Bezprostřední dvojpohled na premiérové vystoupení Garyho Numana v Čechách aneb v čem to podle našich reportérů byl sakražhavý kandidát na koncert roku.
Trvalo to dlouho, vlastně mnohem déle, než jsme chtěli, ale nakonec se to povedlo. Díky kolegům z DSmackU jsme společnými silami konečně mohli splatit jeden veliký dluh českému publiku a splnit si jeden veliký pořadatelský sen – pozvat vůbec poprvé do České republiky průkopníka mnoha hudebních žánrů Garyho Numana. Nicméně vyplatilo se si počkat. Už jen proto, že si mistr vyrazil na turné s velmi silnou aktuální deskou “Savage”. Ale jedno po druhém.
Pavel Zelinka: Na začátek pozitivní překvapení. Předkapelu Nightmare Air jsem otestoval pouze několika singly na YouTube a nějakou naději ve mně nevzbudili. O to větší překvapení přichystal samotný set, který zněl mnohem zajímavěji. Trio sehraných muzikantů se skvěle doplňovalo, navíc drželo ve svých řadách trumf v podobě pohledné zpěvačky a basačky v jedné osobě. I bez toho ale hudba tria měla hlavu a patu. A především drive, poháněný řízným bubeníkem.
Nightmare Air se úzkostlivě báli spadnout do nějaké žánrové škatulky, což má často za následek jisté zevšednění předkládané hudební krmě. Ne tak Američani z L.A., kteří dokázali být řízní, nátlakoví, ale také atmosféričtí, dobře pracující s dynamikou. Je poznat, že se nejedná o žádné zelenáče, ale o ostřílené muzikanty, kteří vědí, jak s nápady nejlépe naložit. Ani nevadila elektronika puštěná z počítače. A publikum až nečekaně živě jejich krátký set podpořilo. Už dlouho jsem nezažil po strhujícím finále, které obstarala hitovka "Icy Daggers" z pět let staré debutové desky „High In The Lasers“, tak silný potlesk pro překapelu.
Ezechiel: První místo na pódiu patřilo losangeleskému triu Nightmare Air. Původní obavy, nakolik částečná personální provázanost mezi členy kapely a koncertním managementem Garyho Numana ovlivní kvalitu vystoupení, ale vzaly za své v podstatě hned od prvních úderů. Skvělý sound už od začátku podtrhnul masivní nasazení všech tří muzikantů. Hlavně bubeníka Jimmyho, který svou nebohou sestavu masil přesnými energickými (až surovými) údery. V protikladu tvrdé post/rockové rytmice, zjemňované lehkým synťákovým závojem z podkresů, se pak vznášel éterický vokál basačky Swaan (taky jste si vzpomněli na Cranes?) .
Kombinace šlapavé, vyhrané a zdravou silou podané muziky s téměř shoegazovou plachtivostí zpěvů vytvářela nakažlivou směs, která si obecenstvo rychle získala na svou stranu. A ano, když příjemně znějící vokál mazlí štíhlá basačka s velkým světlým Precisionem na krku, která se u mikrofonu kroutí na špičkách a soustředěně intonuje skrze zavřená víčka a oponu černé ofiny, zní to snad ještě o fous lépe.
Vokálně velmi dobře fungoval i zpěv kytaristy Davea, kombinovaný s intenzivním trýzněním tahaných strun, řádně zdelayovaných a nareverbovaných. A když se k trojici přidal externí klávesák s Numanovsky znějícím synťákem, byli Nightmare Air naši. Pokud by se však ještě někdo nad předkapelou ofrňoval, dostal přímo 'in your face' závěrečnou taneční hitovku “Icy Daggers”, po které prostě už nebylo co dodat. Veliké překvapení v nejlepším slova smyslu! A přitom to nejlepší teprve mělo přijít…
…a přišlo. Po nezbytné přestavbě sál zhasnul a více než osm stovek hrdel dalo jasně najevo, že se u nás na Garyho Numana čekalo opravdu déle, než je zdrávo. A Gary se s tím nemazal. Klubem projel elektrizující riff “Everything Comes Down to This” a sehraná kapela pouštních duchů se rozptýlila po pódiu. I sám principál se vlní, zaříkává stage, intonuje bez zaváhání a hned od začátku se nijak nešetří. Je na stagi a evidentně i v několika dalších dimenzích zároveň a snaží se nám zprostředkovat kontakt se sférami, které vidí jenom on sám. Dokáže to ale takhle uběhat celý koncert?
Kromě velmi slušného zvuku a energie kapely začínají vystrkovat růžky i světelné efekty, precizně seřízené do riffových výpadů kytar. Když se ozvou první tóny následující “Metal”, nadšení sálu vyletí prudce nahoru… a až do konce koncertu v podstatě už jen narůstá. Ostatně, kdo by se neradoval, když si pan Numan stoupne k letitému synťáku a začne vytepávat ty staré známé vyhrávky. Své oči také doširoka otvírají dodatečné světelné sloupce, pálící světlo do všech směrů. Lucerna bouří a Gary bez průtahů smaží jednu pecku za druhou, pohrává si s dynamikou skladeb jako kočka s myší. Z natlačených novějších indusrockových fláků klidně zvolní do zvukově minimalistických slok (třeba “Bed of Thornes”) a proloží to prověřenými oldschool 80s hitovkami (ať už je to “Down in the Park”, povinná “Cars”...).
A kdyby se snad oko divákovo unavilo sledováním myriád světel nebo extatického Gary Numana, uzme si jeho pozornost další výrazná postava koncertu, kytarista Steve Harris s vizáží, tělesnou konstitucí a pohyby mumifikovaného Imhotepa. Ten by ovšem asi nedával tak dobře sóla na přepínané snímače ve stylu Toma Morella. To však nejsou jediné osoby, které na sebe mají dnes večer strhnout oči naplněné Lucerny.
Když technik přináší do přední linie druhý mikrofonový stojan, dav dá nadšeným řevem jasně najevo, že ví, co se bude dít. A Gary potvrzuje: “Ladies and gentlemen, please welcome special guest of this evening, my daughter Persia”. Aktuálně nejspíš nejslavnější 13leté děvče indusrockové scény nastoupí bok po boku svého slavného otce a dohromady vyšvihnou “My Name Is Ruin” jako z partesu. Překvapení jako blázen, kterého se dočkalo jen pár vybraných koncertních zastávek. A vzájemné dojemné táto-dcerovské obímání po dobře odvedené práci jako by rozsvítilo Lucernu ještě dalšími neviditelnými světly. Ale šup, šup, jedeme dál, tenhle vlak nezastavuje. Set uhání dál, skvěle váže, transformuje se a graduje: “Here In the Black”, “Mercy”, “Love Hurt Bleed” až k hitové “When The World Comes Apart” a závěrečné “Are Friends Electric”.
Nadšení fanoušci ale samozřejmě Garyho jen tak nepustí, a tak se smečka po chvilce vrací s další hitovkou “Fall”, jejíž jedovaté synťákové basy trhají parkety a rolují je v soustředných kruzích směrem od epicentra. Vkusným přechodem se dostáváme až k “modlitbě za nenarozeného”, do níž se Gary přizbrojuje druhou kytarou. Ani to ale Lucerně nestačí, a tak se sestava vrací ještě jednou s “It All Ends Here”. A nekecají – it all ended right there. Hlavně asi i proto, že na Garym je vidět, že se na pódiu nechal úplně celý i s rezervami a je totálně vyčerpaný. Veliký respekt.
Fantastické nasazení a frontmanský výkon Garyho Numana, který do hodiny a půl čistého hracího času nasypal veškerou svou energii i světabol, což by s přehledem odrovnalo i o polovinu mladší borce. Skvěle sehraná kapela. Opravdu vynikající práce se světly, která prostory Lucerny promeňovala v místa stojící mimo čas a prostor a k tomu velmi dobrý zvuk. Neuvěřitelná výměna energie mezi naplněným klubem a kapelou, velmi úzké a intenzivní propojení obou táborů. Spád a dramaturgie setu na jedničku. A navíc Persia jako speciální překvapení. Není divu, že se o premiérovém koncertu Garyho Numana bude plným právem mluvit jako o něčem výjimečném, v mnohém neopakovatelném. Přesto doufejme, že se to přeci jen ještě někdy zopakovat podaří. Vidět v praxi takovouhle vysokou školu koncertní je totiž opravdový svátek. A dosavadní reakce drtivé většiny fanoušků potvrzuje i náš osobní pocit – že jsme právě nejspíš viděli koncert roku, ne-li jeden z nejlepších koncertů vůbec (alespoň pro některé z nás). Gary, veliká poklona a díky!
Aspoň, že si to čekání na další vystoupení Garyho Numana můžeme ukrátit dalšími koncerty. Třeba nadupanými švédskými postpunkery The Exploding Boy příští středu v Underdogs.
Pavel Zelinka: Na rozdíl od kolegů můžu machrovat a srovnávat loňský koncert Garyho Numana v Bratislavě s právě odehraným vystoupením v Praze. Oba byly výrazně nadprůměrné, přesto ten pražský musím lehce vyvýšit nad ten, co Gary odehrál ve slovenské metropoli. Důvody?
- Mnohem bližší semknutí kapely s publikem, zapříčiněné půlkruhovým pódiem i celkovou dispozicí klubu spíše do šířky než do dálky.
- Výborný zvuk a elegantní, leč efektní extra světla.
- A především výrazně nabuzenější publikum, které „šlo“ s Garym od prvních tónů otvíráku “Everything Comes Down to This” až do závěrečných tónů přídavků “It All Ends Here”.
Gary nešetří sebe, nešetří ani nás a plně se soustředí na muziku. Ta běží jak dobře namazaný stroj, jako radlice pohotovostního pluku, která před sebou hrne vše, co se jí postaví do cesty. Velmi různorodé publikum nemohlo být zklamáno. Pamětníci dostali až překvapivě velkou porci hitovek z přelomu 70. a 80. let, mladší fanoušci pak podobně hutný příděl ukázek z posledního indusrockového období tvorby umělce. Celkově elektroničtější sound překlenuje i pauzy mezi písničkami, kdy asi nejvíce naskakují NIN konotace. Osobně mi trochu chyběla má oblíbená „I Die: You Die“, na druhou stranu potěšila vykopávka "Films" nebo "Halo" z 12 let starého alba "Jagged".
Hodně se diskutovalo nad Garyho vokálem. Co uzpíval a co mohlo jít už z počítače. Tady je očité svědectví ze zvukařské přihrádky. „Hodně pomocnejch vokálů bylo v podkladech, ale bylo dost poznat, co je naživo a co ne. Většinu toho fakt zazpíval.“ Děkujeme za zprávu, která vyvrací fámy, že koncert kapela odšmidlala s nezapojenými nástroji. Takhle to prostě v praxi vypadá, jak se chová část obecenstva, když je koncert opravdu dobře nazvučen. Což byl.
K jednotlivým skladbám se vyjádřil kolega, tak snad jen můj dovětek na závěr: Numan i v Praze předvedl, proč je poprávu znovu na vrcholu. Jeho snažení není žádné vzpomínání na staré dobré časy, ale snese i ty nejpřísnější moderní měřítka. Věřím, že i díky reakci čerstvého šedesátníka ("Prague tonight was so unexpected, so full of energy. I had no idea that was coming. Absolutely brilliant. Can’t wait to come back") dočkáme návratu legendy v řádu pár let. Alespoň já bych to určitě přivítal.
Za bleskové dodání fotek moc děkujeme Kryštofovi Peterkovi!
Komentáře
tvl koukam ze vyzva splnena...
#styl
Nečekal jsi, že to dáme přes noc, žejo? :D
Ahoj, s hodnocením souhlasím, bylo to skvělé. Psal jsem to už na musicserver pod fotogalerii z koncertu, ale v recenzi píší o špatném zvuku, v němž se Garyho zpěv místy ztrácel. Nevím, kde jejich recenzent stál. Já byl z boku kousek vedle zátaras od vstupu ze šatny na pódium a zvuk byl v pohodě. Tohoto machra svého řemesla s jeho kapelou bych rád viděl u nás ještě jednou. Díky za to, že jste ho sem pozvali.
podle me bylo zezacatku par minimomentu, kdy jsem zpev neslysela uplne 100%, ale to se vyladilo a zvuk byl celkove rozhodne super, stejne jako cela show. <3
dik za report i za fotky, jeste si jedu na vlne! :)
Co foťák pobral to pobral. Příště asi raději přelepím nikrofony. :) takže video https://www.youtube.com/watch?v=7B2Z342yEpU&feature=youtu.be
Byl to parádní večer.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.