Kootcha | 22.11.2024 13:04

Už brzy vás čeká smršť recenzí ryze žánrových desek, a tak se ještě předtím pojďme občerstvit Kootchovým pohledem na novou desku Toma Necrococka.

Vyhoďte holítka a načechrejte bobry, opět přichází lascivní kazatel Tom Necrocock a jeho ujetá družina Kaviar Kavalier s zbrusu novou plackou "Hairy Hairy". Do močí nasáklého studia se sešla obvyklá parta: Kapák - drums, Sambar - bass, Necrocock - guitar/vocal a Nazaru Bokaz neskutečně posílila ve zpěvu Andy Baslová z metalových Forgotten Silence. I když jejich hlavní cíl není absolutní zvuková dokonalost, díky mixážnímu mistrovi Pavlu Marcelovi deska příjemně elektronicky hladí a velmi obstojně rockově dupe.

Tom osciluje na pomezí několika projektů a Kaviar já mám nejradši. Perverzní jsou všechny, ale tento je energický a absolutně nejvtipnější. Je je cítit, že principál je v urino oblasti insider a všechny jeho kapely jsou tím nasáklé. Ale tohle má v sobě jakýsi 70´ hippie retro feeling. Jak pravil kámoš když to poprvé slyšel: "No jo vole, batika, brejličky, pižmo a hustej bobr." Samozřejmě to do nás pustí hned od začátku "Pod tvým jemným černým bobříkem, odkapávaj slzy z prosíkem, prsty bloudí hebkým lesíkem." A jak začne, tak vás bude na cestách po celém světě ovívat dámskou srstí až do konce. Tahle Necrocockova chlupatá introspekce je základním kamenem celé desky. Kromě sexu se ještě dozvíte víc než byste chtěli o mistrových nemocích. "Konkrement v pytlíku, na rozbor potrubní poštou, koliku ledvinovou, jistě ho pošlou, ouu".

Piknik

Podařilo se mu na fošnu dostat emotivní chlípnost jak ve vyložených vypalovačkách, tak i v klidných melancholických písních. Mám rád Tomův humor, ale uvnitř mě vždy nejvíc dostanou temné songy. Vrchol desky pro mě je "Pantagruel", ten je trdý jak adamantium. Další skvost tajemná "Hey, Hey, Mister," a nejzářivější rocková helekačka "Po stovkách zánětů" je v podstatě mocná stadiónovka. Neopominutelně silná marka je zcela nezaměnitelná němčina. Například v "Grüenner Veltliner", kde tomu dává jěště větší míru divnosti. A to v "Hevíz" zaslechnete i maďarštinu a v kvílivé "Koh Chang (ujištuji vás, že příbeh je pravda)" zazní i thajština.

Necrocock si nikdy nehrál na Mozarta. Stylově je pevně uchycen ve svém originálním hudebně-textovém konstruktu, ze kterého ani na moment neuhne. Může tomu někdo vytknout, že si je každá další deska velmi podobná. Ano je, mistrovy harmonie se leckdy opakují... a co? Pokud mi to pokaždé takhle chutně nachčije do dlaní, tak mi to nevadí. Navíc tento úlisně rozmanitý žánrový crossover rocku, electra, metalu, popu a vlastně i rapu jako v "Pneumonium" hraje opravdu jen on. Nekopírovatelné, nebo aspoň neznám nikoho, kdo by se o to pokoušel. Je to Necrourinoriginal! A Tome, ta kytarová extáze zhruba v polovině "Chlupaté," to fakt respect, tu si vysampluju jako zvonění do telefonu.

Jdu čůrat a tematicky zpívám na celý byt "Po stovkách záletů, po dalších toužíš, po stovkách zánětů, předkožka se zúží" a kvílím refrén "ÁÁÁÁaaaaaÁÁÁÁÁ." Fakt mě to baví!

Kaviar Kavalier - Hairy Hairy