Nadešel čas opět trochu občerstvit mysl informacemi o elektronické hudbě, konkrétně o subžánru EBM. Dnes pronikneme do tajů české a slovenské scény. Podíváme se trochu hlouběji, jakou roli hraje EBM ze sociálního hlediska a na charakteristiku samotného fanouška EBM.
Česká a slovenská EBM scéna
Neodmyslitelnou součástí našeho putování o elektronické hudbě je stručné zmapování tzv. „domácí scény“, která vznikla prakticky až po roce 1989. Jedinou českou skupinou, která užívala ve větší míře elektroniku a navázala na západní trendy, byl novoromantický českobudějovický Oceán. V tehdejší době byla kapela v Československu v podstatě fenoménem hudebně i co do fanouškovské základny.
Skupina Oceán
Do tohoto vakua vstoupil roku 1990 alternativní projekt Vanessa Del Rio, později jen Vanessa, který získal „objevné“ jméno po známé pornohvězdě. Zakládajícími členy byli Daniel Rodný (klávesy, programming) a Samir Hauser (zpěv, texty), kteří měli shodnou novoromantickou a postpunkovou minulost. Rok nato vyšlo prvé LP s názvem „Disco Bastards“ s anglickými vokály. To ale mělo k EBM ještě hodně daleko.
Po personálních změnách a zkrácení názvu vyšla veleúspěšná deska „Flashback“ (1992), která přinesla čistě elektronické postupy, české texty a hity v podobě „Prokopat se ven“, „Kolumbie“ a coververze od The Legendary Pink Dots. K projektu se přidal i Zoran Stehlík, pozdější DJ pražského Radia 1, a skupina opanovala svými drsnými zvuky, šokující jevištní show (světla, projekce, drogovými excesy) i skandály pražské rockové kluby. Druhá deska „Monogamy“ (1994) nabídla propracovanější zvuk, ale byla i labutí písní, neboť se skupina kvůli rozbrojům brzy rozpadla.
Právě legendami opředená živá vystoupení vysloužila Vanesse pověst nejtvrdší české kapely. Ostatně, vidět členy kapely, kterak se přímo na pódiu oddávají nitrožilní aplikaci pervitinu, příp. sledovat videoprojekci s tématem popravy člověka plamenometem nepatří k zážitkům, se kterými by se průměrný český člověk setkával dnes a denně… V některých případech se koncerty skupině poněkud vymkly z rukou a dostaly se až za hranici, kde končí veškerá legrace.
Vanessa – Prokopat se ven
V rozhovoru pro časopis Rock & Pop k tomu Samir Hauser poznamenal: "Jednou se mě v pauze mezi skladbama zeptal nějakej chlápek, jestli nemám oheň. V té době jsme používali pyrotechnické efekty, tak jsem ho polil toluenem a skopl na něj rozžhavenej plech. Pak jsme za ním přišli do nemocnice se sáčkem pomerančů a permanentkou na další koncerty."
Jindy musel být koncert zrušen, jelikož se pan Hauser před jeho začátkem střelil poplašnou pistolí do obličeje, na dalším koncertu členové skupiny roztrhali na pódiu maketu kočky, což by samo o sobě nebylo nic mimořádného, kdyby si z toho návštěvníci koncertu nevzali ponaučení a neroztrhali po skončení představení v ulicích několik živých koček“ (Laura Level 2000).
Vedle Vanessy, která vydala své desky u Monitoru a BMG (sic!), existovaly i soubory s EBM vazbou jako pražský Target, pardubičtí Gun Dreams nebo též slovenští Dark a jiné „amatérštější“ soubory.
S technologickým rozvojem a častějším kontakty se světem se i v Čechách a na Slovensku objevily další skupiny. V roce 1996 založil Kryštof Peterka svou „kapelu“ Immunology (Tolerance), která časem vyřadila z názvu druhé slovo a stala se prakticky jedničkou domácích EBM podií. Živé prezentace spojené se záblesky rozbrušovačky apod. se staly pojmem.
Dává o sobě vědět i No Name Desire a Depressive Disorder, na Slovensku se ujali disHarmony, The Last Influence of Brain a zvláště pak trnavský KIFOTH , jemuž se podařilo vydat desky v zahraničí a vystoupit na známých festivalech (Wave Gothik Treffen aj.). Pozornost si zasloužila zejména skladba „Crucified Thief“, v níž jsou promíšeny samply z napadení Pearl Harboru v roce 1941. Zajímavým projektem s vlivy EBM je i spolupráce českého dua Laura + Rodent.
Sonda do českého prostředí by nemohla být kompletní bez zmínky o místech, kde se EBM hrála a hraje. Populární bývala 007 na Strahově či RC Bunkr, později se česká „elektronická“ komunita přesunula do někdejšího klubu Hrob-Styx, Rock Café, Roxy a Matrix.
Kapela Vanessa prožila velký vzestup v devadesátých letech.
Sociologie posluchačské základny
Subkuturou je v sociologii vnímán „soubor určitých norem, hodnot, vzorů chování a životního stylu charakterizující určitou skupinu v rámci širšího společenství, případě tzv. dominantní či hlavní kultury, jíž je tato skupina konstitutivní součástí… V každém případě je důležitým znakem subkultury viditelné odlišení od dominantní kultury. Čím komplexnější je kultura a čím diferencovanější je populace, tím je pravděpodobnější vznik různých subkultur“ (Petrusek, Vodáková 1996/II:1248).
V souvislosti s poslechem EBM a formováním fanouškovské základny lze hovořit i o jisté „subkultuře mládeže“. Tato pospolitost je pochopitelně velice různorodá, ale má – vedle hudby – i jiné jednotící prvky. Sociolog hudby Miloš Schnierer ještě píše: „Není pochyb o tom, že hudba je sociální fenomén velké intenzity působení. Ze všech uměleckých druhů je nejpůsobivější díky totálnímu dopadu na objekt vnímatele. Váže na sebe množství sociálních, tedy společenských funkcí, jejichž vliv na vývoj individuality – osobnosti je třeba nově interpretovat“ (1995:9-10). Podívejme se nyní, jaké lze nabídnout generalizace o individualitách fanoušků EBM.
Charakteristické rysy a atributy fanoušků
Za tradiční posluchače EBM bývají ve světě označováni mladí a kritičtí muži; běloši pocházející ze středních i vyšších vrstev, s antiautoritativními postoji a s dokončeným středním, ale i univerzitním vzděláním. Samozřejmostí je blízký vztah k počítačům, informačním technologiím a sci-fi literatuře i filmům. Zajímavý průzkum byl v tomto směru veden PhD. Collinsovou z liverpoolské univerzity. Na vzorku 139 lidí ukázala, že plné tři čtvrtiny respondentů nesledují v TV hudební vysílání, a ve většině mají k televizi velmi negativní vztah. Neholdují nakupování, ani se příliš nezabývají sportovními aktivitami. Mezi menšinou žen shledala nebývale častou homosexualitu (46%) a obecně absenci homofobních postojů. To možná souvisí i s poměrně běžnou „androgynní image“ mnoha gotických, novoromantických nebo dark-wave zpěváků.
Například v USA bývá industriální hudba vřazena do široké skupiny stylu „goth“ (gotika), který je pověstný svými podivuhodně odívanými a namaskovanými fandy: „Původními gotiky byla bledá nočňátka s nasprejovanými vlasy a zahalená v černých hábitech. Mezi jejich uctívané symboly patřily věci religiózní i svatokrádežné, zvláštní oblibě se těšili tuberkulózní básníci a vůbec vše hrůzostrašné. Jejich kapely Sex Gang Children, Specimen a Alien Sex Fiend byly postpunkovými šiřiteli zkázy, využívajícími motivy hororových filmů a tematiku sexuální nevyhraněnosti.
Když gotika v Británii poněkud zapadla, zakořenila paradoxně tam, kde slunce svítí bez ustání – v Kalifornii. Anglické skupiny jako Bauhaus, Siouxsie and the Banshees a Sisters of Mercy mocně učarovaly představivosti předměstských zástupců noci a pop-gotické odrůdy The Cure a Depeche Mode plnily stadiony. Jak se žánr goth rozvíjel, přibíral i další vlivy například industrial (NIN), nebo dokonce New Age (Dead Can Dance). Dodnes čerpá hnutí čerstvou krev v podobě nových skupin a fanoušků“ (Daly, Wice 1999:136).
Charakteristickým oděním „gotiků“ jsou černá trika, u žen síťované punčochy a minišatičky, krucifixy, těžké boty, kožené či latexové doplňky a předně výrazný make-up nejen u žen, ale i mužů.
Něco z toho pochopitelně přejali i vyznavači EBM, takže se v hesle o industrialu můžeme mj. dočíst, že „industriální subkultura je ve spojení s žánrem trangressive fiction, sadomasochismem a piercingem“ (Daly, Wice 1999:158). To je poměrně zavádějící, neboť si díky vlastnímu výzkumu o tetování či jiném bodyartu dovoluji tvrdit, že se četnost „ozdobených“ nijak neodlišuje od běžného věkového průměru.
Klasický posluchač EBM se sice rád odívá do černé, ale spíše než na vampirickém vzhledu si zakládá na lehce kybernetickém či „militantním looku“: vojenské či vysoké boty (gladiator), krátký nebo kvazi-punkový sestřih vlasů (mohawk), stříbrné doplňky, maskáčové kalhoty, dlouhé kabáty a důležitou „klanovou značkou“ jsou trička s emblémy a názvy skupin. Velká část (i pravověrných) fanoušků se ale nijak razantně neodlišuje od běžně odívaných mladých lidí; zvláště, pokud mají zaměstnání, kde se extravagantní styl netoleruje.
Specifickou kategorií jsou některé stálé „klubařky“ (které si skutečně potrpí na S/M či fetišistickou módu) a DJové či samotní intepreti, jimž je vysoce alternativní styl již druhou přirozeností. V každém případě je stylové odívání dalším způsobem, jak symbolicky ukázat většině: Odmítám být stejný jako vy, a jsem hrdý, že poslouchám JINOU hudbu. „Radost fanoušků, kteří poslouchají tuto muziku, plyne přímo z pocitu odlišnosti“ (Collinsová 2002:155)
Pokračování příště...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.