O čem bude sobotní pražské vystoupení industriálních mohykánů? Jaká je aktuální deska "Lament"? To se dozvíte z dnešního dvojpohledu.
Einstürzende Neubauten – Lament
BMG Rights Management 2014, 72:51
Pohled Sudlice
Představení Lament od Einstürzende Neubauten upřímně řečeno nemám potřebu vidět živě v pražské Retro Music Hall, ani kdekoliv jinde.
Lament, jako „vzpomínka“ na první světovou válku, mi úplně stačí v digitální verzi, ač se tím, krom jiného, ochuzuji o text úvodní skladby „Kriegsmaschinerie“, který Blixa Bargeld ukazuje publiku vytištěný na kartonech a na nahrávce ho tedy neuslyšíte. „Kriegsmaschinerie“ je ale i bez textu velmi silným úvodem do tématu. Skladba skvěle vystihuje tíhu a zkázonosnost zbrojařského průmyslu, kdy před očima vytanou tuny a tuny zrekvírovaných, rozlitých starodávných zvonů, přetransformovaných v ničivé zbraně.
Stopa „Hymnen“ svou textovou skladbou upomíná na rivaly války a následující „The Willy – Nicky Telegrams“ v podstatě na absurditu toho obrovského konfliktu. Během „Der 1. Weltkrieg (Percussion Version)“ prosvištíte přes dějiště nejzásadnějších bitev a máte-li na některé z nich osobní vzpomínku, okamžitě se vám vybaví. Možná je to právě okolí Verdunu s trčícími bajonety vojáků dodnes zasypaných v zákopech. Nekonečné řady bílých křížů… kostnice, na jejíž každičké cihle je vyryto jméno padlého vojáka, a houfy lidí, hledajících v hloubce té klenby jména svých příbuzných i dnes, po téměř 100 letech. Nechci tady dál vypisovat další jednotlivé skladby, jen chci upozornit na použití autentických záznamů válečných zajatců, které jsou v určitých pasážích „Lamentu“ obsaženy. Možná vás donutí s úctou tiše poslouchat, ani nedutat.
„Lament“ nemůžeme považovat za řadové album Einstürzende Neubauten a ono jím vskutku ani není. Jde o živé představení vzniklé na objednávku, které bylo vzhledem k ekonomičnosti nahráno i jako audio záznam a v budoucnu k němu pravděpodobně vznikne také video. Dle mého soudu tento počin svůj účel nadmíru splňuje. Dalo by se říci, že je všeobjímajícím zastřešením letošních vzpomínek na první velkou válku.
Rozhodně nejde o řadovou a hromadnou záležitost, jakých jsme si v podobě různých přednášek, výstav, kladení věnců a čtení z válečných deníků užili během roku do sytosti. A možná právě až při poslechu „Lamentu“ si uvědomíme, jak moc se ona válka dotkla nás samotných, ovlivnila naše rodiny a zapříčinila to, kde dnes žijeme. Jakoby zakloktala kostkami v hrsti a vrhla je zpět na zem – padni, kam padni. A tak dnes existujeme každý na svém místě, ale stejně mám pocit jakési nedokončenosti, jakoby se příčiny i důsledky té války táhly v čase až dodneška, nevyřešené.
Pohled Pavel Zelinka
„Výsledek je velmi odlišný od toho, co bys od Neubauten očekával. Ne že bychom snad někdy vydali něco, co bys mohl očekávat, ale myslím, že zvlášť tentokrát bude spousta lidí zklamaná,“ prohlásil na adresu právě uváděného nového projektu Alexander Hacke v rozhovoru pro Radio Wave. Více jak pět let měli členové na stole nabídku vlámského města Diksmuide, aby připravili vystoupení k příležitosti stého výročí začátku první světové války v roce 1914. Měli tedy dostatek času připravit koncept jak po vizuální (divadelní), tak hudební stránce. A výsledek, tedy alespoň ten, který vychází v audio podobě, dokazuje, že pětice si dala s přípravou opravdu záležet. Každá ze čtrnácti skladeb na desce má své myšlenkové pozadí a za sebou i často mravenčí práci řady badatelů, kteří pro zapomenuté informace, vážící se k první světové válce. neváhali navštívit řadu vědeckých pracovišť. Odtud pak vynesli na světlo řadu polozapomenutých příběhů či faktů.
Industriální srdce zaplesá už s úvodní „Kriegsmaschinerie“, která postupně gradovaným hlukovým rachotem předznamenává hrůzy budoucího válečného běsnění. „Napsal jsem k úvodní kompozici text, ale nakonec jsem se ho rozhodl nepoužít, abych nerušil hluk našich hlučících strojů, z nichž některé vypadají jako středověká mučidla,“ vysvětluje v průvodním textu k albu Blixa. Na minimalistický úvod navazuje zajímavě pojatá hymna Britského společenství, která je ovšem rozšířena o verše dalších účastníků první světové války. Navíc v jejich rodném jazyce.
Před námi je další netradiční duet v diskografii kapely, „The Willy-Nicky Telegrams“. Tentokrát se jedná, jak už název skladby napovídá, o Blixou zhudebněnou telegrafickou korespondenci mezi posledním německým císařem a pruským králem Vilémem II. Pruským (Bargeld) a jeho bratrancem Mikulášem II. Alexandrovičem (Hacke), posledním ruským carem. I přes příbuzenskou náklonnost je skrze nekonečné ubezpečování jasné, že začátek první světové války se nezadržitelně blíží. Podbarvuje ho svižná, ale v pozadí se držící hudba, kde jakoby budíkem odpočítávaný čas přerušují zvukově industriální nájezdy evokující výbuchy leteckých pum.
„In De Loopgraaf“ je v podstatě mezihra s dominantní hrou Andrewa Unruha na pružinovou harfu, kterou v druhé polovině Blixa doplní recitovaným textem vlámského dadaisty Paula van den Broecka. Track „Der 1. Weltkrieg (Percussion Version)“ je vlastně matematicky perkusivním představením celého čtyřletého konfliktu. Co den válečného konfliktu, to jeden úder. Díky 4/4 taktu a rychlosti 120 úderů za minutu tedy dostaneme více než třináctiminutový rytmický opus, do kterého se postupně zapojí každá země, která se konfliktu účastnila. „Skladba postavená na statistických datech,“ dodává s úsměvem Blixa.
Další kousek „On Patrol In No Man's Land“ je první z dvojice skladeb, které na frontě předváděla černošská americká kutálka Harlem Hellfighters. Šraml s bluesovým podtónem jde Bargeldovi vysloveně k duhu. Zato s „Achterland“ se znovu vracíme k poezii Paula van den Broecka a industriálním experimentům, tentokrát celé kapely. Máme před sebou středobod celé inscenace, třídílnou titulní suitu, která je ve své první části redukována na statický ambient, do kterého Blixa napasoval pouhá dvě slova původně mnohem květnatějšího textu „Macht Krieg“, aby následně v dalším industriálně-ambientním tracku bicí do šumů a ruchů vytloukly datum konce války 1918.
Einstürzende Neubauten – Lament, Diksmuide,
To v závěrečné části dostaly hlavní slovo smyčce. Ty přehráli v duchu Balanescu kvartetu zpomalenou verzi motetu rodáka z Diksmuide Jacobuse Clemense non Papa, do kterého promlouvají z historických voskových válečků záznamy vězňů první světové války. Ty se zachovaly v archivu Humboltovy university v Berlíně.
Pak přichází na řadu jeden z nejsilnějších okamžiků alba, protiválečný track Kurta Tucholskyho, který z nenápadné klavírní balady s drobným industriálním doprovodem vykvete do jímavé orchestrální balady. Svéráznou úpravu protiválečné „Where Have All The Flowers Gone“ od Peteho Seegera chápu po ideové stránce. Hudebně se i přes maximální barevnost celku alespoň z alba jeví jako násilně vklíněný manifest, který si kapela mohla odpustit.
Neméně kontroverzní je také zařazení vlastní úpravy textu Josepha Plauta, německého herce, řečníka a regionálního básníka z Lippe, který v kabaretu ihned po skončení první světové války představil úvahu o právě skončeném vojenském běsnění. Ve zbytečné Blixově exhibici hluví frontman hlasem řady divokých i domácích zvířat. Závěr pak obstará druhá skladba Harlem Hellfighters nazvaná „All Of No Man's Land Is Ours“.
Celkově máme co do činění s komplexní výpovědí německé legendy, která pro představení obětovala hudební jedinečnost a častokrát se vydala do oblastí, kde bychom jí opravdu nečekali. Na druhou stranu na „Lament“ najdeme také řadu silných okamžiků, které jasné naznačují, že pokud by se „hroutící se novostavby“ soustředily pouze na hudbu, pravděpodobně bychom nakonec získali jedinečný, uhrančivý materiál.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.