Androgeneze

Člověk původně existoval v ideální podobě jakožto Androgyn, tedy bytost celistvá, ve které byly sjednoceny všechny protikladné póly světa v dokonalé harmonii. Ale protože jeho podstata byla „pouze“ polobožská, dopustil se  prvotního hříchu - zamiloval se do smyslového a hmotného světa. Odplatou se mu dostalo toho, že byl (obrazně řečeno) mečem andělským rozpůlen na dvě nestejnoměrné poloviny-muže a ženu. A tak od té doby bloudíme v tomto hmotném ponurém světě a čas od času se spojíme se svým protějškem a vytvoříme tak původního Androgyna, abychom si v extázi připomněli svoji původní božskou podstatu.

V historii populární hudby se čas od času objevil někdo s androgynní image. Kvalita tvorby androgynů je kolísavá, stejně jako motivace, která je k takové orientaci vedla. Na jedné straně spektra vidíme více méně komerční důvody (že ano, pane Bowie) a na druhém extrém takřka patologický (Genesis P-Orridge). Jinými slovy, naše cesta po stopách ženomužů s mikrofonem či kytarou v ruce je lemována excentriky a kašpary, stejně tak jako citlivými umělci s vlastním názorem. A vlastně se jich leckdy  v jedné osobě sešlo víc…

Androgynní stylizace na gotické scéně rychle zdomácněla a stala se její nedílnou součástí. Záměrně ji ale zcela opomíjím. Brilantní zpěvák a skladatel Lucas Lanthier (Cinema Strange), který v kabaretním stylu podmanivě vypráví fantaskní příběhy o ztracených panenkách, oživlých strašácích v poli a tonoucích vdovách, by si jistě zasloužil samostatný obsáhlý profil. Stejně tak křehký umělec (umělkyně) Sopor Aeternus tvořící ve stínu zahrady psychiatrické léčebny ve Frankfurtu nad Mohanem.  Smyslem následujícího přehledu je připomenout, alespoň ve stručnosti, vlivy zvenčí, ať už z mainstreamu nebo nezávislé scény.

Glamrockoví průkopníci

Na konci šedesátých let, v éře psychedelického rocku, se vizuální a textové odkazy na naše téma blýskly u Syda Barretta z raných Pink Floyd, ale byl to až jeho obdivovatel Marc Bolan, kdo naplno v roce 1971 vystoupil s androgynní stylizací. Stal se tak nepřímo zakladatelem glam rocku, který si v nevyhraněné sexualitě a transvestitní pódiové stylizaci liboval. Bolan, původním povoláním model jedné londýnské návrhářské firmy, začal jako první vystupovat nalíčen s třpytkami na tvářích a boa kolem krku. 

Pozadu nezůstal ani jeho kamarád z dob folkových začátků David Bowie, který kolem roku 1972 vytvořil své androgynní alter ego - Ziggyho Stardusta, a to pro album nazvané "The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars". Bowie, který už se předtím na promo fotografiích objevoval v dámských šatech, vyrazil na turné nabité teatrálními výstupy a v té době šokujícími detaily, jako byl striptýz do sumo kalhotek a simulace orálního sexu s elektrickou kytarou. Dnes tedy vcelku běžné a odzívané rekvizity tancovačkových kapel českého venkova. Ale v té době na Davida odrůstající generace Beatles zírala jako na pavouka z Marsu. To vše je věrohodně ztvárněno ve filmu "Velvet Goldmine", pojednávajícím o éře glam rocku.

Bowie o pár let později veřejně deklaroval svou bisexualitu, a jedním dechem přiznal, že jí dokázal i řádně využít. Pravda je, že u Davida šlo o komerční úspěch vždy až na prvním místě, ale i přes jeho typické chameleónství mu nelze upřít hudební a hlavně vizuální vliv na scénu 80. let, kde se to androgynními postavičkami jen hemžilo. Zásadní v tomhle směru byl Bowieho videoklip "Ashes to Ashes" z roku 1980, do kterého Bowie angažoval výkvět tehdy vznikající novoromantické hudební scény z londýnského klubu Blitz. V čele téhle party našminkovaných chlápků ve stylových krajkových oblečcích stál Steve Strange, zakladatel projektu Visage – asi nejstylovějšího počinu new romantics. V době, kdy byl videoklip ještě v plenkách a na většinu z nich se zkrátka nedá koukat, neztratilo stylově mrazivé Fade To Grey od Visage nic ze své působivosti. Za výrazného skladatelského přispění členů Ultravoxu vzniklo i vcelku působivé druhé album "Anvil".

80. léta – bez makeupu ani ránu

V podzemí evropské hudební scény zatím prokopávali cestu pro budoucí androgyny irští Virgin Prunes a angličtí Throbbing Gristle. Druhý ze jmenovaných souborů je spojován s postavou Genesis P-Orridge, skladatele a performera na poli elektronické avantgardy, rovněž známého jako zakladatele Psychic TV. Industriální a EBM scéna  ho právem považuje za jednoho z hlavních zakladatelů žánru. Po svém přesídlení do New Yorku začal Orridge experimentovat i se svým tělem směrem k ženskému pólu a nechal si mimo jiné voperovat prsní implantáty. Tolik androgyn ortodoxní.

Hlavní postavou legendárních postpunkových koncertů či spíše divokých performancí Virgin Prunes byl jejich frontman a tvůrce image Gavin Friday, který dodnes působí v umírněnější hudební formě na sólové dráze. Ke své androgynní stylizaci Gavin Friday poznamenává: „Vždycky mě dokázalo naštvat, když lidé škatulkovali sexualitu, vždyť přece muži i ženy mají své feminní a maskulinní prvky. Ale když nosím sukni, nenosím ji jako ženská, ale jako chlap, tedy mám pod ní martensky a když mně někdo naštve, tak mu to dám sežrat. Teď už nenosím dámské šaty, protože mám pocit, že po skončení Prunes už se z toho stalo klišé, takový Boy George-ismus. Šaty jsou skvělý tak dlouho, dokud se z nich nestane uniforma“.

Undergroundová odbočka nás stejně nakonec vrátila zpět do mainstreamu ke jménu George A. O’Dowd, který proslul pod pseudonymem Boy George. Ten kolem roku 1981 zakládá formaci Culture Club, hrající kříženec soulu a reggae, a jejich singly jako "Karma Chameleon" a další úspěšně válcovaly hitparády na obou březích Atlantiku. Boy Georgova důsledná androgynní image a vcelku solidní vokál mu navíc každoročně vynesly vysoké umístění ve výročních hudebních anketách. Ano, figuroval na čelních příčkách jak v kategorii zpěvák, tak i zpěvačka.

Avantgardní Klaus Nomi, alt tenor z Bavorska se usídlil v New Yorku, kde v bizarních převlecích provozoval své slavné vokální vystoupení s show tak výstřední, že ho vyhledal pro spolupráci i David Bowie. Nomiho kariéra byla přerušena jeho předčasnou smrtí v roce 1983, takže po něm zůstalo jen pár alb, ve kterých zvuk tehdy neoposlouchaných syntezátorů kombinoval s operními skladbami.

V té době už na scéně působila i osoba s krátkým pomerančovým sestřihem, pánským oblekem a mrazivým pohledem. Annie Lennox v období raných Eurythmics představovala avantgardu nejen vizuální, ale především hudební. Dokladem jsou esteticky zdařilé videoklipy "Love is a Stranger" a "Sweet Dreams" pohrávající si s androgynní tématikou. Škoda jen, že po dvou vrcholných albech z první poloviny 80. let, "Sweet Dreams" a "Touch", dvojice Eurythmics zamířila do klidných vod mainstreamu. Vytratila se nejen originální image, ale i hudební nápady na pomezí popu a experimentu.  

S nánosem makeupu přichází na scénu Peter Burns se svou formací Dead or Alive, který kromě nestárnoucího hitu "You Spin Me Round (like a Record)" vždy překvapil originální stylizací a nějakou tou plastikou obličeje. Brzy však hudební nápady došly, tak alespoň Peter potěšil své příznivce nějakým tím novým nosem.

Ale to už jsme v polovině osmdesátých let, kdy Anglie oslavovala manchesterské The Smiths jako nové Beatles. Jejich zpěvák Steven Patrick Morrissey byl (a vlastně stále je) androgynní spíše životním stylem a názory, než zevnějškem a výrazně posunul naše téma do intelektuální roviny. A to s grácií hodnou Oscara Wilda, s nímž má společný nejen výjimečný básnický talent a výrazný narcisismus, ale i početné davy zbožňujících příznivců i nenávistných odpůrců. Morrisseyho rezignace na sexuální život a zájem o feministická témata zůstala v platnosti na jeho současných albech. Stále pozoruhodných.

Vstanou noví androgyni

Podobně jako u Morrisseyho, stojí hudební a textová kvalita za dalším androgynem Brettem Andersonem z anglické kytarovky Suede. Ten ovšem díky svým jemným až zženštilým rysům (make-up nemusel používat) a úctyhodnému hlasovému rozsahu naplňoval androgynní kritéria takřka kompletně. Mnoho textů Suede psal z pohledu obyčejných žen v domácnosti a  zhrzených dívek. A dařilo se mu to s pro něj typickým, nenapodobitelným kouzlem, především na prvních dvou albech Suede. Na rozdíl od Morrisseyho celibátu se Andersson sexuálně charakterizoval jako „bisexuál bez homosexuální zkušenosti“. Paralelu s The Smiths lze zakončit i podobnou šedou eminencí v pozadí úspěchu. To co pro The Smiths znamenal jeden z nejvýraznějších kytaristů 80. let Johnny Marr, to byl pro Suede neméně talentovaný Bernard Buttler. A stejně tak jako v případě The Smiths, je i pro Suede osudová roztržka mezi excentrickým zpěvákem a nespokojeným kytaristou.

Podobně jako Boy George se v hudebních anketách druhé poloviny 90. let objevuje jako zpěvák i zpěvačka u nás dobře známý frontman souboru Placebo Brian Molko. Jeho záliba v dámských šatech, líčení a androgynní stylizaci vznikla jako vzdor proti zámožným rodičům, kteří chtěli mít z Briana bankéře. Molkův skladatelský talent se ale zřejmě vyčerpal na prvních třech albech. Zdá se, že dále už jen rozmělňuje rozmělněné.

Glamrockovým obdobím D. Bowieho se inspiroval Marylin Manson při konceptu alba "Mechanical Animals". Úlohu Ziggyho Stardusta zde převzal androgynní mimozemšťan Omega, představovaný samozřejmě Mansonem vylepšeným nánosy umělé hmoty. Přes komerční pozadí celého projektu, nelze tentokrát černokněžníkovi upřít jeden z nejlepších androgynních videoklipů (Dope Show) a artworků alba.  

Naší řadu androgynů uzavírá u nás téměř zdomácnělý Chris Corner, který svůj projekt I AM X založil vzápětí po rozpadu úspěšné formace Sneaker Pimps. Vizuálně hodně čerpá z glam rocku let sedmdesátých, včetně dosti podbízivého egocentrického koncertního provedení. Kvalitou studiových nahrávek je ovšem v první lize současné produkce, a proto zůstal nakonec jakožto androgyn nejperspektivnější. 

Původně mělo být téma uzavřeno androgynem z české scény, ale věřte, hlavu jsem si lámal a nikoho nenašel. Pokud vy ano, dejte vědět. Pokud ne, tak si alespoň občas připomeňte, že i ve vás dřímá kus opačného pohlaví, a nic není tak černobílé, jak se zdá.

Doporučená alba

David Bowie - The Rise and Fall of Ziggy Stardust
T.Rex – The Slider
Suede - Suede
Morrissey – Viva Hate
Placebo – Without You I’m Nothing
Eurythmics - Touch
Visage – Anvil
I AM X – Kiss and Swallow

Doporučené videoklipy

David Bowie – Ashes to Ashes
Visage – Fade to Grey
Eurythmics – Love is a Stranger
Dead or Alive - You Spin Me Round (like a Record)
Morrissey – November Spawned a Monster
Suede – Metal Mickey
Placebo – Pure Morning
Marylin Manson – The Dope Show
I AM X – Missile

mohlo by vás také zajímat

IAMX přichází s druhých dílem "Fault Lines" ságy, který nás má probudit

Recenze IAMX - Fault Lines¹

Novým klipem poodhaluje identitu chystaného alba projekt IAMX

IAMX se v příštím roce vrátí do Prahy, Brna a Bratislavy s klubovým kapelním programem