Jakkoliv Ian Astbury a britští The Cult aktuálně nepatří mezi nejtypičtější žánrově zástupce gotické scény, význam jejich rané tvorby (zejména v období Southern / Death Cult) pro ni je nezpochybnitelný. I proto jsme se vypravili v úterý 10. srpna do divadla Archa, abychom se jim podívali na zoubek.

Naše původní předpoklady, že koncert bude spíše záležitostí fajnšmekrů a pamětníků, se potvrdily. Co nás ovšem přinutilo s razancí direktu přímo na solar přehodnotit původní úsudek, byl jejich počet. Pokud jsme čekali skromný hlouček, nesměle zabírající sotva polovinu sálu, byli jsme přinejmenším hodně skeptičtí. Nával, který mohl směle konkurovat naplněnému prostoru před rokem a půl na kultovních Sisters of Mercy, se přeléval z patra do patra a na sítech ojedinělých stanovišť s pivem srážel smetánku české rockové scény. Ale co se divíme, že zde vidíme pány jako Kodym, Bárta, Vartecký nebo Hošek? The Cult byli v devadesátých letech (tedy v dobách zlaté éry tuzemských kytarovek) velmi vlivnou formací a tak by nejedni čeští kolegové vliv britských vzorů popírali marně.

Deset minut před devátou se již sál může konečně rozburácet a přivítat před hradbou Marhsallů, Ampegu a dalších klasických aparátů pětici muzikantů, vedených dnes hladce oholeným frontmanem Astburym v černých brýlích a mikině s kapucou. Ten se příliš nerozpakuje a hned během prvního tracku odhazuje svou tamburínu v dál, napospas rozvášněným fanouškům. Ihned si však z nějakého tajuplného zdroje bere další a show může pokračovat dál. Původní obavy „jestli to zase bude tak potichu jako Sisters“ se naštěstí nepotvrdily, ale i tak zvuk nepatřil mezi ideální. Chyběly mu totiž „spodky“, údajně proto, že Billy Duffy nemá rád basy, a proto vyžaduje jejich maximální eliminaci. Škoda. I když středy a výšky hrály v Arše opravdu dobře, chybělo zvuku trochu toho „tahu“, který dělá rock tak živelnou muzikou.

Kapela však hrála na jedničku. Dvojice kytaristů Duffy-Dimkich prokázala svou sehranost, vyhrávky seděly jako kalumet v ústech šamana a dvojhlasy parádně ladily. Opět škoda, že jsme si kvůli ochuzení o spodní frekvence tolik nevychutnali rytmiku úderného bubeníka Johna Tempesty a zpívajícího basáka Chrise Wyse, držící celou mašinu v chodu.

Pokud jsme ale čekali, že se v rámci oslavy 25 let od vydání zásadní desky „Love“ bude hrát hlavně z ní, byl to další mylný předpoklad. Koncert odstartovala „Lil‘ Devil“ z alba „Electric“, a první věc z „Love“ („The Phoenix“) přišla na řadu až jako třetí, následovaná hitovkou „Rain“.

Poté nás frontman, přešlapující na zvláštním koberci, parafrázujícím americkou vlajku (jen se jí trochu vlnily pruhy a místo hvězd měla křížky), ujistil, že je hrozně rád, že je v „Československu“ (do Británie asi jdou novinky trochu pomaleji) a spustil další pecku „Sweet Soul Sister“. I když má Astbury živě stále vynikající hlas, v dlouhých, táhlých refrénech, které na deskách dávají prostor vzletným intonacím, se ukázalo, že to tak trochu fláká. Kupříkladu takový refrén v songu „Nirvana“ zněl bez poctivého vyzpívání o poznání hůře a Ianovo nedotahování celkem odkopával.

Ještěže na sebe dokázal strhnout pozornost Billy Duffy se svými vynikajícími kvákadlovými sóly (i když hrát si i na Townshenda neměl zapotřebí). Zazněl i zbrusu nový singl „Everyman and Woman is a Star“, průlomový „Spiritwalker“ z roku 84 i tracky ze zatím poslední desky „Born into This“ (například „I Assassin“ nebo „Dirty Little Rockstar“). Když pak Ian ukázal na plachtu CZ Sanctuary a do mikrofonu se zeptal: „ Co je to Sanctuary.cz?“ (aniž samozřejmě čekal odpověď), řekli jsme si, že je to pravděpodobně úvod k jedné z největších hitovek, ale nebylo to tak. Závěr základního setu totiž patřil dvojici „Fire Woman“ a „Wild Flower“. Další tamburína opustila pódium a zanedlouho po ní ještě jedna (že by měl Ian Astbury továrnu na tyto nástroje a nechával si je proplatit?).

Trojnásobné chřestění z davu spolu s pískotem a řevem mělo ovšem kapelu vylákat na pódium ještě jednou. Nyní tedy došlo na vytouženou „She Sells Sanctuary“, po které přišel další megahit „Love Removal Machine“. Pak už ale zpěvák v rychlosti představil kapelu, vyklidil pole, a aby bylo jasné, že to bylo pro dnešek vše, zvukaři rychle pouštějí nějakou písničku a světla se rozsvěcují.

Hodina a dvacet pět minut čiré esence 80. – 90. let rocku s lehoučce potemnělým podhoubím utekla rychle a z úsměvů na tvářích ven proudícího davu (o věkovém průměru cca 40 let) se dalo soudit, že The Cult svůj úkol splnili. Bez zajímavosti není ani fakt, že si kapela vystačila bez jakékoliv projekce, dokonce i bez zadní plachty (již dlouho jsme za kapelou neviděli pouze černé pozadí) a v podstatě dost statickými světly. Inu, důraz byl při premiérovém vystoupení Iana Astburyho a jeho kultu v Arše kladen především na hudbu. A ta nezklamala.

Fotky najdete v CZ Sanctuary galerii.

mohlo by vás také zajímat

Death Cult po reunionovém turné předložili posluchačům dva nové singly

Death Cult po reunionovém turné předložili posluchačům dva nové singly

Death Cult znovu ožijí na exkluzivním turné

Death Cult znovu ožijí na exkluzivním turné