Ash | 16.10.2024 12:40

Nick Cave vydal se svými The Bad Seeds už osmnácté řadové album nazvané Wild God.

Nick Cave & The Bad Seeds - Wild God
Vydal: PIAS, (44:26)

Poslední deska s názvem "Ghosteen" vyšla před dlouhými 5 lety, čekání bylo ale v covidovém období přeťato sólovým albem "Carnage." Na něm Nick Cave spolupracoval se svým parťákem Warrenem Ellisem, který je zpěvákovou oporou už více než dekádu. Co vše stálo na startovní čáře před vznikem aktuálního kapelního díla?

Ze smrti syna Arthura se Nick Cave snad dostal už katarzním minimalistickým albem "Skeleton Tree" z roku 2016 a hlavně již zmíněným posledním albovým zářezem "Ghosteen," kde za svým trápením udělal tlustou čáru. Čtenáři knihy, která vyšla i v češtině pod názvem "Víra, naděje a masakr" (Faith, Hope and Carnage) už vědí, s jak těžkým smutkem pracoval a jaké břímě musel poslední roky nést. Obrátil se k Bohu a nalezená víra mu poskytla přístav naděje a klidu, díky kterým se mohl přes těžkosti života přenést. Možná i proto jako motto nového alba zní verš ze skladby Joy: Trápení už bylo dost, teď je na čase se radovat!

Jak ale tedy dopadla osmnáctá řadovka, kterou kapela nahrála v soukromém studiu Brada Pitta a na jejíž tvorbě se vůbec poprvé podílel Colin Greenwood, toho času baskytarista Radiohead? Naneštěstí se hudebně na albu neděje žádný přehnaný veletoč od posledně, a to i přesto, že bylo předem avizováno, že k příklon k „radosti a veselí“ bude znatelný hlavně z hudební složky, která by měla po letech znít živěji. Při poslechu většiny písní si ale připadám, že poslouchám něco, co jsem už slyšel několikrát. Minimalistické klávesy či hutné ambientní plochy a pomalé deklamování jsou typickým znakem autorské dvojice Cave/Ellis už z posledních alb, na předešlých kusech byly ale jaksi uvěřitelnější, významově výraznější, silnější.

Je pravda, že kousky jako úvodní "Song of the Lake" nebo titulní "Wild God" překvapují příklonem k rockovějšímu a plnějšímu zvuku, následná biblickými (i jinými) výjevy přeplněná "Frogs" je jedna z nejlépe vystavěných písní na albu. Dál se ale deska zadrhne a než jako zbrusu nový materiál jednoho z nejoriginálnějších hudebníků posledních let zní jako když si zalijete už jednou vylouhovaný pytlík čaje. Je to pořád dobré a vzdáleně je tam to „něco“ pořád slyšet, není možné se ale zbavit pocitu, že by výsledný dojem mohl být mnohem výraznější. Z určité letargie vytrhne až pomyslný vrchol alba, skvěle vygradovaná "Conversion," ve které se naplno projeví síla doprovodných gospelových vokálů. Ty jsou využívány více než v minulosti, i díky nim nahrávka místy připomíná spíše návštěvu kostela.

Muzikantsky na albu vše funguje tak, jak má, písně jsou silné a texty typicky Caveovské s notnou dávkou vtipu a ironie. Dohromady tomu ale něco chybí, výsledný ne příliš kvalitní mix písním také moc neprospívá. Je mi líto, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to tentokrát nevyšlo tak, jak jsme u Cavea zvyklí, nahrávce by prospěl ještě nějaký čas k dostatečnému uzrání nápadů. Nejedná se o slabou desku, v kontextu toho, co v dnešní době běžně vychází, se jedná o nadprůměrný počin. Ve srovnání se zbytkem Australanovy tvorby se ale jedná o slabší kousek, který blíže (snad) prověří až čas.

70 %

Tracklist:
1. Song of the Lake
2. Wild God
3. Frogs
4. Joy
5. Final Rescue Attempt
6. Conversion
7. Cinnamon Horses
8. Long Dark Night
9. O Wow O Wow (How Wonderful She Is)
10. As the Waters Cover the Sea