Ani jsme se neotočili, a Wave Gotik Treffen je skoro za námi – zbývá poslední den. Tak šup, rovnýma nohama do víru dění.

A protože je opět hezky, proč nezačít na čerstvém vzduchu, na venkovním pódiu Parkbühne? Tady nás vítá něco před pátou římská formace Spiral 69, která je zajímavá už svým obsazením – v podstatě rockovým, jen bez basáka, zato se syntetizátory a sexy klávesistkou s černými křídly, složenými na zádech. Právě klavír dával dobře šlapajícímu setu pěknou a netradiční barvu. A totéž by se dalo říct o hlasu frontmana Riccarda. Mezi spíše novovlnnými /post-punkovými skladbami s občasnými folkovými vlivy proto dost překvapila nečekaná Nine Inch Nails vypalovačka, která zvedla ze země i již trochu unavenější návštěvníky. Jak se však objevila, tak zase zmizela a Spiral 69 dále pokračovali ve svém stylu, jako by se nechumelilo.

Spiral 69

Ono ale dost dobře ani chumelit nemohlo, protože odpolední slunce nemilosrdně smažilo pódium i přilehlé okolí. Právě na to v průběhu svého setu několikrát vtipně narazili i předáci čtveřice The Exploding Boy. A pokud jsme se u Spiral 69 pozastavili nad sestavou, ani Švédi ji neměli zrovna klasickou – ze čtyř lidí byli tři kytaristi a jeden klávesák. Právě díky tomu zněl zpočátku zvuk poněkud ploše (s vyloženě nepěkným, škrábavým zvukem akustické kytary). To však vynahrazovaly dobré vyhrávky, melodie, zpěvy dvojice a vtipné průpovídky, kterými celé vystoupení prokládala. Celý set byl velmi dobře vystavěný, takže se člověk přistihl, že se od počátečního kolébání najednou začal vrtět jak na obrtlíku. Rychlejší věci zkrátka kapele tak nějak slušely víc – chválíme!

The Exploding Boy

Ale teď hurá do haly Werk II. Novinkou na poli evropské psycho scény bylo mnohým vystoupení maďarského girl-fronted kvarteta The Hellfreaks. Svižný rokenrollový kabaret s kurtizánami obstarávajícími show za mikrofonem se českému pobliku představil vloni v Praze, od té doby naštěstí ubral zbytečných sexy tanečků hostující groupie kolem zpěvačky Shakey Sue a více se soustředil na samotnou hudbu. Přesto se až příliš okatá podvazková exhibice a zbytečně protahované roztleskávačky a hajpování uprostřed skladeb staly blokem, přes který se těžko soustředilo na samotný potenciál jinak skvěle sehrané kapely.

 The Hellfreaks

Starou známou sestavou, včetně gymnastických kousků zpěvačky Sarah vyhoupnuté na kontrabasovém náčiní, se po dvou letech představili ontarijští psycho mazáci The Creepshow. Od vydání desky „Run For Your Life“, jednoho z nejchytlavějších žánrových alb poslední dekády, jim uplynuly už téměř čtyři roky a kapela túruje s nijak zvlášť obměňovaným setem. Zatímco každá jiná čtveřice by se za léta trávená v jedné dodávce a na podiu s průřezem nejžádanějších hitů užrala ve vzájemné nenávisti, The Creepshow zůstávají oslavou dokonalé kapelní souhry. Stovky odehraných koncertů zužitkovali na letošním návratu na stage Werk II pro instrumentálně nejsilnější výkon letošního WGT. A vyčpělost podiové show? Všechny obavy s ní padly ve stejný moment, kdy pružná Sarah Nicole zválcovala i s kytarou bariéry před pitem a odehrála část setu přímo v kotli.

The Creepshow

Své pevné místo mezi dvojicí gigantických větráků naopak strategicky uhájil Koefte deVille, velrybí leader německých psychobilly pořezů Mad Sin, kteří na WGT dorazili obhájit pozici hlavního strůjce původních rokenrolových kořenů střední Evropy. Na rozdíl od loňské překlimatizované show mizerných dozvuků The Misfits si Koefte a jeho čtyři kumpáni udrželi tolik žánrové důstojnosti, kolik se jen z odkazů řízného punkrocku dá vytřískat. Kapela, která se formovala divokými pouličními sety během osmdesátých let, již dávno domácky obsadila festivalová podia, kde pevně drží status jedné z nejzábavnějších show všech dob. Všichni, kteří před relativně nedávnou dobou nestihli oslavit dvacetileté jubileum berlínské skvadry, si dorovnali dluhy s hodinu a půl dlouhým výběrem hříšně napomádovaného rokenrolu.

Mad Sin

To byly hvězdy v hale Werk II. My se teď mírně vrátíme v čase a přesuneme se do Agry. Zde od osmi vládla „ta druhá“ mexická harsh electro formace, tedy Amduscia. Tragický příběh úmrtí jednoho z bratrů Acevedových zná asi každý, a tak jsme se vydali pod pódium vyjádřit svůj souhlas nad rozhodnutím pokračovat s kapelou i dál. Frontman s noktovizorem do nás pustil naprostou aggrotechovou klasiku – zvukovou i vokální. Skalní jásají, cyberdready létají ze strany na strunu, ale ti méně skalní po chvíli jedovatě komentují, že mají pocit, jako by poslouchali v podstatě tu samou skladbu, rozkopírovanou na hodinový set. Pro co jste si přišli, to jste dostali, jako by diktoval hyperaktivní mužík Polo celou dobu, a tak je škoda, že jeho energické show ubírala na věrohodnosti krásná, lacková, ale šíleně znuděná dívka na praktikáblu nad ním. Ta se totiž ani nesnažila předstírat, že by na něco hrála nebo se aspoň vlnit do rytmu. A vidět takhle se otravujícího člověka na stage prostě nemotivuje. Příště ať ji Polo přinese notebook a nainstaluje aspoň Solitaire…

Loňský koncert Nitzer Ebb patřil k jedněm z největších elektronických zážitků na loňské WGT. Není proto divu, že Agra byla zvědavá na sólové vystoupení jejich předáka Douglase McCarthyho. Začalo to slibně, rockově, s živými bicími, ruchujím Danielem Myerem (Haujobb, Covenant, Architect,....)  a multiinstrumentalistou, přebíhajícím mezi klávesami a kytarou. Škoda, že po čase začal vokál a především živé bicí oproti předtočeným elektronickým smyčkám rytmicky ujíždět – a naneštěstí pro kapelu měly velmi dobrý zvuk, takže to bylo dost slyšet. Inu, hrát s elektronikou není jen tak a je třeba se na to i technicky připravit. Částečně proto, a částečně i kvůli tomu, že skladby byly v podstatě celkem nudné, zůstalo v Agře jen nemnoho lidí a se Douglas pokusil velmi špatný dojem zachránit alespoň nesmrtelnou „Joint In The Chant“ domovských Nitzer Ebb na úplný konec setu. A to pro prezentaci nové sólové tvorby není zrovna nejlepší vizitka.

Dav, který při předchozím vystoupení opustil Agru, se několikanásobně namnožil a namačkal zpět. To proto, že tu letošní WGT uzavírají krváci Agonoize. Po mystickém intru nastupuje dvojice na stage a pouští do lidí harsh electro nášup klasického střihu. V tom ostatně běží celá následující show, kterou však velmi příjemně oživují různé teatrální vsuvky – ať už je to fingované podříznutí tepen a následující desetimetrové cákance krve do publika, nebo inscenovaná pitva na pódiu i s vyndáváním vnitřností a uříznutou hlavou, které frontman Chris zpívá svůj žalozpěv. Pak dostáváme další řvavý nášup, a přesně v momentu, kdy se lehce začínáme nudit, přinášejí za zvuku chorálu bratři v kápích na pódium kříž, ke kterému záhy přivazují i mladou lackovou hříšnici. Hon na čarodějnice v roce 2012. Dav fascinovaně přihlíží, jak dívka končí jen ve spodním prádle a bratrstvo ji podřízne hrdlo. Krev zachytávají do kalichů, okázale ji přijímají, pijí, polévají… pak si znovu naberou…a znovu… až tomu všemu začne trochu padat řetěz a jeden z fraterů ji pak, bezvládnou, odnáší ze scény.  Čekáme další electro nášup, ale máme si za zvuku dalších chorálů počkat, až Chrise L. jeho pomocníci připoutají, aby se během následující písně mohl vznést několik metrů do výše. Působivé. Ale tím, že pak několik minut opět čekáme, než ho zase odepnou, ztrácíme trpělivost.

Po cestě ještě zaskočíme do Moritzbastei na posledních dvacet minut setu dvojice Binary Park, která cestou potratila svého zpěváka Huw Jonese, a tudíž pouze v instrumentálních verzích předvedla, čím ohromila v loňském roce na svých dvou deskách. Místo lehce depešáckého setu jsme při live premiéře projektu tedy dostali vycizelovaný IDM set, kdy evidentně činným na pódiu zůstal pouze šéf Lights Of Euphoria a Infacted recordings Torben Schmidt. Jak mohlo celé vystoupení vypadat, naznačila alespoň závěrečná úprava kousku "Little World" od Haujobb, kterou, světe div se, podpořil všudybyl Daniel Myer. 

Se slzou v oku tedy se tedy prodíráme davem těch fantasticky švihlých, vystylovaných gotických bubáků, se kterými se máme opět vidět až zase za rok. Škoda, budete nám chybět! Už v okamžiku, kdy jsme překročili pomyslný práh středověkých hradeb, ve kterých Moritzbastei sídlí, jsme totiž zase začali počítat dny do okamžiku, kdy se zase vrátíme „domů“…

mohlo by vás také zajímat

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - pátek, sobota