Die Krupps se opět vrátí do Čech. Proto jsme zavolali do Texasu ústřední postavě kapely, a s neúnavným frontmanem Jürgenem Englerem si popovídali o Lou Reedovi, nacistech na speedu, dvousměnném tvůrčím provozu, stěhováním do Států, spolupráci s krautrockovými hvězdami, rozpuštění kapely v polovině devadesátých let, významu názvu "Die Krupps", práci pro vydavatelský moloch Cleopatra Records, proč nová deska trvala tak dlouho a jaký je vlastně její koncept a spoustě dalších zajímavostí.
Jürgen Engler: No, těch důvodů je spousta (smích). Nejsem si jistý tím „velkým“ návratem, ale návrat to svým způsobem určitě je. Nové desce se daří dobře, nějaké čtyři týdny v kuse se drží na špičce německé alternativní hitparády DAC. Jeden z důvodů, proč nám to tak dlouho trvalo, bylo, že jsme čekali na ten správný moment. Chtěli jsme sbírat nápady a až přijde ten správný čas, vyložit je na stůl a něco z nich poskládat. Spousta kapel má pocit, že musí vydávat desky podle nějakého pravidla nahrávacích společností – my ne. My si počkáme na okamžik, který cítíme jako ten pravý.
Na druhou stranu, my od našeho znovuobnovení roku 2005 vydali hodně nahrávek – ne všechno byla dlouhohrající studiová alba, ale třeba před nějakými třemi lety vyšlo EPčko, poslali jsme do světa spoustu singlů, reedice starých desek s přidanými skladbami, výběrovku „Too Much History“ roku 2007 a taky takovou remixovou záležitost „Volle Kraft Null Acht “ o dva roky později. Prostě, dělali jsme toho dost, ale na zbrusu nové „pořádné“ album jsme si chtěli dát dostatek času.
Já k tomu ještě navíc musel posbírat zařízení, které chci na desku použít; začal jsem zase nakupovat staré analogové syntetizátory a klávesy – v podstatě ty, které, mají takový ten „opravdový“ zvuk Die Krupps (i když je mezi nimi i pár novějších kousků). A právě ten náš typický zvuk jsem tam chtěl dostat. Pro mne totiž bylo důležité, aby nová deska, když už vyjde po tolika letech, byla jakousi samotnou esencí Die Krupps. A myslím, že to se nám povedlo.
CZ SANCTUARY: NĚCO PODOBNÉHO NÁM ŘÍKAL PŘED PÁR MĚSÍCI I DIRK IVENS, KTERÝ SE S NOVOU DESKOU THE KLINIK TAKY CHTĚL TAK NĚJAK „VRÁTIT KE KOŘENŮM“. ASI TO MÁTE PODOBNĚ.
Jürgen Engler: Pro mne je spíš důležitá ta esence, podstata Die Krupps, ale to neznamená, že „Machinists of Joy“ je elektronické album. Myslím, že tahle deska shrnuje všechny polohy Die Krupps. Je tam ostrý sekvencer, pak rockové prvky, zkreslené kytary, všechno je to přesně mířené na taneční parkety klubů. Ale na druhou stranu tam jsou i takové ty hymnické elementy a samozřejmě industriální ozvuky, železné bicí nástroje a podobně.
Je tam všechno, co Die Krupps dělá Die Krupps, ale nezní to třeba jako Die Krupps v osmdesátých nebo na konci devadesátých. Ty prvky tam jsou, ale všechny dohromady, protože jsme prošli mnoha různými fázemi. Začínali jsme jako pravověrní industrialisté s prvním albem „Stahlwerksynfonie“, pak jsme se posunuli směrem k na sekvenceru postaveném tvrdém electru, posléze se do toho přidaly ty rockové prvky. Chtěli jsme to všechno shrnout a dostat na jednu desku. A tou je „Machinists of Joy“.
Die Krupps – The Machinist Of Joy (Official Fan-Video)
CZ SANCTUARY: OD POSLEDNÍ DESKY „PARADISE NOW“ SE TOHO U VÁS SPOUSTU ZMĚNILO – TY SES TŘEBA PŘESTĚHOVAL DO STÁTŮ. CO TĚ K TOMU VEDLO?
Jürgen Engler: Já jsem se tam ve skutečnosti přestěhoval už v roce 1995, tedy ještě před vydáním „Paradise Now“, v období alba „Odyssey of the Mind“. Tou dobou jsem měl byt i v Německu a hodně jsem jezdil tam a zpátky, ale posledních šest let jsem jenom tady a kromě koncertů se už do Německa nikdy nevrátím.
V podstatě jde o to, že miluju život tady. Bydlím v Austinu, což je jedno z nejliberálnějších měst Spojených států, je to něco jako San Francisko, ale ještě víc na jihu. Je velmi umělecké, takové hlavní město hudby USA. Je tu filmový průmysl, počítačový průmysl a spousta mladých umělců na Texaské univerzitě… Žijí tu lidé z celého světa a město má velmi mladistvou atmosféru, a to mne baví. Proto tu rád žiju.
CZ SANCTUARY: A JE NĚCO, CO BY TI V AMERICE CHYBĚLO? NĚCO NĚMECKÉHO NEBO EVROPSKÉHO?
Jürgen Engler: Absolutně nic. Žil jsem v Německu dost dlouho a naprosto vážně a upřímně můžu říct, že tu nepostrádám jedinou věc. Jasně, nevídáš tak často kamarády a rodinu, ale když se mi po nich zasteskne, tak za nimi zajedu. Každý rok se do Evropy vracím na návštěvu, většinou je to spojené s nějakými koncerty a tak. Ale jinak mi nic neschází. Jsem jeden z těch lidí, kteří dokážou být šťastní kdekoliv, mám rád rozmanitost, mám rád změnu. Nejsem z těch, kteří se nehnou z místa, kde se narodili, necítím se být k něčemu připoutaný, nikdy to pro mne nic neznamenalo.
CZ SANCTUARY: MYSLÍŠ, ŽE TO, ŽE ŽIJEŠ VE STÁTECH, NĚJAK OVLIVŇUJE HUDBU TVOJÍ KAPELY?
Jürgen Engler: Ani v nejmenším. Ale já myslím, že je to znát, když si pustíš nové album, které rozhodně nezní jako americká deska. A na to jsem vlastně celkem hrdý, protože podle mého je těžké osvobodit se od vlivů. Ale upřímně – kdybych měl pocit, že naše deska jde nějakým tímhle směrem, tak bychom jí nevydali. Vážně. Pro mne je totiž nesmírně důležité, aby Die Krupps zněli jako Die Krupps a ne jako něco jiného. A pokud bychom na desce měli až příliš mnoho jiných vlivů, tak by tak nezněli.
Je hromada věcí, které můžou ovlivnit Tvou hudbu. Ale nám se podařilo udržet náš rukopis a mám pocit, že dost možná právě proto je to skvělá deska. I kdyby album vznikalo na Velikonočních ostrovech nebo v Africe, znělo by stejně, protože tohle jsou Die Krupps. Už tak jsme totiž rozstrkaní všude možně – dva bydlí v Německu (jeden v Hamburku a druhý v Düsseldorfu), můj hlavní parťák, který se stará o produkci, na jednom ze španělských ostrovů a já jsem tady ve Státech. A je to jedno. Musíš jen cítit, čeho chceš dosáhnout, a žít tím.
CZ SANCTUARY: OBAL NOVÉ DESKY JE INSPIROVÁN ALBEM „METAL MACHINE MUSIC“ LOU REEDA. JAK DŮLEŽITÁ PRO TEBE BYLA TAHLE PODLE NĚKTERÝCH KRITIKŮ „NEJHORŠÍ DESKA NA SVĚTĚ“?
Jürgen Engler: (smích) Nejhorší deska? Podle mého jedna z nejlepších! Na mne tohle album zapůsobilo v polovině sedmdesátých let jako budíček. Nosil jsem tenhle v podstatě jen hluk na vinylu bez klasické písňové struktury dlouho v sobě. A pak jsem roku 1979 viděl Pere Ubu, kterým se tehdy ještě neříkalo „industrial“, i když tyhle prvky už dávno používali. David Thomas hrál kladivy na kovadliny, rozbrusku, skřípal pláty plechu o stěny a podobně. To na mne samozřejmě mělo veliký dopad.
Tou dobou jsem měl punkovou kapelu a uvažoval jsem o tom, že se přestěhuju a začnu dělat něco jiného. Hráli jsme jako předskok The Clash na jejich turné „London Calling“ a když jsme ho dokončili, měl jsem pocit, že bychom měli udělat další krok. Řekl jsem si tedy, že bych chtěl zapojit stejné zvuky jako Pere Ubu, ale nechat tam tu punkovou kytaru, a přitom měl v hlavě „Metal Machine Music“. Přišlo to ke mně jako jednotlivé náměty a já jsem se je pokusil zkombinovat.
Tehdy jsme si s naším tehdejším basákem sedli a přemýšleli, jak do toho. A byl to ve skutečnosti on, kdo mi tehdy tu Lou Reedovu desku přinesl. Tak jsme přišli se „Stahlwerksymphonie“. Lou Reed pro mne tedy byl velikou inspirací.
I když jsem ale tohle album pořád nosil kdesi v hlavě, chtěl jsem to posunout jinam. Když jsem pak měl v osmdesátých letech metalové vydavatelství, dokonce i kapely, o které jsem se tehdy staral, jako Protector nebo Accuser, přiznávaly svůj obdiv „Metal Machine Music“. A díky všem těm speed/thrash metalovým skupinám a jejich preciznímu až strojovému hraní na kytaru jsem si řekl: „Co kdybychom spojili ‚metal‘ a ‚machine‘?“ Čili další inspirace Lou Reedem, kdy mi už samotný název napověděl, co bychom mohli zkusit.
Tak vznikla myšlenka spojit tyhle dva světy a nepřeháním, když řeknu, že historie Die Krupps by nikdy nebyla stejná, nebýt Lou Reeda a „Metal Machine Music“. A na naší novince jsme se rozhodli vzdát mu zaslouženou poctu. A bohužel, den poté, co album vyšlo, Lou Reed zemřel, což bylo fakt divné…
CZ SANCTUARY: ZASÁHLA TĚ JEHO SMRT?
Jürgen Engler: Jo, bylo to těžké, nemohl jsem tomu věřit. My vydáme v pátek desku a on v sobotu umřel. To bylo naprosto nečekané, šok…
CZ SANCTUARY: TO CHÁPEME. TAK ZASE K DIE KRUPPS. JAK JSI SÁM ŘÍKAL, KDYŽ SE TAK PODÍVÁME DO DISKOGRAFIE KAPELY, MŮŽEME JI ROZDĚLIT DO NĚKOLIKA ETAP – INDUSTRIÁLNÍ ZAČÁTKY, PAK OBDOBÍ EBM, V DEVADESÁTÝCH PAK ZASE INDUSTRIAL ROCK. MĚLI JSTE PO NA DLOUHOU DOBU POSLEDNÍ DESCE „PARADISE NOW“ ROKU 1997 POCIT, ŽE UŽ JSTE VŠECHNO ŘEKLI?
Jürgen Engler: Přesně tak. S každým albem jsme se posouvali o krůček dál. Začalo to albem „I“, které bylo v podstatě EBM s tvrdými kytarami, „dvojka“ „The Final Option“ měla ještě víc takových až metalových prvků a skoro nic z EBM. Počin „Odyssey of the Mind“ už byla v podstatě rocková deska a na „Paradise Now“ bylo mnohem víc rocku než elektroniky. Tehdy se ve mně probudil pocit, že už jsme všechno řekli. Radši než opisovat kruh, jít ve svých vlastních stopách a opakovat se, jak to dělají v podstatě všichni (smích), jsme se rozhodli tuhle kapitolu uzavřít.
A jak už jsem říkal, na nové desce jsou fragmenty tohohle všeho, ale aniž bychom dělali to samé. Je spousta kapel, které posledních patnáct let a víc dělají pořád do kola jednu a tu samou věc. Neumím si představit, že bychom něco takového dělali i my. To je k smíchu, vážně, k smíchu. Není to umělecké.
Jasně, můžete tím vydělat nějaké peníze a udržet si nějakou popularitu, ale my jsme to takhle nikdy nedělali. Dělali jsme to, co jsme cítili jako umělecky hodnotné. Proto na novince najdete jak skladby s kytarami, tak písničky, ve kterých vůbec žádné kytary nejsou – vzali jsme ze své rockové fáze jen něco. Ale přesto je nepoužíváme tak, jako v těch devadesátých, mají jinou atmosféru, znějí spíš trochu do new wave nebo podobně.
CZ SANCTUARY: STEJNĚ JAKO NA ČTYŘI ROKY STARÉM EP MŮŽEME I NA NOVINCE SLYŠET ZASE NĚMČINU. HÁDÁME, ŽE I TO JE DALŠÍ CESTA K VLASTNÍM KOŘENŮM…
Jürgen Engler: Vlastně ani ne. Stejně jako jsou na desce písničky, které si přímo koledovaly o kytary, a jiné skladby, u kterých jsme je použili trochu jiným způsobem, řekly si některé songy o němčinu a jiné o anglický jazyk. My už na to nemáme nějaká pravidla, jako to bylo dřív, kdy bylo třeba součástí konceptu mít jenom anglické texty a kytaru v každé skladbě. Teď už se řídíme jenom tím, co potřebuje ta která píseň a jestli to tam sedne.
U těch, kde vzniknul text v němčině a kde to sedělo, jsme jej nechali. Stačí, abych si cvičně zkusil text do hudby zazpívat, a hned vím, jestli to dohromady funguje, nebo ne. A taky je důležité téma písničky. Některé texty prostě nefungují v angličtině a jiné zase v němčině. Když máš totiž nějaké obraty, které chceš použít, tak třeba pak nedávají smysl anglicky. My se teď řídíme hlavně tím, aby písnička měla správný tah a „feel“. To je pro nás mnohem důležitější než trvat si na nějakých pravidlech. Už tak nefungujem.
CZ SANCTUARY: NA VAŠÍ NOVÉ DESCE SE JAKO HOSTÉ OBJEVILI I STAŘIČTÍ ELECTROPUNKEŘI MÉTAL URBAIN A MARTIAL INDUSTRIÁLNÍ DERNIERE VOLONTÉ. TO JSOU CELKEM NEČEKANÉ SPOLUPRÁCE…
Jürgen Engler: Jo, to je. S Derniere Volonté je to celkem sranda – hráli jsme spolu koncert ve Francii a moje žena je velkou fanynkou tohoto projektu. Já ho sice neznal, ale dostal pozvání, aby s námi vystoupil v Paříži a Geoffroy D si tam s sebou přivedl velmi dobrého kamaráda. Tím nebyl nikdo jiný než Éric Débris z Métal Urbain, na které jsem se už strašně dlouho snažil sehnat nějaký kontakt, protože je to jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skupin už od sedmdesátých let.
Když jsme v devadesátých hráli s Die Krupps ve Francii, tak jsem se všech vyptával, jestli znají Métal Urbain a jestli by se s nimi dalo nějak zkontaktovat. To byl v době bez internetu jediný způsob, jak se k nim dostat. A co je zvláštní – pro mne jsou to takoví hrdinové, ale dokonce ani ve Francii je moc lidí neznalo.
Bylo tedy neuvěřitelné, že ten chlápek, kterého si tenkrát v Paříži Geoffroy D přivedl s sebou, byl sám zpěvák a klávesák z Métal Urbain. A ještě víc mne překvapilo, když z něj vypadlo, že od devadesátých let celkem pravidelně jezdí do Austinu za přáteli. Před nějakými pěti měsíci se sem přestěhoval natrvalo. A dokonce to byl i on, kdo pořídil fotku na obal desky a promofotky kapely – to všechno je Éric Débris. Samozřejmě už tenkrát přišla řeč na nějakou tu hudební spolupráci, a tak jsme na novou desku udělali jednu z mých oblíbených skladeb od Métal Urbain – „Panik“.
CZ SANCTUARY: NA ALBU JE VŮBEC SPOUSTA ZAJÍMAVÝCH PÍSNÍ. TŘEBA „NAZIS AUF SPEED“ UPOUTÁ POZORNOST UŽ SVÝM NÁZVEM. O ČEM VLASTNĚ JE?
Jürgen Engler: Tuhle píseň inspiroval jeden dokument, který běžel v německé televizi, a taky kniha na toto téma. Bylo to o tom, že nacisté dopovali své piloty speedem, aby byli v soubojích agresivnější, ostražitější a měli menší strach. V Německu je celkem velké téma, co všechno nacisté dělali se svými vojáky, které vnímali v podstatě jako kus masa, který může být použito čistě jen k naplňování jejich cílů. To je zajímavá věc, a proto jsme se o ní rozhodli napsat píseň. Je to v podstatě další protinacistická skladba, podobně jako „Fatherland“ nebo „Germaniac“, které o tomto problému mluví velmi sarkasticky. Taky jsme k ní natočili video.
CZ SANCTUARY: PROTO JSI MĚL TAKY NA FACEBOOKU FOTKU, NA KTERÉ JSI BYL OBLEČENÝ JAKO LEGENDÁRNÍ PILOT BIGGLES?
Jürgen Engler: (smích) Jo, přesně tak. Tak jen aby nedošlo k mýlce – tohle je v podstatě antinacistická skladba o věcech, které tihle lidé páchali. Je skvělé, že tyhle věci stále mají v německé televizi místo a učí lidi o jejich špatné minulosti.
A o tom je částečně i název Die Krupps – chtěl jsem, aby lidi měli pořád před očima připomínku krvavé historie, kterou Němci mají. Rodinná dynastie Kruppů totiž živila Hitlerovu válečnou mašinerii zbraněmi a podobně. Pro mne bylo jméno „Krupp“ symbolem toho, jak Němce vidí zbytek světa – jako velkou ekonomickou sílu, ale zároveň se vší tou negativní historií. Máte z nich tedy takové smíšené pocity. A to je v podstatě to, o čem Die Krupps jsou.
Už od úplného začátku jsme ohledně toho byli velmi přímí a svým způsobem jsme byli i politická kapela. Samotné jméno vyjadřovalo kritiku a „Nazis auf Speed“ v téhle linii, rámované skladbami jako „Fatherland“, pokračují.
Die Krupps – Nazis Auf Speed
CZ SANCTUARY: KROMĚ TOHO JSTE VYDALI I SINGL „RISIKOFAKTOR“ A VYPSALI SOUTĚŽ, VE KTERÉ JSTE HLEDALI TVŮRCE KLIPU KE SKLADBĚ „SCHMUTZFABRIK“. JAK JSI SPOKOJENÝ S VÝSLEDKEM?
Jürgen Engler: Já myslím, že video, které jsme vybrali, je fajn. Možná mohlo být o trochu experimentálnější, ale je v pohodě. Totéž pak uděláme se všemi ostatními skladbami z desky, protože netočíme klipy sami pro sebe. Všechno probíhá přes Facebook a přihlásit se může každý. Myslím, že je to zajímavý způsob, jak zapojit fanoušky a dát jim možnost se zviditelnit. Mně se ten nápad líbí.
CZ SANCTUARY: NEDÁVNO VYŠLO NA RUSKÉM LABELU ARTIFICIAL SUN ALBUM S NÁZVEM „RUSSIAN INDUSTRIAL TRIBUTE TO DIE KRUPPS“. SLYŠEL JSI HO?
Jürgen Engler: Jasně, poslali mi ho. Myslím, že je skvělé, osobně se cítím velmi poctěn. Je tam skoro třicet kapel, hrajících skladby Die Krupps, a je velmi zajímavé poslechnout si jejich podání. A skoro všechny odvedly skvělou práci. Slyšet své skladby s jiným zvukem je velmi poutavá záležitost a i v tomhle ohledu si skupiny vedly velmi dobře, protože se nesnažily jenom okopírovat to, co děláme my, ale zahrát skladby po svém. Tak by se to mělo dělat, přesně o tom by všechny ty remixy a předělávky měly být.
CZ SANCTUARY: TY SE KROMĚ DIE KRUPPS ČAS OD ČASU VĚNUJEŠ TAKÉ PROJEKTŮM S KRAUTROCKOVÝMI HVĚZDAMI JAKO TŘEBA AMON GURU, COSMIC COURIERS NEBO SPACE EXPLOSION. CHYSTÁŠ V TOMTO OHLEDU NĚCO NOVÉHO?
Jürgen Engler: Ano, ano, teď vychází zbrusu nové album, které by mělo být takovým volným pokračovatelem desky „Other Places“ uskupení Moebius – Neumeier & Engler z roku 1996. Opět je tam Dieter Moebius z Cluster, Mani Neumeier z Guru Guru a já. A zase je to velmi experimentální deska.
Produkoval jsem taky desku Nika Turnera z Hawkwind, což sice není přímo krautrock, ale je to s ním spřízněné. Na ní jsme si zahráli s klukama z UK Subs a Chelsea jako Nikova doprovodná kapela. Ta už je ale venku. Zní to v podstatě tak, jak by měli Hawkwind měli znít v současnosti. Je to velmi zajímavé album, já vždycky Hawkwind miloval, hlavně v jejich „space“ období kolem alba „Space Ritual“. „Silver Machine“ byla jedna z prvních desek, které jsem si kdy koupil. Hodně mne ovlivnili, v podstatě i moje první kapela v polovině sedmdesátých let byla podobná – kytara se syntetizátory ve stylu „Silver Machine“. Až později jsme se vydali punkovým směrem.
V podstatě by se dalo říct, že to, co poslední dobou dělám, je propojování těch zásadních bodů mého hudebního života. Ale nejsou to jen „retro“ desky, jsou to věci připravené pro budoucnost. Miluju dělat různé věci, zkoušet nové spolupráce. Zažívám dobré časy, a to se mi líbí.
Nik Turner – Fallen Angel STS-51-L
CZ SANCTUARY: A CO TVŮJ VLASTNÍ PROJEKT DKAY.COM? JE U LEDU, PROTOŽE DIE KRUPPS JEDOU?
Jürgen Engler: Možná s ním někdy něco provedu, ale momentálně na to nemám čas. Beru to tak, že když budu mít důvod něco říct, udělám to, ale momentálně se soustředím na Die Krupps a další věci, které teď dělám. Kromě toho dělám i produkci desek pro americké vydavatelství Cleopatra Records, kdy mám každý měsíc až 25 produkcí, což je hodně práce a spousta různých projektů.
Dělal jsem všechno od Nika Turnera přes soundtrack Christiny Aguillery k filmu „Varieté“ a reggae až po remixy Ministry. Teď děláme na další space-fusion desce, kde jsou i lidi jako Steve Hillage, Robby Krieger z The Doors, lidi z Amon Düül, z Yes a podobně. Děláme hodně s Iggy Popem a mnoha dalšími zajímavými umělci.
To je taky jeden z důvodů, proč nám nové album Die Krupps tak trvalo – musím svůj čas dělit mezi spoustu věcí. Pracoval jsem 4 měsíce na dvě směny, ale cítil jsem se dost silný na to, abych to zvládnul. A zvládnul. Od rána do večera jsem dělal na věcech pro Cleopatra Records a od večera do rána pro Die Krupps. Čtyři měsíce v kuse – bez jediného víkendu. Prostě hodně práce… ale vyplatilo se to.
CZ SANCTUARY: MOŽNÁ PROTO JE TA NOVÁ DESKA TAK SILNÁ.
Jürgen Engler: Možná ano. Produkce vznikala ve velmi nahuštěném časovém období, což je samozřejmě rozdíl. Kostry pár skladeb vznikly dřív, ale všechno se poskládalo dohromady až v těchto čtyřech měsících.
CZ SANCTUARY: TAK JEŠTĚ JEDNU ZVÍDAVOU OTÁZKU KE KONCI – CO TEN TVŮJ ŽELEZNÝ NÁSTROJ, KTERÝ POUŽÍVÁŠ ŽIVĚ I NA DESKY? VYVÍJÍ SE NĚJAK V PRŮBĚHU ČASU, NEBO JE POŘÁD TEN JEDEN STEJNÝ?
Jürgen Engler: (smích) Jojo, vyvíjí se hodně a v průběhu času se výrazně měnil. Původně to bylo prostě jen pár kovových desek na dřevěném rámu, pak železné pláty připojené k syntetizátoru (takže jsem je používal jen jako spouštěč). V devadesátých to byla velká kovová trubka s dírami a dnes ten nástroj vypadá tak, jak měl vlastně vypadat už od samého začátku – jako takový velký železný xylofon, poskládaný z různě dlouhých a širokých trubek. Tak dokážu celkem snadno zahrát takový tón, který potřebuju. Navíc trubky volně visí v takových gumových závěsech, takže se mají šanci dobře rozeznít. Čili od toho původního „Stahlofonu“, jak jsem ho pojmenoval, se změnil celkem razantně.
CZ SANCTUARY: UŽ BRZY VÁS UVIDÍME V PRAZE, TAKŽE NA CO SE MÁME TĚŠIT? SPÍŠ ELEKTRONICKOU SESTAVU, KTERÁ BY LADILA K SOUČASNÉ DESCE, NEBO KLASICKOU, ABYSTE MOHLI PŘEHRÁT VŠECHNO?
Jürgen Engler: V podstatě to budou bicí, klávesy, kytara, ten železný xylofon a zpěv.
CZ SANCTUARY:TAK TO SE BUDEME TĚŠT. A NA ZÁVĚR KLASICKÁ OTÁZKA – JE NĚCO, CO BYS CHTĚL VZKÁZAT NAŠIM ČTENÁŘŮM?
Jürgen Engler: Moc se těším, že se zase dostanu do Prahy, máme tam úžasné publikum a je to vždycky naše oblíbená zastávka na turné. Těším se.
Komentáře
Diky za super rozhovor. Nateseni na sobotu je obrovske :-)
Děkujeme, to se rádo stalo:). Mně teda taky přišel tenhle rozhovor zajímavej – jako jet ve třiapadesáti letech čtyři měsíce bez dne volna ve dne v noci a udělat za tu dobu desku, před tím teda smekám hluboce... :)
"V devadesátých to byla velká kovová trubka s dírami"
Na to asi nikdy nezapomenu když jsem je viděl poprvé někdy v 94(?) na Vltavské byl jsem z toho úplně hotovej:-). To je přesně co na té hudbě miluju. Už se moc těším až tam bude zase mlátit do železa... :lol:
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.