Autor: Ezechiel

Žánry psychobilly a horror punk nepatří na českém hudebním dvorečku zrovna mezi nejrozšířenější, a právě to byl důvod, proč se organizátoři festivalu Moonlight Mayhem rozhodli s touto situací něco udělat. Pořadatelská smečka BatCountry, napojená na cizincům jistě známý pražský kulturní dvouměsíčník Provokátor, vsadila na současnou špičku těchto hudebně i vizuálně vděčných stylů, a tak jediné, co nás může mrzet je fakt, že se Moonlight Mayhem kryl s největší gothic deathrock postpunkovou událostí, která kdy zavítala do ČR - Drop Dead Festem.

Na Drop Dead Fest jsme ostatně zavítali ještě před začátkem psychobilly nářezu, neboť jsme měli domluvené interview s Andim z legendy Sex Gang Children. Z běžné fádní pražské ulice projdeme králičí norou jako Alenka a objevujeme se v naprosto úchvatném, nepopsatelném světě, jakémsi skanzenu starých gothic/deathrockových pravověrných. Prostory Rock café jsou stylově vyzdobeny potrhanými hadry a umělými pavučinami, což nejen přidává na útulnosti, ale především vytváří skvělé prostředí pro všechny ty krásně podivné existence, které jsou k vidění. Kdo by čekal něco podobného jako na českých akcích, byl by asi zjevně v šoku. Marně byste hledali nákladné róby, metalové atributy nebo osvědčené undergroundové značky z drahých obchodů. Charakteristické prvky této módy bych shrnul do slov jako "nápad", "originalita", "odvaha" a "DIY" *(pozn. zkratka Do It Yourself - udělej si sám)*. Nechci zahraniční hosty přeceňovat, ale mám pocit, že většina modelů, které jsem zahlédl by se s trochou nápadu, odvahy a šikovnosti daly vyčarovat i ze secondhandových surovin, aniž bychom překročili pořizovací cenu 400,- Kč. A co tu tedy máme?

Jak můžete vidět z pár fotek v naší Galerii, jsou tu namalovaní chlapíci v sakách (na kterých jsou připevněny pavučiny), nebo kožených ocvočkovaných bundách s nášivkami oldschool kapel, v roztrhaných sítích a punčochách, obutí do vysokých těžkých bot, korunovaní ukázkovými, vzorně natuženými "číry" úctyhodných barev a výšek, běžně přesahující půl metru. A k tomu samozřejmě patří i nazdobené dámy s podobnými sítěmi, saky a bundami, jen s delšími vlasy nebo číry, které se nebojí vzít si například růžové leginy s jaguářím vzorem a teprve PŘES to kalhotky a černý podvazkový pás s punčochami. K vidění jsou ale i různé hermafroditní zjevy v latexu a pár barevných múz s cyberdready, na které už pomalu, ale jistě začínáme být zvyklí i v ČR. Zde ovšem češtinu uslyšíme kromě od barmanů, zaměstnanců Rock Café a pár přátel jen velmi sporadicky. Ale dost okouzlení atmosférou DDF (kdo nebyl, pravděpodobně neocení), Andi na nás má stejně čas až po koncertu, a nám ujíždí vlak (pardon, Vagón) plný psychobilly.

Kolem osmé tedy vcházíme do Vagónu (rovněž vyzdobeného pavučinami, umělými pavouky a dalšími nezbytnostmi), do kterého dorazilo takových 150 - 200 lidí. Že je zde větší procento našinců je pravděpodobně způsobeno nižším vstupným - stylových 666,- Kč na jeden a 999,- Kč na oba dny festivalu. Atmosféra ve Vagónu je o něco otevřenější, a "hospodštější", nežli v Rock Café, ostatně, většině pořízků s napomádovanými vlasy či psychobilly účesem půllitr v ruce nechybí. Mezi nimi se jako drahokamy lesknou stylové psychobilly slečny, přehlédnout nelze ani čtveřici klaunů s červenými nosy frkačkami a pomalovanými obličeji, ze kterých se nakonec klube jeden z headlinů pátečního večera - The Klingonz (se kterými jsme při té příležitosti udělali rozhovor, který se v současné době zpracovává).

Na pódiu mezitím zvučí maďarská kapela **The Silver Shine**, což znamená, že jsme díky zdržení v Rock Café přišli o jediné zástupce tuzemské scény **The Bad Tones**. Škoda, ale snad se nám to podaří někdy vynahradit. The Silver Shine jsou vizuálně vděčnou kapelou, zejména díky ženě u kontrabasu (o které jsem nikde na netu nenašel ani zmínku). Svou zásluhu má ovšem i bubeník Rolee Shine postavený se svou speciální sestavou (která hoří modrými plamínky) vepředu mezi kontrabasistkou a zpívajícím kytaristou Ati Edgem, na kterou hraje ve stoje. Třičtvrtěhodinka s působivě podaným, punkem načichlým psychobilly pěkně utekla, a tak je čas na drink a čekání na další partu. Čtyřčlenka **Hollywood Suicide** (Sickie - zpěv, kytara, Callum - kontrabas, Drew - kytary, vokál, Marky - bubny, zpěv) měla k punku daleko blíže, než k psychobilly (jak napovídalo i Drewovo triko The Ramones), a tak nebylo překvapením, že publiku naservírovala pěkně dravý (avšak místy lehce jednotvárný) punk 77 hraný v psychobilly sestavě a s psychobilly zvukem. **The Astro Zombies**, nastoupivší v půl jedenácté v bretoňských pruhovaných trikotech, s rádiovkami na hlavě a s přimalovanými úzkými knírky nenechali nikoho nepochybách, kde mají své kořeny. Bob Zombie (zpěv, kytara), Mad Man Markus (bicí) a Fantomas (kontrabas) z francouzského Dijonu si rozhodně nedělají hlavu s tím, aby vypadali jako hvězdy, i když by na to možná po 11 letech hraní a čtyřech řadovkách měli právo. Po několika úvodních vtípcích se "astrozombie" opřely do strun a předvedly slušnou porci různých stylů sjednocených pod korouhev psychobilly, ve které ukázaly, že jsou všechny (zejména pak Fantomas) instrumentálně na velmi vysoké úrovni.

Začátek anglických **The Death Valley Surfers** jsme bohužel prošvihli kvůli rozhovoru s The Klingonz, ale i z několika posledních songů si můžeme udělat obrázek. Kapela v černočerveném stejnokroji se od ostatních psychobilly sestav lišila už tím, že namísto "povinného" kontrabasu měla tradiční baskytaru (Ayes), a svůj zvuk navíc šperkovala saxofonem (Brendan Blowers). Hudebně však "surfaři" pod vedením zpěváka Russe Surfera do programu zapadli na výbornou. Akorát se nám začalo pomalu zdát, že už toho psychobilly začíná být trochu dost. I to byl důvod, proč jsme nafotili předposlední irskou partu **Spellbound** hrající poctivé rockabilly v moderním hávu (kteří se v programu prohodili s The Klingonz), a rozhodli se zvednout kotvy a odplout zase na chvilku do jiného světa přes ulici.

Tam už je plno, tipuji, že klidně přes 350 lidí z celého světa, kteří právě sledují závěr vystoupení **Rubella Ballet**, alternativní punkrockové kapely hrající od roku 1979, která se schází a koncertuje jen velmi sporadicky. Velmi emotivní (ať vás ani nenapadne asociace se slovem "emo"!), naléhavý sound a příjemně rozechvělá atmosféra, která se podařila zpěvačce Zillah Minx, (a zbytku kapely v sestavě Sid - bubny, Sean Mowle - kytara, Sue Slapper - basa) vytvořit zcela jasně dokazovala, že "staré páky" rozhodně netrpí něčím jako "úzkoprsou starobou". Totéž by se dalo říct i o Andim a jeho **Sex Gang Children**, kteří už taky (věkem) nepatří mezi žádné mladíky. Přesto, když tato formace, která v 80. letech definovala jak bude vypadat další vlna gotické hudby, nastoupila na pódium, marně bychom hledali alespoň náznak "únavy materiálu". Naopak - lidi jako Andi Sex Gang prostě jenom nabírají další a další zkušenosti a přidávají je do své tvorby, a tak se není co divit, že byl nástup SGCh na scénu opravdu silným zážitkem. Bohužel zážitkem, kterým jsme se nemohli kochat moc dlouho, protože nás ještě čekali klingoni v jiném vesmíru.

Červí dírou se dostáváme zpět do Vagónu zrovna v okamžiku, kdy **The Klingonz** "smaží" znělku z kresleného seriálu "Spiderman". Komu by snad tohle přišlo samo o sobě málo bláznivé, měl by vědět, že 35letí chlapíci Titch (zpěv), Doyley (kytara, vokál), Strangy (kontrabas, vokál) a Mocker (bubny) hrají až na červené nosy, klaunský makeup, divoké účesy a kožená tanga zcela nazí, čímž dávají na odiv své sbírky tělesných tetování. Publikum samozřejmě běsní, ovšem ty největší hřebíky do rakve přijdou teprve v okamžiku, kdy si The Klingonz postupně pozvou na pódium nejdříve zpěváka (Frankie Hayes), pak kytaristu (Dave Mc Donald), a následně celý zbytek (Simon Farrell - kontrabas, Brian O'Higgins - bicí) spřátelených Spellbound, aby dohromady zahráli rockabilly/rock and rollové hymny. Roztančený Vagón tak dostává nekompromisní dávky hitů jako "Rock This Town" od The Stray Cats, "Johnny B. Goode" od Chucka Berryho a další pecky, samozřejmě ve značně zrychlené a "nakoplé" úpravě. Skvělá tečka na závěr, která probrala všechny, kteří už usínali, a unavila ty, kteří se cítili ještě čerství.

My si trochu vydechneme a něco kolem druhé ráno se přesunujeme do Rock Café, kam přicházíme akorát na poslední hlasovou performaci, kterou předvádí sám Andi bez doprovodu. Škoda, takže hymnu "Sebastiane" už asi neuslyšíme. Zpěvák Sex Gang Children mizí v zákulisí, lidi tleskají a Djs roztáčí "hvězdná kola". A opět je tu v Čechách jev nevídaný - dobrá třetina lidí se jenom krátce občerství nějakým tím drinkem a vrací se na parket, aby tančila i na reprodukovanou hudbu. Inu, co se divím, přijeli se bavit takovou dálku, přece nepůjdou spát v půl třetí ráno, vždyť další koncert začíná až v sedm večer a příležitost jako Drop Dead Fest se nebude jen tak opakovat. My bohužel energií zrovna nesršíme, a tak nezbývá než si sednout k baru a čekat na slíbený rozhovor. Navzdory únavě ale vše nakonec dopadlo dobře (i když se začalo povídat až kolem půl páté ranní), a tak budete moci přepis a překlad našeho téměř hodinového povídání s Andi Sex Gangem na stránkách CZ Sanctuary vychutnat i vy. V půl šesté tedy končí náš první den na Moonlight Mayhem (a taky trochu na DDF), a pokud vás zajímá, jak vypadaly ty další, a jaké to bylo na Drop Dead Festu, zůstaňte na příjmu. ;)

Fotky naleznete jako vždy v naší Galerii - **pokud byste někdo měl další fotky z Moonlight Mayhem, nebo Drop Dead Festu, pošlete je, prosím, na redakce@sanctuary.cz - předem moc díky!**