Do nejmenších detailů propracovaná deska zasluhuje poctivý průzkum a my jsme si s ní dali tu práci. Na letošním ročníku Prague Gothic Treffen se rozhodně máme na co těšit!
Kælan Mikla - Undir Köldum Norðurljósum
Vydal: Artoffact, (46 min)
Není vůbec nic divného na tom, když (nejen) děvčata během dospívání postupně odkládají černé svršky a stávají se decentnějšími a usedlejšími ve svém zjevu i projevu. Islandská trojice Kælan Mikla je v tomto směru temnou výjimkou. Třeba si ještě vzpomenete na deset let staré živáky, na kterých drnkala nesmělá alternativní trojka, z níž se dnes stal triumvirát extravagantních ježibab. Že holky zrají jako dobré víno dokazuje ještě větší měrou jejich hudební tvorba.
Ta poutá pozornost od prvních nahrávek. Ať už to byly synťákové začátky na eponymním debutu, nezemská basa doplněná hysterickým vokálem na albu "Mánadans", či postupná cesta do tmavých vod darkwave, Kælan Mikla si vždy dokázali najít natolik svébytnou tvář, že je člověk rozpoznal od všech ostatních na první dobrou. A to je určitě velká devíza. Jejich nejnovější deska "Undir Köldum Norðurljósum" je v tomhle směru ještě o kus dál. Trojice odhodila veškeré hudební šablony a vydala se cestou, kterou před časem vykročili další Islanďané, kdysi black metaloví Sólstafir. Směrem k artu a osobitému odkazu kraje, kde muzikanti vyrostli.
Kælan Mikla - Sólstöður
Nové album Laufey, Margrét a Sólveig je uměleckým dílem se vším všudy a už díky překrásnému artworku si jej určitě rádi postavíte na poličku. Pryč je neučesanost některých starších tracků, tady si někdo ve studiu pořádně vyhrál. Už jen úvodní "Svört Augu" lecos naznačí. Jakoby se z Björk stala striga, která se vyživá v zlověstném šepotu a elektronice, která nikam nespěchá a naopak probublává v hrnci plném podivných přísad. Kapitolou samou o sobě je basa, která drnčí jako starý traktor a nemuseli by se za ni stydět ani Korn. Ůvodní track, který tak trochu plní roli rozmáchlého intra se přehoupne do válu "Sólstöður", který také nikam nechvátá, ale překvapí až nečekaně vyzpívaným refrénem, který podmazávají synťáky, bouřící pod povrchem. Člověk by čekal, že na něj vyrazí v nějaké technobouři, ale děvčata je drží na uzdě a nostlagicky přidávají hysterický jekot.
Studená polární záře si zasluhuje vychutnat ve sluchátkách. Ta vám totiž odkryjí odlišný rozměr díla a uslyšíte detaily, se kterými si trojice skutečně vyhrála. "Örlögin" překvapuje písničkovostí, postpunkovou basou i tuze příjemným refrénem. Skladba je překvapivě jednoduše poživatelná a stvořená k vlnění na vlnách u islandských břehů, ale i na tanečních parketech. Kometa "Halastjarnan" má prazvláštní náladu a i díky zvláštním sborům v ní chvílemi slyším rozjíveného maestra Necrococka. Samozřejmě méně deviantního. Na tuze příjemnou vlnu, kterou tahle věc naladila, navazuje i "Ósýnileg". Svižnou rytmiku prostupují nostalgické synťáky a v druhé polovině i kjůrovitá kytara.
Kælan Mikla - Hvítir Sandar feat. Alcest
To "Sirenur" vše noří do mnohem smutnějších nálad, které jsou maximálně působivé. Vokál se nikam nedere, poklidně vypráví a vy vnímáte volání sirén i nářek obětí, které jejich vábení podlehly. Minimalistcká kostra songu na sebe nabaluje další vlny tklivých melodií, překrásný zvuk syntezátoru a vše v harmonii spěje k závěru, který má sílu. Epická tragédie se vším všudy. Nutno říct, že druhá polovina alba rezignuje na jakýkoliv taneční rytmus, ale paradoxně je o to silnější. Bouřka "Stormurinn" tepe alespoň trochu. I díky úvodní flétně je však natolik křehká, že nevnímáte ani rány hromů, ani tanec blesků, ale soustředíte se pouze na vůni, kterou za sebou nechá ve vzduchu.
Flétna je i na začátku skladby "Óskasteinar", která mi svou náladou připomněla některé staré pohádkové inscenace, které uměly být vcelku zneklidňující. Děvčata nikam nespěchají, ale spolu se smyčci a neklidnými synťáky naznačují, že se bude něco dít. A děje. Úchvatný hymnus vrcholí v silném refrénu. Je fascinující jak se tu dbalo na každou drobnost. Tady zazvoní zvonek, tady zaslechnete ravevový sound, aby vzápětí zhasl a přenechal místo smyčcům. Všechno to přitom dokonale ladí.
Kælan Mikla - Stormurinn
Že mají holky blízko k post blackové scéně, je asi víc než zřejmé. Teď nemluvím i Sólstafir. Stačí se podívat na jejich nové logo, klipy nebo obal desky. Navíc jim s hymnou "Hvítir Sandar" pomohli černě romantičtí frantíci Alcest a musím říct, že tahle kooperace se povedla úžasně. Rozvážně plynoucí nádheru podtrhávají kytarové hradby, které neboří a pouze stupňují naléhavost nahrávky. Závěrečná "Saman" už je jen a pouze pohlazením na závěr a já musím říct, že jakkoliv jsem si ke Kælan Mikla hledal na začátku jejich hudební dráhy cestu trochu složitě, před jejich novinkou musím smeknout.
Přijít v době, kdy si každý druhý muzikant ulehčuje práci tím, že začne hrát osmdesátky a díky tomu si vystačí s jednoduchým kolovrátkem a prověřeným soundem, s pomalou deskou, která plyne vpřed tempem nejpomalejšího potůčku a odrazit do něj tolik citu a pocitů (ať už temných či pozitivních - všechny tu jsou), to zasluhuje ocenění už jen za odvahu. Není to na jeden zběžný poslech. Dejte tomu čas, nasaďte si sluchátka a nechte se protáhnout kouzelnou divočinou. Tohle zkrátka ti Islanďané umí. A Islanďanky evidentně taky!
Hodnocení: 85%
Přidat komentář