpěl set Grendel jistou monotónností a obecenstvo bylo potřeba dostávat obecenstvo do varu pravidelným „hajpováním“.
Grendel – Hate This živě na WGT 2102
Další položka Agra menu mi byla dost neznámá. Španělsko-německá dvojice Terrolokaust sice vydala dvě desky, ale do první žánrové ligy současnosti rozhodně svou popularitou nepatří. V Lipsku se ale, rozšířená o extra klávesáka, představila ve velmi dobrém světle. Asi to bylo tím, že co skladba, to změna rytmu a nálady, možná i nezvyklým, troufám si říct hardrockovým vokálem, jak od Ian Gillana z Deep Perple. Ten frontman střídal s typicky žánrově zkresleným vokálem a dodával tak, přeci jen šedivější muzice jiný rozměr.
Pak ale přišli na řadu Aesthetic Perfection, kteří přišli, zahráli a zvítězili. Principál Daniel Graves rozehrál ve trojici s živým bubeníkem Timem Van Hornem a klávesákem Elliotem Berlinem divokou hru. Daniel nastoupil na pódium v kostýmu šíleného elegána, a i když postupně odhodil pěknou řádku svršků, stejně mu zůstala hlava zabalená do podivné latexové krusty. Hudebně se nejdříve vykopávalo baladou All Beauty Destroyed, ale ihned poté se přešlo do ostrých temp a nálad, které díky energickému bubeníkovi mohli připomenout nápřah Combichrist. Daniel ale nemá problém tu a tam zvolnit, takže poté se náhle sound Aesthetic Perfection v dobrém slova smyslu přiblíží Cornerově IAMX. Možná pro nás nebyl koncert tak iniciačním prozřením jako před třemi roky na WGT v menším open air prostoru Parkbühne, přesto se řadí jasně s vrcholům námi viděné části festivalu.
Pohled Kootcha:
Sobotu jsme celou strávili v Agře, protože tomuhle aggrotech harsh industrial electro ebm buldozzerru se nedalo odolat. Jako první začali přeorávat naše uši holandští Grendel, mám čím dál tím silnější pocit, že se ve stínu svého nejbrutálnějšího alba „Harsh generation“ je nová deska „Timewave Zero“ a její pódiové předvedení, takové trochu o hovně….. na loňském Amphi rozhodně zaujali více…
Po doplnění provozních tekutin, karibratwurstů a vonných kouřů, jsme dorazili na druhou půli španělských Terrolokaust. Osobně začínám mít problém ze synteticky generovaných bicích, jejich zvuk je oproti živým škopkům, podpořených samplerem, jednoznačně slabý a nezáživný…. Slečna, která stála za keyboardem, v životě na nic nehrála a ještě se tvářila, že jí to moc nebaví. Frontman se snažil, španělsky, německy i anglicky komunikoval, co mohl, ale vyznění celého koncertu spíš nuda!
No a po katalánskym kafemlýnku přichází první vrchol večera, skutečně esteticky dokonalí Aesthetic Perfection from USA. Po fantastických deskách „Close to Human“ a „A Violent Emotion“ přiváží poslední superdesku „All Beauty Destroyed“. Na podiu se konečně objevují bicí a jejich operátor Tim Van Horn všem jasně ukazuje, proč jsou živé bicí skoro základ úspěchu. Frontman Daniel Graves je opravdu člověk na svém místě, výborný zpěv, skvělá pódiová show a jeho brutální černočervenobílá silikonová kreace na xychtě, byla prostě kulervoucí…. Při peckách, jako „Devils in the Details“ nebo „The Great Depression“ byli hodně slyšet i diváci a nutno podotknout, že slyšet osm tisíc lidí řvát „hey you motherfucker, son of a bitch“ bylo opravdu mocné!!!!! Moc se těším na další koncert, týhle skvělý party!!
Před závěrečným armagedonem, jsme se šli znovu posilnit, takže začátek německých Funker Vogt, jsme strávili na pivu. Bylo hodně znát, že jsou domácí, celá hala s nimi za typicky propracovaného „rummeltrumel“ podupávání zpívala jak o život. Jens Kästel si určitě velmi dobře uvědomoval, že sobotní noc je v němčině jenom od nich a velmi si to užíval. Předvedli průřez svým šestnáctiletým elektrováním a nejvíce hráli z posledního alba „Blutzoll“ Byl to příjemný koncert, ale asi na něj za chvíli zapomenu, protože to, co se potom stalo, umí jenom jedna kapela na světě – C.O.M.B.I.C.H.R.I.S.T.!!!!!!!!!
Tento norsko-americký band, je v současnosti nepopiratelným králem elektro-brutality, neznám žádnou jinou kapelu, u které by mi takhle okázalý a brutální nářez nepřipadal aspoň trochu směšný (jako třeba v případě Hocico, kde se mi půlka koncertu líbí a druhý se směju…) Takže za úplné tmy a mrazivého ticha se ozývá první „INTRUDER ALERT INTRUDER ALERT INTRUDER ALERT“ a začíná nejenergičtější vystoupení na celém WGT….
Combichrist – Intruder Alert živě na WGT 2012
Andy La Plegua změnil kompozici koncertu, kdy první čtyři pecky odehráli bez živých bicích, jenom s Z Marrem za keyboardem. Díky tomuhle konceptu jsem si uvědomil zásadní věc, mně totiž nevadí nepřítomnost živých bicích v momentě, kdy nejsou nahrazovány umělými bicími moduly, které mají zvuk totálně z prdele. Z Marr má nasamplované combichristí bubeníky Joeyho a Trevora a nepoužívá vyčuchlý zvuky z drum Alesise a podle toho to taky zní… dá se říci, že po příchodu bicmenů se intensita zvýšila, ale už ne o moc a tak to myslím, má být!!!! Tuším, že jako čtvrtá byla „All Pain is Gone“ kdy opravdu skákala celá hala, je až neuvěřitelné, jak dokážou načasovat a naaranžovat tu pecku tak, aby před velkým refrénem bylo v podstatě ticho a všichni se až orgasticky těšili, kdy to bouchne!!! Potom jsme zažili mírný šok, kdy společně s Trevorem F.nepřišel bubnovat Joey Letz, ale skvělý bicmen Asthetic Perfection Tim van Horn, u kterého to byl neskutečný fyzický výkon, odehrát dva ostře rychlé koncerty v podstatě po sobě. Bylo na něm vidět, že s kapelou nehraje poprvé, a i když Joeyho show je na podiu hodně znát, myslím, že ho Tim zastoupil víc než dobře!! Z jakého důvodu proběhla personální změna a jestli je dočasná, nebo nastálo nevím, ale doufám, že se Joey vrátí ke škopkům!!!
To už se na nás valily další perly, jako „Without Emotions“ nebo nezaměnitelný začátek … i smell electro…“Electrohead“ a další a další… Pro mě naprosto nepochopitelně angažovali nového kytaristu Abbeyho Nexe, který i přes zjev Marilyna Mansona nepřesvědčil a navíc si nejsem jist, jestli to není krok zpět, snažit se dělat muziku jako Frontline Assembly na „Milleniu“ ale to je jediná výtka k tomuhle koncertu. Po hodině a čtvrt totálního masakru, se s námi rozloučili nesmrtelnou „What the Fuck is Wrong With You“ při který už skákali i „důchodci“… velký zážitek
Chápu, že se někomu nemusí líbit muzika jakou Combíci dělají, chápu, že někdo poslouchá úplně jinou elektroniku, ale nechápu rozumbrady, co řikají, že jejich koncerty stojí za hovno…. To je buď naživo neviděli, nebo jsou totální p..i :). Kootcha
Celý večer velmi zajímavého sobotního line-upu v centrálním divadle zakončovali Američané Unto Ashes, kmenová kapela legendárního labelu Projekt records. Základní čtveřici zdobily především perfektně sladěné vícehlasy jak od Peter Paul and Mary. Jejich folk s dark wave a tribal přesahy byl americkým a tudíž poměrně jiným pohledem na odkaz Dead Can Dance, než předvádějí evropští kolegové jako Arcana, Irfan nebo Love Is Colder Than Death. Jakoby stejná matérie byla nechána napospas větříku americké savany a poté znovu vzata na milost a posvěcena. Navíc předák kapely Michael Laird provázel večerem velmi vtipnými průpovídkami a navíc kapela autorské skladby prokládala velmi vydařenými covery od Covenant nebo Van Halen. Pokud máte rádi heavenly voices hudbu, kterou mimo jiné produkuje label Projekt records, pak jsou Unto Ashes jsou tipem, který by vás měl zaujmout.
Zvukové potíže potrápily i staré známé britské gothic rockery Vendemmian, kteří nastoupili krátce před desátou ve Werku 2. A to je škoda, protože energie kapele opět rozhodně nechyběla, Markův typicky naléhavý hlas dělal všechno, co měl (možná proto, že frontman pil celý koncert poměrně netradičně vodu, což okomentoval úpravou jejich motta „Sober, Stupid and Goth“). Čím to bylo? Na takhle velký prostor by to zkrátka chtělo vybavit se živými bicími a basou, protože takhle zvuk kapely poměrně trpěl (zejména u bicích). S trochou dobré vůle se ale posluchač neztratil. Opět jsme se dočkali průřezu těch nejlepších skladeb jak z aktuálních desek One More Time (třeba „Give it Up“ nebo „Starter for Ten“) a One In A Million („Shine On“, „The Other Side of Me“), tak z devadesátých let, hraných s pro Vendemmian charakteristickým volnějším přístupem – kdo by ale od nich také čekal vybroušenou německou preciznost, že?. A když už jsme u Německa, i tentokrát byl připravená arzenál nafukovacích hraček, ale spořádané místní publikum je tentokrát po kapele příliš neházelo. Čili o něco decentnější show skvělé kapely se silnými písněmi. Asi je zase budeme muset pozvat do Prahy na nějaký pořádný klubový koncert…
Do středověké vesničky se nechodí jenom za jídlem a poleháváním, spojeným s popíjením medoviny, ale i za hudbou. Jasným důkazem budiž totálně zaplněná plocha před pódiem na vystoupení domácích „electro-středověkých“ Qntal, kteří zde završovali sobotní program. Nad chytlavým mixem starých strunných či dechových nástrojů a elektroniky vyčníval Syrahin zpěv. Jejich set tak příjemně plynul až snad na občas zbytečné průpovídky mezi skladbami. I přes vysokou kvalitu jejich vystoupení si však počínající únava a zvědavost vidět Sigue Sigue Sputnik vynutila předčasný odchod. Není však důvod pochybovat, že si vystoupení zachovalo dobrou úroveň až do konce.
Hlavní hvězdou soupisky ve Werku 2 byli neustále k ledu odkládaní a opět rozmrazovaní sci-fi/glam/synth punkeři Sigue Sigue Sputnik. Tentokrát se rozhodli věnovat celou show vzpomínání na 80. léta, což bylo ostatně patrné hned na první pohled, když své pozice zaujala fetišistická basačka a stejně oděný kytarista (pravda, ten si k lackovým kraťáskům a punčochám vzal i něco ve stylu koňského ocasu, aby nebyl jako vagabund). Ty pak rozhrnul sám Martin Degville, vystrojený jako glamový Apač s pírkatým čírem z postapokalyptického cyberpunkového filmu, a show se mohla rozjet. Ani tady to ale nešlo tak hladce, zvuku bylo špatně rozumět a místy celý vypadával, za což se skupina i několikrát omluvila. Werk byl ale našlapaný až dozadu a nikdo nevypadal, že by mu to vadilo. Ba naopak, ochotně zpíval některé osmdesátkové chorály. A když už jsme u toho, je nutno přiznat, že SSG nelhali – celá show byla oběma nohama těžce v 80. – od zmíněné image až k dnes už tak kýčovitě znějícím samplům a syntetizátorům. A nad tím vším dobře zpívající Degvillův hlas. Ano, byla to vlastně takové sci-fi punková diskotéka, ale po čertech zábavná. Došlo na všechny zásadní hity jako „Atari Baby“, „21st Century Boy“ nebo povinnou „Love Missile F1-11“ (předělávka Davida Bowieho taky potěšila), a protože dav nechtěl své miláčky pustit a připravili si jenom jeden přídavek, dali napodruhé ještě jednou „Teenage Thunder“.
Sigue Sigue Sputnik – Love Missile F1-11 (živě na WGT 2012)
Hala se ale nakonec přece jen vyklidila, ale na konec večera bylo ještě dost brzo – a hned vedle vyhlášená When We Were Young Party. Evidentně jsme ale tenhle nápad neměli jediní, protože klub byl úplně nacpaný a ochranka dokonce najela na tradiční metodu „kolik lidí vyjde z klubu, tolik jich pustím dovnitř“. Přesto se čekání vyplatilo a vynikající spojený set berlínského Iana P. Christa a Thomasse Thyssena byl nejlepším možným zakončením muzikou nacpaného dne.
Pokračování příště...
Fotky najdete už teď v naší Galerii, videa postupně zpracováváme, díky za trpělivost.
Komentáře
souhlas s Kootchou. Combichrist jsou nazivo luxusmi. Videl jsem je pred rammstein v Ostrave, a dostalo me to. Do te doby jsem je moc nemusel, ale od te doby je mam ve velke oblibe. A z toho duvodu doufam, ze je uvidim na chystanem koncerte ve Vidni ... Kazdopadne diky za report, bezva cteni ;-)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.