Chyběli jste v sobotu na elektronické mši s praotci EBM Front 242, střelenými Pokémon Reaktor a tuzemáky R.B.M.K? Tady máte report!
 

Pohled: Pavel Zelinka

R.B.M.K. – vo co go? To byla nejčastější otázka řady návštěvníků, kteří se přiřítili poctivě na otevírací dobu do pražského Divadla Archa, kde v sobotu 4. října probíhala EBM mše s jejich belgickými veleknězi Front 242 (s Miragem jsme v průběhu večera odhalili, že jde určitě o zkratku Rodent Body MusiK – pozn. Ez). Jakmile však trojice naskákala na pódium, mnozí už podle typických pohybů na pódiu poznali v "neznámých" muzikantech Zdendu (předáka z Tear), Rodenta (polovinu Laura&Rodent) a jejich pódiového a v posledním období i studiového pomocníka Cerwenjacka. 

Zapomeňte na pop-dark-elektro Tear, zapomeňte na snoubení EBM s progresivním tanečnem jako v případě Laury&Rodenta. Protagonisté ze sebe v rámci nového uskupení R.B.M.K. vyplivli ty nejtemnější hudební myšlenky, které je napadly. Zdeněk se zde prezentuje v silové poloze spíše energického deklamátora a řvouna, zatímco rytmické předivo obou bubeníků vede od začátku na plné otáčky. Jedna věc ale z minula zbyla, a tou je Rodentova jistá aranžérská rafinovanost, která skladby rozsekává na jednotlivé části, vkládá do nich mezihry, atmosférické úkroky stranou, prostě dává takto milosrdně posluchačům možnost se nadechnout.

Chladná elektronika, industriální zabarvení soundu i zadní projekce, maximální tlak na pilu – tak by se dal charakterizovat zvuk R.B.M.K. A také unikátní předivo dvou bubeníků, kteří se v hraní doplňují a nehrají unisono, jako bicmeni na koncertech Project Pitchfork. Koncert měl tu výhodu, že představil kapelu v maximálním nasazení, kdy pel koncertní premiéry zakrýval i některé nedostatky, které samozřejmě musí projekt v začátcích doprovázet. Podle půlhodiny, kterou nás trojice provedla, máme co do činění s velmi strukturovaným materiálem, který bude potřebovat více poslechů. Na „první dobrou“ tedy skladby táhla kupředu spíše živelná energie než melodické motivy nebo smrtící sekvencerové linky. Tu a tam také Zdeněk trochu ujel ve zpěvu, ale jak říkám, bylo by spíše s podivem, kdyby se projekt na svém prvním koncertu představit jako dokonalý tvar. Přesto si myslím, že trio má nemalý potenciál, který by bylo škoda nechat proplout mezi prsty.

Druhá kapela měla hned několik úkolů. Zaprvé přinést do jinak vážně laděného večírku jisté odlehčení. A pak také měla předvést, že i v současné době mají začínající EBM spolky stále co nabídnout. Už z klipů je jasné, že nepřehlédnutelný frontman Pokémon Reaktor Schmu Van Der Kröt (navlečený v triku Run-DMC, ověnčený dokonce dvojicí plyšových pokémonů a většinu času také prapodivnou, ušima zkrášlenou ozdobou hlavy), klávesák DJ Drill a dvojice epesních klávesaček, ze kterých by měl radost i Michal David, nebude kázat o konci světa, ani referovat o zkaženosti dnešní společnosti. Přesto příměr „EBM Maxim Turbulenc“, i když má leccos do sebe, je možná až příliš příkrý. A to hlavně kvůli samotné muzice, která vychází z oldschool EBM vod a je téměř pokaždé okysličena velmi chytlavým melodickým motivem. 

Hitovky z první desky „Strahlsund“ už někteří nastudovali. Podobně dobře se ale vedlo i písničkám především v druhé polovině setu, které na své vydání teprve čekají. Navíc přičtěte pravidelné zasypávání publika konfetami, mávání vlajkou milovaného fotbalového týmu Berliner FC Dynamo a veselé průpovídky mezi jednotlivými kusy, a dostanete rámcovou představu, jak byl jinak poctivě EBMkový set Pokémon Reaktor koncipován. Když při rozloučení došlo na rybí tanec, rozezpívání publika a následný přechod do melodie z pohádky „Tři oříšky pro popelku“, nebylo co řešit. Pro žánrové puristy tento set asi nebyl ničím zajímavým, kdo si ale dokáže představit tvrdě elektronický sound i s trochu podvratnou zábavou, mohl si přijít na své. Jen zbytečně velké množství odchraptěných pasáží bych prosil příště vyměnit za čistější vokální doprovod. 

Pohled: Kootcha

Po dlouhé době jsem měl před Archou pocit jako na Vanesse na „Agony“ v Belmondu. Opět tuna známých xychtů, natěšených společným očekáváním, jak se po šesti letech od posledního výbrusu v LMB oblíbení belgičtí elektrárníci předvedou před většinově domácím publikem. Tenhle pozdně letní meydan si nechal ujít málokdo, takže už ve foyeru mi bylo jasné, že přes velmi vysokou cenu za show 242 se vložené peníze k Sanctuary minimálně vrátí a možná i na taxíka zbude. A protože to byla velká sázka do loterie, jsem fakt moc rád, že to takhle dopadlo. Lehce přes osm set (kupodivu do černa oděných) individuí nedočkavě postávalo po celém prostoru klubu a vytvořilo příjemnou elektrizující atmosféru.

První support v podobě pražských R.B.M.K. jsem nestihl vůbec a šlapačku německých Pokémon Reaktor pouze poslední tři songy. Kdyby se tahle kapela víc „žrala“, tak by mi to lezlo na nervy. Dvě lehce tupé slečny s kláveskami Michala Davida byly k nekoukání. Ani jedna na keyboard v životě nehrála a to, co předváděly, bylo velmi průměrné. Ale oni to holt nemyslí moc vážně a snad proto mi to nevadilo. Chápu, že někdo, kdo jde jednou za rok na koncert, chce vidět samé nejlepší kapely, ale my, co jezdíme celoročně na akce do Reichu, si dokážeme užít i tuhle infantilní dupárnu, protože stejně všechny smysly jsou připravené na jediné – FRONT 242.  

Dnes to zkusím (a vlastně musím) trochu jinak. Obyčejně se snažím najít na koncertech to, co se mi líbí, protože naplivat na něco je velmi jednoduché, ale smysluplně říct, co bylo dobře, umí málokdo. Ne tak v Arše! Po koncertě byla snad nadšená i ta zpruzená roštěnka, co prodávala v patře panáky. Vlastně všichni zpoceně zářili a chválili a euforie a fantastický a nejlepší koncert co tu kdy byl a viděli jste ty frajery a Richard a …. Nejdřív vás musím ujistit, že se mi to velmi líbilo, super jsem si to užil, jsem opravdu rád, že jsem šel ale…

Začnu zvukem. Pokémon byl nejenom víc nahlas, ale i čitelnější než celý koncert 242. Kdo z vás slyšel bubny tak, jak by to zasloužily, ať se ozve. Kdybych bicmena neviděl, že opravdu hraje, možná bych je podezříval z drum modulu, jak to bylo nevýrazné. Počáteční nejistota v mikrofonech přítomných pánů byla odpustitelná, ale sakra, když jsme headliner a máme zvukovku jak Kraftwerk, tak proč to nefunguje hned? Začínám být na zvuk z Archy dost alergický (pro jistotu – ano, v Lucerně je to nesrovnatelně horší). Mocné využívání delaye ve zpěvu je pro mě už také poněkud moc. Chvílemi to byl už takový bordel, že nebylo rozumět ničemu. No nic, ke konci se s intenzitou hudby přidal i volume, takže asi vše odpuštěno.

Něco k playlistu. Dokonale rozumím Neuralovi, který by ještě další půl hodiny produkce v pohodě zvládnul, asi nebyl jediný. OK, já taky, ale věřte mi, že jejich festivalové sety jsou kratší a je to taková jízda, že nestíháte mrkat. Několikrát za koncert jsem měl pocit, že už je těch ploužáků moc. Nějak jsem od nich chtěl víc! Není to neopodstatněné přání, věřte mi, že zhruba před měsícem a půl na Amphi (report zde), předvedli i přes technické problémy takovou show, že vibruju ještě teď. Už slyším rozumbrady, co budou říkat: „No jo, nezahráli Ti ‚Happiness‘, tak Tě to nebaví“, ale prd, prostě to tentokrát nemělo ty stoprocentní bejčí koule jako ve Frankfurtu. 
 

Tím rozhodně nechci říct, že to páni odflákli, to vůbec! Jean Luc i Richard jezdili po pódiu jak za mlada. Patrick byl vzadu jako reklama na EBM, prostě dokonalá demonstrace, jak má vypadat electro star, ale stejně mi tam něco chybělo. Nejvíc mi vadila světla, byla velmi odfláknutá, skoro bych až řekl, že svítil údržbář z klubu. Já s tím nechci být otravný, ale to srovnání je prostě na místě. Aby takováhle kapela měla větší a propracovanější light plot na festivalu pro patnáct tisíc než v klubu pro tisíc lidí, to chápu, ale totální absenci nějakého nápadu osvětlovače budu vstřebávat ještě dlouho. Já to holt potřebuju komplexně dobře udělané a tady to nebylo. To, že absolutně největší povyk strhl „Headhunter“, kdy celé hlediště poctivě počítalo do čtyř, překvapení není, ale že celý koncert odsvítilo pár žárovek jak na Vlachovce, to mě prostě nasralo! Ještěže to maximálně zachránily projekce, které zase byly udělané výtečně a značně podpořily snahu Belgičanů.

Líbilo se mi, že koncert měl jasnou gradaci, na začátku to rozhodně nebylo takový nářez jako na konci. V podstatě od „Commando Mix“ už nohy nešly zastavit a vepředu byl dost slušný kotel. Fakt jsem se musel smát, jak kolem mě každou chvilku proskákala jiná známá nadšená tlama a pokaždé jenom zakřičela něco ve smyslu: „Ty pičo já zdechnu, jak je to dobrý!“ Nezvykle se na pódium těsně před koncem dostalo totálně ožralé individuum a poněkud narušilo Frontí hegemonii. Koho by zajímal ten bezejmenný opilec, tak to byl můj spolužák Ondra Liška – grafický šéf Maximu. V redakci je to tam samé hovado.

Znovu opakuji, že to byl dobrý koncert, poznám to i na svém lakmusovém papírku – když Synthie celý koncert tančí, vše je v pořádku. Ono když máte v playlistu fláky typu „Moldavia“, „Body to Body“ nebo „Im Rhytmus Bleiben“ a neumřete na pódiu, tak se může pokazit máloco (kromě mixpultu, jako minule). Já osobně, jsem si nejvíc užil Jean Lucovu „7Rain“, při které mě vždy mrazí v zádech, potom „Quite Unusual“, „Welcome To Paradise“ a závěrečnou „Punish Your Machine“. 

Je s podivem, jak dědci, kteří začali komponovat hudbu pod hlavičkou 242, když mi bylo sedm let, dokážou rozjet narvaný klub lidmi, kteří by jim většinově mohli říkat „tati“, tak mocně, že čtyřicetiletí nadšenci odmítají jít domů. Je z nich na hony cítit ta dinosauří zkušenost praotců stylu a omluvitelná arogance áčkových hvězd. Předvedli standardně nadprůměrnou show, za kterou rozhodně má cenu utratit prachy, ale už jsem je viděl ve větší formě a není to tak dávno.

Maximální dík patří Sanctuary.cz crew, bez kterých bychom byli v domácích luzích a hájích fakt v řiti. Ták, a teď už nám jenom zbývá stříhat metr a těšit se na další belgické krále, Suicide Commando! Johane, už pojeď!!

Tracklist

1. Moldavia
2. Body to Body
3. No Shuffle
4. 7Rain

5. Together
6. Take One
7. Triple X Girlfriend
8. Quite Unusual
9. U-Men
10. Melt
11. Commando Mix
12. Im Rhythmus Bleiben
13. Headhunter
14. Funkahdafi
15. Welcome to Paradise

Přídavencore

16. Until Death (Us Do Part)

17. Punish Your Machine

Fotoreport od JiSeho najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Front 242 ohlašují na EBM Day poslední rok fungování

Report Front 242, REIN, Terminal State

EBM pionýři Front 242 se vrací do Prahy! Berou s sebou švédskou tvrdě elektronickou dračici Rein.

Front 242 slaví čtyři dekády fungování vydáním remixového EPčka a knižní biografie