Nephilim | 29.05.2016 12:30

Uteklo to jako nic, to vám teda povím. Nový týden začal koncem a posledním dnem jubilejního WGT!

Nephilim: Ač to nebylo úplně v plánu, zažívám déja-vu v podobě noční hostelové kalby až do snídaně. I poslední den jubilejního Wave Gotik Treffen ovšem nabízí k prasknutí napěchovaný program, takže trojkombinace sprcha/oběd/cigáro a už stojím v obstojně zaplněném prostoru Altes Landratsamt. Pondělní program tu zahajují italští Christine Plays Viola, jedna z nejaktivnějších kapel ve Facebookovém prostoru. Naživo se ale jejich darkwave/gothrockem nějak nemůžu prokousat - je to na mě všechno nějaké moc strojené, pózy přehrávané a vokalista se do nízkých poloh příliš tlačí.

A tak tradá do Kohlrabizirkus, kde už nějakou dobu hudlají němečtí Unzucht. Typicky německý dark metal/rock zní, jako byste zmuchlali dohromady HIM a OOMPH!. Koncert měl všechny atributy, které mi připadají zastydle pubertální - metalový záklek kytaristů, šátek visící ze stojanu mikrofonu frontmana nebo hajpování publika v kadenci dvakrát za minutu. Taky jsem se prvních pět minut ošíval a nechápavě pozoroval mohutný kotel příznivců pod pódiem.

Ale atmosféra na WGT bývá nakažlivá a takovéhle sety tu prostě fungují. Vystoupení Unzucht si sice v ČR představit nedokážu (předloni měli zahrát v Praze před The Birthday Massacre, ale na poslední chvíli z toho sešlo), ale před publikem, které oddaně zpívá texty v rodné mateřštině a poslušně mává při každé pobídce, mi vlastně všechny věci přišly tak nějak na místě. Došlo i na crowdsurfing a sérii selfíček před bouřící halou. Unzucht svou 'práci' umějí na výbornou, doma si je sice nepustím, ale klobouk dolů za jejich výkon.

Demi: Před poslední hudební nadílkou letošního WGT si venku dávám obří kotel hrachovky s párkem za pět éček a po chvíli nacpaní obdivujeme pojízdnou diskotéku několika steampunkových maniaků. V Agře je už tradiční šrumec a já okukuju nesměle z kavárny (v níž můžete pořídit příkladně preso za 3eura, či bagetu za 4,50) začátek vystoupení Neuroticfish. Dvojka z Bochumi do lidí láduje nekomplikovanou dance music, která nemůže urazit žádného „víenvíčkáře“ a má na domácí scéně viditelně slušnou klaku. Druhou polovinu setu už tak dáváme v roztančeném davu, který si zpívající Sascha i kláves obsluhující Henning užívají naplno. Po čase se trochu dostavuje stereotyp, ale i tak šlo o příjemně strávený čas a na rozpohybování neurotická ryba nebyla marná.

Plnohodnotnou nálož jsem čekal až od Velvet Acid Christ. I když – VAC je tak trochu nevyzpytatelný zjev, jehož výkon se odvíjí od kondice mistra Ericksona. Ten se letos na WGT předvedl v umírněnějším duchu než před pár lety, leč výsledný dojem nebyl takový, v jaký jsme všichni doufali. Znovu se ukázalo, že Agra za denního světla a Agra večer není to samé a že když se nepovede zvuk, veškerá snaha je marná.

Díky časové posloupnosti našich reportů můžu srovnávat s pražským koncertem, a pokud jste si do Chapeau Rouge zašli, pak vězte, že jste užili mnohem větší zážitek než fandové v Lipsku. Ani tady nechyběla hitovka „Fun with Drugs“, ani „wumpscutí“ pecka „Is It You“, ani „Slut“ (s přehuleným vokálem Kim, jehož hlasitost odhalila veškeré intonační nedostatky), ale jako celek vyzněl koncert tak trochu do ztracena, stejně jako projekce, kterou tady zkrátka zatemnit nešlo. Gig to nebyl špatný, ale své si v něm našel jen fanda, který má kapelu najetou. Zničující energii, se kterou VAC zbourali Prahu, se na WGT prostě vyvolat nepovedlo.

Nephilim: Pokud bych měl ze seznamu vystupujících letošního WGT vybrat jediné jméno, jehož hvězda stoupá strmě vzhůru, budou to jistojistě Grausame Töchter. Kapela tu poprvé vystoupila před třemi lety, kdy se krčila na subtilním pódiu v Moritzbastei. Letos dostala Aranea Peel na své sadistické lesbi prasárničky přidělenou hned druhou největší stage festivalu a všechny obavy, zda dokáže utáhnout několikatisícový dav, rozmetala na prach. 'Hudební část' souboru čítala dva bubeníky, kteří obsadili obě strany pódia, a kytaristku Valerii Ereth. Aktuálně blonďatá frontwoman Aranea se potom obklopila armádou šesti subinek.

Páteř vystoupení tvořila pár dní stará deska "Vagina Dentata", u které jsem při prvním poslechu konstatoval, že 'nám Aranka nějak vyměkla'. Paradoxně naživo to byl daleko větší diktát. Královna perverze nastoupila v cudných stříbrných šatech a pár skladeb to vypadalo, že zanevřela na divadelní prvky své show. To se naštěstí také nepotvrdilo a tak po převlečení do standardního koncertního úboru (rozuměj do kalhotek) došlo na hrátky s nožem i kvérem, fackování nebohého otroka i smyslné olizování všech přítomných navzájem.

To je asi jedinou slabinou vystoupení Grausame Töchter na velké stage – pódiová show se odehrává pouze pro prvních pár řad, ostatní se musí spokojit 'jen' s hudbou. Nicméně nové album je stylově docela pestré, naživo mě nejvíc zaujaly skladby "Ich liebe meine Vagina" a "Die ganze Welt ist ein Zirkus". Se starší tvorbou se hlasově bezchybná Aranea vyprsila (?) až na závěr a "Ich darf das!" jsem si s chutí zahulákal taky. Kruté dcery jsou momentálně ve formě, kdy dokáží ovládnout prakticky jakkoliv velký prostor a po právu patří k mým vrcholům WGT.

Co dál? Gothminister mi nikdy k srdci nepřirostli, tak volím přesun do veletržního areálu. V Agře svoje nádobíčko rozbalil Daniel Graves se svým zlobivým aggroEBM dítkem Aesthetic Perfection. Asi nikdy už se nedočkám syrového zvuku léta Páně 2009 na Parkbühne (report zde) a tehdejší síly skladeb z desky "A Violent Emotion". Daniel už nějaký ten rok víc a víc 'tuckovatí' a pro mne sklouzává níž do šedi. Za mne průměr, ale kolega Demi byl jiného názoru – viz níže.

Demi: Takhle! Nemůžu říct, že by mne show Aesthetic Perfection nějak zvlášť rozsekala, na to jsem malý fanouš. Co je však rozhodně třeba zmínit je fakt, že kapela nabrala zkušenosti a ty jednoznačně zúročila v profesionalitě. Proti některým kolegům tak dvojice na place jede jako dobře vyladěný stroj s monstrózním zvukem a i když si jejich songy nebroukám, jako jiné oblíbence, musím uznat, že na živo jim nechybějí pořádně macaté koule. I když mají místy setsakra blízko k některým chlapeckým kapelám, které jednu dobu tolik frčely v Esu.

Elliot tak neustále lezl po svých klávesách a „big bad“ Daniel (bez ruky na ksichtě, zato s kšiltovkou a kapucí) svým neskomírajícím ladným pohybem hrál děvčatům zlého chlapce, který má v sobě kus té špinavé romantiky, kterou naše protějšky tolik potřebují. Je mu třeba přiznat, že mimo showmanování mu to tradičně i náramně zpívalo a tak suverénní a přesvědčivý výkon jsem na celém festu u jiného pěvce asi nezaznamenal. Takže i když nejsem čertví jaký fanda Aesthetic Perfection, musím říct, že mne jejich set bavil moc a kroutil jsem se také statečně (i když ne tak plavně jako pan Graves).

Role pondělního headlinera v Agře připadla násilníkům Agonoize a ti se jí ani trochu nezalekli. Na začátku úvodního vypalováku „Deutsch“ je tak vše mohutné a slavnostní, jak se na finále takového festivalu sluší a patří. Chris během celého úvodního fláku levituje ve vzduchu, všechno to bliká, mlátí, bouří, dočkáme se i řádných ohnivých sloupců. Zvuk je naprosto zničující a rozjíždí se nefalšovaná taneční párty, kterou během „Blut Sex Tod“ začíná kropit klasická krvavá lázeň, která do lidí stříká ze zpěvákova nožem rozetnutého hrdla.

Megalomanská scéna připomíná staré heavy metalové kapely, ale to všechno k Agonoize zkrátka patří. Člověk v tom velké umění nenajde, ale tady nejde o nějaké hloubání, nýbrž o nepřetržitou jízdu, kterou musíte protrsat od začátku do konce. Časem se i s ničemnou dvojicí ocitáme v kostele, v němž se dá platit i lidskými oběťmi a o dobrovolníky tady viditelně není nouze. Mocné finále – to se musí nechat.

Nephilim: Bleskové otočení kormidlem nazpět a tramvajový speciál č. 31 mne vykopává znovu u Kohlrabipodprdy. Hlavní čas posledního dne tu pro sebe uzurpovala německá elektronická bestie Das Ich. Pódiu vévodí podivná dřevěná konstrukce s dvěma pohyblivými synth pařáty, za které se staví Bruno Kramm a Kain Gabriel, trojzubý Mikrofonständer opanuje zmrtvýchvstalý Stefan Ackermann.

Das Ich už zřejmě těžko dosáhnou na ďábelskou agresi před Stefanovým onemocněním, ke kterému se Bruno vrací dojemným proslovem během koncertu a nejednomu bubákovi se zaleskne v koutku oka. Přesto se nejedná o lítostivé fandění handicapovanému štěňátku – Stefan s postavou somálského chasníka (a mimikou Jima Careyho) pobíhá po pódiu i pod něj, oba klávesisté posouvají své dřevěné chapadlo tam a zpět a celé to působí ohromně energicky. Čekáte na "Kain und Abel"? Dostanete ho. Chtěli jste "Gottes Tod" či "Destillat"? Máte je mít. Až překvapivě silné vystoupení od kapely, od které už jsem nic nečekal.

Tak a do hajan? Ještě ne – po cestě mám ještě Altes Landratsamt, kde svůj set dohrávají domácí postpunkové legendy Pink Turns Blue. Na Castle Party před pár lety mě naživo příliš nezaujali, tady mají plno až po střechu a trio ukazuje nadhled a profesionální přístup broušený třemi desítkami let existence. Stíhám poslední čtyři kousky a v nitru po nich zůstává příjemný pocit, zkalený snad jen zjištěním, že budou posledním interpretem WGT 2016, kterého jsem viděl. Pojďme si jej shrnout do několika nejzásadnějších zjištění:

Další obrázky hledejte samozřejmě v naší galerii!

- Jubilejní ročník přilákal zřejmě nejvíc návštěvníků za celou historii WGT (oficiální zdroje hovoří o třech tisícovkách bubáků navíc oproti loňsku). To se odrazilo na zaplněnosti některých míst a hudbymilní často zůstali před branou na danou stage, protože její kapacita byla naplněna. Letos to nejvíc odnesl zřejmě Kohlrabizirkus, kde byl STOP-stav k vidění hned několikrát.

- WGT zoufale chybí stage s atmosférou a velikostí Werk II (letos rezervované opět pro Gothic Pogo Festival). Nechat hrát kapely jako Cinema Strange v Täubchenthalu se čtvrtinovou kapacitou je potom pod pódiem o holé přežití. Ani návratu jediné venkovní stage Parkbühne by se nikdo nebránil.

- Nabídka obchodů ve veletržní hale doznala podstatných změn. Obchody typu Queen of Darkness, Aderlass či Darkstore už zdaleka nemají tak velké stánky, zato se vyrojila celá spousta malých a málo známých značek, sázejících na osobitost, ruční práci a DIY styl obecně. Exkluzivně šité oblečení, ručně vyráběné šperky a celá řada neokoukaných doplňků. Návrat k té pravé podstatě gothic subkultury kvitujeme s nadšením.

- I gothic fashion má své módní hity. Pokud chcete být letos in, pořiďte si čelenku s beraními rohy a bažantím peřím. A pozor! Paroží už je silně out!

- Termín 26. ročníku Wave Gotik Treffen je 2. - 5. června 2017 a rok uteče jako voda. Už jste se dívali po nějakém ubytování?

Na viděnou napřesrok v Lipsku!