Nephilim | 21.07.2022 09:09

Druhé ohlédnutí za uplynulým ročníkem bolkówského festivalu (první díl reportu najdete ZDE).

SOBOTA

Během festivalových radovánek se často setkáváte s řadou různých bizarností, na které zůstanete jen nevěřícně koukat. Ne, nemám teď na mysli žádné vomito-fekální příhody. Ale když před polednem vylezete ze stanu a na vedle zaparkovaném autě sedí krásný exemplář sovy pálené, zapochybujete na chvíli o míře své včerejší konzumace. Potom už vás nemůže překvapit ani příchod stále čilého DJ Mirage, který svou páteční party protáhl až do sobotního odpoledne a jehož řádění utnul až sexuchtivý hafan (video je nepublikovatelné).

Ale jsme tu hlavně za muzikou, tak se jí pojďme věnovat. Už během předchozího večera prosakovaly mezi návštěvníky mrzuté zprávy o několika zrušených vystoupeních, které se později ukázaly jako pravdivé. Pozitivní covidový nález frontmana tak znemožnil návštěvu německých darkrockerů Zeraphine, problémy v letecké dopravě potom připravily diváky o set britských gotiků Nosferatu a k velkému zklamání řady návštěvníků také o electrořeznické vystoupení amíků Psyclon Nine. Pořadatelé naštěstí hbitě zareagovali a do line-upu angažovali tři nová jména - ale k tomu se ještě dostaneme. Samotný časový rozpis obou víkendových dnů tak doznal řadu změn a papírové programy se stávají nepoužitelnými. Nic naplat, hurá na hrad a pojďme konzumovat to, co na nás organizátoři přichystali.

Na nádvoří přicházíme až okolo šesté večerní, kdy už si své sety odkroutili jak domácí Electro Fear, tak němečtí The Fright. Další položkou v programu je gothicrockový kvintet Sweet Ermengarde, se kterým se již čeští fanoušci mohli blíže seznámit v rámci PGT před pěti lety. Od té doby se ovšem událo mnohé a nejvýraznější změnou je nově obsazený post zpěváka, který nyní zastává dredatý hromotluk Drew Freeman (All My Thorns). Na vystoupení jsem byl opravdu zvědav, protože oba poslední singly "Once You Break / Typhonian Trance" (vielen Dank für die Schallplatte, Lars!) a "Standing By The Sea" považuji za to vůbec nejlepší, co za poslední dekádu v ranku oldschool gothic rocku vyšlo. A i když se jednalo teprve o druhé vystoupení v současné sestavě, pánové v rámci možností (slunečné odpoledne opravdu není dobrou kulisou pro tento typ hudby) dokázali vykouzlit pochmurnou atmosféru ne nepodobnou jejich velkým vzorům z Hertfordshire. Navíc se jejich set mohl pyšnit velmi dobrým zvukem, což letos nebyla na hradní stage žádná samozřejmost. Parádní začátek nového festivalového dne!

To už se ale hradní trávník zaplnil do posledního místečka a řada fanoušků zůstala smutně stát ve frontě před branami hradu, protože se na scénu chystá největší hvězda letošní edice Castle Party, jihlavská legenda XIII. století. Nemíním to nijak nadneseně - čtveřice opravdu přitáhla jednoznačně největší dav během celého festivalu (a pevně doufám, že to už pořadatelé konečně pochopí a Štěpánovcům příště dají odpovídající hrací čas!). Jak už kdosi poznamenal v některém z diskusních fór: "XIII. století jsou nedílnou součástí historie festivalu a 'Elizabeth' je jeho hymnou" a pod toto tvrzení se můžu směle podepsat. Nenajdete totiž žádnou jinou kapelu, jejíž trika by se na akci objevovala častěji a hudební opus o krvavé šlechtičně uslyšíte z různých koutů Bolkówa během každého dne mnohokrát, přičemž se k refrénu přidávají vždy desítky hrdel.

Třináctka v posledních letech snad ani neumí zklamat. S novou klávesistkou Andreou v sestavě, vždy jistou rytmikou dvojice Pavel/Palda a ikonickým frontmanem Petrem kapela vysypala na bolkówské nádvoří své největší hity a nikomu nevadilo, že se do stage stále ještě opírají paprsky pomalu zapadajícího slunce. Poláci české gothicrockery opravdu milují a skandování "STO-LE-TY, STO-LE-TY" se ozývalo prakticky po každé skladbě. Kapelu jsem viděl naživo již mnohokrát, ale nic se nevyrovná atmosféře jejich koncertů v Polsku, ať už kapela hraje hymnický "Fatherland" nebo jímavou "Iglau". I tentokrát se dostavilo mrazení na zádech při varhanním intru finální položky setu, na kterou dychtivě čekal celý multinárodní dav. Zatlačuji slzu a přidávám jedno z mnoha videí, které z tohoto vystoupení najdete na YouTube.

XIII. století - Elizabeth (živě na Castle Party 2022)

První neplánovanou položkou v seznamu účinkujících jsou němečtí Haujobb. Dejan Samardzic a Daniel Myer měli po české ikoně přetěžkou práci, ale svou roli sehráli na jedničku i přesto, že během jejich setu krátce ale vydatně sprchlo. Minimalistické provedení na pódiu je v případě Haujobb vyváženo vycizelovaným hudebním zážitkem s řadou zvukových vychytávek. Silové provedení vokálních partů v podání Daniela Myera je navíc vítaným oživením po předchozích vystoupeních. Haujobb sice neoplývají bůhvíjakou řadou hitů, ale jejich set má sílu elektronické lokomotivy, hrnoucí beaty na hlavy posluchačů, viz dokonalé provedení "Platform" nebo finální "Dead Market". Další smeknutí klobouku před zvukovými mistry z Lipska!

Turecká dvojka She Past Away už dávno patří ke stálicím darkwave scény, i když na novou tvorbu čekáme na můj vkus už příliš dlouho. Volkan a Doruk neoplývají přílišnou aktivitou ani na pódiu, oba se věnují výhradně svým instrumentům a při absenci pódiové projekce tak byla veškerá práce na osvětlovači, aby zařídil nějakou parádu. A pán světel se opravdu činil. Tepavá elektronika s kytarovými vyhrávkami a temné turecké deklamace potom rozpohybovaly většinu těl, tonoucích v přítmí pod pódiem. Vlastně není moc co jiného napsat - všechna vystoupení obou pánů jsou si podobná jako vejce vejci a pokud nejste zapřisáhlí fanoušci kapely nebo jste SPA ještě naživo neviděli, není podle mého názoru moc důvodů na jejich koncerty znovu a znovu chodit. Počkám tedy alespoň na "Kasvetli Kutlama" a zbytek setu se cpu skvělým bigosem na nejmenším nádvoří hradu.

Posledním chodem sobotního menu jsou EBM matadoři Nitzer Ebb. Protože jsem už dopředu věděl, že Douglas McCarthy na Castle Party ze zdravotních důvodů nevystoupí, byl jsem zvědav na přímé srovnání s nedávným pražským koncertem, kde se kapela představila v kompletní sestavě. Bon Harris je bezesporu výtečný frontman a jeho teatrální vystupování včetně osobitých grimas a lascivních pohybů pánví dokáže okouzlit většinu dámského posluchačstva, přesto jsem měl oproti Meet Factory pocit polovičního zážitku. Vlastně mi to v mnohém připomnělo loňského sobotního headlinera Juno Reactor, kde tehdy absentovala celá doprovodná kapela a očekávaný hudební nášup se smrskl na karaoke vystoupení k předem připravené zvukové stopě. Všechna čest Bonu Harrisovi, protože jeho nasazení bylo obdivuhodné, nicméně už v první polovině setu opouštím hrad a soudě dle řídnoucího davu nejsem sám, koho toto představení neuspokojilo.

Nitzer Ebb - Captivate (živě na Castle Party 2022)

Původní plán na sobotní afterparty v Hacjendě nakonec vzdávám v domnění, že se na zítřejší noční odjezd domů pořádně vyspím. To by ale člověk nesměl spát v obležení (krve)žíznivých táborníků, se kterými debatujeme až do ranního světla. Těžká je práce reportážníka, to mi věřte.

NEDĚLE

Opravdu je dnes poslední den Castle Party? Tak to abychom příští rok přijeli už v úterý! V různých stádiích rozespalosti se vyhrabáváme ze spacáků a někteří přítomní marně přemýšlí, kam se jim poděl pátek nebo sobota (v případě Mikuláše prý zmizely hned tři dny). Počasí je dnes nejméně vlídné, už od rána mrholí. S patřičnými nadávkami tedy absolvuji dopolední hygienu, polední konverzaci nad veledůležitými tématy ("...no měls ho vidět, ten byl zase na sračky...") a potom potupně balím provlhlý stan i jeden z altánů. Pozdní oběd v Hacjendě si dávám zhruba v době, kdy hradní nádvoří obhospodařují čeští Alvaréz Peréz a domácí Jeremiah Kane, další dvě seskupení, která pohotově zaskočila za absentující formace.

Islandské divy Kælan Mikla si ale už utéct nenechávám. Trojice divoženek v černých řízách s pomalovanými tvářemi působí na pohled něžně a v případě frontmanky Laufey při jejích promluvách mezi skladbami i roztomile stydlivě. Jakmile se ovšem dámy opřou do instrumentů a zpěvačka místo jemného dívčího zpěvu zvolí křik, rázem máte před sebou sehranou a vlastně až nečekaně důraznou post/synthpunkovou kapelu. Při pomalejších skladbách pak máte díky použité islandštině pocit, že jste svědky zaříkávání při nějakém čarodějnickém rituálu. Dle očekávání došlo především na kusy z výtečné loňské desky "Undir Köldum Norðurljósum" a některé koncertní jistoty naopak překvapivě chyběly ("Nornalagið"). Ale i tady musím podotknout, že denní světlo (a tou dobou už opět pražící slunce) není pro tvorbu tria to pravé prostředí. Proto se už nemůžu dočkat, až se dámy představí za pár týdnů v Praze v klubovém přítmí jako jeden z headlinerů letošního Prague Gothic Treffen.

Daniel Graves je pravý hudební chameleon. Po jeho skvělých hudebních začátcích s Aesthetic Perfection a ikonickou EBM/harsh electro deskou "A Violent Emotion" jsem ho při jeho popovém období málem odepsal. Milým překvapením pak byl jeho koncert v Rock Café před třemi lety, kdy všem pochybovačům ukázal, že se s ním ještě musí zatraceně počítat. A jeho bolkówské vystoupení řadím ještě o stupeň výš - u něj je totiž jedno, na jakém pódiu ho zrovna zastihnete. Daniel je bezesporu rozený showman a dokáže si pohrát s libovolně velkým davem. A pokud mu záda jistí podobně pohybově laděný kytarista/klávesista a kvalitní bubeník, uběhne vám vyhrazená hodinka dřív, než stihnete říct "Spit It Out". Aesthetic Perfection za mohutné podpory publika rozjeli jeden z největších mejdanů, který se letos na hradní stage odehrál a na další setkání s ním se upřímně těším.

Aesthetic Perfection - Spit It Out (živě na Castle Party 2022)

Počkejte, říkal jsem největší mejdan? Pravda, když na pódium přijde zarouškovaný Racso Agroyam, člověk od něj neočekává divokou show. Ale když na stage přiběhne jeho bratranec Erk, začnou se teprve dít věci. Hocico jsou prostě zárukou pořádné electroparty a je až k nevíře, že tahle mexická dvojka v příštím roce oslaví již třicet let na scéně. Dvojici se podařilo už během prvních tří písní vytvořit nefalšovaný moshpit pod pódiem, do kterého postupně sázeli jak své jistoty z historie kapely (vynikající "Bite Me!" nebo klasika "Forgotten Tears"), tak i kusy z letošní novinkové desky "HyperViolent". Zpola pomalovaný Erk ověšený roztodivnými proprietami mě ani po letech nepřestává udivovat obdivuhodnou fyzičkou a nezničitelnými hlasivkami a jejich plnokrevný set považuji za ideální zakončení letošní Castle Party.

Hocico - Bite Me! (živě na Castle Party 2022)

Po jejich setu totiž sedám do auta a už krátce po půlnoci vykládám své spolucestující před jejich pražským bytem. Ještě si na závěr dovolím malé shrnutí letošního ročníku:

- Castle Party letos zabodovala. Jedna z největších návštěvností v historii festivalu, spousta výborných hudebních výkonů a potvrzení toho, že "malá stage" je nyní v odpovídající kapacitě a na odpovídajícím místě (byť jsem na ní strávil pouze čtvrteční den)

- na druhou stranu řada nedostatků v organizaci, které dříve nebývaly zvykem: páteční dvouhodinový skluz na hlavní stage, chaotické změny v programu (které např. způsobily časové krytí XIII. století a Nemuer, což nás opravdu mrzelo), zpoplatněné afterparties v Hacjendě, mnohdy prachbídné výkony zvukařů na hradě, výrazně nerudnější ochranka než v minulých letech

- věkový průměr návštěvníků byl oproti WGT výrazně nižší, což je dobré znamení, že to s gotickou scénou obecně ještě není tak zlé

- bazén v bolkówském kempu je stále prázdný a i přes sliby pořadatelů nebylo napuštěno ani malé brouzdaliště. Neustále se zvyšující cena za kemp příliš neodpovídá 'kvalitě' sociálního zázemí, na kterém se za posledních 15 let nezměnilo vůbec nic

Ale přes všechny výtky zůstává Castle Party pro našince ideální volbou, jak zažít čistokrevný venkovní festival temné scény za 'české peníze'. Připojíte se napřesrok?