Death in June (
http://www.deathinjune.net) jsou na hudební scéně již 30 let, neboť jejich počátek se datuje od vydání prvního 12" EP s názvem Heaven Street právě v roce 1981. Tehdy se začala psát nová kapitola v tvorbě Douglase Pearce a Tonyho Wakeforda, kteří předtím působili v levicové punkové kapele Crisis, což je ale jiná historie. Pro zájemce o informace o Crisis doporučuji knihu Roberta Forbese Misery and Purity, popřípadě knihu Nascosto tra le rune od italského novináře Aldo Chimentiho. Obě publikace se zabývají DI6 s přihlédnutím k předchozímu hudebnímu působení jak Douglase, tak Tonyho W.
Jen na okraj: lze se domnívat, že Michael Gira, který se skupinou Swans dosáhne na hudební scéně třicátého roku fungování příští rok, také připraví něco speciálního? Nechme se překvapit...
Naše výprava se vydala na jediný německý koncert, jehož konání se mělo uskutečnit v Eislebenu, městu Martina Luthera, v sobotu 22. října 2011 v sále kulturního domu Wiesenhaus. Vzhledem k tomu, že německá justice dosti restriktivně sleduje a potírá projevy neonacismu, obávali jsme se, aby koncert nebyl zrušen jako v roce 1998 ve švýcarském Lausanne. Neznamená to vůbec, že by DI6 byl neonacistický projekt (což si ostatně zmateně a mylně myslí zmatlíci s z různých buněk antifa po celém světě), o čemž již byla napsána přehršel textů, nicméně umělecký výraz a stylizace v podobě hrachoviny SS, ve které Douglas vystupuje, v nás vyvolával obavu, aby místní úřady koncert nakonec nezrušily. Ostatně mnoho kapel a projektů pracovalo s nacistickou, potažmo totalitární estetikou, o které se dá říci, že jde o umělecké vyjádření archetypů moci, které stále, co si nalhávat, zůstávají jako "zakázané ovoce" velice atraktivní. Problém ale zůstává, když někdo s podobným archetypem moci pracuje, ale zůstává jen u povrchní provokace, která nic nepřináší a jen tyje z tradice, kterou postupně představovaly kapely a projekty jako Throbbing Gristle, NON, Laibach a další. Nicméně tento text není pojednáním o smyslu užitých provokačních symbolů v alternativní hudbě (o tom se navíc píše jinde [
http://media.hyperreal.org/zines/est/articles/freedom.html]), ale o koncertu legendy temného folku. Každopádně na závěr k tomuto tématu nelze nezmínit i proslulé Joy Division, jimž se DI6 v počátcích trochu přibližovali, a kteří jsou jasným důkazem toho, jak se dá pracovat s estetikou či drobným symbolem spojenými s krutými událostmi z nedávné minulostí lidstva. A jen tak mimochodem, Death in June vystoupili 18. června 2004 v izraelském Tel Avivu...
Zpět k věci: po příjezdu na místo jsme zjistili, že ani protesty antifa, ani zvýšená restrikce ze stran úřadů se nekonají, takže jsme cítili něco jako zadostiučinění, že cesta nebyla vykonána nadarmo. Možna to bylo i tím, že kolem místa konání dosti často projížděly policejní antony, tudíž se lze domnívat, že policie byla ve střehu a vše měla pod kontrolou.
Nicméně Sonne Hagal překvapivě nastoupili na podium zhruba 20 minut po deváté, což předpokládám rozhodně potěšilo všechny v sále. Nejsem příliš obeznámen s tvorbou tohoto souboru, jenž vystoupil ve tříčlenné sestavě o dvou akustických kytarách, baskytaře a s pohostinskou účastí Kima Larsena z :OTWATM: na postu perkusionisty, ale z této vlastní živé zkušenosti mohu potvrdit, že byla předvedena poctivá ukázka německé školy neofolku. Závěrečná skladba Futhark byla svou razancí příjemným zakončením zrhuba půlhodinového koncertu. Nevím, zda to byl záměr, ale dle mého soudu baskytara v této písni zněla přespříliš dunivě, přičemž na druhou stranu nemohu tvrdit, že by to zas tolik vadilo i přesto, že si dokáži představit, kdyby byla na mixážním pultu poněkud stažena. Bude-li možnost, rozhodně Sonne Hagal zhlédnu rád někdy jindy a jinde ještě jednou.
Krátce po desáté nastoupili :OTWATM: v pro mne překvapivě rozšířené sedmičlenné sestavě (dvě akustické kytary, dvoje klávesy, elektrická basa a kytara a perkuse; jedním z akustických kytaristů byl člen Sonne Hagal). Pamatuji si je z prvního ročníku festivalu Hau ruck! v listopadu 2002 ve Vídni, kde sestava byla redukována na duo, proto mne toto olbřímí kombo vcelku zaskočilo. Nicméně nevadilo. Vystoupení bylo postaveno převážně na skladbách z nového alba The lone Descent z letošního roku, které ale prozatím nemám tolik naposlouchané, takže nemohu posloužit setlistem. Zvuk si sice zachovával darkfolkový, či chcete-li neofolkový esprit, ale projev kapely byl v podstatě rockovějšího rázu, takže i starší skladby jako I crave for you nebo My black Faith poněkud postrádaly svou jemnou podstatu, nicméně ukázalo se, že v hutnějším aranžmá stále zůstavají velice příjemnými.
:OTWATM: skončili přibližně 10 minut před desátou, takže se nyní jen čekalo na hlavní hvězdu večera. Death in June nastoupili zhruba 20 minut po jedenácté. Již z videí, která byla a jsou k vidění na dij30.blogspot.com (
http://dij30.blogspot.com), bylo vidět, že si Douglas opět nechal narůst knír (jsou-li mezi čtenáři tohoto reportu pamětníci koncertu z 18. prosince 2001 v pražském klubu 007, tak jistě vědí, jak pan Pearce vypadal). Douglas je každopádně starý žertéř, takže si pro německé publikum připravil špílec v podobě zůženého hitlerovského knírku. V průběhu téměř dvouhodinového koncertu zazněly skladby z 30 let tvorby DI6, v nekterých Douglas improvizoval, v některých měnil melodickou linku zpěvu, ale i přes tyto drobné změny byl člověk stále rád, že po dlouhé době slyší klasické písně naživo v celkem živočišném podání, neb bylo jasně vidět, že si své vystoupení evidentně velmi užívá.
Nelze pochopitelně nezmínit Douglasova souputníka, perkusionistu Johna Murphyho, jenž v minulosti spolupracoval s velikány typu SPK, Current 93 a dalšími (John Murphy má vlastní projekt Knifeladder, který rozhodně stojí za pozornost). Místy zdůrazňoval rytmus skladeb, místy dle mého soudu vcelku freneticky improvizoval, což ale písním dodávalo šťávu, razanci a přes prostý zvuk kytary a bicích i pocit hutné zvukové stěny.
Pokud znáte DVD Live in New York, tak jistě víte, že existují dvě verze. Americká ve formátu NTSC, která obsahuje Rose Clouds of Holocaust a evropská PAL verze, která tuto skladbu neobsahuje. Je to z důvodu zákazu písně (jež pochází z jedné z dle mého soudu nejlepších desek DI6, takto stejnojmenného alba z roku 1995) v Německu, kde sídlí vydavatel a distributor Tesco Distro (
http://www.tesco-germany.com). V Eislebenu v rámci bloku přídavků sice zazněla, ale pod poněkud změněným názvem Rose Clouds of deutsche Bollocks se závěrečným zvoláním "German politicians are full of lies lies lies...". Ostatně i úplně poslední skladba C'est un rêve byla modifikována a člověk mohl slyšet "...ou est Klaus Barbie, ou est Bin Laden, ou est Kaddhafi...", což, připouštím, může být vnímáno některými jako poněkud dětinské, ale na druhou stranu i cynicky vtipné.
22. října se v rámci oslav třiceti let své působnosti na evropském kontinentě zastavili britští neofolkaři také v sousedním Německu. Díky unikátnímu reportu Jaegera sepsanému pro Sanctuary.cz můžete na moment zažehnat absenci jejich vystoupení na území České republiky.
Pro Cz Sanctuary napsal Jaeger - děkujeme!
Death in June jsou na hudební scéně již 30 let, neboť jejich počátek se datuje od vydání prvního 12" EP s názvem Heaven Street právě v roce 1981. Tehdy se začala psát nová kapitola v tvorbě Douglase Pearce a Tonyho Wakeforda, kteří předtím působili v levicové punkové kapele Crisis, což je ale jiná historie. Pro zájemce o informace o Crisis doporučuji knihu Roberta Forbese Misery and Purity, popřípadě knihu Nascosto tra le rune od italského novináře Aldo Chimentiho. Obě publikace se zabývají DI6 s přihlédnutím k předchozímu hudebnímu působení jak Douglase, tak Tonyho W.
Ostatně počátek 80. let byl plodný pro vznik více zásadních skupin, jako jsou například Laibach nebo Einstürzende Neubauten, kteří výročí svého třicetiletého fungování oslavili minulý rok i na koncertech u nás. Letos tedy došla řada i na jinou legendu, a to právě zmíněné DI6, pročež se hlavní postava projektu Douglas P. rozhodl prolomit šestileté koncertní mlčení a vyrazil na turné. Jen na okraj: lze se domnívat, že Michael Gira, který se skupinou Swans dosáhne na hudební scéně třicátého roku fungování příští rok, také připraví něco speciálního? Nechme se překvapit...
Naše výprava se vydala na jediný německý koncert, jehož konání se mělo uskutečnit v Eislebenu, městu Martina Luthera, v sobotu 22. října 2011 v sále kulturního domu Wiesenhaus. Vzhledem k tomu, že německá justice dosti restriktivně sleduje a potírá projevy neonacismu, obávali jsme se, aby koncert nebyl zrušen jako v roce 1998 ve švýcarském Lausanne. Neznamená to vůbec, že by DI6 byl neonacistický projekt (což si ostatně zmateně a mylně myslí zmatlíci s z různých buněk antifa po celém světě), o čemž již byla napsána přehršel textů, nicméně umělecký výraz a stylizace v podobě hrachoviny SS, ve které Douglas vystupuje, v nás vyvolával obavu, aby místní úřady koncert nakonec nezrušily. Ostatně mnoho kapel a projektů pracovalo s nacistickou, potažmo totalitární estetikou, o které se dá říci, že jde o umělecké vyjádření archetypů moci, které stále, co si nalhávat, zůstávají jako "zakázané ovoce" velice atraktivní. Problém ale zůstává, když někdo s podobným archetypem moci pracuje, ale zůstává jen u povrchní provokace, která nic nepřináší a jen tyje z tradice, kterou postupně představovaly kapely a projekty jako Throbbing Gristle, NON, Laibach a další. Nicméně tento text není pojednáním o smyslu užitých provokačních symbolů v alternativní hudbě (o tom se navíc píše jinde, ale o koncertu legendy temného folku. Každopádně na závěr k tomuto tématu nelze nezmínit i proslulé Joy Division, jimž se DI6 v počátcích trochu přibližovali, a kteří jsou jasným důkazem toho, jak se dá pracovat s estetikou či drobným symbolem spojenými s krutými událostmi z nedávné minulostí lidstva. A jen tak mimochodem, Death in June vystoupili 18. června 2004 v izraelském Tel Avivu...
Zpět k věci: po příjezdu na místo jsme zjistili, že ani protesty antifa, ani zvýšená restrikce ze stran úřadů se nekonají, takže jsme cítili něco jako zadostiučinění, že cesta nebyla vykonána nadarmo. Možna to bylo i tím, že kolem místa konání dosti často projížděly policejní antony, tudíž se lze domnívat, že policie byla ve střehu a vše měla pod kontrolou.
Vstup byl do Wiesenhausu od osmi, a samotná akce, na které vedle oslavenců vystupovali i místní Sonne Hagal a vynikající dánský projekt Kima Larsena :Of the Wand and the Moon:, měla oficiálně vypuknout ve 22:00.
Nicméně Sonne Hagal překvapivě nastoupili na podium zhruba 20 minut po deváté, což předpokládám rozhodně potěšilo všechny v sále. Nejsem příliš obeznámen s tvorbou tohoto souboru, jenž vystoupil ve tříčlenné sestavě o dvou akustických kytarách, baskytaře a s pohostinskou účastí Kima Larsena z :OTWATM: na postu perkusionisty, ale z této vlastní živé zkušenosti mohu potvrdit, že byla předvedena poctivá ukázka německé školy neofolku. Závěrečná skladba Futhark byla svou razancí příjemným zakončením zrhuba půlhodinového koncertu. Nevím, zda to byl záměr, ale dle mého soudu baskytara v této písni zněla přespříliš dunivě, přičemž na druhou stranu nemohu tvrdit, že by to zas tolik vadilo i přesto, že si dokáži představit, kdyby byla na mixážním pultu poněkud stažena. Bude-li možnost, rozhodně Sonne Hagal zhlédnu rád někdy jindy a jinde ještě jednou.
Krátce po desáté nastoupili :OTWATM: v pro mne překvapivě rozšířené sedmičlenné sestavě (dvě akustické kytary, dvoje klávesy, elektrická basa a kytara a perkuse; jedním z akustických kytaristů byl člen Sonne Hagal). Pamatuji si je z prvního ročníku festivalu Hau ruck! v listopadu 2002 ve Vídni, kde sestava byla redukována na duo, proto mne toto olbřímí kombo vcelku zaskočilo. Nicméně nevadilo. Vystoupení bylo postaveno převážně na skladbách z nového alba The lone Descent z letošního roku, které ale prozatím nemám tolik naposlouchané, takže nemohu posloužit setlistem. Zvuk si sice zachovával darkfolkový, či chcete-li neofolkový esprit, ale projev kapely byl v podstatě rockovějšího rázu, takže i starší skladby jako I crave for you nebo My black Faith poněkud postrádaly svou jemnou podstatu, nicméně ukázalo se, že v hutnějším aranžmá stále zůstavají velice příjemnými.
:OTWATM: skončili přibližně 10 minut před desátou, takže se nyní jen čekalo na hlavní hvězdu večera. Death in June nastoupili zhruba 20 minut po jedenácté. Již z videí, která byla a jsou k vidění na dij30.blogspot.com (http://dij30.blogspot.com), bylo vidět, že si Douglas opět nechal narůst knír (jsou-li mezi čtenáři tohoto reportu pamětníci koncertu z 18. prosince 2001 v pražském klubu 007, tak jistě vědí, jak pan Pearce vypadal). Douglas je každopádně starý žertéř, takže si pro německé publikum připravil špílec v podobě zůženého hitlerovského knírku. V průběhu téměř dvouhodinového koncertu zazněly skladby z 30 let tvorby DI6, v nekterých Douglas improvizoval, v některých měnil melodickou linku zpěvu, ale i přes tyto drobné změny byl člověk stále rád, že po dlouhé době slyší klasické písně naživo v celkem živočišném podání, neb bylo jasně vidět, že si své vystoupení evidentně velmi užívá. Nelze pochopitelně nezmínit Douglasova souputníka, perkusionistu Johna Murphyho, jenž v minulosti spolupracoval s velikány typu SPK, Current 93 a dalšími (John Murphy má vlastní projekt Knifeladder, který rozhodně stojí za pozornost). Místy zdůrazňoval rytmus skladeb, místy dle mého soudu vcelku freneticky improvizoval, což ale písním dodávalo šťávu, razanci a přes prostý zvuk kytary a bicích i pocit hutné zvukové stěny.
Pokud znáte DVD Live in New York, tak jistě víte, že existují dvě verze. Americká ve formátu NTSC, která obsahuje Rose Clouds of Holocaust a evropská PAL verze, která tuto skladbu neobsahuje. Je to z důvodu zákazu písně (jež pochází z jedné z dle mého soudu nejlepších desek DI6, takto stejnojmenného alba z roku 1995) v Německu, kde sídlí vydavatel a distributor Tesco Distro (http://www.tesco-germany.com). V Eislebenu v rámci bloku přídavků sice zazněla, ale pod poněkud změněným názvem Rose Clouds of deutsche Bollocks se závěrečným zvoláním "German politicians are full of lies lies lies...". Ostatně i úplně poslední skladba C'est un rêve byla modifikována a člověk mohl slyšet "...ou est Klaus Barbie, ou est Bin Laden, ou est Kaddhafi...", což, připouštím, může být vnímáno některými jako poněkud dětinské, ale na druhou stranu i cynicky vtipné.
Death in June - Rose Clouds of Deutsche Bollocks / Heaven Street / C'est un rêve (live 22. 10. 2011)
Koncert skončil pár minut před čtvrt na dvě v noci. Upřímně řečeno se dá mluvit o velmi povedeném hudebním zážitku a já sám mohu říci, že jsem velice rád, že jsem se na území bývalého NDR vydal. Zkraje reportu jsem mluvil o německém pronásledovaní projevů neonacismu, jakož i úředně zakázaných symbolů. Součástí podiové prezentace Death in June bývají plachty s Totenkopfy v kruhu s číslicí 6, které jsou ale v Německu nepovoleny, takže si tentokrát pánové vystačili s druhým kognitivním symbolem DI6, a to s rukavicí s bičem opět s šestkou. Dalším znakem, jenž byl vyvěšen na bicí soupravě, bylo tzv. Schwarze Sonne (http://en.wikipedia.org/wiki/Black_Sun_%28occult_symbol%29), které pravděpodobně úřadům nevadí. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem mezi návštěvníky viděl nemálo těch, kterí měli na svých bundách, sakách a jiných kusech oděvu právě nášivky nebo potisky s lebkou a hnáty.
V tento okamžik lze každopádně jen doufat, že se v prosinci zadaří a Douglas P. s Johnem Murphym opět po deseti letech navštíví Prahu.
Playlist:
Till' the living Flesh is burned
Bring in the Night
Ku Ku KU
Luther's Army
Symbols of the Sun
Death is Martyr of Beauty
Peaceful Snow
Kameradschaft
The Honour of Silence
Golden Wedding of Sorrow
Wolf Rose
Giddy giddy Caroussel
Come before Christ and murder Love
All Pigs must die
Behind the Rose (Fields of Rape)
Death of the West
Leopard Flowers
To drown a Rose
Rocking Horse Night
Good Mourning Sun
Hollows of Devotion
But, what ends when symbols shatter?
He said destroy
My little black Angel
Fall apart
Přídavky:
Runes and Men
Rose Clouds of deutsche Bollocks
Heaven Street
C'est un rêve
mohlo by vás také zajímat
Komentáře
♥
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.