Demi Mortuus | 12.10.2022 15:30

Malý chlapec v těle dospěláka musí na výpravě do minulosti zastavit partu samozvaných okultistů. Jde nejen o jeho život. I na meče dojde!

Miroslav Pech - Rytíř
Vydal: Golden Dog, (201 stran)

Mít rád Miroslava Pecha a jeho psaní je snadné. On totiž umí psát o obyčejných věcech neobyčejným způsobem a svým bezelstným pohledem na dnešní svět, který na člověka klade nemalé nároky, je často nenásilně vtipný a mile nejistý. Dobré pro nás čtenáře je to, že má mimo jiné rád horory a poslední dobou je také píše. „Rytíř“ je tím nejnovějším a jakkoliv se žánrově nejedná o čistokrevný kousek, rozhodně si o něm nechte něco povědět.

Když jsem poprvé zaregistroval titul knihy a v souvislosti s ním se dočetl zmínku o fantasy, okamžitě jsem si představil chlapíka v těžké a zářivé zbroji. Vy taky? Tak si tuhle myšlenku vyhoďte z hlavy. Hlavní hrdina Jiřík je totiž malý klučina, který žije u poněkud výstředních rodičů, kteří vlastně vůbec jeho rodiči nejsou. A navíc potká na půdě ducha malé Františky, která mu o nich prozradí nejednu šokující informaci. Jen si představte, že máte slavit osmé narozeniny a z ničeho nic se od kamarádského ducha (dušice) domáknete, že jsou vaši rodiče úchylní satanisti, kteří žerou malé děti, vás že unesli a hodlají provést rituál, jehož máte být hlavní atrakcí.

Najednou máte pouhou chvíli na rozhodování. Můžete umřít, nebo vyrazit zpátky proti proudu času a zachránit nejen sebe, ale i Františku. Má to však jeden háček. Když se po průchodu „mezistěnem“ ocitnete v parku, jste stále malým Jiříkem, ale máte dospělácké tělo. Do vysvětlivek proč a nač se Mirek příliš nepouští – situace je zkrátka taková jaká je a habán s klučičím nitrem se musí protlouct světem, o němž nemá ani šajnu, neboť jej únosci a domnělí rodičové v jednom logicky skrývali před světem.

Je jasné, že důležitou roli v příběhu hraje dětská mysl, která je nucena prožívat složité dětství, srovnat se s existencí ducha na půdě a následně taky se světem, které nemá pro dospěláky s nedospělým myšlením příliš pochopení. Dochází tak k mnoha tragikomickým situacím. Jiřík je zlatíčko a stvořit podobně milou postavu je autorovou silnou stránkou. Nedávno jsem dočetl jeho „Otce u porodu“ a poté mě napadlo, že i on sám je vlastně takový Jiřík. Musíte se jeho konání chtě nechtě usmívat a jakkoliv jsem se v duchu sám sebe ptal, proč by mu parťáci v příběhu tolik pomáhali, nakonec si odpovídám, že bych mu asi chtěl pomoct taky.

Kdybych chtěl hledat chyby a díval se na knihu z žánrového (tedy hororového) úhlu pohledu, potom bych možná zmínil jen to, že jsem měl po celou dobu čtení dojem, že se Jiříkovi nemůže nic stát a vlastně jsem se o něj příliš nebál, což je trochu škoda. A to jsou záporáci opravdu vypečení. Jinak jde o příběh, který na hororového fandu pomrkává láskou (nejen) k hororu a říká si o přístup, který kašle na ortodoxní žánrová škatulata.

Na druhou stranu můžu říct, že když si přečtete i autorovu zbrusu novou (krásnou, silnou a těžkou) básnickou sbírku „Marabu“, budete možná za trochu odlehčeného strašení rádi. Vysvětlit, čím je Miroslav Pech tolik výjimečný, v recenzi stejně nejde. Prostě si jej přečtěte a nechte se pobavit i postrašit. Tady totiž nejde ani tak o to, co vám autor předkládá, jako o to, jakým způsobem tak činí...